Chuck Palahniuk / Zatracení

13.04.2017 10:54

Řadu věcí, které by příslušely uvést v tomto textu, jsem rozebral už v knize Prokletí, jež knize Zatracení předchází. Také v tomto románu amerického postmoderního autora Chucka Palahniuka je hlavní postavou Madison Spencerová, dvanáctiletá dcera filmové hvězdy, která je globální ikonou svého potomka vychovávala alternativně do té míry, že mu způsobila fatální traumata a nepřímo vlastně i smrt. Základním rozdílem mezi „prvním dílem“ a tímto, následným pouze v chronologii díla amerického spisovatele, je skutečnost, že v Prokletí se čtenář dozví, jak se Madison ocitla první ráno v pekle, po kterém následně putuje, o tom, jak se do zásvětí dostala a posléze, jak to bývá v žánru Bildungsromanu, kterým mimo jiné také je, k pekelné vzpouře a ovládnutí prostoru svého nynějšího pobytu, v Zatracení se spíše vrací do minulosti, ale rovněž na Zemi (do Očistce, jak bylo předtím naznačeno, je možné odsouzení do Pekla po příslušné proceduře s formuláři atd. revidovat).

Je to patrné i ve vnější formě vyprávění – zatímco v Prokletí každá kapitola začíná apostrofou Satana (Jsi tam, Satane? Tady Madison. Jak jsme už odhalili, je to parafráze knihy Judy Blumeové Jsi tam, Bože? To jsem já, Margaret), zde se obrací formou tweetů přímo na čtenáře ze své internetové adresy Madisonspencerova@psmrtnzvot.pkl. Je přitom zajímavé sledovat čas a datum jednotlivých tweetů, který se kupodivu posouvá (jak jsem se zmiňoval v předchozím příspěvku, měl jsem právě s touto skutečností „problém“). Počítačové obraty Madison používá ve stejném duchu, v jakém si Palahniuk hrál s jazykem, takže místo uvozovek či kurzívy píše Ctrl+Alt+[příslušný výraz], např. Ctrl+Alt+Lusknutím (s. 188).

Zatímco jsem se dříve zabýval výrazněji formou textu, mohu se nyní soustředit více na syžet. V některých momentech se jednotlivé epizody, z nichž vyprávění sestává, opakují s obsahem Prokletých, tak např. příběh kocourka Tygříka či adopcí nevlastního bratra Gorana, cestách po planetě a podobně – i když je někdy příběh podán šířeji a ve větších podrobnostech (recenze Pavla Bušty na iLiteratuře hovoří o protahování již řečeného a únavných historkách z dětství). Jiné epizody jsou „nové“, výrazný je především příběh o náhodně zvolené knize v babiččině knihovně, Cesta Beagle přírodovědce Charlese Darwina, která ji dovede k přání stát se významnou, světově proslulou přírodovědkyní. Za tím účelem se pokouší najít nějaký ostrov, kde by objevila nějaký druh endemického hmyzu, který by jí přinesl nehynoucí slávu. Celá věc se ovšem poněkud zvrtne při obscénním střetu s mužem na záchodcích na dálničním ostrůvku, z něhož se vyklube – bohužel příliš pozdě, než si Madison vše uvědomí – její vlastní dědeček.

Na tomto příkladu můžeme poukázat na výrazný rys Palahniukova stylu. Kromě toho, že tu skutečnost je jiná, než se na první pohled jeví – stejně tak je to se zkreslující prezentací reality v médiích, ale i v mínění (gnoseologický termín G. W. F. Hegela), které vytváří „falešné vědomí“ i v sebereflexi (Madison si nepřipouštěla, že byla uškrcena při erotických hrátkách a nezemřela na předávkování marihuanou) – je tu radikální kontrast dvou fenoménů či pohledů, které se nacházejí „těsně vedle sebe“ (či bez přirozeného vějíře povlovných odstínů) více, než je to běžné. V našem případě  je to až přehnaně dětská naivita třináctileté dívky střetávající se s drsnou realitou dospělého světa, jestliže penis dospělého muže považuje za „psí hovínko“, stejně tak jako se vedle sebe neočekávaně ocitne projev úchylného chování a jedna z nejbližších osob dívky (Madisonin dědeček). Výsledný šok z poznání, že věci jsou jinak, je vždy prezentován jako určité „zpoždění“ ve vyprávění.

Rovněž výrazněji než v „prvním díle“ jsou tematizovány světonázorové eskapády hlavní hrdinky knihy. Zatímco byla vychovávána v duchu alternativního světového názoru 60. let (rodiče byli v mládí hippies, ale později své přesvědčení několikrát v souvislosti s novými módními vlnami měnili, zmíňuje se např. rastafariánství, New Age aj.), nyní se setkává s křesťanstvím. Chlapec Festus předá na pohřbu „dědouška“, jehož smrt Madison zavinila, Bibli. Celá situace se náhle obrací, dívka, která se později i fyzicky přesvědčila o existenci pekla, se obrací k Ježíšovi („Ježíš Kristus byl prostě ten nejlepší vymyšlený kluk všech dob.“ s. 167).

A s tím souvisí i představa, že pozemská cesta končí v Ráji. S názorovými přemety pak souvisí také poselství, které Madison zprostředkuje prostřednictvím telefonu svým rodičům, podle něhož všichni mají převrátit svůj model běžného chování (mají klít, plivat po zemi atd.), a rodiče – v souladu se svými mediálním vlivem – toto nové hnutí, které má být tou pravou cestou do Ráje, „buranismus“, vyhlásí po celé planetě. Ovšemže je tato nová víra prezentována s patřičným sarkasmem, u pana Crescent City, který je rovněž jeho nositelem, provází sérii vulgárních výrazů projevy Tourettova syndromu (s. 53, tiky, poruchy chování j. hyperaktivita, poruchy pozornosti či obsedantně kompulzívní porucha, sebepoškozování aj.).

Příběh se v poslední části knihy řítí do eskalujícího finále, když se Madison dostává k umělému ostrovu, který se stal výsledkem projektu jejích rodičů, kdy se na základě celosvětové mediální kampaně podařilo shromáždit ekologický odpad z celého Tichého oceánu a přetvořit jej v zářivě bílou krajinu Matlantidy (viz i můj druhý příspěvek ke knize ze série přípravných studií k fenoménu ostrova v literatuře na těchto stránkách). Zde se, ovšem v těle mrtvého muže, který ji provázel, setkává se svými rodiči, u nichž usiluje, aby ji „měli rádi“. To se jí nakonec paradoxně podaří, ale v konfliktu s falešnou Madison-panenkou, dochází k požáru a celý ostrov se, podobně jako kdysi Atlantida, potápí.

Zvláště v této poslední fázi příběhu dochází k neskutečným přemetům i v syžetu, které relativizují vše předchozí. Už z předchozího víme, že Madison, která se nakonec vzepřela Satanovi, má být jen jeho „stvořením“ – už na cestě na Zemi jí ukazoval filmový scénář, z něhož jí čte věty, jejichž obsah se vzápětí přihodí.  Zde malá odbočka, poznámka: V souvislosti s filmem (zmiňoval jsem už vazbu médií a jejich „pravdivosti“ či falešnosti k příběhu) nepřehlédneme zajímavý postřeh charakteristiky zásvětí: „A právě tak, jak vy budoucí mrtví prožíváte film, tedy jako plochou vizuální realitu se zvuky, leč bez pachů a vůní a hmatových požitků, právě tak se svět živých jeví nám duchům.“ (s. 20) A zpět k myšlence: Ti, co Madison v pekle (v prvním díle, v Prokletých) považovala za přátele a spojence, se ukazují naopak jako spolupracovníci Satana (Babeta nazývána např. na s. 251 succuba, podobně navádí Madison Leonard), rodiče byli prostřednictvím telemarketingu, jejich telefonátů ze zásvětí předem informováni o průběhu celého dění, o smrti koucourka Tygříka, předčasné smrti Madison a dokonce i o vytvoření Matlantidy – a jejím zániku, podobném osudu jejího antického předobrazu.

Zároveň se předchozí epizody syžetu relativizují: Vše, co Madison dělala, a co vypadalo jako úspěšný boj se zlem, mělo opačný účinek, Madison svou iniciativou, která vedla k rozšíření „buranismu“, vehnala Satanovi do náruče miliardy lidí. Poté, co se – než opět zemřel – dostala do těla „pana K.“ (dokonce kafkovská aluze!), zjišťuje, že i v ústřední epizodě s Madisoniným dědečkem to bylo pravděpodobně jinak. Když se s ním na „hoře“ na ostrově Matlantis, podobně jako s rodiči, setkává, vyplyne z rozhovoru, že dědeček měl už předtím infarkt a v okamžiku, kdy jej záchranka oživovala, do jeho těla pravděpodobně vnikla jiná duše (onoho „úchyla“, s nímž se pak střetla na záchodcích u dálnice).

Otázkou zůstává, jak to vlastně je s existencí celého světa. Přes zmíněné přemety rodičů i proměny pohledu na svět u Madison zůstává nakonec dvojí verze interpretace světa, totiž ona Darwinova a ta biblická – kreacionismus vs. evoluce. Ovšemže je to zároveň otázka „zeitgeistu“ (i Palahniuk to slovo použil), aktuální debaty o věcech, je to ale nakonec i Leonardem aktualizovaná základní otázka, která z odpovědi na tu předchozí vyplývá: „Přežití nejzdatnějšího versus přežití nejhodnějšího.“ opakovaně, naposledy 253). Z toho, zda se rozhodneme věřit na Stvoření či na přírodní výběr, vyplývá i nás model chování na tomto světě. To, že si tento výklad (v recenzích, které jsem četl, o ničem podobném není ani zmínka, všechny se soustředí na Palahniukovu „ulítlost“) nevymýšlím, potvrzuje samotný text knihy. Jednak autor zmiňuje skutečnost, že i Darwin prošel v životě epizodou „teologickou“, jednak je tu onen zmíněný souboj mezi „Madison v těla pana K.“ a „falešnou Madison-Barbie“, která Madison mlátí po hlavě onou Darwinovou knihou, která se vlastně stává ústřední linkou, byť v podobě ponorné řeky, a symbolem celého tohoto boje (zprvu jako inspirace přírodovědkyně, později „nadpřirozenovědkyně“, pak kastrující zbraní na záchodcích u dálnice a nyní jako předmět, o který se obě Madison perou). Tedy jde o souboj Madison se sebou samou, respektive o souboj obou názorů. A zároveň se Palahniukův román stává, byť jen v jedné epizodě, nejen „příspěvkem“ o ostrovech, ale – po Dr. Jekyllovi a panu Hydeovi, Dorianu Grayovi a desítkách dalších – i o „dvojnících“.

Jak zmíněno, v Buštově recenzi na iLiteratuře se hovoří odsudivě o sequelu („nastavované kaši“). Kritiku akceptuji se značnými výhradami. V Zatracených se některé výchozí formulace protříbí, narazíme na celou vrstvu reálií, které Palahniuk zapojuje do kontextu příběhu. Uvedu jich jen něco málo: Harvey Milk , syn litevských Židů, někdejší politická ikona San Francisca a „mučedníkem práv gayů“ (zavražděný v listopadu 1978), jehož si rodiče Madison představují jako Boha (s. 17). Zmíněni jsou např.  Svámí Nikhilananda (vl. jm. Dinesh Chandra Das Gupta), bengálský vzdělanec, zakladatel organizace Ramakrishna-Vivekananda Center v New Yorku, překladatel Bhagavadgíty a Upanišád, autor Essence of Hinduismus (na internetu k dohledání pod Swami Nikhilananda), osobnost „východního učení“ či Maya Angelou, černoška, osobnost hnutí za občanská práva Afroameričanů v 70. letech (obojí s. 17), podobně černá politička Shirley Chisholm. Zmiňována je Susan Sarandonová a Sean Penn (oba ztvárnili role ve filmu Mrtvý muž přichází, natočený podle skutečné události). Ještě jsem si dohledal jméno, které je v knize uvedeno jako Elisabeth Kubler-Rossová, správně Elisabeth Kübler-Ross, autorka knihy Kolo života (2002), věnovala se rozhovorům s umírajícími lidmi a v knize "On Death and Dying" uvádí model chování lidí, které zasáhne těžká nemoc, v pěti fázích. V Zatracených se v kontextu příběhu uvádí – hněv, popření, vyjednávání, a autor sarkasticky přidává – nuda.

Za zmínku určitě stojí také skutečnost, která by stála za podrobnější povšimnutí (žel ji musím na tomto místě podstatně omezit), totiž jak se autor překladu (Richard Podaný) se vyřádil v textu knihy. Tak alespoň jeden příklad za všechny: „…ta knížka s tou divočinou bude určitě fičák“ (s. 87, výraz používal jeden z účastníků ve Vile VyVolených, vedle Big Brother jedné z prvních reality-show v České televizi, byl to horník jménem Emil, pokud se dobře pamatuju).

V komentáři k první knize jsem (se zajímavým výsledkem) srovnával Palahniukovo Peklo s oním „klasickým“, totiž Dantovým. A jestli se nemýlím, i v doslovu padla zmínka o tom, jak je peklo atraktivním námětem i pro dnešní literaturu. Když si teď prohlížím seznam svazků, které vyšly v edici Světová literatura Odeonu, v níž byly pořízeny i oba Palahniukovy romány (Prokletí a Zatracení, a ovšem i řada dalších), nacházím přinejmenším další dva tituly: Jasutaka Cucui: Peklo (sv. 80) a Peter Murphy: Sezona v pekle (sv. 89). První z nich je japonský spisovatel, dramatik, literární kritik, herec a jazzový klarinetista, představitel „nové vlny“ SF literatury, autor 35 románů a 55 povídkových souborů. Druhá kniha (titul nás nejdříve vede k Rimbaudovi, je to ale klam, v originále má titul John the Revelator) patří k nejúspěšnějším debutům anglicky psané literatury a i u nás, kromě toho, že byla hned po roce přeložena, je námětem hned tří příspěvků na iLiteratuře.

Shrnuji: Znovu musím odmítnout recenzentův názor o nastavované kaši i povrchní vidění knihy, která nebyla schopna za groteskou a mezními polohami textu odkrýt hlubší významové vrstvy, přesahující pouhou excentrickou zábavu (jeden český komentář uvádí knihu jako „vtípky z pekla“), které jsem se pokusil v tomto příspěvku doložit. Ovšemže to nic nemění na tom, že se jedná o strhující četbu s překvapením na každém kroku. Do poslední stránky. Poslední slovo textu, „Konec?“, uvedené s otazníkem, směřujícím k očekávání, zda Palahniuk napíše vedle Pekla a Očistce také Ráj, tedy nemusíme vnímat s pokleslými koutky, zda vznikne další sequel. Uvidí se.

http://www.databazeknih.cz/knihy/madison-spencer-zatraceni-217394

http://www.iliteratura.cz/Clanek/34297/palahniuk-chuck-zatraceni
sequel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sequel

Zpět