Chinaski / Charitativní koncert v Jičíně

Vlastně nevím, od koho jsem se to mezi řečí dozvěděl. 10. února 2016 jsou Chinaski v Jičíně. A z druhé strany, co se stalo. V každém případě ještě volám řediteli KZMJ, kdy půjdou vstupenky do distribuce, a možná dobře, že jsem zavolal, protože – obvykle to nedělám – jsem ještě dopoledne sjel extra do města do informačního centra, za hodinu byly na Valdštejnově náměstí kolem kandelábrů už malé info-letáčky a myslím, že ve dvě odpoledne bylo vyprodáno. A to prosím, Chinaski v Jičíně byli vloni, a když jeden koncert nestačil, udělali dvojáka. Večer před koncertem se ještě hrabu v internetu, pročítám pár článků, něco poslouchám a zjišťuju, co mi v čase uniklo, neboť jsem nesystematický fanoušek. A je toho docela dost, protože Chinaski jsou velice pilní.

V setmělém sále přichází Michal Malátný sám a vysvětluje publiku, co znamená ta skutečnost, že neočekávaně Chinaski hrají benefiční koncert, všechny peníze půjdou opuštěným dětem spolužačky, která nedávno zemřela. A jako předkapelu ohlašuje kapelu tří mladých muzikantů, které zaslechl v Praze někde u metra Vltavská, a líbilo se mu, jak hrají. Doctor Victor. Vím, že na Rockfield tour Chinaski dávali příležitost nejrůznějším místním kapelám, na jednom koncertě dokonce dětskému sboru či folklórnímu souboru, zapadá to tedy do kontextu, přestože tento večer je jiný, vším možným. Deep purpleovský nářez dvacetiletých kluků, kteří hrajou navíc jen ve třech, mě vrhnul o takřka půl století zpátky, a musel být překvapením i pro ostatní, včetně Michala, který je přece jen o generaci mladší a v tomto věku poslouchal a dělal jinou muziku. Prý dokonce kdesi ve světě něco vyhráli, čemuž při jejich technické perfekci, náboji a dobré jevištní prezentaci věřím.

Po dvaceti minutách pauzy pak přicházejí Chinaski, Michal Malátný (zpěv, kytara), Franta Táborský (kytary, zpěv, piano), Petr Kužvart (trubka, zpěv, perkuse), Štěpán Škoch (saxofon, piano, zpěv, flétny), Ondra Škoch (baskytara, kytara, zpěv), Ota Petřina (bicí). A s vervou a energií jdou na věc, zahrají set svých nejznámějších věcí a hodinu a tři čtvrtě neslezou z pódia. Pořadí skladeb bych asi nedal, to bych si býval musel vzít publicistickou tužku a papír, ale chtěl jsem si večer především užít, takže jsem nechal doma i jinak obligátní foťák.

V každém případě v pleysetu byly (po celé ploše večera rozesety) například písně z posledního alba Rockfield Jak je to dojemné, Narozeniny, Milion dolarů či fanoušky chválená Každý ráno, střídaly se, jak oznámil v úvodu „hlas z rádia“, že se budou střídat písně rychlé a pomalé, veselé a smutné, a také, jak myslím řečeno nebylo, novější a starší, 1970 (Docela vydařenej den, 2004), Stejně jako já (Dlouhej kouř, 1997), Stížnost (Best of 20 let v síti, 2013, nedohledávám, zda nebyla vydána už na některém dřívějším albu) či Drobná paralela (Docela vydařenej den, 2004, „nic není jako dřív“ vnímám dnes výrazněji než jindy).

Zajímavým zpestřením večera bylo vystoupení dvou rozverných puberťaček na pódiu, kam je Michal vytáhl z publika, v písničce Slovenský klín, v níž obvykle zpívá slovenská zpěvačka (žijící v Čechách) Bára Hosnedlová. Do svých partů se moc netrefovaly, ale slova fanouškovsky uměly, a hlavně se jim chtělo tancovat.

A ovšemže Chinaski nevynechali Tabáček (Music bar, 2005) a řadu dalších známých pecek. Mezi nimi byla i Klára (Nanana a jiné popjevky, 2000), nevím, zda ještě platí to, že ji Chinaski po letech už vyřadili z playlistu koncertů, protože se z písničky už stala odrhovačka, kterou nechtěli hrát. Tady, v Jičíně a při této příležitosti, to ovšem bylo něco jiného. A zazněly i Punčocháče, písnička, která  podle mého vnímání patří k tomu nejlepšímu, co kdy Chinaski vytvořili. Jsem schopen to „doložit“ analýzou, ale ne tady, spíš se dmu pýchou, že jsem, ačkoli na samé písni nemám pražádnou zásluhu, byl svědkem doby a okamžiků, kdy ještě Michal zpíval tuhle písničku jako student jičínského gymnázia na chmelové brigádě. Kde to vlastně bylo, bych ale také musel pracně vzpomínat, ale ten obraz „frontmana“ celé třídy, vracející se po prašné cestě z chmelnice, v době, kdy nikdo nemohl ještě tušit jeho budoucnost, mi z mysli nevymizí.

Dnes se k té době ovšem vázala ona smutná událost. Po poslední skladbě prvního uzavření večera přišla na pódium v doprovodu Miloše Starého paní profesorka Jenčková, matka zesnulé dcery, která dojetím roztřeseným hlasem děkovala Michalovi a kapele za ušlechtilý počin, Miloš pak ohlásil charitativní finanční výsledek a výstižně vyjádřil svůj osobní vztah pořadatele, jímž byl spolu s KZMJ jičínský atletický oddíl, když řekl, že Jenčkova rodina (což je také manžel Jarmily, Vlasta, kterého jsem rovněž zahlédl v sále) představuje polovinu oddílu za posledních padesát let. Jak mi pak v šatně šeptla Michalova maminka, někdejší moje kolegyně na gymnáziu (nyní se už léta pracuje v KZMJ), muzikantům z Doctora Victora u zadního vchodu na jeviště v tu chvíli tekly slzy. Sama pak ocenila sílu této ženy, také už ve vyšším věku, jít na jeviště. Jarmila Jenčková pak ještě vyjádřila přání, aby Chinaski zahráli Tabáček, protože jeho melodii její dcera měla jako vyzváněcí tón v mobilu.

Přestože už Tabáček předtím zazněl, Michal své někdejší pedagožce slíbil, že ho ještě jednou zahrají. A závěrečné dva přídavky byly „jičínské“. V prvním, Vínu (z Rockfieldu), zakončil Michal poslední metaforický verš „v žilách nám proudí moravská krev“ parafrází „v žilách nám proudí jičínská krev“, druhý pak byl Vinárna u Valdštejna (původně z alba 1. signální, 1999, tedy z prvního, legendárního období působení Chinaski na české poprockové scéně). Pro mě je tato věrohodnost vystoupení v rodném a studentském městě Michala Malátného (i v dalších momentech večera, např. při klaněčce se uvedl svým občanským jménem Novotný), navíc mimořádného v daných okolnostech, o to cennější, že je podložena tím, že se frontman jedné z našich nejpopulárnějších kapel ke svému rodnému kraji po celou dobu své úspěšné kariéry hlásí určitě ve větší míře, než je běžné. A jestliže se v souvislostech s programem, repertoárem Chinaski a aktuálním večerem zmínil o návštěvě Jiřího Grygara při nedávném znovuotevření jičínské hvězdárny, je v tom nejen jičínský kontext, ale i slza naděje.

Jak Michal Malátný ohlásil, podobně jako „hlas z rádia“ na začátku vystoupení, své přání, byl to večer, na který nezapomeneme.

jkč / 11. 2. 2016