Začátky filmů

Je to moje oblíbená otázka, byť není úplně původní. Jak začíná Máchův Máj? Odpověď většinou zní: Byl první máj, byl lásky čas…(srv. zde). Skutečnost je, že „začíná věnováním“ (srv. zde). Stejně tak je to s filmy. Jak začíná Formanův Amadeus? Většinou vám každý řekne, že rozhovorem kněze se Salierim, který vypravuje, jak to bylo atd. A opět skutečnost: Kočár přijíždí zimní Prahou k budově, sluhové nesou nahoru po schodech .. – a do ticha zazní výkřik „Mozarte!“ (v orig. znění „Mozart!“, tedy pouze dvě slabiky, což je důležité pro rytmus scény) mezi dvěma akordy jednoho z nejdůležitějších Mozartových děl.
Začátek filmu může vypadat různě. Ve starých českých filmech můžeme sledovat vždycky na začátku titulky, tedy jak se film jmenuje, kdo hraje, kdo napsal hudbu atd.. Protože jsou psané a nejspíš ještě neuměli dělat vrstvy, nejsou titulky vložené před pozadí (krajinu, děj atd.), navíc ještě byly ručně psané a pokud se posunovaly, pak se to točilo tak, že byly napsané na válci a tím se otáčelo (někde je vidět nepravidelnost posunu). Dnes je první sekvencí často začátek děje a titulky jsou vkládány nekontinuálně jakoby „na okraj“ filmu, který „už běží“. Je to tedy nikoli: uvidíte tohle a tohle a pak by začal film, nýbrž jste vtaženi in medias res, rovnou do děje.
Podívejme se tedy na pár známých českých filmů z tohoto pohledu. Smyslem celé věci není akademicky se v čemsi patlat, ale upozornit na to, jak jsme možná nesoustředěni první chvíle, zatímco bychom měli dychtivě očekávat, co se bude dít. A především vnímat filmovou řeč jako svébytný způsob uměleckého vyjádření.
 

Spalovač mrtvol, 1968, režie Juraj Herz (spoluautorem scénáře je Ladislav Fuchs, autor literární předlohy)
Spalovač mrtvol (online) začíná rychle se střídajícími záběry v zoologické zahradě (prvním je mříž klece a pohyb leopardí srsti za ní, dalšími části obličeje, tedy vlasy nebo oko, nos, promlouvající ústa pana Kopfrkingla, další zvířata, páv, had, krokodýl, slon aj.), které mají charakter synekdochy (pars pro toto, tedy výřez z celku, detail), paralelním táhlým tónem a monologem Kopfrkingla (Rudolfa Hrušínského, později přechází v dialog), který říká: „Něžná. Zde na tom požehnaném místě jsme se před sedmnácti léty seznámili. Všechno je to jako tenkrát. …“), tedy používá ono oslovení, které je v onom drsném kontrastu poprav, vykonávaných pak na své rodině. Celá na půl nereálná, snová situace, nyní už v celku – rodinná procházka v zoologické zahradě je ukončena pohledem do vypouklého zrcadla, střihem – a začínají titulky tak, že se „rozevírají“ roztržené fotografie (plus typické dobové kolážování motivů) a mezi nimi běží standardní informace o filmu. A začíná děj. (cca prvních pět minut).

Sběrné surovosti, 1965, Juraj Herz (podle povídky Bohumila Hrabala Baron Prášil)
Film, který nalezneme online pouze na YouTube ve třech částech 2, 3 a tedy info musíme hledat jinde než na czfilm.eu, úderem, na „druhou dobu“ se s dalším otevře titulek Ústřední půjčovna filmů uvádí a následuje hra spuštěného orchestrionu a „kočičí kapela“, do čehož pokračuje titul Sběrné surovosti, okamžitě vystřídán pohledem na pražské nábřeží s tramvajemi a konečně se kamera stáčí ke kostelní zdi a do posledních titulků slyšíme charakteristické tiché zachechtání a slova „Svatý Judo Tadeášku, ty kluku sakramentská, přimluv se v nebi….“ s přáním všeho zlého, a teprve vidíme klečícího Hanťu (Václava Halamu), s nímž se dává do rozhovoru kostelník, který přibíjí na zeď přání na papírcích. Celý mechanismus běží tedy s jakýmisi „přesahy“ či „zpožděním“, tak jako ten mechanický orchestrion, vystřídávaný zvukem jedoucí tramvaje. Je to jen jiná forma vybírání části z celku, které je pro Herze charakteristické (srv. Spalovač mrtvol).
 

Noc na Karlštejně, 1973, režie Zdeněk Podskalský (podle divadelní hry Jaroslava Vrchlického)
Noc na Karlštejně (online) začíná hlavním melodickým motivem do černého plátna (1:19), posléze se plátno rozjasňuje, na okamžik se objevují čtyři trubači, už v patřičných historických kostýmech, a hudba jakožto hlavní smysl tohoto filmového žánru pokračuje ve směsce proměňujících se motivů současně s titulky (mazanými zleva doprava) a s prvními obrazy královny Elišky Pomořanské v podání Jany Brejchové v doprovodu, jak přichází a usedá na trůn, aby přihlížela turnaji, který se připravuje. Než skončí titulky a z koně je sražen první rytíř, uběhnou takřka čtyři a půl minuty. Za smíchu přihlížejících začíná děj, tj. první repliky filmu.

Na samotě u lesa, 1976, režie Jiří Menzel
Prvním obrazem filmu, na který se můžeme podívat online na czfilm.eu nebo na YouTube , je červený kruh semaforu, s ním slyšíme paralelně melodii lidové písně „Když jsem já ty koně pásal“, které pak ve filmu hraje Josef Kemr, na semaforu naskakuje oranžová a konečně zelená, rozevře se čelní pohled do auta, které řídí Zdeněk Svěrák, vedle sedí Daniela Kolářová (manželé Lavičkovi), vzadu děti, a nastává charakteristická výměna replik. Svěrák nadává na jakousi babu, diskutuje se o tom, co se zapomnělo a jeden z potomků se táže, jestli má žížala hlavu a od otce se poučeně (jako ostatně v celém filmu) dozví, že hlavu nemá, ale má předek a zadek. Písmem skriptem (psaným) nabíhá na černé plátno titulek Ústřední půjčovna filmů / v Praze / uvádí a znovu se ozývá melodie písně a diskuse o žížale pokračuje (je žížala had? atd.) střídavě s dalšími titulky. Když se titulky i diskuse o žížale ukončí, stejně jako hra smyčcový nástroj, a zazní (dojemně!) tatáž melodie „v symfonickém hávu“, zatímco se auto objeví v celku krajiny, posuneme se i my v ději, a už tady je „pan otec“, druhý protagonista Cimrmannů a především spoluautor námětu a scénáře a začíná „ukazování“ dětem a Svěrákovo opakování koldokol a řeči o všem možném…

Obecná škola, 1991, režie Jan Svěrák
Obecná škola (online) začíná úplně klasicky, znělkou a titulkem Filmové studio Barrandov uvádí – a teprve nyní do zvuku zvonů se chvějivě objevuje oranžový titul „Obecná škola“, který se postupně stabilizuje a probleskávání písmen se mění ve válečný výbuch, jízdu tanku, další výbuchy ve větším záběru, než se posléze zjistí, že to jsou představy dvou kluků, kteří vylézají z tanku a vítají matku (Libuše Šafránová) s kočárkem „košatinou“. Ta jim říká „Jak to máš tu čepici, prosím tě?“ a jsme zcela v realitě, jeden kluk dává druhému napít ze džbánu, který jim matka přinesla a běží – už bílé – titulky, vše velkým písmem, ale různou velikostí, zakomponované do jednotlivých plánů obrazu. K tomu běží orchestrální melancholická hudba („tak to bylo…“) a písnička hraná na harmoniku „Kdyby ty muziky nebyly“ nás lokalizuje do poválečné doby.

Návrat idiota, 1999, režie Saša Gedeon
Návrat idiota (online) nebo na YouTube. Titulek negativ v charakteristické zrcadlové podobě film productions, ve který se změní černobílý obraz běžícího filmového pásu na začátku filmu Návrat idiota s úderem prvních tónů klavíru umísťuje na plátno minimalisticky úsporné bílé titulky na černém pozadí, vše zarovnané vlevo. Obraz zamrzlého okna, za nímž se postupně objevuje tvář Pavla Lišky, který se dívá kamsi do nádražní restaurace, záběry paní se psy, hosté v bundách pijí z kelímku nápoje, do toho křaplavé rádio cosi hraje, po několikáté záběr na stojící Annu Geislerovou, rovněž v kabátě, mimo jiné i v odrazech se ozřejmuje, že jsme na nádraží a, hvizd píšťalky, vlak se rozjíždí, Geislerová běží podél něho, do záběrů krajiny z jedoucího vlaku pokračují titulky v tomtéž stylu (vše malými bezpatkovými písmeny) a opakuje se (jinak instrumentovaná) melodie, postupně se šeří… A začínají první problémy.

Knoflíkáři, 1997, režie Petr Zelenka
Film Knoflíkáři (online) začíná detailem grafického ekvalizéru hi-fi zařízení ve studiu a současnou vážnou hudbou, rušenou kašlem osoby, kterou nevidíme, do obrazu dalších detailů zařízení a hudby běží bílé titulky v tradičním písmu, a ze statických obrazů se začíná proměňovat, po stažení hudby, v živý obraz dvou osob a jejich rozhovor, který je nicméně okamžitě vystřídán titulkem první povídky, nazvané Štěstí z Kokury. Úsporný úvod a proměna do černobílého filmu z minulosti před padesáti lety jsou jedním z prvků rafinované provázanosti jednotlivých prvků syžetu několika povídek, které jsou někdy spojeny motivy, jindy podivnou logikou, a vytvářejí dohromady prazvláštní celek. I název je vlastně synekdochou, stejně jako střídání motivů na začátku je celý film je pojmenován podle jedné z povídek.