CN Tower v Torontu

CN Tower v Torontu
významné stavby současnosti

Už jednou jsem se někde – tuším v souvislosti s nejkrkolomnějšími projekty na světě – zmiňoval o šílené nabídce pro návštěvníky televizní věže v Torontu, kteří se mohou nechat na ochozu bez zábradlí připoutat a „podívat“ se dolů na město. To je atraktivní úhel pohledu na stavbu, která je na světě bezmála čtyřicet let (provoz spuštěn v únoru 1976), takže není zcela „nová“ a už je z obrázků přece jen trochu okoukaná, přesto byla až do roku 2009 nejvyšší televizní věží světa. Přemýšlím, proč vlastně mám ten pocit, že takováto stavba není vyloženě aktuální. Odpovědí může být zřejmě to, že ji vnímám už jako historickou (když bychom si napsali vedle sebe data staveb těchto věží, kterými disponuje takřka každé větší město v Evropě, zjistili bychom zřejmě, že to jsou právě sedmdesátá léta minulého století), a pak tady je radikální změna v technologiích – existence satelitů. Přesto určitě stojí za to se „Kanadskou národní věží“ zabývat.

Stojí v jižní části vnitřního města (podobně jako třeba berlínská) a je tedy symbolem města. Vedle uvedeného prvenství byla do doby, než byla postavena Burdž Chalífa, tedy přesněji, než dosáhla výšku 555 metrů, tj. v roce 2007, nejvyšší volně stojící stavbou světa. Slouží komunikaci a při vysílání třiceti televizních a rozhlasových kanálů. Stavba trvala pouhých čtyřicet měsíců, což je při tehdejších technologických možnostech úctyhodný výkon. Věž byla původně určena ke zlepšení kvality televizního signálu a nebyla přístupná veřejnosti. Dnes představuje turistickou atrakci číslo jedna v kanadské metropoli díky vyhlídkovým plošinám a otáčivému restaurantu (další podobnost s berlínskou věží). Ročně ji navštíví na dva milióny lidí.

Mezi odborníky považovaná jako zdařilá stavba postupně nabývala významu národního symbolu a v roce 1995 byla zapsána do Seznamu sedmi divů moderního světa. Od doby svého ukončení byla místem nejrůznějších kousků či rekordů.

Torontská televizní věž stojí v blízkosti jezera Ontario a nedaleko multifunkční sportovní arény Rogers Centre, nazývané také SkyDome (do roku 2005 oficiálně). V blízkosti prochází důležitá komunikace spojující centrum s předměstími, nazývaná Gardiner Expressway, a rovněž torontské hlavní nádraží. K němu se lze dostat přes pěší most vedoucí k unikátnímu podzemnímu systému pro pěší, který má jméno PATH. Naproti věži se nachází John Street Roundhouse, historická vozovna, postavená v roce 1897 a zrekonstruovaná v roce 1995. Osm set metrů východně bychom došli k víceúčelové hale Air Canada Centre a dvě stě metrů severně, na opačnou stranu k výstavnímu centru Metro Toronto Convention Centre. Tyto stavby, včetně TN Tower, vznikly v průběhu revitalizace pozemků, na kterých bylo kdysi nádraží.

Myšlenka podobné stavby tady byla už v šedesátých létech. V této době rostly jako houby po dešti mrakodrapy ve finančním centru a v souvislosti s tím se zhoršovaly podmínky příjmu televizního a radiového signálu. První návrhy padly v roce 1968, na začátku to měl být stožár o výšce zhruba 350 metrů bez dalšího občanského vybavení. Mezitím odborníci dospěli k názoru, že by bylo třeba zabezpečit příjem i v širším okolí města a stavba by měla proto být podstatně vyšší. V roce 1970 bylo konečně rozhodnuto a začaly testy v aerodynamickém tunelu. Protože bylo rozhodnuto už i o místě, mohla Torontská univerzita začít i s geologickým průzkumem.

Architektem se stal australsko-kanadský architekt John Andrews, spolupracovaly firmy The Webb, Zerafa, Menkes, Housden Partnership (dnes WZMH Architects). Andrewsova původní představa se spíše orientovala na funkční stránku stavby a nikoli na to, že by měla být ikonou města a stavbou určenou pro širokou veřejnost. Z různých návrhů nakonec bylo rozhodnuto právě pro tuto podobu stavby. Stožár vyšvihnutý do závratné výšky koresponduje s původní ideou, která počítala se třemi stožáry propojenými mostem, tato konstrukce by byla ovšem podstatně nižší než ta, pro kterou se nakonec zadavatelé rozhodli. Tou bylo hexagonální jádro, opřené o tři „nohy“. Protože se celý profil směrem nahoru zužuje, má celá stavba tvar písmene „Y“.

Stavba věže byla součástí nového ztvárnění prostoru nazývaného CityPlace, kde předtím bylo velké nákladové nádraží. To bylo nyní, po vytěsnění nákladní dopravy mimo město a nalezení nových překladišť tam, nadbytečné.

První kopnutí rýčem bylo v únoru 1973. Stavební náklady byly spočítány na 63 miliónů kanadaských dolarů, což v roce 2009 odpovídá vzhledem k inflaci zhruba tři sta miliónům dolarů. K tomu je třeba připočíst dalších 26 miliónů dolarů při renovaci a rozšíření v roce 1998. Stavba stožáru je mistrovské dílo lidských rukou. Hmota těla stožáru je vytvořena z předpjatého betonu, přičemž bylo použito posuvné bednění (šalunk), jednotlivé železné prvky jsou dlouhé až 454 metrů. Pro to, aby stavba dodržela dokonale svislý směr, muselo být vytvořen speciální postup. Do šestihranu byl zavěšen – coby olovnice – ocelový válec o váze sto kilogramů. Každé dvě hodiny bylo prováděno měření optickými přístroji. 553 metrů vysoký sloup se svisle odchyluje o pouhých 2,7 centimetrů. Při tomto postupu bylo možno pokračovat denně o šest výškových metrů.

Stavbou byla překonána výška nejvyšší stavby Kanady, komína Inco Superstack v Greater Sudbury, stošedesátitisícovém největším městu kanadského severního Ontária, což je svými 381 metry druhý největší komín na světě (po kazašské elektrárně Ekibastus, jejíž komín měří 419,7 metrů). Podle původních plánů měla věž měřit 522,5 metrů. Zadavatelé ale v průběhu stavby viděli šanci, že by se televizní věž mohla stát nejvyšší stavbou na světě. Tým navrhl vedoucímu inženýru Normanu McMillanovi  tuto možnost a bylo nakonec rozhodnuto zvýšit stavbu ještě o dalších 30,5 metrů.

U paty věže bylo v srpnu 1974 započato s pracemi na „koši věže“, těleso o váze 318 tun zvedalo pak do výše 350,5 metrů 45 hydraulických zařízení. Bylo potřeba zajistit, aby koš věže nesklouzl. Aby se tak nestalo, byla použita metoda torkretování (stříkání betonu), známá už od dvacátých let minulého století, do dvanácti prefabrikovaných dřevěných rámů, v nichž se beton spojil se svorkami koše. Poté bylo započato se stavbou vyhlídkové plošiny Sky Pod. Ocelový nástavec vysílací antény byl sestaven z 44 samostatných dílů a dopraven nahoru pomocí transportního vrtulníku S-64 Skycrane (Sikorsky S-64). Tím se ušetřilo tři a půl týdne. 9. prosince 1975 došlo ke skandálu, když Bill Eustace skočil z věže padákem. Protože patřil k pracovníkům stavby, byl na hodinu propuštěn. V únoru 1976 byla CN Tower po třech letech stavby hotová a převzala prvenství po televizní věži v Ostankinu v Moskvě, který se svými 540 metry platila dlouhá desetiletí jako nejvyšší volně stojící stavba světa.

(Toto je zhruba polovina textu na německé stránce Wikipedie, který se zabývá kanadskou televizní věží, v následující části popisuje další zajímavé osudy stavby po jejím otevření v červnu 1976. Dnešní oblíbené kousky ukazují některá videa na přiloženém odkazu.)

https://de.wikipedia.org/wiki/CN_Tower
https://www.youtube.com/watch?v=XbjOFp5PX84&NR=1&feature=endscreen
https://www.youtube.com/watch?v=jGxBJ34MgiI
https://www.youtube.com/watch?v=rhpZu-Pltc0&NR=1&feature=fvwp
https://www.youtube.com/watch?v=3bH_mXRjGOo