Bel Kaufmanová / Nahoru po schodišti dolů

Kdysi jsem byl v Semilech v kině, promítali anglický film z roku 1967 se skvělým Sidney Poitierem v hlavní roli, Panu učiteli s láskou. Filmový klub v Semilech byl skvělý, pan učitel Vodvárko před každým kvalitním filmem pohovořil o souvislostech, ve filmové tvorbě se vyznal a z tehdejšího úvodu si pamatuju, že zdůrazňoval výjimečnost promítaného filmu, která spočívala v tom, že, jak už název prozrazuje, že pohled na školu (film byl z univerzitního prostředí) byl – neobvykle – veskrze pozitivní. Jako protiklad, v té době, kritické i k jiným oblastem, uváděl Džungli před tabulí podle bestselleru Evana Huntera (známého také jako autora detektivek, ovšem pod jménem EdBain) a Nahoru po schodišti dolů podle knihy Bel Kaufmanové. Knihu, podle které byl natočen první film, jsem si zanedlouho přečetl, druhou beru do ruky teprve nyní, možná více než po třiceti letech.

Klasiku humoru (i edice je uváděna jako „světový humor“, ve vydání, které mám, v nakladatelství Ivo Železný, Praha) je přeložena klasiky překladu, Lubou a Rudolfem Pellarovými, svazek obnáší něco málo přes tři sta stran. Doba, kdy kniha v originále vyšla (1965, Up the Down Staircase, česky první vydání už 1971), byla v literatuře (i kultuře) převratná, v Americe její novou podobu už od minulého desetiletí představovala beat generation s Ginsbergem, Ferlinghettim a Kerouacem, střihovou metodu inspirovanou Brionem Gysinem, k níž můžeme poukázat tak trochu i strukturou knihy Bel Kaufmanové, rozvíjel tenkrát W. S. Burrougs, ve Francii pak převrátil podobu literárního textu „nový román“ A. Robbe-Grilleta, M. Butora či C. Simona, a v Anglii s kritickým pohledem přišli „rozhněvaní mladí muži“ –  z univerzitního prostředí je román Šťastný Jim Kingsleyho Amise, formální převrat se konal v absurdním divadle.

Textová sestava, jak formu celého románu můžeme naznačit (na ozřejmení termínu v širších souvislostech by byla třeba vícestránková studie, zahrnující třeba i řeč o dobové experimentální poezii, určité prvky můžeme ale můžeme vidět už před válkou v trilogii J. Dos Passose U. S. A., nejjednodušeji řečeno je to „opačný“ způsob než souvislé vyprávění jedné osoby), zde – ovšemže užitá v jednodušší podobě – má funkci odpovídající humoristickému či satirickému románu, v podstatě prostou: jednotlivé součásti sestavy, tedy rozhovory mezi žáky či učiteli a žáky, poznámkový blok studentky, dopisy, oběžníky atd. jsou výpovědí „přímo“ (nezprostředkovaně dalším vypravěčem) jednotlivých osob, které reprezentují/charakterizují, tříšť fragmentů a na druhé straně stereotypní opakování některých vět pak poukazuje k povaze školského systému a prostředí střední školy v New Yorku, kde se příběh odehrává, jeho chaotičnosti.

Stejně tak tuto povahu vystihuje paradoxní výrok názvu knihy, převzatý z jednoho výroku správce školy J. J. McHabea, přezdívaného Hospodin Spravedlivý (ve svých oběžnících podepsán vždy JJMcH), jenž zadržel studenta, „protože šel nahoru po schodišti dolů a ještě poté byl drzý“ (s. 102). Přestože textová struktura knihy má, jak řečeno, povahu sestavy, dá se zde hovořit o ústřední perspektivě hlavní hrdinky, jíž je nedávno vystudovaná učitelka angličtiny Sylvie Barrettová, odbornice na Chaucera, nyní třídní učitelka v třídě 301, i když ani zde není užit např. vnitřní monolog, respektive vyjádření, které by mu odpovídalo, je vloženo především do jednoho útvaru sestavy, totiž dopisů svým kolegyním či sestře. Aktuální situaci postihuje na jednom místě, kde humor ustupuje (a přichází spíše smutek nad tíživostí života chlapců a dívek), kdy v jednom dopise (právě v onom s úvahou o mládeži či teenagerech) píše:

„Všechny tyhle děti byly živeny drobečky ze stolu, ubohými náhražkami a neexistuje člověk – ani doma, ani ve škole – , který by je byl nějak nepodtrhl.“ (s. 70) Ovšem, ideály o tom, co by měla škola – a učitel – dětem, či mládeži, pojmenování samo je jednou z otázek, kterou si přemýšlivá mladá žena klade) přinést či předat, narážejí na realitu školy, která je – ze všech stran – komplikovaná. Přetížení učitelé, zatěžovaní kromě množství žáků ve třídě ještě neskutečnou byrokracií, kterou se správce školy pokouší udržet, jak vidno bezúspěšně, jakýs takýs pořádek, nedostatek všeho, co je k vyučování nezbytné, počínaje červenými tužkami na opravu sešitů až po houbu na smazání tabule či tyč na stažení rolety, od školních pomůcek po nedostatečně spravované prostředí (rozbitá okna, chybějící zásuvky atd.), z druhé strany pak životní osudy žáků z různého prostředí, často sociálně vyloučeného či rasově odlišného, a i s tím související zcela rozdílné postoje ke škole, nevylučují naprostou apatii či dokonce nenávist ke všemu kolem.

V takto bezvýchodné situaci, kdy je těžké vůbec udržet kázeň, natož vzbudit zájem, je ovšem těžká každá rada, v jednom dopise tzv. „domácí pošty“ píše Sylvina kolegyně Bea: „Milá Sylvo, možná že to je jediný způsob, jak tragédii osvětlit: komedií. Humor je to jediné, co nám zbývá.“ (s. 119)

V první kapitole Čau, pančelko! vstupujeme in medias res do prostředí obtížné a zmatené komunikace – „To mě podržte! To má bejt učitelka?“, děti se domnívají, že jejich pedagogem jak „pan učitel Barringer“, jiní si pletou jméno – „pančelka Barnetová“, pedagožka je bombardována číslovanými oběžníky, v nichž jsou vyvraceny předchozí informace o průběhu školního dne (učitelka nemá brát v potaz zvonění, hodiny se všelijak zkracují, mění se program nástupů a výměny tříd dle nesrozumitelných pokynů) a požadováno vyplňování všemožných „karet“, pořízení soupisů, průměrů atd., následují další a další požadavky z různých míst (správce, zdravotní sestra, výchovný poradce atd., takže práci není možné ve vyměřeném čase vykonat.

Příklad chaosu překřikujících žáků v okamžiku, kdy si mají vyplnit osobní kartu:

„Máme psát perem nebo tužkou?
Já nemám inkoust – můžu psát tužkou? Kdo mi může pučit tužku?
Já nevím, kdy jsem se narodil.
Neposlouchejte ho, von je srandista.
Tiskacím nebo psacím?
Kdy je pauza na oběd?
Já neumím psát vzhůru nohama.
(atd. , s. 8)

Postupně jsou osvětleny všemožné zkratky (PD, pedagogický deník, SCH – stručná charakteristika, PPP – posudek psychologického profilu), systém propustek (charakteristický pro americké školství), pravidel, jsou tu, jak v jednom přípise shrnuje JJMcH „třídní kniha, prezenční listiny, hlášení o nepřítomnosti žáka, zasedací pořádek, blankety na hlášení nehody, omluvné listy, převodky ro žáky, kteří změnili bydliště, žákovské knížky (v abecedním pořádku), dovolenky, hlášení o zanedbání školní docházky (modré), dopisy rodičům č 1 (žluté), dopisy rodičům č. 2 (růžové), potvrzení o mimoškolní činnosti a dovolenky na oběd.“ (s. 45) Požadavek, že všechny tyto materiály musí být neustále pod zámkem, je ovšem obtížné splnit, prostě proto, že učitelka nemá „žádnou střední zásuvku“, v níž by měla mít tyto dokumenty bezpodmínečně zamčené.

Na tyto připomínky ovšem nikdo nereaguje, rozbitá okna a nedostatek pomůcek po léta přetrvávají, při pravidelných měsíčních poradách se opakuje situace, kdy připomínky k podstatným věcem, které „se v minulém roce nevyřešily: učitelé jsou přetíženi jak počtem vyučovacích hodin, tak papírováním a nemají vhodné pomůcky…“ jsou „prozatím odsunuty“ a řeší se (v záznamu jsou uvedeny minuty) naprosto nepodstatné věci – zatímco předchozí připomínka trvá jednu minutu, „hlavní bod diskuse“, totiž „mají se známky na PD pst na levou nebo na pravou stranu od modré linky?“ s tím, že pro řešení je ustavena speciální komise, trvá 8 min. 30 vt. Jestliže v třídě Mary Lewisové „opět padá omítka na stropě“ a ta se marně „dovolává Graysona“ (školníka), komentuje to McHabe: „je nutno postupovat úřední cestou“.

To, proč paní učitelka vykonává toto povolání, jsou ovšem její „svěřenci“ (s. 68), je představen třídní šašek Lou Martin, Eddie Williams, pro něhož je „úhlavním nepřítelem“ proto, že je černý, inteligentní Joe Ferone, jenž ovšem odmítá cokoli a snad nejlépe chápe, že ředitelovy řeči o „demokracii“ a vysokých cílech vzdělání jsou pro něj frází, a že tato společnost funguje jinak, totiž jako společnost vlků a oveček (jiný student hovoří o „atomový době“ a o tom, že s nimi společnost hraje „Betlém“ jako kdysi s jejich otci za války a není radno jim „skočit na špek“), Carrie Painové vadí, že je učitelka hezká, zatímco ona sama je „zachmuřené, krutě nehezké děvče, které se schovává se svou nenávistí za zdí sádla“. (s. 69)

Je obtížné tedy k nim lidsky proniknout, i když se časem ukazuje, že alespoň někteří žáci si učitelky váží nebo ji obdivují (ať už může být argumentem třeba i to, že se pěkně obléká), stejně tak staré báje a další učivo zaujmou jen některé chlapce či dívky, schopnost porozumět nějaké větě či vyjadřovat se alespoň přijatelně v angličtině zabírá jen v některých případech, jsou tu ale, a to dost často, také takové přístupy, jaké vyjádřil jeden ze studentů: „Můj názor na Odiseu je ten, že to je blbost.“ (s. 121) Zpětná vazba je ale pro učitelku Barrettovou důležitá, také dopisy kolegyně Bey jsou pro ni podstatné, píše jí: „Tvůj dopis mě povzbudil, což jsem potřebovala; už jsem si začínala myslet, že si snad nerozumím vůbec s nikým! Moji žáci ke mně přišli s tak prázdnýma rukama, že nevím, kde mám začít, co jim dát, ani jak ty mezery vyplnit.“ Je to jistě také proto, že vyučuje ve „třídě ZS (zvláště slabých)“, přesto to musí být depresivní. „Ani literaturu jim nedokážu přiblížit.“ Celou knihou se pak jako určitá alternativa vine možnost dostat místo „ve Willowdale“, kde jsou zcela jiné podmínky. Přesto pedagožka vytrvává s vědomím, že „Ferone není žádné statistické číslo. Eddie Williams není žádné statistické číslo. José Rodriguez (sláva, už si pamatuju, jak se jmenuje!) není žádné statistické číslo!“ (s. 126) Nicméně „škola Calvina Coolidge jim toho moc nenabízí“, řada z nich je ztracena, řada žáků školu nedokončí.

Tím spíše potěší, když se cokoli podaří, například když sehrají na základě probírané látky „soud“, v němž v roli soudce stoupne sebevědomí řečenému Josému, zvláště pak když tiše dodá, že sám už u soudu byl. U některých dopisů jsou pak uvedeny „P. S.“ s věcným obsahem, jako zde: „Věřila bys, že ze 77 000 dětí, které v New Yorku nedochodí školu, je 90 % černochů a Portorikánců?“ (s. 130) V jiném dopise pak učitelka píše: „Důležité je, aby pochopily a reagovaly, ne aby se naučily zpaměti pár řádků. Ráda bych jim ukázala cestu k něčemu, co by je už navždycky lákalo, až budou mít rozbitý televizor nebo až skončí film nebo až pro ně školní zvonek zazvoní naposled.“ (s. 179)

Ovšem, že prostředí školy Calvina Coolidge funguje trochu jinak, o tom svědčí třeba taková drobnost, že s údivem čteme dvakrát za sebou identický text, podepsaný Maxwellem E. Clarkem, ředitelem, s údivem proto, že jsme přehlédli, že to není chyba editora, ale jednou je dopis adresován „všem rodičům“, podruhé „všem učitelům“. A ovšem, takové formulace jako „musíme všichni napřít své síly a své úsilí, aby tento den vyústil v naprostý a nesporný úspěch“ či řeči o otevřené náruči školy určitě přinejmenším každý čtenář generace doby, kdy kniha vyšla, zná i u nás, a i v dnešní době si jen trochu vnímavý člověk nalezne na příslušných místech formulace podobné.

Nahoru po schodišti dolů čteme ovšem jako humoristickou knížku, zvláště když vidíme pérovkou vytištěnou podobu třídní tabule s takovými nápisy jako „Prosím, paní učitelko, já jsem tady, tak mě nezapisujte, že chybím. Nejsem tady, protože jsem v kancelář. Carmen.“ (dvě „tabule s nápisy „Prosím, nemažte!“ na protilehlých s. 198–199). Paradoxu se smějeme ovšem, jen dokud se nestane něco víc, než že žák spadne ze židle a paní učitelce je vytýkáno, že úraz správně nezúřadovala. Když zprvu čteme Poznámkový blok Alice Blakeové, říkáme si, no ano, koncepty zamilovaných a většinou neodeslaných dopisů („Ach můj milovaný, kdybys tak vědě… Jsem Ti tak blízko, a přece tak daleko… Ve stejné místnosti, vzdálena od Tebe jen jeden úder srdce“, s. 214), tentokrát učiteli „Pavlovi“, který usiluje o „Barrettku“, když ji zve do cukrárny, to ke škole přece patří. Ovšem jen do té doby, než paní učitelka musela odmítnout její prosbu o hovor, protože musí bezpodmínečně sedět na bezduché poradě, a bezprostředně potom Alice skočí z okna.

Naštěstí se nezabije, římsa zbrzdí dráhu pádu, nicméně už asi jiný pocit než onen posměšný bude mít čtenář, když bude číst, že jediná reakce systému je přípodotek výchovné poradkyně, která posílá k vyznačení iniciál třídní učitelky zápis „Skočila nebo vypadla z okna.“ a výzva JJMcH, aby nikdo o události nehovořil „s žádnými policejními orgány v budově ani s nikým cizím“, protože se nesmí připustit, „aby si veřejnost pod tlakem této události zkreslila obraz o naší škole.“ Když o tom přemýšlím, říkám si, jestli to v tomto případě není výzva k protiprávnímu jednání (nebo se to nemá vyšetřit?) – byť další McHabeho přípis sboru je s předchozím v přímém protikladu, a další opět zase jinak rozporný. Nu a kolega „Pavel“ píše že „v tomto melodramatu hraje padoucha“ – ovšem skutečností je, že dle předpisu měl být ve škole, ovšem místo něj „píchá“ (na píchačkách, tj. zařízení kontrolujících docházku) jiná kolegyně – a ovšem, v jednom okamžiku se formulace pochopitelně stane terčem vtipů. K dovršení všeho se knihovnice nestydí upomínat učitelku o „obnos 49 cent.“, protože včas nevrátila knihu (to mohla asi stěží, když leží v nemocnici, paradoxní logikou to v knize jen hýří) a jestliže nebude částka zaplacena a knihy vráceny, bude její jméno „zapsáno na černou listinu knihovny“ (s. 281).

Ve srovnání s touto smutnou příhodou se zrcadlí nesmyslnost „příhody se záchodem“, kdy učitelka pustí na záchod při písemné zkoušce Joe Ferona a McHabe jej nachytá a zpochybňuje validitu testu, a zde se možná učitelka Barrettová vyjádří v jednom dopise kolegyni nejotevřeněji: „V příhodě se záchodem se střetla má měřítky s měřítky McHaba – všechno, v co věřím, stojí proti všemu, co je ve školství malicherné, nalinkované a bezduché; proti všemu, co snižuje důstojnost mého povolání a v důsledku toho i důstojnost mých žáků. Moje touha učit – proti byrokracii, lapáliím a zbytečnostem.“ (s. 256) Zatímco McHabe je přesvědčen o tom, že žáky je třeba pouze trestat za jejich prohřešky, učitelka se rozhodla v situaci, kdy navíc systém nefungoval (na chodbě měl být dozor, to už ale nikoho nezajímalo), že bude žákovi věřit a pustí jej na záchod bez doprovodu. V dopise dále píše: „Možná že mě opouští můj smysl pro humor. To se tady snadno může stát. Ale jsem ještě pořád ve školství natolik nová, a bych nepovažovala jeho absurdnosti za samozřejmé. Jenom kdyby se mi pořád nestavěli do cesty McHabové, pak by se mi možná podařilo nějakou tu horu přenést“. (s. 256)

A nyní dojde konečně k setkání Joea (Josepha) Feroneho s Sylvou Barrettovou ve třídě, a takřka mlčky vyjádří svůj vztah, i když Joe nakonec odejde. Učitelka podrobně setkání popisuje v dopise kolegyni, to zásadní, k čemu dospěla, je důležitost síly lásky. A její formulace vůbec nepůsobí nijak nadneseně. Připravují se vánoční besídky, chaos ve škole pokračuje, včetně komentářů JJMcH. A předposlední část (celkem jich je dvanáct) je označena stejným výrazem jako název celé knihy – Nahoru po schodišti dolů, datovaná 22. prosince. Sylvie píše kolegyni Elleně z nemocnice, má zlomenou nohu. Srazily ji k zemi vyháknuté dveře. A vrací se k setkání s Joe Feronem, který už potom nepřišel do školy, a jehož formulace o tom, zda si ona myslí, že je něco víc než oni, protože je učitelka, je třeba číst obráceně: „Jste něco extra. Jste moje učitelka. Tak mě učte. Tak mi pomozte. Sim, pančelko, já nevím kudy kam – kterým směrem se mám dát. Už mě unavuje chodit pořád nahoru po schodišti dolů.“ (zvýrazňuji já – touto absurdní metaforou je pojmenován onen základní problém, který cítí nejen pedagožka, ale i její žák)

Ale teď již, jistě to bylo třeba i explicitně formulovat, shrnuje pedagožka své záměry, proč chtěla učit. A zároveň se ocitá v jakémsi mezičasí, do druhého pololetí ve Willowdale ještě přijetí nemá potvrzeno, stejně jako propuštění z dosavadního pracoviště – prostě průvodní byrokratický chaos do poslední chvíle, s řadou komických peripetií jako zaslání formuláře žádosti do důchodu místo žádosti o výpověď školským odborem města New Yorku. A to, že přece jen to všechno nebylo k ničemu, potvrzuje hromádka pošty, která jí přijde do nemocnice. A většina, až na „Mstitele“, se podepsala skutečným jménem, i někdejší „nepřítel“ je nyní „Váš kamarát“ – „S. Marino“ (s. 301).

Nu a ve „XII. části“, pouhých dvou stranách s názvem „Čau, studente!“ se setkáváme s žáky školy Calvina Coolidge, kteří – nečekali jsme to ani my po předchozích událostech – vítají zpět svou učitelku. Naplňuje tím skutečnost, že je opravdu „něco extra“. Ovšem, čtenář může mít různé představy, jsou i tací, kteří říkají, že to vlastně je ještě selanka proti dnešku. Neodvažuji se, ale ani nechci zkoumat tohle hledisko, i když ani mě nemohou minout tu rok tu měsíc zprávy o střelbě a mrtvých ve školách v USA a komentáře některých kolegů o poklesu úrovně vzdělání i u nás. U téhle knížky pro mě je přece jen důležitější ono poselství: "Musíš sahat dál, než ti stačí ruka. Nač by jinak bylo nebe?"

Bel Kaufmanová, Nahoru po schodišti dolů, Ivo Železný, Praha 1997