Yrsa Sigurdardóttir / Poprava

Hned v úvodu musím žel být kritický. V předchozím čtení jsem byl uváděn v omyl, když nakladatelství Metafora uvádělo tři knihy islandské spisovatelsky (DNA, Černá díra, Katarze) jako „třídílnou sérii“ a nyní mám před sebou další svazek s týmiž ústředními hrdiny (i zde je nad nečitelným jménem autorky na titulní straně uvedeno, že se jedná o „sérii Freyja & Huldar“). Jestliže čtu, že originál Popravy vyšel v islandštině v roce 2017 a v angličtině 2020, je možné, že redakce (či překladatel) nevěděli v době, kdy vycházela DNA (v islandštině 2014, anglicky 2017), že bude napsán další příběh, eo ipso převzali z originálu informaci, že se jedná o třídílnou sérii nebo to lze přičíst na vrub českému vydání?

Jsou to samozřejmě pro požitek z četby nepodstatné detaily, nejsou nicméně jediné. V Černé díře jsou uvedeny pod názvem Průvodce výslovností jmen hlavních postav přepisy jmen nejen hlavních hrdinů, a výslovnost jména policistky Erly je uváděno jako Edla. V Katarzi a Popravě je nicméně výslovnost téhož jména uváděna jako Ertla. Podobně Huldar jako Hóldar, později ale Hyltar, resp. Hültar. Nevadí, že to není fonetický přepis (s patřičnými hranatými závorkami), je ale otázka, kdo je, jestliže zde jsou takovéto dost podstatné rozdíly, autorem tohoto průvodce (převzato z originálu či vytvořeno v české redakci?). Sám islandštinu žel neznám, našel jsem si alespoň v letmém náhledu, že skupina „rl“ se vyslovuje „rtl“, čili správně bude Ertla, u Freyji pak nikoliv Fraia (jako v němčině), jak uvádí první přepis, nýbrž Freija. Jako diskutabilní lze považovat i skutečnost, že jméno autorky je uváděno v českém přepisu – čtenáře snad není třeba podceňovat, že by si nedokázal poradit s originálním psaním Yrsa Sigurðardóttir (v názvu mého komentáře ovšem ponechávám dle titulu tohoto vydání). Atd.

Chápu, že to, co se může jevit jako nedbalost, je mnohdy věcí dnešních tvrdých podmínek, a proto se vůbec nepozastavuju, jestliže se v tisku objeví třeba chybějící písmenka na konci slov (v dnešním ekonomickém prostředí není reálné, aby korektura vychytala všechny „překlepy“), něco takového nalezneme dnes žel i u nejprestižnějších vydání, ovšemže k věci patří i to, že produkce literatury tohoto druhu (jsem přitom dalek někdejšího hodnocení na uměleckou a spotřební či dokonce pokleslou literaturu) sebou nese třeba i to, že autorem překladu mohou být různí překladatelé (takřka každý díl přeložil někdo jiný, DNA Milan Lžička, Černou díru Ondřej Duha, Katarzi a Popravu Hana Sichingerová), a i to třeba může být zdrojem určité nejednotnosti.

Překlad textu v tomto případě může přinášet určitá specifická jazyková úskalí (policejní problematika, terminologie sociálních sítí), přesto mám někdy určitý pocit, že tady text (není to nijak překračující běžné zvyklosti) přece jen trochu „drhne“ v oné běžné vrstvě, tj. něco (někdy je obtížné říci, co vlastně) vadí při plynulosti. Uvedu alespoň jeden drobný příklad: Erla, jako vždy podrážděná a takřka hrubiánská, vytýká svému podřízenému Huldarovi jeho postup slovy: „Ve skutečnosti moc nechápu, na cos myslel…“ (s. 43). Umím si představit, že použitá slova jsou jednou z možnosti dvou významů téhož výrazu užitého ve výchozím jazyce, přičemž „ve skutečnosti“ znamená, že něco je „jinak“, zatímco pokud by překladatelka napsala slovo skutečně, vyjádřila by (jinak opravdu nebo také s trochu odlišným významem vlastně) akcent stvrzující výraz podivení nad Huldarovým rozhodnutím, které měla autorka nejspíš na mysli. Je to zase jen drobnost, ale o dvě věty použité totéž slovo („tohle ve skutečnosti není osobní“) tuto neobratnost umocňuje. Narazil jsem na více míst, kdy v kombinaci třeba s chybějící čárkou jsem se musel u kontextuálně delšího souvětí vrátit, abych správně dekódoval obsah (pravda mohlo to být na účet okamžité únavy či nepozornosti, a je otázka, zda to jsou jen nedotaženosti v překladu, ostatně ale ne zas tak časté, aby to odrazovalo v pokračování v četbě).

Ale pojďme konečně k vlastnímu příběhu, tentokrát opět bez Prologu, členěného na kapitoly, označené v delších odstupech názvy dnů (1. kap. Neděle, 8. kap. Pondělí atd.). Děj zde, na rozdíl od některých předchozích svazků s komplikovanější strukturou fabule, navazuje (alespoň v prvních kapitolách), byť další kapitola přichází obvykle s posunutým úhlem pohledu. Podobně jako v jiných případech, sledujeme oběť, což je, jak se později ukáže, bohatý investor Helgi (zbohatlý za ročního pobytu v Americe v době islandské bankovní krize, jak se dozvíme později), z perspektivy posledních okamžiků jeho vědomí, předtím, než mu pachatel zarazí do hrudi deseticentimetrový hřebík (je vyobrazen na obálce knihy) a oběsí ho (alkoholem omámený Helgi do poslední chvíle nevěří, že by muž měl špatný úmysl, či se domnívá, že je to vše jen sen) na lávovém poli Gálgahraun na poloostrově Álftanes, na Gálgaklettur, Šibeniční skále (bývalém popravišti) naproti sídlu prezidenta v Bessastadiru poblíž zátoky Lambhúsatjörn (názvy se podobně jako mnohé další, dozvídáme postupně, mj. v 11. kap., lávové pole vytvořila sopka Búrfell).

V luxusním bytě Freyja a zaměstnanec reykjavické Agentury na ochranu dětí, naleznou (dostali z radnice hlášení) malého chlapce Siggiho, který ví jen to, že ho sem zavedl nějaký pán, neví celá jména svých rodičů, a chce domů. Je to byt zavražděného. Policie má nyní dva úkoly, najít rodiče a zjistit souvislosti vraždy, do druhého úkolu vnáší neklid skutečnost, že sídlo prezidenta má navštívit čínská delegace a musí tedy spěchat s odstraněním, a také dramatičtější vztahy mezi policisty, o něž se tentokrát (mimo jiné) postará mladá ambiciózní stážistka Lína, která ale objeví to, co spěchající policisté přehlédli, totiž hřebík v mužově hrudi (jakkoli Erla zuřila „Ty tady nemáš co rozkazovat,“ bez Líny, která neustále upozorňovala, že policisté nepostupují dle předpisů, by na to nepřišli – „policie se tu chovala jako banda amatérů“, např. nepřivolali patologa, s. 23–24).

Buldur, bratr Freyji, kterého propustili z vězení, nabízí sestře byt, na který by normálně asi neměla peníze, za dobrou cenu nájmu, protože jeho kamarád Tobbi má jít na rok a půl do vězení (3. kap.). Podivná videa se šíří po síti (je to video přímo z vraždy), na mejdanu v domě Thormara, jenž video sleduje, a jeho ženy Sigrún, která ho stále sekýruje, je rušno (5. kap.). Ze Siggiho se Freyja snaží takřka marně dostat nějaké informace, které by vedly k jeho návratu domů (6. kap.), podstatná zpráva (zvyšující napětí) je, že maminka je těhotná. Mezitím policisté prohlížejí kamery domu, v němž bydlel Helgi, prohlížejí i jeho auta, vyptávají se domovníka Doddiho. Nahlížíme také do domu náhradní péče, kde je nyní přechodně umístěn Siggi, pocházející „z úplně jiného prostředí“ (matka jedné z dalších čtyř dětí se právě předávkovala…), stará se zde o ně Heidrún (9. kap.).

Zajímavou studií chování, resp. vnímání internetových obsahů, představuje líčení sešlosti účastníků internetového fóra, které svolal Thormar do turistické restaurace (aby byli mimo prostředí svých známých). Všichni (zvláště Gunni) si nepřipouštěli, že by video, které nyní komentují, nebyl pouze vtip, do okamžiku, kdy zjistí, že jej odeslala osoba s nickem administrátor, o jehož existenci nevěděli. Teprve nyní jsou vyděšeni, o co vlastně jde (10. kap.). Z jiné strany se dozvídáme informace o působení drog (konkrétně flunitrazepamu, známého jako rohypnol, údajně desetkrát silnějšího než valium) z úst Líny, která Huldara informuje o průběhu pitvy (také tento vypravěčský prostředek, totiž seznámení s určitými fakty prostřednictvím další osoby, autorka často užívá) a také o místě, kde se vražda stala (zagoogloval jsem také, a zjistil např., že autoři nedodržují originální islandský pravopis u jména Bessastaðir, podobně jako u již zmíněného jména autorky knihy – jinde, třeba u jména Æsa v Černé díře, jej ponechávají).

Na jednom z videozáznamů najdou ve dvou záběrech za sebou Helgiho a Huldarova kolegu Gudlaugura, líbajícího se s nějakým mužem (dříve jsme sledovali scénu, že Gudlaugur Huldarovi nedůvěřoval a svou homosexualitu před ním tajil), Erla odmítla záznam vymazat (Huldar naléhal, aby jej chránil před posměváčky, přestože na Islandu už lidé nejsou „totální neandrtálci“ (s. 120, 12. kap.). Policisté se ptají Helgiho rodičů (dozvídáme se jeho celé jméno, Helgi Fridriksson) Fridrika a Thórhildur na jeho kamarády, čtenáři je vysvětlena drobná okolnost, že na lístku, označujícího dárek pro tříletou Hallberu, která „měla […] tenhle týden narozeniny“ (s. 135), je text psaný ženskou rukou (matka vyřizovala dárky pro děti jeho kamarádů). Utonulé osoby, které vygooglovala v předchozí kapitole Lína, rodičům nic neříkají. Padne zmínka o roztržce s nejlepším kamarádem Thorrim, tedy Thormarem, před čtyřmi či pěti roky, ale prý se udobřili. Hallbera byla dcera jeho a Sigrún.

Policisté se dále pokoušejí zjistit identitu Siggiho rodičů. Marně jezdí po Reykjavíku, chlapec svůj dům nepoznává. Prozradí ale, že maminka byla u lékaře se zraněním, a policistům se podaří (také určitým trikem, lékařka odmítá prozradit jméno ženy, podle pravidel tak nesmí učinit bez příkazu, ale opustí na chvíli místnost, a Huldar to náhledem do dokumentace zjistí) určit její jméno – Sigurlaug Lára Lárusdóttir (15. kap.). Byt je dokonale uklizený podobně jako ten Helgiho (16. kap.) S Helgiho rodiči teď hovoří také Freyja, jde o to zjistit podrobnosti o domácím násilí, je to obtížné, protože „ten hajzl Sibbi“ znemožnil své ženě vykonávat povolání učitelky a odstřihl ji i od rodičů i bratra Dadiho, který chtěl nějak zasáhnout.

Geir z oddělení informačních technologií našel něco v Helgiho stolním počítači, pětatřicet souborů domácího porna, v němž muž je pravděpodobně Helgi, ženy jsou různé. Pozná se to podle bílých skvrn chybějící pigmentace (vitiligo) na Helgiho zádech. Otázka je nyní, k čemu mu videa sloužily, zda o tom ženy věděly (zdá se, že ne, mě v tu chvíli hned napadá – vzhledem k jeho smrti – že je vydíral), zda je sdílel na sociálních sítích atd. Videa jsou monotónní, Huldar s tím jde na mravnostní (kde mají „mnohem lepší kávu“ – jen kontextuální poznámka, policista se chtěl jít najíst, ale Erla mu to nedovolila a nařídila mu projít lechtivé soubory). Tak jako v minulém díle se čtenář (který by to nevěděl) seznámil s tím, co je Snapchat, zde se na IT oddělení dozvíme něco o hlubokém a temném webu (už na jiném místě tuším padl také výraz Tor).

V dalších situacích a rozhovorech se probírají další podrobnosti a možné podoby domácího násilí (řekl bych, že to je jedna rovina textu, upozorňující rozměry a nebezpečnost tohoto fenoménu, podobně jako v předchozím svazku, Katarze, je nastoleno téma šikany v době digitální současnosti a všech, i vedlejších možných následků), je to také etapa pátrání, kdy se sestavují možné verze, jak se co událo, ale v tuto chvíli se vyšetřování nijak neposunuje dopředu. Kromě toho Freyja řeší nabídku bytu kamaráda svého bratra, jak se ukazuje, má to jeden zádrhel, totiž přítomnost velké krajty, o kterou se má nájemník starat – a Freyje se do toho z pochopitelných důvodů moc nechce. A příběh se přehoupl do úterý (20. kap.), Erla bere Huldara sebou na výslech zubaře Thormara, „jednoho z Helgiho nejbližších přátel“, „který s ním byl toho večera, kdy zemřel“ (s. 215). Ptají se na všechno možné, také na další nemovitosti (domýšlím si, že chtěli zjistit, kde Helgi natočil ty pornosnímky, potvrzují mi to další otázky policistů), a také zda zná chlapce jménem Sigurdur Margeirsson (s. 224), tedy Siggiho, a poté jeho rodičů. Nikoho z nich Thormar neznal. V další kapitole (21. kap.) se rozevře šíře perspektiva Thormarova života (parta, zamilování do Anny Gudrún, svatba se starší Sigrún, která si přivedla chlapce Fannara). Potvrzuje se, že policisté měli pravdu, když tušili, že něco skrývá, nyní má obavy, že přijdou na video, které by jeho a jeho přátele kompromitovalo.

Policisty zaráží, že Helgiho byt je dokonale uklizený, při přehrabání všech odpadků objeví nepodepsanou stížnost na hluk, což odporuje i předchozímu tvrzení domovníka (při prvním setkání), jenž uvádí Helgiho jako vzorného občana. Zkoumá se, zda Helgi neměl nějaké další nemovitosti, klíčovým motivem, který hledají, je čelo postele ze záběrů natočeného porna, v letním bytě postel nenajdou. Huldar nyní podrobněji prochází jednotlivé soubory, pozná na jednom z nich ženu, s níž „před dvěma lety […] strávil noc“ (s. 247). Jmenuje se Ugla, má ještě její telefonní číslo, ale o nahrávkách se odmítne s ním bavit a nebere telefon. Teprve později (s. 285, v závěru 27. kap.) prozradí, že jde o vysoký věžák „v části Sudurhlíd ve Fossvoguru“, číslo si nepamatuje (nahlížím do Googlemaps, nacházím ulici „Suðurhlíð“. Policisté dále sledují stopy Helgiho cesty po barech večer před jeho zavražděním (na záběrech z kamer), najdou záběr stříbrného land cruiseru, do něhož Helgi nastoupil, kladou si také otázky po původu rohypnolu, který vypil pravděpodobně v pivu. Další auto, které by mohlo mít význam je yaris.

K neklidu přispívá věčně zpruzená, vzteklá Erla, která stále sekýruje své podřízené, chová se nemožně (nejen vůči Líně) a nesnáší Freyju (tváří se, jako by tam nebyla, nenazve ji jménem atd.), nyní ještě více nervózní kvůli tiskové konferenci, kterou bylo nutno uspořádat, neboť na veřejnost pronikla informace o Helgiho smrti (konference byla „nejsledovanější zpráva dne“, s. 260). Situaci pátrání komplikuje (vlastně po celou dobu) skutečnost, že je k dispozici málo policistů, protože jsou odveleni k ochraně čínského ministra na jeho návštěvě. Objeví se motiv „malůvky“ Siggiho, pověšený na stěně nad Huldarovým stolem, který se později ukáže jako jeden z klíčových motivů (nyní o tom nemá nikdo ani tušení, stává se jednou terčem posměšků, jindy – o čtyřicet stránek později, s. 299, ve 29. kap. – příkazu Erly, ať obrázek sundá, protože „nejsme ve školce“, jehož nicméně Huldar neuposlechne).

Skupina kamarádů Helgiho, Thormar, Gunni, Tommi, se scházejí na nejrůznějších místech a uvažují o tom, co podniknout, aby policie nepřišla na jejich aktivity (stále příliš mnoho nevíme o jejich konkrétní podobě), jeden problém přitom je, že se některé nahrávky, které měly být „bezpečně“ střežené, dostaly na veřejnost, druhý problém, zda by neměli po sobě uklidit. Vymazat stánku nejde (nemohli se nejdříve shodnout, zda vymazat či nikoli), je tu nějaká další osoba, označená jako administrátor, když stránku otevřou, vyděsí je zpráva, doprovázená fotkou Helgiho na zadním sedadle auta: Tak co, pánové, Kdo z vás se se mnou projede jako další? (s. 269, 25. kap.) Huldar mezitím znovu navštíví domovníka Doddiho a Helgiho sousedy, opakují, že Helgi odjel v inkriminovou dobu do zahraničí, v bytě žádný hluk nebyl. Důležitá informace bude, že „chvilku potom, co se nastěhoval, vtrhnul do domu nějaký blázen a tloukl na Helgiho dveře.“ (s. 273) Domovník říká, že neví, co mu chtěl. Podle fotky se zjistí, že to je Siggiho otec.

Skládačka se tedy začíná pomalu dávat dohromady (na tomto místě by mělo přijít už mé upozornění pro čtenáře tohoto komentáře, kteří nechtějí přijít o svůj vlastní zážitek z vyřešení případu, aby již dále nečetli – pokud tak již neučinili dříve), přichází Středa (27. kap.). Policisté se tážou, zda další částicí nemůže být Sigurlaug, zatím se (v jejím počítači) nic neukazuje. Tommi a další nyní uklízejí byt, neshodují se v dalším postupu na konci kapitoly nacházejí na balkónu na židli člověka (28. kap., poslední věta, nevíme, kdo to je). Při dalším pátrání naleznou policisté na stránce na hlubokém webu tvář Sigurlaug Láry – „teď už víme, proč šel Margeir po Helgim“ (s. 197), a teprve postupně se budou rozkrývat další souvislosti, prozradím (zanedlouho se to dočteme), že to byl důvod, proč žena opustila práci učitelky ve škole (předchozí domněnka byla, že to byla Margeirova žárlivost a panovačnost), totiž nahrávka se dostala do rukou žákům. Policisté nyní naleznou byt ve věžáku na pobřeží (není to daleko od Šibeniční skály), muž, který si stěžoval na hluk, byl soused Einar, bývají tu večírky, „dělají randál“, ale nikdo neotvírá. Nyní zastihnout skupinku uklízejících mužů, na balkóně „na židli seděl mrtvý muž se sponkovačkou na klíně“ (305). Siggiho otec, Margeir Arnarson.

„Helgiho přítel Tómas, ekonom z Centrální banky,“ při výslechu vyděšeně kňourá, policisté dále předpokládají, že Margeir zabil Helgiho, je otázka, kdo zabil jeho, Tómas netuší, kdo to je. „Fňukající troska“ vyklopí informace „kolem internetového fóra, které čtveřice mužů posledních deset let spravovala“, pomocí Tor browseru stránku otevřou. Zajímavá úvaha (za účasti právníka, který po chvíli přijde, a také policisty z mravnostního), co z těchto aktivit je vlastně trestné (zveřejnění, co je vlastně znásilnění a co nelze dokázat atd., kap. 30 a 31), jakkoli policisté nechápou, jaký vlastně toto sdílení mělo smysl. Situace se přiostří, když se objeví video, kde se na jedné zřejmě zdrogované ženě vystřídá několik mužů (je otázka, zda je žena na konci videa živá či mrtvá). Jeden z policistů říká, že by mělo být prioritou najít Sigurlaug, manželku Margeira.

Thormar se na rozdíl od Tómase chová sebevědomě, všechna obvinění jednoznačně popírá. Důvody k úklidu byly prý ty, že Gunni pořádal večírek a nechal tam velký nepořádek, nechtěli, aby po smrti Helgiho byt takhle našli jeho rodiče. Otočí, když na jednom videu najdou policisté jeho ženu. Stejně se ale příliš nového nedozvědí. Další průlom/překvapení nicméně je, když si Huldar zapisuje číslo telefonu otce Sigurlaug Thórdura (jednou z čtenářských komplikací, alespoň pro mě, si neplést ta islandská jména, před chvílí tu byl Thormar, teď zase Thórdur, když se pak někdo objeví po pár desítkách stran, tak abych si málem dělal poznámky) – zjišťuje, že pod tímto číslem má již Dóddiho, domovníka z Helgiho domu (závěr 30. kap.). Zatýkání neprobíhá bez komplikací, nicméně nakonec domovník dozná mnohé až překvapivě rychle poté, když policisté přišli s léčkou, že zjistili natáčení sexu s ženami a potřebují si prohlédnout ještě jednou byt. Že má dceru, Thórdur/Dóddi zapře, pak se Huldar zeptá, zda mu něco říká jméno Maren (to je jméno té utopené ženy), domovník říká, že jí všichni nazývali „Díra“ („do které by zasunuli“), poté je zavede k místnosti označené jako „Sklad odpadu“, odkud ucítí zápach jiný než byl ten z odpadků, které s Línou nedávno přebírali.

Zoufale unavený Huldar nyní poslouchá Thórdurův příběh, tedy jeho dcery, která se již dříve pokusila o sebevraždu: Když pak opilá Maren večer před smrtí na večírku nedokázala udělat selfie a „podařilo se jí vyfotit jen čelo postele“ (344), divil se otec, že „policie ani nechce kontrolovat záznam z bezpečnostních kamer a identifikovat muže, se kterým Maren odešla domů“ (s. 344, pochybení policie či nedokonalost systému je jedním z témat autorky těchto příběhů, ať již důvody byly jakékoli), po léta jej tento obrázek pronásledoval, až mu ho „osud někdy před rokem nepostavil zase do cesty“. Muž, který se dobýval do Helgiho bytu a byl „nepříčetný vzteky“, protože jej s Helgim prý žena podvádí, a kterého vyvedl z domu, ukázal video, na němž našel stejnou postel a stejný pokoj jako „na snímku z Marenina telefonu“ (s. 345). Čtenář se dozvídá paradox, že „katastrofický řetězec událostí“ rozpoutal Fannar, „Thormarův třináctiletý nevlastní syn“, když našel otevřenou stránku na otcově počítači, na němž narazil „na video se svou novou učitelkou Sigurlaug Lárou“ – a má zase další kousek skládačky pohromadě.

Thórdur si pozval Margeira a poslouchá, jak se ten vzteká, že zmlátil svou ženu, pak šel do bytu k Helgimu, ten byl rovněž neopatrný a nechal „fórum spuštěné“ (s. 346), v tu chvíli si vytvořil „speciální přístup“ (to byl ten pátý, že?) a začal spřádat plány na pomstu. Nakonec se spojil s Margeirem, dovezli na Šibeniční skálu trám s oprátkou, našli pravou chvíli, když se Helgi vrátil ze zahraničí, nalákal ho na falešnou zprávu (že je žena), pak ho odvezli. Pak nalákal Margeira s tím, že mu ukáže ten byt v Sudurhlídu a zabil ho kufrem s nářadím. Tak to alespoň tvrdí. Nicméně – u Yrsy Sigurdardóttirové můžeme vždy na posledních stránkách očekávat, že je všechno jinak. Tedy ne úplně všechno, ale něco. Ještě padne zmínka o dopise na rozloučenou, nastřelený Helgimu na hruď a řeč o tom, že se chtěl pomstít i Helgiho kamarádům.

Policistům nicméně nesedí, že by Helgi měl v bytě nářadí, to se ukáže docela důležité. Sigurlaug našli v „místnosti na ohřev vody“ ve sklepení, kde se našel i Siggi, tam ji únosci drželi od neděle (Margeir ji vzal prý sebou do Sudurhlídu, neměl to v hlavě úplně v pořádku), nyní je v nemocnici a hovoří nesouvisle o svém muži a dalších událostech (jak muž zjistil, že byla v tom domě, jak musela přestat učit, o událostech na Mallorce a týrání atd.), jak ji ten „druhý muž“ převezl i se Siggim autem a uvěznil ve sklepě. Při výslechu se komplikuje situace vyslýchaných, Siggi chce vidět maminku, Saga, kterou si Huldar musel vzít sebou, už taky nemůže vydržet a na policejním oddělení „jeden z největších kreténů“ (Joel) vyhrožuje Huldarově spolupracovníkovi, že pustí do oběhu lechtivé video, které našel mezi materiálem a které i Erla (jakkoli byla jinak „neuvěřitelná“, jak říká kdosi v komentáři) chránila před zveřejněním, stejně jako Huldar, který se chystá, že mu půjde rozmlátit hubu („vymlátit mu to z hlavy“, s. 365).

Na posledních deseti stránkách (34. kap.) se dozvídáme celou pravdu, když čteme Siggiho otázku, zda je „táta mrtvý“, „kvůli tomu, že jsi mu udělala díru do hlavy?“ (s. 367). A chvíli se zdá, že to je skoro nejednoznačné (matka mu říká, že se mu to zdálo), chlapec řekl policii vše podle matčiných instrukcí, pak se ale dozvídáme (z její perspektivy), jak to bylo opravdu. Rozbila manželovi hlavu a domluvila se s Thórdurem, že vraždu vezme na sebe výměnou za podíl na Siggiho dědictví (i oni budou moci jet na Mallorku). Celé to ale závisí na skutečnosti, že Siggi je ve skutečnosti syn Helgiho, což objeví Sibbi předtím právě na Mallorce podle oné charakteristické bílé skvrny na kůži, kterou má i Helgi (proto tam také tak zuřil a ženu zmlátil). To ovšem půjde jen tehdy, když se toto otcovství prokáže, a k tomu měl směřovat papír, na jehož druhé straně nicméně je nyní „malůvka“, které visí nad Huldarovým stolem. Pokud ji nesundají, bude muset žena vymyslet nějakou jinou cestu, jak prokázat skutečné DNA chlapce.

Do poslední chvíle tedy jsou opravdu rafinovaně promyšleny souvislosti a návaznosti na detaily, které jsme četli někde na začátku, vlastní konec přesto zůstává otevřený. Sigurlaug, kterou jsme považovali za tu nejubožejší oběť, spřádá další plány.

Nahlížím letmo na internet, od autorky je na trhu  další svazek ze série Freyja & Huldar (vydáno 2022) s názvem Panenka.

Yrsa Sigurdardóttir, Poprava, Metafora (Grada Publishing) Praha 2021