Ars poetica 2023

K pořadům kultury, koncertům, festivalům, přednáškám, které jsem si letos nechal uniknout, oželel, také kvůli nepříjemným akutním bolestem zad, ale i jiným důvodům, na něž se ovšem nehodlám vymlouvat, patří zajímavé setkání s lidmi, kterému jsem v několika ročnících v minulých letech věnoval pozornost a komentoval je. Proto letos v určitém přehledu o tom, co se v mém bližším okolí děje, chci Ars poetice, každoročně (s určitými posuny vzhledem k turbulentním minulým létům) uskutečněným v Zábřezí v Ježkovském lese, věnovat alespoň zpovzdálí určitou pozornost.

Když teď tedy listuji programem letošních „literárně-výtvarných dílen“, jak je Ars poetica v podtitulu také nazývána, znovu až s podivem zaznamenávám pečlivost zachycených programů, výstižnost formulací postihujících celý koncept a připomínám si ony chvíle, které jsem zde strávil v přátelském prostředí lidí naslouchajících, pozorných, na pořadech s intelektuálním i lidským přesahem, jak je i zaznamenáno odkazem k jednomu z mých komentářů v roce 2016, v němž si dohledávám, že v roce předchozím jsem zde byl poprvé.

Když pak procházím několik minulých ročníků, vracím se alespoň letmo (chtěl jsem původně pročíst jen poslední dva tři roky) k tomuto ročníku 2015, kdy jsem u ohně seděl a povídal si s Vladimírem Mertou, k Typltově a Ratajově Škrábanici, Václavu Cíglerovi a dalším pořadům v roce 2016, setkání s Jiřím Zemánkem, Ladislavem Heryánem, překladateli Zuzanou Li a Denisem Molčanovem 2017, Vojtěchem a Irenou Havlovými a Norbertem Schmidtem 2018 a již kratší návštěvou Ars poetiky v roce následujícím, říkám si, jak to byly silné okamžiky.

Ten další rok, to už přišla pandemie a zdržoval jsem se v ústraní na louce pod Zebínem, kde mi postupně přicházely nové myšlenky, a na Ars poeticu jsem neměl ani pomyšlení. To je špatně formulováno, myslel jsem na ni samozřejmě také, nicméně přímým kontaktům s lidmi jsem se výslovně vyhýbal a tedy, jak to ještě ostřeji vidím dnes, ta samotná idea setkávání byla v mé perspektivě napadena, zohýbána, kromě toho, že v samotném prostředí, jak mi Jaromír Typlt kdesi řekl, došlo ke kácení lesa a změnám, které pro samotnou věc nemohly být koncentrující.

Proto se tedy vracím alespoň k záznamu na stránkách Ars poetiky a připomínám si jména Víta Ondráčka, „malíře, grafika, kreslíře a cherubského poutníka“, jenž se také „mimořádně orientuje ve světě poezie“ a „občas věnuje i experimentálnímu filmu“, pro mě ovšem také člověka, který se zabýval také Josefem Kocourkem, určitě by bylo došlo k významovému jiskření, kdybych si býval mohl poslechnout teologa a religionistu Pavla Hoška vzhledem k jeho tématu J. R. R. Tolkiena (jaké významové úběžníky u něj spatřuje on a zda bychom se někde myšlenkově setkali), zajímala by mě i osobnost Ivana Folettiho („vypracoval a pedagogicky realizuje specifický peripatetický, haptický a senzuální způsob studia dějin umění“, více v charakteristice v programu, také portrét na Wikipedii). Film Karla Čtveráčka Pouť krkonošská, promítaný ve čtvrtek, jsem viděl (a komentář přičinil) na hradě Pecka (a opakovaně pak ještě ve Valdštejnské loggii v Jičíně).

V roce 2021 zde byl (pro mě z těch jmen důležitý především) Michal Bartoš, ředitel ekologického centra Sluňákov (to jsem navštívil v souvislosti se Sluneční horou Miloše Šejna, také mě pozval, abych přednášel v Olomouci o krajině), pročítám si, že pozornost se v jednom dni soustředila na příslušníky rodiny Jirousových (Františku Jirousovou a Martu Veselou Jirousovou), v dalším pak na oba Lipavské, tedy Jakuba Lipavského, výtvarníka, malíře, sochaře a restaurátora, a Matěje Lipavského, výtvarníka, malíře, sochaře a básníka. Vedle ještě dalších, např. seskupení Calidus Fons s řadou zajímavých projektů z oblasti staré hudby, souborem La Bilancetta, renesančními či barokními nešpory, ale také lidovými písněmi (F. Sušil), provozovanými na dobové historické nástroje (více např. na kanále Calidus Fons na YouTube), třeba – grafik, básník, hudebník Jan Zbořil či bohemistka, novinářka, publicistka, překladatelka, editorka, recenzentka a literární teoretička Alena Scheinostová, která se zabývá romskou literaturou.

V roce 2022 pak především Miloš Vojtěchovský, s nímž jsem se seznámil na jedné vernisáži v pražském knihkupectví a potkal mj. také na výstavě Miloše Šejna v tenkrát nově otevřené galerii SmetanaQ na vltavském nábřeží, zde v programu uvedený jako „umělec v oblasti počítačového umění a grafiky, teoretik nových médií, pedagog FAMU v Centru audiovizuálních studií. Jeho práce zahrnuje také zvukové umění. Mezi jeho hlavní zájmy patří také lokativní média a komunitní intermediální projekty“. Sleduji jeho aktivity mj. v nadaci Agosto Foundation.

A také Pavel Novotný, s nímž jsem nedávno hovořil po jeho vystoupení v Sokolovně na Šrámkově Sobotce, a jestliže chci ocitovat jeho charakteristiku či heslo v programu, nevím (za sebe), co bych vynechal: „básník, překladatel, germanista, performer a pedagog. Působí na Katedře německého jazyka při Technické univerzitě v Liberci. Je autorem řady básnických sbírek, společně s Helenou Skalickou napsal prózu A to si pak můžeš řikat, co chceš. Sbírku Tramvestie zpracoval též jako libreto pro stejnojmennou operu Petra Wajsara. Vytvořil řadu radiofonických kompozic pro ČRo3 Vltava – kompozice Vesmír získala v roce 2010 Národní cenu Prix Bohemia Radio. Přeložil např. básnický cyklus Zánik Titaniku Hanse Magnuse Enzensbergera, společně s Nikolou Mizerovou též Enzensbergerovo Mauzoleum. Sedmatřicet balad z dějin pokroku a antologii Wiener Gruppe. Jako literární vědec se zabývá literární koláží a montáží, dále problematikou tzv. akustické literatury a experimentální rozhlasové hry.“ Škoda, že se mně (tenkrát ze zdravotních důvodů, bylo to vloni opravdu otravné a tady se k tomu nechci vracet) nepodařilo dorazit alespoň kvůli těmto dvěma osobnostem.

Dále už zrekapituluju z tohoto roku jen další jména, Kateřina Bečková, Miroslav Urban, Petr Veselý, Marie Ladrová, Tomáš Procházka.

V letošním ročníku se sešla na Ars poetice rovněž mimořádná plejáda osobností. Pozoruhodnou je – vzhledem k oblastem, o které se zajímám – Moravák původem z Ostravy (tam má experimentální poezie svou tradici) Jakub Guziur (29. 7., sobota), člen Klubu konkretistů 3, jenž vydal pět knih vizuálních textů, na rozdíl od starších generací má pro svou tvorbu navíc ještě i zázemí ve vzdělání v řadě provázaných oborů (anglická filologie, obory vizuálního umění až po nová média, viz charakteristika v programu či příspěvky v Bubínku revolveru - https://www.bubinekrevolveru.cz/jakub-guziur).

Široce oborově rozkročený je rovněž Pavel Straka (30. 7., neděle), provozující ansámbl Strakův pojízdný cirkus a působící v Lounech v sestavách s řadou ikon české kulturní scény (mj. Vlasta Matoušek, Mikoláš Chadima, Petr Tichý), i proto je srozumitelné, že vydal CD s interpretacemi grafických partitur u Guerilla Records (tvůrcem a srdcem vydavatelství je Vladimír Drápal, dlouholetý ředitel Vrchlického divadla v Lounech, kurátor a galerista), když čtu Strakovo heslo v programu dále, musel bych se zastavit u každého (druhého?) jména.

Z dalších jmen je to Jakub Čermák, vystupující pod francouzsky psaným jménem Cermaque, viděl jsem jej svého času v Jičíně v jednom pořadu ve Valdštejnské loggii. Další jména pak už jen uvedu s tím, že by z mé strany bylo záhodno se s jejich aktivitami blíže seznámit: Ewa Żurakowska, Aida Mujačíć (též 30. 7., neděle), Tim Postovit, Vojtěch Vacek (31. 7., pondělí), Klára Krásenská, Martina Lupínková (1. 8., úterý), Ivan Palacký (4. 8., pátek).

Nu, tak když to jen takto zběžně přehlížím, je třeba říci, že to je zcela mimořádné sestavení toho nejlepšího, co u nás je.

https://arspoetica.cz/