Camille Thomas poprvé v Praze / ČDH 2018/19

Camille Thomas poprvé v Praze
Slavnostní závěrečný koncert
České doteky hudby 2018/2019

Obecní dům – Smetanova síň / 6. 1. 2019

Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Marek Šedivý – dirigent
Camille Thomas (fr/be) – violoncello

Zvolit na závěr prestižního festivalu dramaturgii s instrumentálním koncertem by bylo odvážným podnikem, kdyby tímto koncertem nebyl proslulý Koncert h moll pro violoncello a orchestr, op. 104 a sólistkou Camille Thomas, mladá violoncellistka, jejíž strhující výkon musel přesvědčit každého návštěvníka o duchovní podstatě energie hudby. A ovšem, druhým pilířem večera byl Symfonický orchestr Českého rozhlasu, o jehož vynikajících kvalitách doufám nikdo nepochybuje.

K oslavnému charakteru koncertu ve Smetanově síni Obecního domu se přidala skutečnost, že autorem první skladby, Symfonického prologu, je Jiří Pauer, hudební skladatel, dobře známý hudebnímu publiku zvláště v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy zastával rovněž významné funkce v hudebním životě (byl v čele opery Národního divadla, uměleckým ředitelem České filharmonie byl plných dvaadvacet let, deset let pak ředitelem Národního divadla), jehož sté výročí narození v letošním roce slavíme (nar. 22. 2. 1919 – 21. prosince 2007). Charakter jeho skladeb postihuje myslím do jisté míry Slovník českých skladatelů současnosti (Panton, 1985), který hovoří o jeho uměleckém vývoji, v němž se – po předchozích etapách – „přiklonil  … k uměleckému projevu,v němž novátorství a tradicionalilsmus v nejlepším slova smyslu tvoří dialektickou jednotu a vzájemně se vyvažují“. Tato charakteristika vychází i z Pauerovy biografie, jeho zkušeností z působení na národních školách a na druhé straně znalosti nejnovějších kompozičních směrů osvojených již za studia (u A. Háby či P. Bořkovce), a poohlédneme-li se i dnes, zjistíme, že například opera Žvanivý slimejš dosahuje značné obliby.

Pro mě samotného bylo Pauerovo dílo, musím říci, velkým překvapením, posledním v té celé řadě volby zařadit na některá klíčová místa dramaturgie festivalu hudbu současných autorů. Toto zaměření dramaturgie je samozřejmě i záležitostí jednoho z pilířů její filozofie, na druhou stranu ovšem platí působivost samotné skladby – a zde to byla správná volba. Přiznám se, že osobně mi vždy v koutku mysli vždy hlodá opatrnost před samoúčelným modernistickým experimentováním (jakkoli jsem zvláště v mládí právě sám byl vášnivým zastáncem všeho nejnovějšího), na druhé straně pak obavy z podléhání skladatelů dobovým ideologiím „socialistické éry“ zvláště padesátých let, vedoucích k podbízivosti a snadnému chápání hudebního díla, jak to žádaly „potřeby doby“. Obecně řečeno – je to možná téma, s nímž se dodnes historie české hudby (a ostatně i celé oblasti umění) teprve začíná vyrovnávat, v tomto konkrétním případě lze říci, že při Pauerově Symfonickém prologu mohl posluchač veškeré tyto postranní myšlenky a předsudky, které na negativní vnímání Pauerova díla dnes mají zcela jistě výrazný vliv, bez obav setřást a věnovat se opravdu pozoruhodnému hudebnímu sdělení.

Hovořit obecně o Dvořákově violoncellovém koncertu, „posledního díla Antonína Dvořáka z tříletého období jeho pedagogického působení v New Yorku“ (dr. Tauerová v anotaci) může působit rozpaky jiného druhu, je to totiž dílo do té míry ikonické, že jakýkoli komentář by mohl působit jako zbytečné „přidávání“ informací. Muzikologické zdroje říkají, že inspirací se stala novinka z pera Victora Herberta, tamního Dvořákova kolegy. Obsah však souvisí se skladatelovými pocity: končící pobyt už nepřinášel potěšení, stýskalo se mu a znepokojovaly ho zprávy o zdraví Josefiny Kounicové, sestry jeho manželky, lásky z mládí. Po Dvořákově návratu do Čech na jaře 1895 zemřela. Dvořák se rozhodl koncert pozměnit – do ztišení před závěrem vložil citaci své písně „Kéž duch můj sám“, kterou měla ráda. Skladba se mezi violoncellisty i u publika celosvětově těší oblibě.

Na závěrečném večeru MHF České doteky hudby byla v souvislosti s Dvořákovým dílem v centru pozornosti „nová hvězda violoncella“, jak byla interpretka skladby českého Mistra označena, s fascinující strmou mezinárodní uměleckou kariérou (začínala v roce 2014). Já sám ji mám spojenou s interpretací Camilla Saint-Saënse (autor ikonické Labutě), ve Smetanově síni vynikla jímavost a procítěnost Dvořákova violoncellového koncertu, překračující mnohdy až už naučenou akademičnost či „mužskou“ výraznost v pojetí, jak ji jsme zvyklí poslouchat od předních interpretů. Řekl bych, že to je, možná nemám výstižnější vyjádření, protiklad extrovertnosti a introvertnosti, niternosti, kterou na mě projev Camille Thomas působil, s tím, že jsem si rovněž v té souvislosti kladl otázku (ne)znělosti nástroje, na níž se shodují dvě recenze (Markéty Vejvodové v Harmonii, 8. 1. 2019 a Aleše Blumy v KlasicePlus z téhož data), přičemž nedostatečnou průraznost přisuzují možnostem vzácného nástroje F. Gaglianiho z roku 1788, vhodného spíše pro komorní prostředí (Vejvodová), a dokonce interpretce upírají i „lyričnost“ (Bluma), což jednoznačně odporuje mé zkušenosti, pokud se pod tímto slovem výtky neskrývá vnějšková sentimentalita. O technické kvalitě belgické violoncellistky přitom nepadla ani zmínka pochybnosti.

Podobně jako u ikoničnosti Dvořákova violoncellového koncertu máme Janáčkovu Sinfoniettu zvláště v posledních desetiletích spojenu právě s československou/českou státností vzhledem k jejímu užití při slavnostních ceremoniích na Pražském hradě. Původní inspirace, totiž Všesokolský slet v roce 1926, k němuž měl Janáček napsat coby zdravici fanfáry, je další vrstvou „českosti“, tak jak je konsenzuálně vnímána – přitom tato skladba zásadním způsobem přesahuje příležitostný opus, jak byl původní záměr. Většinová společnost nicméně nejspíš zná právě jen ony úvodní (a závěrečné) fanfáry, skvěle se v Smetanově síni rozléhající po celém prostoru z varhanní empory, stejně tak, jako si běžný návštěvník koncertů málokdy uvědomuje onu společenskou (politickou) rovinu závěrečného data celého festivalu (vnímaného, stejně jako v jiných ročnících jako „Tříkrálový koncert“), kterou připomenul v úvodním proslovu předseda kulturní komise pražského magistrátu Jan Wolf, totiž skutečnost, že právě v Obecním domě byla 6. ledna 1918 podepsána Tříkrálová deklarace, důležitý dokument v historii vzniku československého samostatného státu.

Posluchači byli, stejně tak jako z celé dramaturgické sestavy a vyznění prvních dvou děl, z pětidílné Janáčkovy pozdní skladby, která, jak se dnes jeví, nabízí přes svou „klasičnost“, celou řadu interpretačních možností (své by o tom mohli vyprávět v Ostravě, kde týž orchestr, tedy Symfonický orchestr Českého rozhlasu, provedl vloni festivalovou erbovní skladbu pod taktovkou Leoše Svárovského či v Litomyšli, kde v témže roce zazněla v podání Radka Baboráka a jeho České Sinfonietty). V podání mladého dirigenta Marka Šedivého vyzněly různé polohy této „divukrásné hudby“ (jak jsem kdesi četl a mohu potvrdit), jednotlivé detaily hudební tektoniky i vygradování skladby, jíž více než důstojně byl zakončen nejen večer ve Smetanově síni, ale celý letošní výroční Mezinárodní hudební festival České doteky hudby.

Jan K. Čeliš / leden 2019
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH