Barocco sempre giovane & hosté

Vánoční koncert
Barocco sempre giovane & hosté
České doteky hudby 2014

Obecní dům – Smetanova síň, 26. prosince 2014, 19.00
Barocco sempre giovane
Josef Krečmer – umělecký vedoucí
Štěpán Kos – klavír
Markéta Mátlová – soprán
Jitka Hosprová – viola
Iva Kramperová – housle
Edita Keglerová – cembalo

Když jsem před několika lety slyšel poprvé pardubický komorní soubor Barocco sempre giovane, nadskočil jsem radostí. Uslyšel jsem skvěle sehranou skupinu výborných muzikantů precizně a přitom nejen technicistně bravurně připravený a provedený materiál a zároveň to, o čem se hovoří jako o autentické či poučené hudební interpretaci. Když jsem se pak bavil s vedoucím souboru, na koncertě ovšem nehrajícím violoncellistou Josefem Krečmerem, prozradil mi to, v čem jsem shledal důvod zmíněné radosti. Giovanni sepre giovane hrají svůj repertoár „mladě“ (jak mají v názvu, „sempre giovane“ znamená italsky stále mladí), čti právě s oním impulsem vnitřní duchovní síly, která mi před léty zprostředkovala podobný zážitek, totiž hudebních interpretací Musicy florey s Markem Štrynclem, ale zároveň už nikoli na dobové, barokní nástroje, nýbrž na nástroje dnešní. V historických nástrojích to není, řekl mi tenkrát Josef Krečmer, a já to mohu potvrdit. Řečená duchovní síla zahrnuje dokonalou koncentraci, jejíž výsledkem je i sehranost všech hudebníků na jevišti, a technickou preciznost, která na dnešních nástrojích o to lépe vynikne.

A podobně, jako to je u moravských symfonických orchestrů, u nichž je jeden z důvodů, proč jsou tak skvělé, skutečnost, že usilují o to být stejně dobří jako ti metropolitní (a jsou), je to i s tímto souborem, domovskou příslušností v Pardubicích, tedy použiju-li onen divadelní termín „na oblasti“.  V Praze, kde ovšem nehrál poprvé (jen v ČDH vystoupili předloni v barokním refektáři kláštera dominikánů, pokud si vzpomínám např. i s tímtéž Corellim, který byl v závěru programu i dnes), pak byli zjevením. – Ve skutečnosti tato kvalita ale není jen cosi spadlého z nebe, nýbrž mnohaletá nepolevující práce, odváděná nejen při přípravě, ale na dramaturgicky promyšlených abonentních cyklech koncertů ve městě, z jehož konzervatoře původně celá řada členů souboru pochází. A jedním z oněch „fíglů“, které rovněž posunují soubor neustále dopředu, je spolupráce s celou řadou sólistů, což je prvotně takřka existenční nutnost, nemáte-li se před týmž publikem ve stotisícovém městě ohrát a přestat být pro většinu z nich, kteří čekají vždy nová „překvapení“, zajímaví. Přitom přinejmenším první sólistku mají mezi sebou, jak zjistíme již při zběžném nahlédnutí do programů; je jí Iva Kramperová, koncertní mistr Barocco semper giovane.

Proč jsem nešel ihned in medias res a nevěnuji se koncertu MHF České doteky hudby ve Smetanově síni Obecního domu? Ale naopak, již dávno se v onom prostoru pohybuji. Právě tento koncert vychází ze zmíněného vzorce, jak ostatně říká už jeho název „Barocco sempre giovane a hosté“. A bylo jich, vedle Ivy Kramperové, hned několik – mladý klavírista Štěpán Kos, cembalistka Edita Keglerová a violistka Jitka Hosprová a sopranistka Markéta Mátlová. Prakticky všechny návštěvník festivalu ČDH zná, Markéta Mátlová na něm zpívala několikrát, v loňském roce ve Španělském sále Pražského hradu na slavnostním úvodním koncertu, stejně tak jako Jitka Hosprová, která svým koncertem uzavírala loňský ročník, Barocco sempre giovane vystoupilo, jak už zmíněno, v barokním refektáři  21. 12. 2012 (magické datum, že?).

Celý koncert byl rámován skladbami italského baroka pro komorní orchestr. Uvedlo jej Concerto „Alla Rustica“ pro smyčce RV 151 Antonia Vivaldiho a uzavřelo Concerto grosso g moll, op. 6, č. 8 „Fatto per la Notte di Natale“ Arcangela Corelliho. Po Vivaldim následoval Klavírní koncert D dur Hob. XVIII:11 vídeňského klasika Josepha Haydna v podání Štěpána Kose, a poslední skladbou před přestávkou byla skladba Henri Casadesuse, který psal (podobně třeba jako u nás František Xaver Thuri) skladby, v nichž se zhlédl ve starých mistrech, v tomto případě v Johannu Christianovi Bachovi. Skladba, jak je možné dohledat v odborné literatuře, byla dokonce předepsána pro nástroj zvolený ze tří možností, buď housle, viola nebo violoncello. Štěpán Kos, známý vystoupeními se svým bratrem, houslistou Martinem Kosem, ale také klavírista souboru Ensemble Martinů, který stál na počátku řady aktivit, k jehož pokračování patří i vznik samotného festivalu České doteky hudby (flétnista M. Matějka je jeho ředitelem), zahrál svůj part s přehledem a bravurou. U Jitky Hosprové jsem tentokrát ocenil tlumenější, sametovější podání skladby (umí hrát s akcentem na virtuózní strhující techniku, až překračující běžné zvyklosti violy), úžasně barevné a přitom bez jakékoli zbytečné sentimentality. Až si člověk říkal, že je škoda, že oba umělci neměli více prostoru – nicméně právě takový byl formát večera.

Po přestávce následovaly tři skladby, v nichž zazářila Markéta Mátlová. První, árii Dopo notte z Händelovy opery Ariodante, v době jejího uvedení velké kulturní události v Londýně („Opera of the Nobility“) spojené s otevřením nové operní scény, následovala „ryze česká“, půvabná Rybova pastorela Rozmilý slavíčku, která bývá ozdobou vánočních koncertů. Oním slavíčkem v dialogu se zpívaným partem byla první houslistka souboru Iva Kramperová, a hlas jejích houslí byl opravdu líbeznou ozvěnou nebeského ptačího zpěvu (který je ostatně jednou z ikon celého barokního umění). Následoval motet Wolfganga Amadea Mozarta Exsultate, jubilate, vedle Ave verum corpus pravděpodobně nejznámější autorova skladba tohoto žánru, tentokrát ovšem pro sólový soprán a orchestr, vzniklá v Miláně při jeho poslední cestě do Itálie. Ačkoli původně v liturgickém kontextu, je skladba na latinský text vnímána jako koncertní árie. Velice příjemný zpěv Markéty Mátlové s absencí jakýchkoli operních manýr se velice dobře kloubil s komorním orchestrem z Pardubic.

Ten se ujal, jak už zmíněno, závěru celého večera. Svižná, přitom neuspěchaná muzika italského houslisty a skladatele baroka, Concerto grosso g moll, označované často také prostě jako „vánoční“, bylo skvělou tečkou v pestrém programu, který byl koncipován právě jako „vánoční“. Myslím si, že se svátečním pocitem odcházeli ze Smetanovy síně i posluchači. Barocco sempre giovane. Baroko stále mladé. Parafrázoval bych jejich název: Baroko stále lepší.

Jan K. Čeliš / prosinec 2014
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH