100 Tagú Cigányzenekar Budapest

15.07.2017 16:45

100 Tagú Cigányzenekar Budapest
Smetanova Litomyšl 2017
26. června 2017
/ Zámecké nádvoří

Impuls a kontext návštěvy koncertu „Sta cikánských houslí“ (v přesném překladu „Stočlenný cikánský orchestr Budapešť“, v Čechách nicméně uváděný jako „Budapešťský cikánský symfonický orchestr“ či „Sto houslí“) jsem popsal v úvodním textu balíčku příspěvků o letošní cestě do Litomyšle. Někdejší videa na YouTube s „Józsefem Lendvayem a přáteli“ a příležitost vidět „krále cikánských primášů“ nyní naživo. A pak magie neočekávaného bezprostředního setkání s tímto hudebníkem na nádvoří litomyšlského zámku.

Pravda, ve výsledku to nebyly jen virtuózní čísla houslisty, který je nyní vedoucím primášem orchestru (je jich tam několik dalších), uměleckým ředitelem a viceprezidentem celé společnosti, ale i vystoupení řady dalších hudebníků, především fenomenálního hráče na cimbál Ökröse Oszkára, a ovšem i zvuk a další atributy samotného orchestru. V tomto ohledu je třeba říci, že právě onen překlad „Budapešťský cikánský symfonický orchestr“ (jak je uveden také v katalogu) je v našem pojetí toho, co jsme zvyklí nazývat symfonickým orchestrem, poněkud nepřesný vzhledem k tomu, že orchestr nemá symfonické obsazení – chybí totiž některé celé nástrojové sekce, například bicí nástroje (ač se to zdá podivné, jejich pravidelný tep je vlastně „nekompatibilní“ k pojetí rytmu, tj. agogiky, odchylek od mechanických hodnot tempa, v evropské hudbě známých z hudby romantismu, jemných i výraznějších nuancí v hudebních frázích), a ovšem část spektra nástrojů dechových (v lidové cikánské hudbě jsou především klarinety), nemluvě už třeba o harfě apod. Na druhé straně na pódiu stálo neuvěřitelných šest cimbálů, po třech ve dvou řadách.

Stejně tak nepřesné je ovšem hovořit o „Sto houslích“, název je třeba vnímat metaforicky, houslí je tu ve skutečnosti zhruba pětapadesát, dále jsou tu violy, violoncella a poměrně silně zastoupené kontrabasy (jakoby nahrazovaly právě bicí). Právě neobvyklé množství kontrabasů (deset či dokonce dvanáct?) byly pravděpodobně příčinou toho, že zvukaři (to je další odlišnost od běžného symfonického orchestru, který se samozřejmě nezvučí) se zpočátku nedokázali vyrovnat s neobvyklým zvukem, nezvládli „zkrotit spodky“, které hučely, v druhé polovině koncertu dokonce v exponovaném místě (Sarasateho virtuózních Cikánských melodiích) dvakrát cosi velmi nepříjemně zapraskalo. Je také možné, že na nazvučení nebylo dost času, je otázka, zda, vzhledem k tomu, že orchestr přijel celkem pozdě, zvuková zkouška vůbec proběhla. V každém případě bylo, zvláště na začátku, předimenzované zesílení velkého hudebního tělesa, který už sám o sobě představuje značný zvukový objem, v této míře nejen opravdu zbytečné. Nechci na nikoho nasazovat, byl jsem ale už několikrát svědkem, že i na prestižních projektech byli nejslabší stránkou právě zvukaři.

Pokud hovoříme o „symfoničnosti“ či „stovce“ hudebníků, případně o souvisejícím nazvučení tělesa, je třeba si uvědomit, že takováto jeho povaha vlastně vyplývá z toho, že původem (východiskem, ale i skutečnou genezí vzniku) jde o soubor lidové hudby v běžném obsazení pouhých několika hudebníků, takže velkolepý rozměr Stočlenného cikánského orchestru vznikl vlastně multiplikací, zmnožením takového původního půdorysu. Místo jednoho cimbálu šest, místo dvou houslí padesát, jednoho kontrabasu deset. Na stránkách orchestru či v programu ke koncertu na Smetanově Litomyšli se právě o tom hovoří. „Orchestr vznikl v roce 1985, když zemřel slavný maďarský houslista, král primášů Sándor Jároka. Na posledním rozloučení se sešlo velké množství muzikantů i s nástroji. Zahráli – a zrodila se touha vystupovat společně.“ Dnes je „soubor, jehož členy jsou příslušníci starých romských hudebních dynastií“, vnímán jako součást národního dědictví, „v roce 2000 získal označení Hungaricum, udělované maďarským parlamentem subjektům spolutvořícím národní poklad.“

O charakteru orchestru a jeho obsazení je třeba mluvit také proto, že jestliže interpretuje skladby, které byly na programu Smetanovy Litomyšle, tedy Johannesa Brahmse, Ference Liszta, ale také třeba Gioacchina Rossiniho či Johanna Strausse či Hectora Berlioze, nelze prostě vzít originální partituru, ale je třeba skladby upravit právě pro toto obsazení. To není jednoduché, má-li být zachován charakter skladby. Některé hudební prvky je třeba citlivě transformovat, a i když na druhé straně provedení získá právě „cikánskou autentičnost“, musí to na straně druhé zůstat Brahms, Rossini či Strauss. U toho prvního, kde jsou výrazné právě „cikánské“ prvky, to není problém, u hlučného a brilantního Rossiniho (zvláště v šílené závěrečné pasáži, o níž jsem v poslední době slyšel, že byla u jednoho nejmenovaného orchestru konkurzní skladbou, na níž několik žadatelů pohořelo) rovněž ne, u Straussova nejznámějšího valčíku, který v originále začíná z pianissima, je zřejmý určitý posun (mj. také v podstatně rychlejším tempu), chceme-li pak být kritičtí, pak v absenci oné vídeňské noblesy.

Řekněme ale hned teď, že bychom měli vnímat skutečnost, o jaké vlastně hudebníky se jedná. Vezmeme-li akademická kritéria, s nimiž přistupujeme běžně ke koncertům symfonické hudby, nebudeme v řadě ohledů uspokojeni (tak jako např. recenzent v časopise Harmonie) – mohli bychom to jednotlivě probírat, ale nebudeme… od vlastní hudební stránky až po projevy lidové zábavy s nádechem pouťové atrakce, jakou jsme viděli na konci, když primáš povzbuzoval u jednotlivých sól otázkami publikum a s výkřiky „bravo“ jim tleskal (ovšemže to nedělal jen v Litomyšli, je možné si to prohlédnout na příslušných nahrávkách, videích na YouTube či na stránkách souboru). A pochopitelně i aranžmá klasických skladeb pro těleso v tomto obsazení má své limity. Kdo chtěl jít na klasicky vytříbený, barevně i jinak skvělý koncert, šel následující večer na Brněnskou filharmonii s Mahlerovou symfonií č. 1. Hned od počátku zatajil dech a na konci vydechl. Tento koncert byl zato zážitek spontánní energie a autenticity – skutečnost, že v orchestru hrají příslušníci tradičních dynastií, zdůrazňují i všechny materiály. Otázku identity života cikánských hudebníků v pozadí jsem vnímal velmi silně.

A nezapomeňme ještě na jednu dost podstatnou věc, totiž, že hudebníci hrají celý repertoár zpaměti – a v určitém smyslu i bez dirigenta. U předních sólistů standardních koncertů vážné hudby je běžné, že se jedná o jednu, byť technicky mnohdy velmi obtížnou záležitost, coby část celého večera (pokud to není recitál). V našem případě ale hovoříme o třech hodinách čisté hudby (koncert končil před jedenáctou, začínal v půl osmé, odečetl jsem přestávku, informace o předpokládaném konci v 21.45 v tuto chvíli nepřesná nejméně o hodinu). A zpaměti hráli všichni.

V každém případě se nabízí zajímavá úvaha o tom, že cikánský orchestr vlastně „vrátil“ onu inspiraci, kterou tato hudba kdysi dala velkým evropským skladatelům, do oné původní podoby, z níž vzešla. A kdybychom měli v této myšlence dále pokračovat, směřovala by (už dost za hranice možností tohoto příspěvku) k rozpravě o celé té vrstvě evropské kultury, která vychází z cikánského tématu. Nebyla by to ovšem jen hudba, ale i literatura – jak světová (Puškin), tak naše, česká (Mácha, jeho román Cikáni). Kultury, která příspěla k formulaci romantismu, uměleckého směru, který akcentoval individualitu (byť někdy i tu podivnou, zvláštní, neobvyklou, s různými excesy) a s ní související svobodou jednotlivce. Držme se ale tématu a vraťme se zpět do večera na II. nádvoří zámku v Litomyšli.

Program
Traditional: Maďarský čardáš
Johannes Brahms (1833–1897): Uherský tanec č. 5 g moll
Ferenc Erkel (1810–1893): Palotás
Zoltán Kodály (1882–1967): Intermezzo z opery Háry János
Elemér Szentirmay (1836–1908): Na Biháryho památku
Johannes Brahms: Uherský tanec č. 6 Des dur
Vittorie Monti (1868–1922):  Čardáš
Traditional: Sólo pro cimbál
Zoltán Horváth (nar. 1974): Cikánský oheň
Zoltán Kodály: Tanec a píseň „Kállai Kettös“
Ferenc Liszt (1811–1886): Uherská rapsodie č. 2 cis moll

přestávka

Gioacchino Rossini (1792–1858): Předehra k opeře Vilém Tell
Johann Strauss (1825–1899): Na krásném modrém Dunaji. Valčík op. 314
Johann Strauss Hromy a blesky. Rychlá polka op. 324
Johannes Brahms: Uherský tanec č. 1 g moll
Petr I. Čajkovskij (1840–1893): Květinový valčík z baletu Louskáček
P. Marquina Narro (1873–1948): Paso doble. Španělský cikánský tanec
Grigoras Dinicu (1889–1948): Hora Staccato
Pablo de Sarasate (1844–1908): Cikánské melodie op. 20
Hector Berlioz (1803–1869): Rákocziho pochod z Faustova prokletí
Johann Strauss: Ať žije Maďarsko! Rychlá polka op. 332
Ferenc Liszt: Uherská rapsodie č. 14 f moll

V souvislosti s programovým sešitem, po textové i obrazové stránce obsažným a graficky pěkně vypraveným, jen dvě drobné poznámky: U Kodályho v katalogu byla chybně uvedena osobní data (zde uvádím opravené), u Brahmsova Uherského tance č. 6 je vyznačena tónina Des dur (je to pravděpodobně správně, ale v této tónině se skladba hraje na klavír, pro orchestr je běžné hrát v D dur), nicméně korektura jinak skvělého katalogu ve dvou případech neodchytila správné psaní křestního jména Johannes (na druhé straně programu je to správně). To jsou samozřejmě jen drobnosti, které lze lehce přehlédnout.

Nu a jaký byl průběh koncertu? Na pódiu se zpočátku střídali po jednotlivých skladbách primášové, kteří seděli v první řadě vedle sebe (vlevo, vpravo byla violoncella): László Berki, András Suki, Gyula Mici Farkas a další. Když nahlížím na seznam sólistů v orchestru, narážím na další jména ve znění Lendvai. Předpokládám, že jsou to právě příslušníci jedné z dynastií, o nichž se hovoří jako o základu orchestru. K samotnému Józsefovi Lendvaiovi Csócsimu (tak je uvedeno jeho plné jméno) se ještě vrátím. Po první skladbě, kterou šéfprimáš uvedl, se vrátil na pódiu až u Montiho Čardáše. Houslista, který překročil sedmdesátku, ho vystřihl, že by se o tom mohlo leckterému instrumentalistovi o dvacet let mladšímu jen zdát. A podobně tomu bylo s Cikánskými melodiemi op. 20 Pabla de Sarasateho, to byl druhý excelentní kousek Józsefa Lendvaie. Ovšemže musíme vnímat, že je jedná o cikánskou interpretaci, právě tato skladba může být výstavní ukázkou tohoto tématu. To, s čím bychom možná nebyli spokojeni u akademického virtuóza, totiž s určitým přístupem k pregnantnosti provedení, budeme vnímat naopak jako součást strhujícího podání, kde je možná kdovíkolik not „orientální“ ornamentace ještě navíc.

Na jevišti ovšem nebyl pouze Lendvai (máme ho pěkně zachyceného v katalogu na snímku před orchestrem), ale celá řada dalších sólistů. Hned po Montiho Čardáši následovalo famózní Sólo pro cimbál, jedno ze sólových vystoupení už zmíněného hudebníka, který bývá označen jako nejlepší cimbalista na světě – Ökröse Oszkára. Ten se blýsknul během koncertu několikrát, vlastně v každé skladbě, ve které se střídali sólisté. Výborní byli tři sóloví klarinetisté, ale i první violloncelista, určitě by si zasloužili uvést jména, ale těch muzikantů bylo tolik a jedna pasáž střídala druhou v takovém tempu, že bych musel absolvovat několik koncertů a průběžně studovat stránky souboru, kde jsou pěkně všichni identifikovatelní podle jména a fotky v jednotlivých oddílech – Szólisták, Szólamvezetők, Prímások, Hegedű I., Hegedű II., Cimbalom, Nagybőgő, Brácsa, Cselló, Klarinét, ach ta maďarština!, dávala nám zabrat už kdysi na studiích, bez překladu identifikuji jen něco, zřejmě jako většina z nás.

Nechtěl bych zapomenout ještě na jednu důležitou skutečnost, totiž že 100 Tagú Cigányzenekar Budapest, vedený po právnické stránce jako kulturní spolek, vnímá to, co dělá, jako své poslání a kulturní misi. To potvrdilo před koncem koncertu i vystoupení prezidenta spolku Nándora Farkase Bekeho, který pozdravil (maďarsky, byl překlad) české publikum a ujistil ho o přízni orchestru naší zemi a kultuře a především přišel s překvapením, když oznámil, že orchestr zahraje kratší úpravu Smetanovy Vltavy. Ta samozřejmě z řady důvodů zněla dost problematicky, nicméně o to vůbec, jak už jsem řekl, nešlo. Po celý koncert muzikanti hráli s příznačnou vervou a strhující energií, ať to byli sólisté či nástrojové skupiny či konečně celý orchestr.

Po předání květin následoval přídavek, sice jeden, ale takřka půlhodinový. Po návratu domů jsem si poslechl některá vystoupení na internetu a svým vzorcem jsou podobná. Hudebníci odměnili publikum, které ocenilo hudební večer alespoň pětkrát standing ovation, nekonečnou řadou sól, přičemž šéfprimáš vždy ukázal na hudebníka, který měl sólo, otočil se k publiku s pokynem ke ztišení a s tázavým pohledem, co tomu řekne, a pak souhlasně s potleskem posluchače vyzval k potlesku. Nejen vybočením koncertu z běžného formátu zkrátka vystoupení 100 Tagú Cigányzenekar Budapest byl mimořádný zážitek. Nejen závěrečný přídavek byl smrští hudební radosti v sólech jednotlivých hudebníků i orchestrálních repeticích a posluchači, spokojeně odcházeli do teplého večera v městě kultury UNESCO.

Ještě krátký komentář k samotné osobě Józsefa Lendvaie Csócsiho s přesahem k celé cikánské kultuře (přece jenom kvůli němu jsem do Litomyšle jel, ale neočekával jsem některé okolnosti, až paradoxy, které tuto osobní záležitost, vlastně už přesahující běžnou „recenzi“ koncertu uvádějí do jiné roviny). Musím předeslat, že informace na internetu jsou velmi strohé a mnohé si člověk musí teprve postupně pospojovat, protože si leccos zdánlivě i protiřečí. Jméno jsem měl uloženo v paměti v podobě József Lendvay, tak je uváděn na videích na YouTube a rovněž na Wikipedii. I v tomto komentáři jsem pravopis nyní opravil podle programu a webových stránek orchestru, kde je uvedeno jméno Jószef Lendvai  Csócsi.

Nahlédneme-li na německou či anglickou mutaci Wikipedie, dočteme se, že József Lendvay, narozený v roce 1974, je maďarský houslista či maďarský houslový virtuóz, který vystudoval Konzervatoř Bély Bartóka a Akademii Franze Liszta, nahrál skladby Sarasateho a Brahmsovy Uherské tance, a byl oceněn celou řadou vyznamenání (první cena Houslové soutěže v Kolíně nad Rýnem, ceny Franze Liszta maďarského ministerstva národní kultury aj.). Ovšemže zbystříme, datum narození nesedí. Dalším pátráním dojdeme k tomu, že je to syn houslisty téhož jména, odlišujícího se pouze přídomkem Csócsi (na Wikipedii, ale i v jiných materiálech uvedený ale rovněž s „y“), narozeného v roce 1944. Pak tu je ještě další osoba se stejným jménem, József Lendvai Csócsi starší, otec současného šéfprimáše orchestru, který přijel se 100 Tagú do Litomyšle, a ten byl rovněž slavným primášem (telesa „Rajkó zenekar“).

Po dalších náhledech, videích a mnohde strohých komentářích (navíc takřka všechno v maďarštině) a chvílích pochybností jsem si konečně uvědomil, že jsem se skutečně stal „obětí“ neuvěřitelné hry náhod (celé jsem to rozpletl vlastně jen na základě několika indícií, otec a syn jsou i vizuálně na první pohled podobní, když počítáme předpokládanou hru věku, úpravu vlasů, styl vystupování atd., je až dojemné, jak vám obrázky obu vyskočí vedle sebe, když jméno zadáte do internetového vyhledávače), a že někdejší videa, která mě dovedla letos do Litomyšle na koncert 100 Tagú Cigányzenekar, nahrál syn slavného houslového mistra, stejně fenomenální jako jeho otec. Celé to zapadá do neuvěřitelných náhod, o kterých jsem psal v úvodním příspěvku o cestě do Litomyšle.

Z toho nicméně domýšlím vlastně už výše řečené: Synové se od svých otců většinou chtějí odlišit (je to tak i s celými generacemi), aby stvrdili oprávnění své vlastní individuality. Józsefa Lendaye vidíme a slyšíme hrát Montiho Čardáš na YouTube stejně jako jeho otce. Tady je důležitější kulturní identita než individualita, byť je samozřejmě oboje velice úzce propojeno. Csósiho si můžete splést, když tomu okolnosti přispějí, s jeho synem. Na německých stránkách svého fanklubu (žije v Německu) píše o svém vztahu k hudbě, přesněji o úloze folklóru a klasického vzdělání:
„Czardas. Chaconne. Charisma. Dnes mezinárodně renomovaného sólistu Józsefa Lendaye charakterizují zdroje jeho hudebnosti – brilantní, vitální folklór a intenzívní, virtuózní vzdělání. Tak znějí jeho klasické sólové party energicky a emotivně, jeho folkloristické interpretace lehčeji a virtuózněji.“
Ano, to je ono. To je to, co mě tenkrát při poslechu na YouTube vyrazilo dech. Srovnávám to teď maně s Pavlem Šporclem a jeho projekty. Šporcl je samozřejmě skvělý houslista, ale v tomto ohledu ať si každý udělá svůj úsudek sám (ovšemže v českém kontextu je jeho spolupráce s cikány pozoruhodná a výjimečná svého druhu podobně jako tango nuevo Jaroslava Svěceného).
Kontext vstupu orchestru z národního do mezinárodního dění mi naznačily stránky německého internetového akademického slovníku www.deacademic.com, na stránce o německém dirigentovi Ivanu Fischerovi. Dirigent prestižních světových orchestrů (BBC, Londýnského symfonického orchestru, světové turné 1982, či Losangeleského symfonického orchestru) založil v roce 1983 Budapešťský festivalový orchestr, jehož hudebním ředitelem po dvacet let byl. Hudební festival Šlesvicka-Holštýnska, kde se každoročně střídá zaměření na jednotlivé země, byl v roce 2007 orientován na Maďarsko. Ivan Fischer vystoupil se svým orchestrem, houslisty Józsefem Lendvayem a Józsefem "Csócsi" Lendvayem (dodržuji ortografickou podobu textu, překládaného ze stránky) a cimbalistou Oszkárem Ökrösem v programu, který chtěl ukázat vlivy cikánské hudby na hudbu symfonickou. Na programu byl Liszt, Brahms a Sarasate. Fischerova aktivita byla zřejmě rozhodující pro představu takto pracovat i se Stočlenným cikánským orchestrem, který vznikl o dva roky později než orchestr Fischerův. Pak už stačilo „jen“ napsat příslušné úpravy, přišly nahrávky, a v době, kdy souběžně narůstaly možnosti digitálních technologií, začínají být přístupné nahrávky koncertů – vedle těch, které jsou naživo a jsou samozřejmě nenahraditelné. Ten impuls z internetu i zpětné oživení vzpomínky jsou nicméně stejně důležité.

Odkazy

József Lendvai Csócsi
https://www.fdb.cz/lidi/389292-jozsef-lendvai-csocsi.html

Stránky orchestru
http://www.100tagu.hu/en/

Videa
Sombathely, 2012, výběr (některé skladby též v Litomyšli, Montiho čardáš hraný orchestrálněm 6:04 Lendvai hraje Sarasateho, následuje fenomenální cimbalista Ökrös Oszkár)

https://www.youtube.com/watch?v=f8oIZrE76y8
na stránkách orchestru – 30. výročí založení
http://www.100tagu.hu/en/media/

Ökrös Oszkár
https://www.youtube.com/watch?v=Zkz7UCXypMQ

závěr koncertu 100 Tagú Cigányzenekar (podobně v Litomyšli)
https://www.youtube.com/watch?v=IVuStottJzA

József Lendvay
https://en.wikipedia.org/wiki/Jozsef_Lendvay
http://lendvay.eu/aboutus
https://www.amazon.de/Lendvay-Jozsef/dp/B0007WQB68

Ivan Fischer
http://partners.academic.ru/dic.nsf/dewiki/670255

kritika v časopise Harmonie
http://www.casopisharmonie.cz/kritiky/zbesile-a-nahlas-aneb-co-se-deje-na-smetanove-litomysli-ve-vsedni-den.html

Fotografie z koncertu na FB Smetanovy Litomyšle
http://foto.smetanovalitomysl.cz/photo/#!Albums/album_536d6574616e6f7661204c69746f6d79c5a16c2032303137/album_536d6574616e6f7661204c69746f6d79c5a16c20323031372f323031372d30362d32362031303020546167c3ba20436967c3a16e797a656e656b6172204275646170657374

Moje fotografie
http://jankcelis.rajce.idnes.cz/Cesta_do_Litomysli_100_Tagu_Ciganyzenekar_Budapest/

Zpět