Češi roku 2019

Je fajn, že se člověk dozví také, vedle těch mračen toho všeho, nad čím bohužel zůstává rozum stát, něco pozitivního. Tentokrát to je projekt Češi roku 2019, který je obsahem posledního vydání (28. – 29. prosince) magazínu Víkend dnes. Již na vydání novin MF dnes je po úvodníku s názvem Rekordní zdražení a podtitulem „Lidé si v roce 2020 připlatí skoro za vše. Podraží bydlení, energie i pití a kouření“ na titulní straně fotografie fotografa Jana Saudka a dvou sportovkyň, snowboardistky Evy Samkové a tenistky Barbory Strýcové, které drží (a utahují?) dva konce červené šály, kterou má Saudek kolem krku (stejně tak na titulní straně magazínu) a na straně 12 novin a straně 4 a 5 magazínu velká společná fotografie všech participujících v nádherném prostoru kostela sv. Anny na pražském Starém Městě, tedy onoho odsvěceného kostela s názvem Pražská křižovatka. Jak říkám, je to krásné duchovní prostředí, historická budova s moderní/současnou tváří, slyšel jsem tam koncert Zuzany Lapčíkové.

V novinách je pod velkou fotkou seznam všech dvaceti osmi fotografovaných Čechů, v magazínu je pak na dvojstraně před ní ještě „tablo“ jednotlivých portrétů a odpovídající stručné charakteristiky. Projekt běží od roku 2004, letos se konal 16. ročník, za všechny ročníky bylo vyfotografováno 429 osobností, ve skutečnosti ovšem 375, protože některé z nich se zúčastnili dvakrát nebo dokonce třikrát, tak letos podruhé Klára Kolouchová (poprvé ještě Poláčková), Jan Saudek, Lukáš Krpálek a Barbora Strýcová. Spolu s velkým „plakátovým fotem“ byly ještě na dvojstraně spolu s úvodním článkem zveřejněny skupinové fotky, a u jednotlivých článků, věnovaných ovšem jen některým z těchto osobností, jsou další. Autorem fotografií Čechů roku 2019 je Herbert Slavík.

Nemohu rekapitulovat všechny publikované texty, články a rozhovory, tak alespoň některé nejdelší či z mého pohledu nejzajímavější. Prvním je článek o Čtyřlístku, jenž „oslavil 50. narozeniny“, jeho „rodiči“ jsou Jaroslav a Lucie Němečkovi. Legendární kreslený seriál o Myšpulínovi, Fifince, Bobíkovi a Pinďovi představuje celkem 680 příběhů, tedy „něco mezi 6 000 a 10 000 stránkami“, představuje současně kroniku vztahu obou manželů, kteří se do sebe okamžitě zamilovali na jaře roku 1967. V Doksech, tedy vesnici Třeskorpsky u rybníka Blaťáku, tj. u Máchova jezera, budují muzeum Čtyřlístku. Na následující dvojstránce jsou vyobrazena čísla Čtyřlístku, která jsou pro kreslíře zřejmě nejzásadnější.

„Tři hrdinové, tři příběhy, tři otázky“ se vztahují k vojákovi Tomáši Neškodnému, softwarovému inženýrovi Ivo Raisrovi a školákovi Lukáši Malíkovi. Na druhého z nich, jenž „zachraňoval plný autobus po kolapsu řidiče“, si vzpomínám z televizního rozhovoru v době, kdy se příhoda stala. Muž, který neměl řidičský průkaz na autobus, zareagoval pohotově a obětavě, později „na autobusácké papíry dostal dárkovou poukázku“ a má za sebou první jízdy. První z nich kromě vojny má malé hospodářství, a když obracel s traktorem seno, přiběhl k němu důchodce, že se na jezu někdo topí. Dva sourozence a matku z vody vytáhl, otce s komplikacemi rovněž, ale oživit se jej lékařům už nepodařilo. Lukáš zachránil matku, když pohotově včas přivolal záchranku.

Rovněž společný článek/rozhovor mají „dva světoví fotografové“ Jan Saudek a Martin Stranka. Čtyřiaosmdesátiletý Saudek srší svým typickým humorem („už musím být rád, že jsem naživu“), hovoří o tom, že herci dělají u fotografování potíže, že fotografie měla nahradit malířství, že fotograf podle něj potřebuje „mít štěstí, talent a zvláštní náhodu“ a má-li toto vše, může se mu podařit udělat sedm dobrých fotografií za život. Obdivuje Jana Šibíka, protože by nedokázal fotografovat dokument hrůzných událostí jako on. Stranka připravuje na příští rok svou dosud největší sólovou výstavu v Mánesu, své uznání ve vlasti, kterou miluje, dosáhl teprve potom, co si na jeho styl, v zahraničí běžný, lidé teprve zvykli.

„Poplach! Mikroplasty ve vodě“ je rozhovor s hydrochemikem Martinem Pivokonským, ředitelem Ústavu pro hydrodynamiku Akademie věd ČR, vystudoval na Přírodovědecké fakultě UK ochranu životního prostředí a jenž publikoval svou studii o mikroplastech. Vysvětluje, co to mikroplasty jsou, kupodivu není radikálního názoru, že by jejich přítomnost v přírodní vodě byla ohrožující zdraví, nezapírá ovšem, že „v oceánech plavou obří plastové ostrovy velikosti celých států“, což alarmující je. Upozorňuje přitom, že v pet lahvích, v nichž se voda prodává, je mikroplastů více než ve vodě z kohoutku. Stejně tak uvádí na pravou míru údaje o suchu a o tom, zda „vysychá Česko“. Vody je prý stále stejně, problém je v tom, že chybí na jaře, ve vegetačním období, kdy její třeba a kdy „hrozí takzvané zemědělské sucho“. Na otázku, jak zabránit klimatické změně, odpovídá, že se musíme přizpůsobit my.

Kláru Gibišovou jsme mohli vidět v televizním záznamu z jejího koncertu v pražském prestižním sále (nevzpomenu si, ve kterém, snad to byla Smetanova síň, možná ale také Rudolfinum), na fotografii je s malým šachistou Jiřím Bouškou, jenž v Minsku vyhrál v soutěži mezi 169 dětmi z 35 zemí v disciplíně zvané rapid šach ve věkové kategorii do osmi let.

Kameramana Vladimíra Smutného musel zaregistrovat každý filmový fanoušek, který nesleduje jen jména herců, případně režiséra, u filmů Kolja, Tmavomodrý svět, Smrt krásných srnců, jenž nyní „boduje i ve světě“ u „černobílé senzace“ Nabarvené ptáče. Samozřejmě přišly i otázky na krutost a její zobrazení, případně na to, zda diváci u nezvyklého filmu, kde se takřka nemluví a není hudba, odcházejí ze sálu. Pro mě byla zajímavá otázka, jak dosáhnout toho, aby dětský herec vyjádřil emoce, které režisér ve filmu potřebuje, což bylo u Petra Kotlára v Nabarveném ptáčeti i Andreje Chalimona v Koljovi podobné. Klukům prostě v tu chvíli vzali oblíbenou hračku. Vladimír Smutný je proslulý rovněž ze záběrů popáleného Jana Palacha, i na to v rozhovoru přijde řeč.

Kromě jednotlivých rozhovorů tu jsou skupiny, označené jako „prima partičky“, které spojuje jedno podobné téma, někteří z těch, kteří nemají své samostatné články, odpovídají na otázky jako např. „Na co se nejvíc těšíte v roce 2020?“.

Přehled všech Čechů roku 2019
Jaromír Bohačík (basketbalista), Jiří Bouška (žák, mistr světa v rapid šachu), Stanislav Fiala (architekt, autor paláce DRN na Národní třídě), Klára Gibišová (klavíristka, v devíti letech hrála na Pražském jaru), Zdeněk Godla (herec, role Franty v seriálu Most), Lucie Koldová (designérka nábytku a světel), Klára Kolouchová (horolezkyně, první Češka, která zdolala K2), Josef Komenda (mikrobiolog), Tereza Kráčmarová (studentka, vedoucí projektu Fakescape), Lukáš Krpálek (judista, mistr světa v nejprestižnější váhové kategorii), Lukáš Malík (žák, zachránil život své mamince, kterou postihla mozková mrtvice), Petra Měchurová (kadeřnice), Alena Mornštajnová (spisovatelka, román Tiché roky vyhrál ankteru Kniha roku 2019), Josef Nekvapil (hledač kešek), Kristína Nemčková (kuchařka, nejmladší vítězka soutěže Master Chef Česko), Jaroslav Němeček (kreslíř, autor komiksu Čtyřlístek, který oslavil půlstoletí), Tomáš Neškodný (voják, který zachránil dvě topící se děti a jejich matku), Markéta Pechová (plavkyně, první Češka tělesným postižením, která přeplavala La Manche), Martin Pivokonský (hydrochemik, autor první světové studie o mikroplastech ve vodě), Pavel Podruh (podnikatel, obdržel mezinárodní cenu za vizi soběstačného domu), Ivo Raisr (softwarový inženýr, zachránil autobus plný lidí), Karel Řehka (brigádní generál, držitel Ceny Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost a lidskost), Eva Samková (snowboardistka, letošní mistryně světa a vítězka Světového poháru), Jan Saudek (fotograf, obdržel státní vyznamenání, medaili Za zásluhy), Vladimír Smutný (kameraman, držitel sedmi Českých lvů, film Nabarvené ptáče), Martin Stranka (fotograf, hl. cena v soutěži Sony World Photography Awards), Barbora Strýcová (tenistka, vítězka čtyřhry ve Wimbledonu a světová jednička mezi deblistkami), Ondřej Vacek (student, autor systému, který dokáže na dálnicích odhalit vozidla v protisměru).