World Fest 2018

World Fest 2018
Valdštejnská loggie, Jičín, 7. – 9. září 2018

Mezi jičínskými kulturními událostmi v letošním roce byl jednou z nejvýznamnějších, už i proto, že se poprvé a v tomto rozsahu uskutečnil, třídenní festival World Fest. Pod týmž pojmem byl realizován po desetiletí rovněž několikadenní festival na hradu Grabštejn, při údolí Lužické Nisy nedaleko Hrádku nad Nisou, tedy nedaleko česko-polských hranic, kde starobylý objekt se vynoří při výjezdu z lesa a kde se pravidelně zhruba v tomtéž termínu pravidelně konal od roku 2003. Po několikaleté pauze se nyní, jak vysvětlil kastelán Valdštejnské loggie a organizátor právě tohoto festivalu již v prostoru na okraji Jizerských hor Jiří Vydra, v prvním ročníku uskutečnil právě ve Valdštejnské loggii a přilehlém přírodním a kulturním prostoru. Kromě samotného objektu Valdštejnského casina (na různých jeho místech) a čestného dvora se některé pořady konaly v parku, který je součástí areálu samotné loggie, ale i na kopci Zebín, který představuje jeden z přírodních prvků barokní komponované krajiny, když vyvažuje ústřední osu Libosadu (tedy onoho parku) na druhé straně svou dominantní hmotou. Konkrétně v kostele Všech svatých v místě, kde byla kdysi (později zanikla, dnes je na silnici vedoucí nahoru moderní zástavba) obec Zebín, a v jednom případě dokonce na samotném vrcholu kopce u barokní kapličky, viditelné v Jičínské kotlině ze všech možných stran při příjezdu do Jičína i z města samého. A pro úplnost ještě třeba říci, že tuším jeden pořad se uskutečnil rovněž v Café Terasy v Železnici, místě, kde se rovněž konají ojedinělé kulturní pořady.

Já sám jsem byl přítomen v podstatě jen pátečnímu programu World Festu, tedy jeho zahájení na terase loggie a následným pořadům, především proto, že sobotní program jsem musel oželet vzhledem k tomu, že jsem slíbil muzikantkou účast na jiném pořadu, jehož termín jsem nemohl ovlivnit. Hned v prvních minutách jsem si uvědomil skutečnost, která se mi pak potvrzovala po celou dobu mé přítomnosti, že totiž festival byl nejen mimořádnou kulturní událostí i pro účast některých nejvýznamnějších osobností české alternativní scény, ale i po všech stránkách byl velice pečlivě a především promyšleně připraven. Netýkalo se to jen dramaturgie, ale nejrůznějších detailů: Na večerní program v parku do hloubi lesního porostu byla například připravena cestička ze svíček, která vedle od samotné loggie přes koleje železniční dráhy do druhého patra někdejší barokní zahrady a zařezávala se do prostoru mezi stromy na místo konání performance. Takových příkladů bych mohl uvést celou další řadu.

Výhodou Jiřího Vydry, absolventa „Hollara“, pražské grafické školy, je – vedle jeho organizačního talentu a schopnosti vytvořit kolem sebe společenství stejně zapálených lidí – výtvarná dovednost, která je dobrým východiskem pro celý „vizuál“ festivalu, jímž můžeme myslet nejen všechny „papírové“ materiály, zpracované osobitým způsobem (plakáty, programy atd.), ale i webové stránky, profil FB, a konečně jevištní prezentace, do níž se promítají některé momenty: tentokrát to byl objekt loggie s krkem a hlavicí smyčcového nástroje vyrůstající ze střechy budovy a symboly rozléhajícího se zvuku po stranách, který se objevil na klobouku postav/figur  uvádějících jednotlivá čísla pořadu. Obrazová nápaditost vytváří od počátku jedinečnou atmosféru akce, která se vzápětí uskuteční.

Tou bylo – coby první na programu – vystoupení Jany Vébrové, označené jako „svérázná písničkářka kombinující osobitý zpěv a akordeon“. Podobně jako tato zpěvačka s krásným sytým hlasem značného rozsahu, zde byla, jak potvrdila i ve svém poděkování za pozvání, poněkolikáté, platilo to i v   v řadě ostatních případů – když přehlédneme program World Festu,najdeme tu řadu jmen, které jsme mohli zaznamenat po celá ta minulá léta, kdy Valdštejnské imaginárium tvořilo nepřehlédnutelnou součást jičínské kultury. Jana Vébrová, „písničkářka z větrného mlýna“, jak uvádí na svých stránkách, rodem z Varnsdorfu, „žije v Lužických horách“, a je – podle řady recenzí – respektovanou osobností v oblasti hudby někdy označované jako alternativní. Je srovnávána (v její odlišnosti) s Radůzou, hrála na velkém festivalu ve skotském Edinburku, vydala album Kykyrý. Z toho, co jsem si poslechl, jsem si učinil závěr, že možnosti svého hlasu využívá ke sdělení silných emocí, nikoli pouze k suverénním technickým exhibicím – pokud, tak je to hravé, jindy expresívní. Kompozičně hodně pracuje s repetitivními prvky, což z nějakého důvodu působí neotřele (nejsou to ty běžné harmonicko-melodické modely se zjevnými ukončeními kadencí), zkrátka působí to zajímavě. Matka dvou dětí, o nichž i na jevišti hovořila, je přesvědčivá a uvěřitelná v tom, co dělá.

Po skončení koncertu na terase byli posluchači (mnozí se sjeli i ze vzdálenějších míst) navigováni ke kostelu Všech svatých pod vrcholovým kuželem Zebína. Girlandy elektrických světel od hřbitovních vrat ukazovaly cestu nad stmívající se krajinou, za chvíli pak jsme byli vpuštěni do prostoru, který slouží pro kulturu v posledních letech alespoň v nepravidelných akcích (dlouhá léta objekt chátral, po převratu alespoň z osobních iniciativ opraven tak, že sem již dále nezatékalo, sám jsem tady několikrát stál v roli muzikanta). Divadlo Líšeň, „loutková stínohra na motivy staroindické báje o princezně Sávitrí“, mě překvapilo svou originalitou i kvalitou. Vedle promítací plochy, na níž se odehrával příběh s řadou ornamentálních efektů, mnohdy humorných gagů, ale v zásadě s hlubokým, hluboce lidským pohádkovým příběhem, seděl vypravěč a hráč na celou řadu alternativních nástrojů, takže jádro celé věci byla interakce mezi oběma základními momenty. Nemám k dispozici odborný jazyk pro pojmenování divadelní inscenace, dokážu jen říci, že se liší od oněch barokních spektáklů, z nichž vycházejí mnohé alternativní scény, přitom tu je ovšem onen prvek „loutkohry“, přetavený ovšem do dalších estetických úrovní.

Nu a už jsem se sesouval zpátky na terasu Loggie, kde za chvíli vystoupila Iva Bittová. V programu uvedena jako „nejvýraznější zpěvačka a houslistka české alternativní scény“, před několika dny oslavila (už nevím, zda z FB, nebo odjinud to vím) velké životní jubileum, v televizní inzerci jsem zachytil, že vystoupí v Ostravě – jestli to je onen říjnový koncert, který jsem teď na internetu dohledal – pak je to pozoruhodně uzavřený kruh, je tam totiž zmínka o albu moravských lidových písní, které před časem Bittová natočila se Škampovým kvartetem (a které jsem později slyšel s jeho primáriem Pavlem Fischerem, ale už ve formaci Bardolino, která mimochodem – s jiným programem – vystoupila před několika týdny i ve Valdštejnské loggii) – tentokrát pořadatel „Hudebního maratonu s Leošem Janáčkem inzeruje koncert Ivy Bittové s Mucha kvartetem (Juraj Tomka, Jozef Ostrulucký, Veronika Tomešová, Pavol Mucha).

Ve Valdštejnské loggii zahrála na housle a zazpívala sama – se všemi oněmi charakteristickými prvky, které používá, počínaje flažolety, arpeggii, col legno (klepání prutem smyčce na struny) a dalšími zvláštními technikami houslové hry, a stejně tak všemožnou technikou hlasovou, falzetem, syčením, hlasitým dýcháním, zpěv hrudním tónem, čímsi, co se blíží rapování, scatu či beatboxinguči různým mručením atd., také propojením obou hlasů – houslí a vokálu. Celý koncert sestával z několika rozsáhlejších kompozic, na konci pak přídavků a společného zpívání. Před několika měsíci, na začátku roku jsem si tohoto všeho užil na koncertu v Rudolfinu, kde vystoupila v rámci festivalu České doteky hudby právě s Pavlem Fischerem a dalšími hudebníky Bardolina, ale také s Jihočeskou filharmonií. Šel jsem ji tedy alespoň krátce pozdravit s poznámkou, jak skvěle využila také akustiku prostoru loggie, když obešla v průběhu vystoupení celou terasu mezi posluchači. Sám právě toto velmi dobře už od studentských let vím.

Ondřej Smeykal, „nejlepší český hráč na australský nástroj didgeridoo“ (také již v loggii před časem byl), uvedl své vystoupení na terase, ale poté nás posluchače odvedl do tmy parku, jak už zmíněno, vyznačenou po celou trasu světýlky. Původem výtvarník (absolvent „Hollara“ stejně jak Vydra) mě překvapil svou „civilností“ (žádné dredy do půl zad, žádné korálky či jiná alternativa), ale pak především možnostmi původem australského aboriginského nástroje, o nichž jsem netušil. Při hraní lehce klepal dřevem (zřejmě o jiné, ve tmě jsem to neviděl), čímž trochu členil jednotlivé části poměrně dlouhých skladeb, od základního tónu, který zprvu pouze moduloval, docházel k možnostem různých rytmizací, zvukových vln či rázů a několika dalších vrchních rejstříků, případně zapojení hlasu, spoluvytvářejícího určitou melodii. Během zhruba hodinového vystoupení zahrál na dva nástroje. Poté jsme se vrátili „do světla civilizace“.

Závěrečné vystoupení Les ´gars d´en bas, „akustický gypsy swing česko-francouzské partičky“, pro nějž nastal čas takřka krátce před půlnocí, zvolené pro závěrečnou „pařbu“ účastníků, jsem pro sebe nechal znít už jen cestou k autu. Ne, že by se mi tahle svěží muzika nelíbila, ale jednak jsem je už několikrát slyšel, jednak už jsem byl i sám pln všech dojmů, a chtěl jsem ještě před spaním alespoň na hodinku nahlédnout do rozečtené knížky.

World Fest pro mě měl ještě jednu závěrečnou kapitolu. V sobotu jsem musel program vynechat, chtěl jsem nicméně zachytit alespoň „symbolický závěr“ celého festivalu, který měl vyvrcholit vystoupením „trabandity“ Jardy Svobody na vrcholu kopce Zebína „harmoniem znějícím do okolní krajiny“. Chtěl jsem to vidět už vzhledem k tomu, že i toto se už jednou konalo, jak jsem zachytil ovšem jen z mejlem zasílaných informací o programu Valdštejnského imaginária, a myslím si, že byla to záležitost unikátní (samotného Jardu Svobodu jsem slyšel hrát v Loggii).  Od dob před řadou desetiletí, kdy byl o Čarodějnicích vrchol pod kapličkou obsypaný lidmi jako rojem včel a všichni jsme fascinovaně poslouchali zpěv a kytaru jičínského trampa, který měl přezdívku Čochtan, se doba změnila, o vatře na vršku si mohou ti, kdo vyrazí na Čarodějnice, nechat jenom snít, a o její velikosti dole u lomu též. Nápad vynést těžký nástroj až nahoru jsem tedy kvitoval coby opravdu zcela originální.

Ke kapličce jsem se vyškrábal severní cestou a byl tam v pravé poledne, možná ještě o chvíli dřív. Myslel jsem si, že na tu dobu je napsáno Svobodovo vystoupení. Potkal jsem nahoře pár lidí, kteří přišli z různých stran, a sledoval, co se děje. Pak jsem nicméně začal pochybovat, zda se celá věc neodehraje nějak jinak, slovo „vrch Zebín“ přece lze chápat různě, nejen jako „vrchol“, a před půl jednou pomalu začal sestupovat stejnou cestou ke kraji porostu, abych zjistil, zda koncert neproběhne třeba opravdu na plošině u lomu, když jsem viděl průvod od Loggie zezdola. Zachytil (a vyfotil) jsem „nekorektní show hudebně zábavního dua“ označeného jako Huso kanál i tři dívky, které je provázely zpěvem (či se spolu střídaly), označené v programu jako Trio bavlna a v podtitulu „hlasová pouť bosenské hudebnice, zpěvačky slovensko-arménského původu a polské hlasové performerky“, tedy uskupení veskrze mezinárodní, a především harmonium, od něhož Jiří Vydra vyhlašoval další očekávaný průběh akce.

Přidal jsem se tedy k průvodu a znovu se škrábal toutéž cestou směrem k vrcholu, trochu zmámen, vždyť jsem právě seběhl dolů. Abych se netlačil v hutném houfu na pěšince, uhnul jsem jednu chvíli asi o dva metry okolo jiného stromu po terénu vyprahlém letošním extrémním suchem, když v tu chvíli jsem kolem sebe zaznamenal agresivně nervózní zvuky nějakého hmyzu a vzápětí spatřil a v dalším okamžiku ucítil útok, ale nebyly to včely nebo vosy, bylo to něco většího. Sice jsem okamžitě vystřelil, naštěstí na správnou stranu, zpět k ostatním a ne na opačnou stranu, kdy bych vběhl přímo do sršního hnízda na stromě o další dva metry dál, nicméně několik okřídlených dravců mě ještě i dál pronásledovalo, a výsledek, když jsem ho, po návratu se zdravotníkem dolů do Loggie (shodou okolností mým bývalým studentem z gymnázia), shrnul, bylo šest nebo sedm bodnutí. Jako v jiném světě jsem vnímal ochotu asi třech dalších lidí pomoci, jedna žena měla v lékárničce fenistil gel, nějaké malé prášky, které mi vložila do úst, přípravky, o nichž jsem netušil, že vůbec existují, dole v kavárně mi pak dali sklenici s ledem.

Nikdy za celý život mě ani včela či vosa, natož sršeň neštípla, snad jednou jsem dostal včelí žihadlo, přečetl jsem si teď, že naše sršně jsou, na rozdíl od některých útočných tropických druhů, vlastně mírumilovné, vysvětlení, které tedy mám – už vzhledem k tomu, že jsem těmito místy vlastně krátce předtím dvakrát šel, že byly rozdrážděné mikrootřesy způsobené výstupem stovky lidí a reagovaly, zatímco já jsem si, poněkud unaven a soustředěn na jiné věci, nevšiml, pohybu, natož samotného hnízda. Místo „roje“ s Čochtanem na někdejších Čarodějnicích jsem se tedy dostal do akčního radia roje jiného a koncert s harmoniem na vrcholu Zebína neslyšel – a fotograficky nezaznamenal.

World Fest 2018
https://valdstejnskalodzie.cz/news/661/132/7-9-9-LODzIE-WORLD-FEST-2018
https://www.worldfest.cz/

Jana Vébrová
https://www.indies.eu/recenze/316/k-albu/140/
https://janavebrova.com/cteni
https://www.facebook.com/jana.vebrova.7
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jana_V%C3%A9brov%C3%A1

Divadlo Líšeň
https://divadlolisen.cz/
https://divadlolisen.cz/repertoar/savitri/

Iva Bittová
https://www.janacek2018.cz/program/iva-bittova-inspirace-janackem/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/iva-bittova-v-rudolfinu/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/iva-bittova-a-cikori-at-home/

Ondřej Smeykal
https://www.smeykal.com/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ond%C5%99ej_Smeykal

Jarda Svoboda
https://www.jardasvoboda.cz/