Alena Ježková / 77 pražských legend

Pražské legendy je v české literatuře a kultuře hluboce vnořené téma, spojené s magií české metropole a její historie a čtenářsky vděčné už někdy „od Aloise Jiráska“. Kromě převyprávění pak je při každé jejich nové prezentace klíčovou věcí především uspořádání materiálu známého v celé řadě předchozích zpracování, stejně jako zde, kdy (jak je ostatně v závěru knihy v Pramenech uvedeno) autorka sáhla například po Pražských pověstech a legendách J. Svátka, několika ve své době velmi populárních knihách A. Weniga či historika V. V. Tomka či legendárním spisu Popelky BIlianové (uvedené jménem v tomto tvaru vedle možná známějšího Biliánová), ale i novějších podobách pražských legend z pera V. Cibuly, K. Chalupy a dalších, ostatně i Wenig, Svátek či Bilianová byly po listopadovém převratu (A. Wenig v celé řadě předtím už v sedmdesátých létech) znovu vydáni, což dotvrzuje jejich popularitu.

Tentokrát zvolila autorka jako výchozí formu „mapu“ prostoru starých pražských měst (nikoli tematiku či časosled), a to jednak doslovně – každá část je, podobně jako v turistických průvodcích vybavena malou mapkou s čísly a legendou, jednak, z toho uspořádání vychází, členěním na oddíly podle těchto historických částí Prahy – Staré Město, Malá Strana, Hradčany, Josefov (Židovské město), Nové Město a Vyšehrad. Textem stručné převyprávění, jedna až dvě strany (odpovídající také mentalitě dnešních malých čtenářů) je doprovozeno ilustracemi Renáty Fučíkové, jejíž tvorba je z velké části orientována právě na historii, takže čtenář má v ruce jakýsi i knižně pěkně zpracovaný bedekr, téma oživující případným aktuálním způsobem.

Čteme o všech kultovních příbězích, až již to je O staroměstském orloji, o Karlově mostu, Bruncvíkovi, králi Václavovi a lazebnici Zuzaně, kouzelníku Žitovi, Palečkovi, Daliborce, tématech Židovského města, tedy synagoze či Golemovi, o Faustově domě, O Libuši a Přemyslovi, O založení Prahy, Bivojovi či Horymírovi, tedy v mnohém o příbězích, které jsou provázány s celou českou kulturou (zmiňme alespoň Smetanovu operu Libuše či divadelní hru Osvobozeného divadla Golem), ale i celé řadě méně známých legend (nebudeme je tu samozřejmě vyjmenovávat). Je to příjemné čtení, neboť pražské pověsti jsou žánrově bohaté, jsou tu pověsti historické či etiologické, v nichž se praví o původu, začátku, zrodu něčeho, co dobře známe, co je spojeno s určitým místem, jindy je to vlastně příběh sám o sobě volný (třeba O třech praporečnících), ale svázaný s určitým místem, kde se odehrál (pod názvem pověsti je vždy uvedena adresa, v tomto případě Husova 12). A pak tu jsou ty, které sem také bytostně patří, jeden čas označované jako o „nadpřirozených“ bytostech, ale to bych dnes nerozsuzoval, stačí nám, když řekneme „o strašidlech“ či o „zázračných předmětech“, tedy O chlupatém duchu, O mnichovi s hlavou pod paží, O ohnivém kostlivci či O krásné Lauře bez hlavy, na druhé straně O zázračném obrazu. Strašidelné příběhy nemusí být vázány k pověsti, mají svou dlouhou historii až do dneška, ale třeba takový příběh O Turkovi z Ungeltu se dobře čte – či poslouchá, možná také právě proto, že název lokality působí již sám o sobě, vzhledem k tomu, že je jeho význam skryt v historii (v kupeckém dvoře se platilo clo za ochranu, ve staré němčině ungelt).

A kdo si Pražské legendy přečte, možná bude pak po našem hlavním městě chodit také s trochu jiným úhlem pohledu.

Alena Ježková, 77 pražských legend, Práh, Praha 2006