Yes / Relayer

Yes / Relayer
alba progrockové skupiny

V některých hodnoceních přínosu britské skupiny YES patří Relayer do trojice vrcholných alb jako závěr trojice po Close To The Edge a Tales From Topographic Oceans. Podle Udo Gerhardse na Babyblue-seiten je Relayer dokonce nejlepším albem skupiny za celou její hudební kariéru. A to přesto, že Rick Wakeman po Topografických oceánech kapelu opustil s ambicí realizace vlastních projektů (1973-4 turné po Evropě a Severní Americe) – Švýcar Patrick Moraz byl podle recenzenta více než adekvátní náhradou. Nápad angažovat jej byl hudebního žurnalisty Chrise Welcha, a je to jediné album YES, na kterém se Moraz podílí. Podle Gerhardse ještě více kouzlí na klávesách, ve větší míře se orientuje na syntezátorový zvuk, a to nejen v hlavních melodiích, ale i doprovodu. Paleta zvuku je přitom široká, rozšiřuje ji pak ještě mezotron, e-piano, klasický klavír, nicméně nikoli varhany, důležitý je i jeho styl, který více vychází z jazzových postupů ve srovnání s Wakemanovým klasickým „perlením“.

Výstavbou se Relayer podobá právě prvnímu ze třech uvedených alb, podobně jako u Close To The Edge je album sestaveno z jedné rozsáhlé skladby v délce jedné strany alba a dvou skladeb na druhé straně tenkrát ještě pochopitelně „černé“ desky. Úvodní suita The Gates Of Delirium, inspirovaná dílem ruského romanopisce L. N. Tolstého Vojna a mír, ukazuje kapelu ve vrcholné formě. Ačkoli její stavba je lineární, nemá onu komplikovanou strukturu Close To The Edge nebo Topografických oceánů, patří démonický, polyrytmicky zadrhávající a přitom energicky a zároveň paranoidně naléhavý střední díl skladby k těm nejlepším momentům její historie; právě přes zmíněnou rytmickou komplikovanost odvádějí všichni svůj díl absolutně sehraně, White a Squire to ženou dopředu, Steve Howe sype z rukávu šílené kytarové běhy, Morazovy houkající syntezátory dávají muzice plnost a nad tím vším běsní další zvukové efekty, čirá genialita (U. Gerhards). Celek ústí do explozívního ritardanda a přelévá se do hymnické části v 11/8 rytmu. Uzavírá Andersonův andělský zpěv.

Sound Chaser začíná hekticky, takřka rozervaně a kontrastně elektrickým jazzovým pianem s ostrou kytarou mohutnými basovými rify. Vícehlasá melodie, vlastně o sobě klidná, vytváří s nervózním doprovodem surreálnou náladu, kterou nijak neumenšuje kytarová kadence ani naříkavé zvuky syntezátoru. Lze říci, že ve skladbě najdeme výlety do fusion jazzu, Moraz uplatňuje i prvky konkrétní hudby. Klidné To Be Over staví po líbivé melodii a slide-kytaře Steva Howa několikavrstevné symfonické textury a po krátké kontrapunktické odbočce končí povznášející pasáží, jednoho z nejkrásnějších závěrů všech alb YES, jak zdůrazňuje jiný recenzent.

Andreas Plätschke souhlasí s Gerhardovými vývody a domnívá se, že je to z velké míry Morazovou zásluhou. Strhující jsou vynikající výkony instrumentalistů a úžasné barvy zvuku, které dodávají hudbě futuristický sound.  Doplňuje komentář k vydání 2003 u Rhino Records, které mu připadá hřejivější na poslech, nicméně podstatné jsou bonusy ke Gates of Delirium, které jsou naopak ostřejší ještě bez přítomnosti syntezátorů, jak je slyšíme v definitivní verzi.

Další recenzenti na Babyblauen-Seiten diskutují o tom, v jakém vztahu jsou všechna tři alba. Mnozí zdůrazňují jazzovější charakter posledního, s Close To The Edge jsou rockovější než Oceány, vyskytuje se i názor, že Relayer je virtuóznější než Close To The Edge, zatímco citověji je upřednostňováno právě první album svým tajemným souzvukem – jiný recenzent ultimativně trvá na tom, že právě Relayer je tím nejskvělejším výkonem kapely. V Relayer se podařilo dokonce i to, co ještě „scházelo“ v Topografických oceánech. A další komentář říká, že tato srovnání platí právě jen na oné absolutní úrovni nejvyšší kvality.

Album bylo natáčeno ve Squierově domě ve Virginia Water, míchalo se v Advision Studios, zvukovým inženýrem byl Eddie Offord (nahrával také ELP, zvl. album Tarkus). Na albu najdeme zvuky, které v žádném jiném albu YES nejsou, například použitím hudebního nástroje Vako Orchestron , používaného pro smyčcové nástroje v celém albu.

Koncerty na turné k albu byly většinou vyprodané. Část úspěchu lze přisoudit také Rogeru Deanovi, který, stejně jako u jiných alb dělal grafiku bookletu i obalu desky. Se svým bratrem Martinem také byl, počínaje Topografickými oceány, autorem jevištní podoby (scénografie) koncertů. Koncertní program byl upraven podle nového alba. Po otevření Firebird Suite (Pták Ohnivák, Stravinskij) následovaly skladby Sound Chaser, Close To The Edge, To Be Over a The Gates Of Delirium. Prvním přídavkem byla skladba Roundabout. Další přídavky se měnily. Koncert byl nafilmován. Live 1975 at Q.P.R.  10. května 1975 hostovali YES před 25 000 diváky na stadionu fotbalového klubu Queens Park Rangers v Londýně (Loftus Road). Tento koncert byl nafilmován jako druhý po Yessongs. Vedle standardního programu nabídl dále I've Seen All Good People, Long Distance Runaround, Clap, And You And I a jako přídavky Sweet Dreams a Yours Is No Disgrace. Nahrávka vyšla na CD, laserdisku a dvojDVD.

    Songliste DVD Nr. 1: Sound Chaser, Close To The Edge, To Be Over, The Gates Of Delirium, Your Move/Mood For A Day, Long Distance Runaround/Moraz Piano Solo, Clap.
    Songliste DVD Nr. 2: And You And I, Ritual, Roundabout, Sweet Dreams, Yours Is No Disgrace.

https://www.babyblaue-seiten.de/index.php?albumId=287&content=Areview

https://www.youtube.com/watch?v=A4v1WkzY3gA
remasterované s bonusy
https://www.youtube.com/watch?v=S1doM_tjAsk
Gates of Delirium
https://www.youtube.com/watch?v=OI9ZGTO9eVc
Gates of Delirium, živě 1975