Carlos Palacio

Najít na internetu nějaké informace o španělském skladateli narozeném v Alcoy 1911, mi dalo chvíli hledání. S těmito a podobnými jmény (Carlos Palacios) se hlásili různí fotbalisté, rockoví zpěváci, palác v Barceloně atd. atd., nakonec jsem toho správného přece jen našel na stránkách devuelveme-voz, zkoumající historické rozhlasové nahrávky. Tam se píše:

Carlos Palacio Garcia byl hudebník a španělský skladatel, ze skromných počátků začala jeho kariéra ve velice brzkém věku, začal skládat hudbu ve dvanácti letech. V roce 1928 přišel do Madridu na Královskou konzervatoř hudby a přednesu (či rétoriky, takto pojmenovaných škol bylo ve světě několik, později to byly hudební a divadelní fakulty, Royal Conservatory of Music and Declamation). V roce 1928 zde byl oceněn „Cenou harmonie“ (Contest of Harmony), ve třicátých letech kombinoval psaní písní s novinařinou, obvykle jako hudební kritik. Jeho skladby postupně dosáhly popularity,  zejména  hudba satirické hry "Štěnice" (Клоп, 1929) básníka Vladimíra Majakovského, ve spolupráci s Rodolfo Halffem.

Byl aktivním členem Partido Comunista de España, Komunistické strany Španělska – ředitelem Dělnického pěveckého spolku v Madridu, spolupracoval s novinami Mundo Obrero (Dělnický svět), periodikem této politické strany.

Ale především získal velkou slávu skladbou "Hymna mezinárodních brigád", s texty německého básníka Ericha Weinerta, původně s názvem "Caballero de la Esperanza" (Rytíř naděje), určeným pro brazilského komunistického vůdce Luise Carlose Prestesa.

S vypuknutím občanské války ve Španělsku, se připojil k občanským kulturním milicím, tzv. "Altavoz del Frente". V té době dělal složil své slavné  bojové písně"Las compañías de Acero" (Ocelové roty či Ocelové setniny), zařazených do knihy „Sbírka bojových písní“, vydanou ministerstvem školství.. Po válce, našel útočiště v Alcoy (1939-1946), kde by mohl pokračovat v psaní navzdory represím.

V roce 1950 Palacio odešel do exilu do Paříže a využil vzdělávací stipendium vypsané francouzským ministerstvem kultury. V to dobu započaly léta velké kreativity, intelektuálních kontaktů s francouzským a španělským exilem. Složil skladbu Nezávislý španělský rozhlas, více známý jako 'Pyreneje'. K jeho přátelům patřili básníci Antonio Galvañ Zanón či Blas de Otero a Palacio zhudebnil některé jejich básně. Vzhledem ke svému přesvědčení několikrát navštívil Sovětský svaz.

Kromě článků a recenzí o hudbě v tisku je Palacio autorem tří autobiografických knih, vydaných během osmdesátých let. "El skladatel y la vida" (Skladatel a život, 1980), "Acordes en el alma" (Akordy v duši, 1984) a "Diario de otoño" (Podzim zápisník, 1986). V roce 1984 Palacio obdržel Národní cenu fonografie od španělského ministerstva kultury, ale zůstal v Paříži až do konce svých dnů.

Byl osobním přítelem rozhlasových pracovníků Radia Paříž Juliána Antonia Ramíreze a Adelity del Campo (vl. jménem Adela Carreras, anarchistka, komunistka a feministická aktivistka, jeho hudba získal značnou pozornost v "Radio Paříž". Nicméně, mimo jejich okruh je dnes Palacio velkou neznámou ve Španělsku, přestože jeho vlastní skladatelské dílo nepostrádá zajímavosti a hodnoty.

Vzhledem k obsahu tohoto příspěvku a českým zvyklostem anno 2014, kdy se vše zplošťuje na černobílé vidění „nových třídních nepřátel“, bych rád zdůraznil, že se nejedná o politickou propagaci, nýbrž – jak už řečeno – o převod textu ze španělského originálu (v angličtině) a životní souvislosti tohoto skladatele jsou prostě takové. Na stránce, z níž jsem čerpal, je možné si pustit skladbu pro sólový klavír España en el recuerdo, Španělsko v paměti. Ke jménu, které jsem neznal, mně přivedl repertoár současné španělské klavíristky Marisy Blanés.

https://web.ua.es/devuelveme-voz/visor.php?fichero=9349.mp3&idioma=en