Božena Němcová

Božena Němcová
poznámka ke dvojení

U některých témat by člověk nepředpokládal, že by obsahovaly něco, co zkoumám jako dvojení. Tak tomu je u Boženy Němcové, „harmonizující“ svět ve své Babičce, jak říká ve své knize o nejvýznamnější české spisovatelce 19. století, stálici coby předmětu pozornosti a kulturní ikoně, Jaroslava Janáčková ¹. Jak zpozdilé myslet si něco takového. Dvojicemi a dvojením se to v knize jen hemží, a byla to jen mé nedostatečné soustředění (a ovšem, také zapomnění, ikony bereme za samozřejmé a přitom je onen obraz dávno přečteného snad celého díla rozostřený, matný), dvojice se samozřejmě vyskytují již při vzdáleném pohledu v názvech povídek (prvních dvou si dále všimneme podrobněji), V zámku a podzámčí, Sestry, Čert a Káča, O kohoutkovi a slepičce, slovenská pohádka O bačovi a šarkanu, z méně známých titulů (nahlédneme-li třeba do Wikipedie ²) cestopisné a národopisné texty jako Kraje a lesy a Zvolensku, Česká  přísloví a úsloví, Dětské popěvky a říkánky, Pověry a zvyky, tedy málem v každém druhém textu tohoto druhu, nemluvě o dvojení skrytém v multiplikaci v textech Čtyři doby, „Mikuláš, Lucie, Krempera, Tomáš“ (podobně v samotném obsahu u Pověr a zvyků „čtyři lidové představa: kočky převážejí duše na onen svět, ve čtyři hodiny odpoledne se zvoní »čtyřmecitma«“ (viz pzn. ²).

Ovšem, tyto figury v názvem můžeme vnímat jako formální záležitost, přinejmenším nás ale mohou přimět zbystřit a položit si otázku, zda dvojení není přece jen podstatnějším rysem v próze Boženy Němcové, a s vědomím někdejší „povinné četby“ možná už máme někde vzadu v paměti uložené příklady z užití uměleckých prostředků, třeba ve významové výstavbě postav v povídkách v kompozici příběhu, ve způsobu vyprávění etc.. Pokusím se některé z nich oživit a doplnit si.

Povídka Sestry, která byla uveřejněna ve Fričově almanachu Lada Nióla (1855) pod pseudonymem, totiž jako „novela od Ludmily z Hrádku“ ³ a teprve později zařazena do spisů Boženy Němcové, byla jednou ze dvou jejích textů vedle slovenské pohádky O dvanácti měsíčkách, je příběh nešťastné lásky a nešťastného osudu (včetně trestu), svým způsobem v tvorbě Němcové výjimečným již svým tématem „zmařené lásky“, které nalezneme i v jiných textech uveřejněných ve Fričově projektu (viz i studie Evy Kalivodové Sestry: rodové přepsání české romantické povídky ⁴.

Uveďme nejdříve jednoduše formulovaný „obsah“, jak jsme zvyklí o něm referovat (zestručněná fabule): „Povídka o sestrách Johaně a Hedvice je situována do okolí Zaháně. Hedvika je zamilována do myslivce Roberta a schází se s ním, posléze se však ukáže, že Robert je ženatým knížetem a dívku oklamal. Hedvika z nešťastné lásky vážně ochoří.“ (Wikipedie, viz pzn. ²) Jiný zdroj, přinášející podobné sdělení (které nám zároveň může povídku uvést v elementárním, prvoplánovém představení): „O svedeném děvčeti, jež se nevzpamatuje ze smrti dítěte, a jeho rodině. Hlavními postavami jsou Hedvika, její sestra Johana a myslivec (ve skutečnosti ženatý kníže) Robert, jenž Hedvice slíbil sňatek a pak ji těhotnou opustil.“ (JulianaH., čtenářský komentář na Databázi knih.cz ⁵ ).  

Hlouběji se ponoříme (a dobereme se i těch významových momentů, v nichž hraje úlohu právě dvojení), jestliže se zaměříme na způsob podání, vyprávění (narativní aspekty, či chceme-li, syžet, způsob výstavby textu), když srovnáme s „obsahem“ zachycujícím fabuli příběhu (podrobněji na adrese viz ⁶ )  samotný text povídky ⁷. U povídky je nápadné členění na čtyři části, uvedené vždy nějakým „národním příslovím“ (vybraným z Mudrosloví národu slovanského v příslovích F. L. Čelakovského, vydaným před třemi roky, 1852), v některých vydáních jsou tyto části číslované ⁸.

Každá ze čtyř částí má svůj odlišný stylový charakter, všechny se pak (jak jednotlivě, tak jakožto celek) odlišují od lineárního textu vševědoucího vypravěče. V první části rámuje portrét Hedviky prostředí přírody, červnového večera, místa „u širokého dubu, pod nímž vřesu i mechu, jak by schválně nastlal“ v lesíku nedaleko vesnice, jehož atmosféru odstiňuje zpěv ptáků, samotný popis/portrét dívky je malebným obrazem ⁹ . Zde se dívka posléze setkává s Robertem, oděným v myslivecký šat. V druhé části se ocitáme v prostředí knížecího zámku, kde na slavnosti narozenin kněžny „zasedá […] k jednomu stolu“ šlechta společně s „vesnickým lidem“ (zvýrazněn je onen harmonizační a idealizující moment byť jen okamžité společenské rovnosti, jaký známe z Babičky), jméno řeky Bobra odkazuje k místu, kam je příběh lokalizován (Zaháň) ¹⁰. Šok z poznání, že její milý Robert je ženatý muž, jenž se ovšem k dívce, jíž předtím „přísahal před živým Bohem“, že ji miluje, nyní nezná, ostře odděluje dramatičnost scény od idyly první kapitoly, jakkoli – zpětně vzato, můžeme i tam sledovat určité signály o tom, že není něco v pořádku, totiž když Hedvika muže ujišťovala, že ji nikdo neviděl odcházet na tajné místo (prvek, který má ovšem dvojí funkci, zároveň totiž představuje její sestru Johanku, vdanou za Burkharda, s nímž má dítě, a zvěsti o chlapci Bohumilovi, který měl o ni zájem, ona však nyní miluje jen Roberta).

Není ani třeba příliš pozorného pohledu, aby nebylo zřejmé, že již v těchto dvou kapitolách dochází k zajímavému zrcadlení. Chlapec, který měl o Hedviku zájem (a ona vysvětluje Robertovi, že je to jinak, než se šíří zvěsti), se jmenuje Bohumil stejně jako dítě Johanky a Burkharda, které rodiče svěří Hedvice k pochování (jen u ní bude klidné), když přijde výzva k tanci od „veselého Záruby“, při níž dojde k výměně partnerek, tedy Záruba vyzývá Burkharda, aby šel tancovat, aby on mohl vyzvat Johanku, ten říká, že „Johanna nechce tančit“, nakonec jej ale nechce urazit (i tyto detaily jsou příznačné jakožto určité proměny, jinakosti ¹¹). Opakuje se (z různých perspektiv) komentář k nápadníku Bohumilovi (hovořil o něm Robert, nyní o „zvolenci“ hovoří Burkhard). Hedvika opatruje v tuto chvíli malé dítě, zatímco ona sama je mladší sestrou Johanky, která se o ni stará, a jíž sama přijde říci, až si zvolí svého vyvoleného.

Stejně tak se ostře liší způsob podání ve třetí části, v níž Burkhard vypráví (retrospektiva) Frickovi, který přichází zdaleka, a tedy nemá povědomí o tom, co se přihodilo, totiž že obě sestry jsou ve vězení za to, že Hedvika pohřbila mrtvé dítě a její sestra jí v tom pomáhala. Podstatná odlišnost, lom celého příběhu, spočívá v tom, že zatímco v prvních dvou kapitolách je ve vyprávění děj podáván jako zprostředkující přítomnost, jíž je čtenář účasten (a s tím související očekávání, naděje, pohled do budoucnosti), zde sledujeme výsledek (zklamání, zhrzení, tragédie mrtvého dítěte a navíc trest, podávaný jako pohled do minulosti).

A čtvrtá část líčí konec života Hedviky. Ta se ve vězení loučí se svou sestrou, lékař jí předepisuje léky, ale Hedvika umírá. Poslední scéna se odehrává opět v přírodě, u šípkového keře je vykopán hrob a v něm žena pohřbena, kolem jede panský kočár. Ve shora uvedeném „obsahu“ je formulace „Nikomu neřekla, s kým čekala dítě“, v textu skutečně explicitně vyjádřeno skutečně není, nicméně – kromě dalších symptomů je (pro pečlivého čtenáře) skutečnost zřejmá z nepřímých vzájemně vztažených detailů: vítr na tváři muže v kočáru „odkrývá jízvu, táhnoucí se po levé straně čela až k uchu“ znak, jenž je zmíněn při prvním setkání a nyní je svědectvím toho, kdo je otcem dítěte. Burkhard vykřikuje: „To její vrah!“ a hlas Johanny zašeptá: „Ona mu odpustila!“

Jako symptomatické můžeme vnímat nejen skloubení těchto několika indicií, které teprve dohromady sdělují jednoznačně fakt o otcovství, tzn. skutečnost se dozvídáme nepřímo, skutečnost je odkrývána stejně jako tvář muže a sdělována šeptem. Zároveň je tu protiklad zvolání a šeptu u osob druhé dvojice v příběhu, Hedviččiny sestry a jejího manžela. A důležitý je i moment smíření (odpuštění) naopak uzavírající celý příběh, jakkoli ve svém dění tragický. Dvojení má v povídce celou řadu zásadních funkcí, spoluurčující její významový obsah, nejen v konstrukci fabule (celé řady dvojic postav, v nichž ale „sestry“ nejsou, na rozdíl od názvu, tou nejdůležitější, dalších motivů), ale i prvků podání, které tlumí drastický obsah (doplnit můžeme i oslabení smrti dítěte, komentovaného ve studentském serveru, kdy oproti podání, z něhož Němcová vycházela, kde byla matka vražedkyní dítěte, se v povídce dítě narodí mrtvé), narativními prostředky (protiklad zpřítomňování nastávajícího dění jako dějícího se a vyprávění uzavřené minulosti) ukazují k protikladným životním situacím (touha a naděje vs. tragické zklamání), odkrývají a zakrývají pohled na realitu.

Několikeré dvojení v povídce Sestry tedy spolurozehrává celý trs významů, stejně jako je od přímého sdělení odkláněno řečenými uměleckými prostředky ani titul Sestry nepojmenovávají ústřední téma, nicméně je motivem sourozenecké lásky a zároveň spoluviny, zároveň konstrukce dvou párů umožňuje podání příběhu z úst Burkhardových (ten jej vypráví Frickovi). Tato propracovanost v povídce (jeví se až postmoderní) může být překvapením pro čtenáře, jenž má představu o linearitě jiných próz Boženy Němcové (zvl. Babičky) ¹².

Podobnost s prvotním vydáním (tedy určitou dvojici) představuje (se Sestrami) povídka Karl , publikovaná rovněž v almanachu, lze říci „konkurenčním“, totiž Perly České, vydaném v témže roce jako Lada-Nióla. Ve všem ostatním se ovšem povídka, o něco delší než ta předchozí liší. Autorka ji uvádí jako „Obrázek z okolí domažlického“ ¹³, je členěna na kratší kapitoly. To, že se odehrává se v okolí Domažlic, prozrazují některé reálie, jako místní obyvatelé jsou uváděni „Chodové“ či „Psohlavci“ (jak je s pýchou uvádí Barta), hrad „Risenberk“ či řada dalších místních jmen, jako je Stráž pod Čerchovem, kam se vrací i vdova Markyta s malou Karlou ¹⁴ , kraj prozrazuje ovšem i užití dialektu ¹⁵, ve své době, jak říká J. Janáčková, vlastně novinka.    

Muž Markyty na vojně zemřel na „domácí nemoc“ ¹⁶, Markytě (Drahoňové) zemřelo i první dítě, zbývá jí tedy už jen její „dcera“. Smrt milovaných mimo vlast (při návratu je oslavována, „Doma jsme, chvála Bohu!“, „Zlaté Čechy!“, „Krásný je to kraj!“ atd.), související s „vojnou“ (která povídku svým způsobem rámuje) ¹⁷, je významově skloubena s ústředním motivem převleku Karly/Karla, za dívku, aby se vyhnul vojně.  Signály o tom, že „Karla“ není dívka, nabíhají s postupnou intenzitou (poukazy k odlišnosti zdání od reality jsme mohli sledovat i u Sester, takže se můžeme domnívat, že toto jiskření významů – dvojení svého druhu, je významným prvkem významové výstavby díla B. N.), nejdříve je to zručnost, kterou dívka překvapivě vykazuje v práci u rychtáře Miloty, kam se Markyta po návratu do vlasti vrátila, pak obdiv, který sklidí o masopustu, kdy si oblékne vojenský stejnokroj vysloužilce Barty – což vede k tomu, že Karle začínají říkat Karel.¹⁸ .

Podobně jako u Sester můžeme sledovat i konstrukci fabule, respektive rozložení vzorce postav, které umožňují vývoj děje, jak jej můžeme v Karle sledovat: Vysloužilec Bárta má zájem o Karlu, ta se „přátelí“ s Hanou, do níž je ve skutečnosti zamilován. I protože matka samozřejmě ví, jak se věci mají, odmítá zájem Milotova Petra. Ústřední dvojení podporují detaily, tak Markyta vypráví „o Petru Pavlovic, o Pavlu Petrovic, jak se jim vedlo“ (2. kap.¹⁹ ), Karla uměla ve škole číst a psát. „Všichni se jí divili, selka vždy tvrdila, že by to děvče mohlo být kantorem, kdyby chlapcem byla.“ (4. kap.) Ovšemže i zde je zpodoben běh času (v Babičce byl podstatnou vrstvou fabule), zde jsou to „přásky“, jimiž pokračuje selský rok „po žatvě“ a „po sklidu ovsů i otav“, příznačným předmětem, zastupujícím rozvíjení děje, je „přeslice“, kterou Karla vyrobila a s tvrdohlavostí sobě vlastní trvá na tom, že ji dá Haně.

Pokračují situace, v nichž je konstelace postav otevřená pro dvojí možné řešení (ve skutečnosti je samozřejmě možné jen jedno): „K Haně přisedla Karla a s druhé strany Petr. To bylo chlapcům i děvčatům divno, neboť myslili najisto, že se dovědí, jestli Hana kterého už zvolila.“ (5. kap.) Po konci přástek přicházejí „vánoční svátky“, v dalších drobných epizodách se situace postupně ozřejmuje, až se s masopustem (6. kap.) opravdu ozřejmí (přejmenování je demonstrováno v 7. kap.). Hana je „jako zmámená“, Karla nechce tancovat s „chlapem“, tedy Petrem, „hať se neskřížkujem“…  „Chlap s chlapem tancovat, totě tak, jak by jedl chléb s chlebem,“ čteme a v poznámce osvětlení „Také se řekne o líbání muže s mužem.“ A mužský a ženský rod ve jméně je rafinovaně střídán, jednou je to Karla, jindy Karel (i v jednom odstavci, takže se dvojení bezprostředně zrcadlí).

Nu a poslední (9.) kapitola již je sevřená, když to i já zestručním, končí vše happy endem, jak to nazýváme dnes, vykonáním vojenské služby, před níž „Karlu“ matka ukrývala, za zkrácené lhůty a ještě navíc vyjednáním o další zkrácení a návrat. Petr si bere jinou dívku (Báru, jak mu Karel radil), Milota se vrací z Prahy se slovy „No huž se ty, Hana, těš, je to huděláno!“ a v další, poslední větě čteme, že Karel coby vysloužilec „žije snad posud se svou Hanou“.

A stručně pojednám i poslední příklad (jistě by bylo možné jej rozebrat důkladněji), totiž rovněž známou povídku V zámku a podzámčí. Sociálně kritický pohled vnímám jako až satirický či přinejmenším trpký osten, jakkoli se toto žánrové určení neužívá: Hned v prvních větách, kdy je představena paní Skočdopolová ze Springenfeldu bije do očí německý šlechtický titul, který si rodina koupila, a který je předkladem českého Skočdopole, a ovšemže je poněkud směšné již to jméno, nabývá tohoto významového odstínu ale teprve v dalším kontextu, v němž se vyhrocuje protiklad/konstrast bezstarostného života v přepychu zbohatlíků a prohrávaný zápas o holý život u chudiny (roční Josífek umírá na choleru, poté jeho matka, bratra Vojty se ujímá rodina krejčího Sýkory).

Podobně jako jsme zjistili funkci přeslice v předchozí povídce jakožto příznačného předmětu, na němž je demonstrována dějová proměna, tak zde je takovým motivem zámecký pes Joli. Komentáře opakovaně postihují tuto vazbu: „V příběhu je zajímavý kontrast mezi rozmazlovaným zámeckým psíkem Jolim, který si denně dopřává vybrané lahůdky, zatímco chudina mimo zámek umírá hlady.“ ²⁰

Pes je jakýmsi „sběrným“ symbolem všech protikladů v povídce, v jednom studentském „rozboru díla“ čteme: „sobectví, bezcitnost, přetvářka x vzájemná pomoc, obětavost“, „panský pes x Josífkova smrt“ atd. ²¹, je zmiňován kontrast komorné Sáry a Kláry, v textu pak můžeme vnímat i rozdílný přístup k životu u pana Skočdopole a paní Skočdopolové (rovněž hned v prvních odstavcích) ²².  I zde pracuje autorka s dvojením, popisuje totiž onu změnu Skočdopole – von Springenfeld jako výsledek změny: „Dokud býval pan Skočdopole panem Skočdopolem a lidé o něm více nevěděli, než že je bohatý, chodilo to v domě jinak; paní neměla mazlíčka, ani komornou, nebylo zámku, nebylo tolik služebnictva, nebylo koní ani chrtů.“ V textu je užito několik dvojic souřadných substantiv, dvojením je změna minulého času v přítomný, vyjádřený zpětně negativy.

Akcentován je právě rozdíl „sprostého“ českého jména a „vychvalovaného“ nového postavení, provázeného nadřazeností, povýšeností a arogancí. Protiklady /(a jiná) dvojení jsou tu systematicky budovány. Již zmíněn je protiklad dvou komorných, přičemž Sára je „vypočítavá, neupřímná, proradná“, zatímco Klárka „milá, ochotná, hezká, pokorná“ (zmíněný studentský komentář, viz pzn. ²¹), nejvýraznější zhmotněné dvojení pak nalezneme právě u psíka, jenž je  jakousi replikou psíka hraběnky a jeho pořízení/nápodoba včetně téhož jména, stejně jako jsme nalezli dvojení v jazykovém základu módního slova mamsel ²³ . Mít takového psíčka patří k „nóbl tónu“, protože se to ve vyšších kruzích, kam nyní Skočdopolovi patří, prostě patří. „V ložnici mamsel Sáry na měkounké lenošce ležel polštář hebký, aksamitem potažený a na tom Joli líhal.“ (Pokračuje líčení jeho jídla téhož jako Sáry, „smetánky“, „sekaninky z prsíček kůřích, koroptvích neb jiného lehko záživného masa“, kosmetických úkonů atd.) psovi je žrádlo předkládáno „na porcelánovém talíři“, pak mu lokaj utřel hubu atd. Nastávají komičtější a komičtější situace, třeba když se písař odmítá se psovi kořit atd.

Příznačný detail tak otevírá určitou názorovou perspektivu, na níž je pak postavena celá ideová konstrukce povídky, kterou již dále nebudeme rozebírat. Na několika příkladech jsme si povšimli, v jak různých funkcích se může objevit ve vlastním jádru týž princip, který jsme u autorky, u níž předpokládáme primárně onen jasný (ve smyslu snahy vidět pozitivně a vytvářet pozitivní svět) pohled, harmonizující ostré protiklady, příliš neočekávali.

Poznámky

1 J. Janáčková, Božena Němcová, Příběhy – Situace – Obrazy, Academia Praha 2007.

2 B. Němcová, článek na Wikipedii
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEena_N%C4%9Bmcov%C3%A1.

3 Lada Nióla, obsah, scan orig. sborníku
https://cache.obalkyknih.cz/file/toc/378584/pdf.

4 Eva Kalivodová, Sestry: rodové přepsání české romantické povídky, https://service.ucl.cas.cz/edicee/data/sborniky/kongres/tretiIII/5.pdf

5 Čtenářský komentář k povídce Sestry na Databáziknih.cz https://www.databazeknih.cz/knihy/sestry-71031.

6 Podrobněji na https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/bozena-nemcova/povidky.html#axzz7Vzi7ECNZ.

7 Sestry, scan vydání J. Bačkovského, 1944, https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:ff59c270-8335-11eb-8b09-005056827e51?page=uuid:74001ff6-b3c9-4838-8643-ee59132fd4fc

8 Sestry, očíslované kapitoly, https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/bozena-nemcova/sestry.html#axzz7Vzi7ECNZ

9 „Výtvarné“ vidění u B. N. okomentovává i J. Janáčková, která se nicméně o Sestrách ve zmíněné publikaci jen letmo zmiňuje. Rozebírá na několika místech nicméně i „ne-výtvarný“ význam výrazu obraz u Němcové a v české literatuře 19. století, tedy jako žánru.

10 Řeku Bobru můžeme identifikovat jako Bóbr v jihozápadním Polsku, pramenící v Česku, na níž leží též město Zaháň. Též další momenty (podoba zámku) jsou shodné s inspirací, viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Bobr_(p%C5%99%C3%ADtok_Odry) . A shoda je i v životopise spisovatelky, totiž pobytu v těchto místech, kde získala i námět k povídce, viz  https://www.cesky-jazyk.cz/citanka/bozena-nemcova/sestry-cela-kniha-e-book.html#axzz7Vzi7ECNZ, kde najdeme komentář: „Látku k této povídce získala Němcová během návštěvy v Zaháni v roce 1848 z vyprávění bratrovy ženy, jež pracovala ve věznici. Autorka si ale příběh upravila - dítě se v povídce narodí mrtvé, avšak ve skutečnosti bylo zavražděno...“

11 „Jinakost“ je kategorie, kterou na řadě míst analyzuje Janáčková.

12 Jakkoli bychom mohli najít i podobnosti, jednou z nich je motiv bezpečného domova ve vsi a nebezpečného místa za její hranicí. Může nás ale také napadnout i určitá souvislost s K. H. Máchou (k tématu „máchizující“ B. N. se vrací česká literární kritika), možná vzdálená je dvojí perspektiva skutečnosti předkládané jako nastávající přítomnosti (subjektivní) a vyprávěné (objektivní) s dvojí postavou na popravišti v Máchově Máji, stejně jako motiv nemanželského dítěte či „vraha“, jakkoli jím v obou příbězích je někdo jiný.

13 Na rozdíl od Sester se J. Janáčkové ve své (shora zmíněné) publikaci povídkou Karla zabývá, a to ve studii Jediná autorka v Perlách českých, podobně jako na jiných místech si všímá i vícejazyčnosti (i když toto téma u Němcové analyzuje podrobněji u Pohorské vesnice). Zde ji zajímá významovost hranice Čech s Bavorskem, jíž povídka v příběhu přejezdu vozu a přechodu vojáků do Čech začíná.

14 Nahlížím do studentského Čtenářského deníku, z něhož užiju některé formulace o ději, viz https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/bozena-nemcova/karla-2.html#axzz7Vzi7ECNZ.

15 Nářeční výrazy kromě vlastního textu autorka vysvětluje v závěrečných (číslovaných) poznámkách (v almanachu uvedených na konci, v dalších vydáních pak ovšem na stránce pod čarou). Jazykově se člověk samozřejmě vždy poučí, v tomto případě pro mě ale bylo překvapením něco jiného, totiž vysvětlení slova „hybaj“ (v kap. 8 říká Milota: „Hýbej, Jirko, chutě k Bartovi ha poptej se…“).

16 Z něm. Heimweh, tj. touha či stesk po domově.

17 J. Janáčková rozebírá podrobněji vojenskou povinnost té doby, zmiňuje i jednu z dětských her na „ubohého vojáka“ (v poznámce 15), zmiňuje i výskyt motivu „vojny“ v dalších dílech B. N. a jeho funkci, viz Janáčková, s. 230, 232, stejně jako komentář k dalšímu výzkumu motivu muže převlečeného za ženu, aby ušel vojně, tedy tradici tzv. „převlekových komediích“. Ovšemže bychom mohli odkázat na renesanční divadlo s převleky, ale šel bych ještě dál, k Ovidiovým Proměnám, byť zde ke skutečné proměně/transformaci nedochází, pouze je proměna předstírána.

18 To mi připomíná analýzy M. Hilského, jenž ve svém Shakespearovi ukazuje, jak v divadelních hrách alžbětinského klasika mužský herec hraje ženu, která je převlečena za muže – tedy dvojí dvojení či významové zrcadlení.

19 Akademicky nekorektně neuvádím u citací čísla stránek, nýbrž čísla kapitol (Karla je členěna na 9 kapitol, v různých výborech či samostatných vydáních (i na internetu jich je několik) lze snadno citovaný text dohledat.

20 Wikipedie, čl. o povídce, https://cs.wikipedia.org/wiki/V_z%C3%A1mku_a_v_podz%C3%A1m%C4%8D%C3%AD

21 Studentský rozbor Zámku a podzámčí, https://rozbor-dila.cz/v-zamku-a-podzamci/

22 Text dostupný např. na adrese https://service.ucl.cas.cz/edicee/images/data/soubory/Nemcova/pov%C3%ADdky%20II/V%20z%C3%A1mku%20a%20v%20podz%C3%A1m%C4%8D%C3%AD.pdf

23 Z fr. mademoiselle, známá je opereta Mam´zelle Nitouche francouzského skladatele Hervého.