William Shakespeare / Kupec benátský

Důvodem, proč se vracíme ke knížkám podruhé či povíceré – možná máme i některé, které čteme celý život –, nemusí být jen to, že je prostě máme rádi a že v nich objevujeme pokaždé, zvláště čteme-li je v časovém odstupu, nové a nové pohledy na to, o čem se v nich píše, ale také třeba proto, že si některé věci chceme připomenout, respektive, že jsme leccos zapomněli. V obecném vědomí je toto zapomínání dnes ještě podporováno zjednodušováním všeho kolem nás na jednoduché ikony, které sice věci zviditelňují, na druhé straně ale mohou vést k obsahovému zploštění, které se nakonec může obrátit zcela proti smyslu věci. Zatímco dříve vznikala „okřídlená slova“, citující klasiky (i tam se může stát, že se nejen vytratí původce, ale i to, že se moudrost promění v naprostý blábol), dnes jsou například v reklamách exploatovány melodie klasiků, takže z nich můžete udělat hodinu hudební výchovy, v níž předvedete vývoj celé evropské hudební kultury.
Podobným způsobem se smrskávají „obsahy“ literárních děl, takže například Styronova Sofiina volba se omezí na onu děsivou scénu na rampě koncentračního tábora, kdy musí polská židovka rozhodnout o životu a smrti svých dvou dětí (dojde ke zdání, že tím je „vysvětlen“ titul knihy, zatímco ten má řadu dalších významových souvislostí). A stejným způsobem Kupec benátský rovná se „záležitost s tou librou masa, kterou požaduje židovský lichvář Šajlok po kupci“, a třeba už jen ta druhá dějová linie (jaké Skakespeare takřka vždy ve svých hrách má, tak jako symfonik má ve své skladbě hlavní a vedlejší téma), totiž ta s volbou ženicha Porcie podle tří skříněk, jak to v závěti určil její otec, zcela vypadne. Přitom hra dává dohromady skutečný smysl teprve právě v tomto kontextu, totiž kontextu „lásky“ a „majetku“: a je to patrné hned od začátku, kdy Antonio slibuje svému příteli Bassaniovi finančně pomoci, aby se mohl stát nápadníkem Porcie.

Pojďme ale k jádru tématu, které vyvolává – právem – ono patřičné vzrušení, od něhož počíná atraktivita Kupce benátského. Východisko celého problému je  spor je o „lichvu“, úrok (který byl, nutno podotknouti, v realitě doby, v níž se odehrává příběh divadelní hry, křesťanům zapovězen, tedy „obchod s penězi“, židům povolen). Takže může být jádrem nenávist obchodního rázu a tak je také prezentována. Křesťan podle židovského obchodníka kazí obchody tím, že nepůjčuje na úrok, „půjčuje gratis, mamlas, bez úroků“, „zisk není krádež, zisk je požehnání“, křesťan naopak říká, že lichva je něco nemorálního, vnímá ji jako příkoří, prý křičel na žida, že je „bezvěrec, hrdlořez a pes“. Překladatel a znalec Shakespearova díla Martin Hilský podotýká, že Shakespeare neznal realitu, protože Židé v Aglii nebyli,a  téma je obecným literárním motivem známým i u Marlowa (Barabáš v Maltském Židovi) či u Chaucera.

Poznamenává rovněž, že Šajlok je hodnocen různě. Mám na to stále týž „návod“, totiž držet se textu, a pak vyslechnout obě strany. Ve třetím dějství (III.1) „zdůvodňuje“ Žid své kruté rozhodnutí vyříznout kupci maso z těla, když ten není schopen dostát svým finančním závazkům a splatit dlužní úpis, který tedy propadá, takto: „Zneuctil mě. Připravil mě o půl milionu. Smál se mým ztrátám. Mým ziskům se jen vysmíval. Pohrdal mou rasou. Kazil mi obchody. Přátele mi odrazoval. Nepřátele ponoukal.“ a pokračuje dalším argumentem, že se chová jako by se choval každý člověk, stejně jako křesťan: „Když ve všem ostatním jsme jako vy, budem stejní i v tomhle. Když Žid ublíží křesťanovi, v co se změní láska k bližnímu? V pomstu. Když křesťan ublíží Židovi, k čemu vybízí ho ten křesťanský vzor? K pomstě.“ Dobře. Když odhlédneme od nepřiměřenosti této pomsty a „uzávorkujeme“ to, co si představujeme jako charakteristickou ikonu židovského chování, že totiž „naříká“ (nechci to teď dokládat celou kulturou, počínaje žalmy), akceptoval bych (pozor, doufám, že je jasné, že se pohybuji v čistě spekulativní rovině) to, že Šajlok bude chtít„jen“ to, co mu náleží ze smlouvy, tedy za prvé, a za druhé (byť si to protiřečí), že se chce pomstít. Je ale jeden okamžik, který mne jednoznačně vrhá na stranu Antonia (nezávisle na tom, jestli je křesťan, žid či indián), když totiž Šajlok komentuje skutečnost, že Antoniova loď ztroskotala: To mám radost! Budu ho trápit! Budu ho mučit! Tomu se říká zlomyslnost. On mu přeje, aby mu jeho lodi ztroskotaly. To je prostě podlé. – A ovšem můžeme odtud uhnout a říci, že Shakespeare situaci vyhrocuje v zájmu dramatického napětí. I já se snažím stříci se toho, abych směšoval literární dílo a realitu, situaci ve skutečnosti a na divadle. Právě proto je ale třeba pečlivě přečíst text hry.

Rovněž druhá dějová linie, totiž pohádkové hádání ze třech skříněk, zlaté, stříbrné a olověné, které má přinést Porcii nápadníka, je prostorem pro úvahy o běhu věcí.  Skvostné jsou už Porciiny komentáře případných nápadníků (I.2) Například mladý Němec, synovec saského vévody je „ohavný ráno, když je střízlivý, ještě ohavnější odpoledne, když je ožralý. Přinejlepším je to trochu horší než člověk, přinejhorším o trochu lepší než zvíře. Když dojde k nejhoršímu, nejlepší bude se ho zbavit“. To byl také pravděpodobně moudrý důvod Porciina otce pro tento způsob nalezení pravého muže pro jeho dceru. Každé otevírání provází monology jednotlivých nápadníků, prince marockého, prince aragonského a Bassania, které jsou právě takovou úvahou. Ta poslední, o zdání a klamu a podstatě skutečné hodnoty, dovede Bassania k portrétu jeho budoucí ženy (III.2).
Jednotlivé situace jsou impulsem k otázkám, které mají nejrůznější podobu, třeba i písně. Žena s Porciiny družiny například zpívá předtím, než se Bassanio rozhodne pro správnou skříňku: Řekni, kde se láska rodí? / V srdci, v hlavě? Od přírody? Co ji živí, co ji plodí? (…) Ze studánek očí pije, / z očí vzniá, z očí žije, / v očích zmírat dáno jí je. Různých „životních moudrostí“ nalezneme ve hře celou řadu, mnohdy jsou jen lehce nahozeny, například poznámka, že bližního mít za blázna je hřích (I.1, Graziano) se rozvádí a proplétá ve hře, ale v dalších souvislostech v celém Shakespearově díle – zde je otázka, zda  ten, kdo mlčí, je opravdu moudrý? A odtud vidím téma bláznovství, jak může souviset s řadou dalších věcí (letmo je zmíním v pár bodech:) předstírání (Hamlet), zoufalství (šílenství), pošetilost (třeba pošetilost lásky), vědomí lidské podstaty (melancholie, velké samostatné téma k úvaze) atd. V této hře můžeme vidět i souvislost se zdánlivě okrajovým motivem, ve scéna Gobba a jeho syna Lancelota, kdy totiž otec nepoznává syna. To je přece rovněž princip, který známe od antiky, zapomínání a rozpomínání. A u Shakespeara je jednou z podob, souřadných s jeho „sny“.

A právě zmíněná melancholie (smutek) Antonia je motivem, jímž začíná Kupec benátský. Možnými důvody může být Antoniova povaha, zmíněné vědomí o světě, ale i strach o majetek, autor nám to vlastně neřekne. A možná z tohoto bodu by bylo možné interpretovat celou hru, a možná ještě zásadnějším způsobem, než to tady činím já. Ona totiž komedie není u Shakespeara jen „zábava“, ale podstatné sdělení o životě. Vím, že když to říkám, zní to banálně, nicméně si myslím, že není to od věci tyto elementární věci občas připomenout.

Obě dějová pásma (Antoniova půjčka a „skříňky“)  jsou spojena jednoduchým dějovým momentem. Bassanio si půjčí tři tisíce dukátů na tři měsíce, právě proto, aby se mohl ucházet o Porcii, protože předtím vedl marnotratný život a všechny své peníze utratil, a ručitelem je Antonio. A Porcie pak, v převleku za Baltazara, mladého doktora z Říma, kterého vyslal Bellario z Padovy, nalezne ono řešení, které učiní přítrž Židovu řádění. Jak víme – může si vyříznout svou libru masa, ale nesmí prolít ani kapku krve. Na vrub hry je třeba říci, že se celá situace předtím, než padne výrok soudu, pěkně natahuje. Sedm sloupců textu, tedy třista řádků (text je opatřen číslováním), přemlouvání a proseb o milost dóžete, který soud vede, Antoniových přátel i Porcie (soudce), než se dozvíme ten fígl, který Antonia zachrání.
 
Nakonec chci ještě poznamenat, že ani u té jedné svatby nezůstane, je jich tu povícero. Ale to už ať každý, pokud v tom nemá jasno, přelouská až k překvapivému „happy endu“ sám – čtením nebo návštěvou divadla. Alespoň poznamenám, že i v těchto případech je vše dramaticky skloubeno, totiž v návaznosti na kauzu s úpisem.

Jednoduchý obsah najdeme na adrese
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kupec_ben%C3%A1tsk%C3%BD
Inscenace v Národním divadle (i zde zajímavý komentář)
https://www.narodni-divadlo.cz/Default.aspx?jz=cz&dk=predstaveni.aspx&sb=2&ic=5410
https://life.ihned.cz/c1-39010950-kupec-benatsky-se-vraci-na-scenu-narodniho-divadla-po-vice-nez-padesati-letech
Film (2004)
https://www.csfd.cz/film/175918-kupec-benatsky/  (s vynikajícím obsazením, Al Pacino v roli Šajloka)
https://www.kfilmu.net/filmy.php?sekce=informace&film=kupec-benatsky
https://itelka.com/kupec-benatsky/
Text ve starším překladu J. J. Kolára
https://www.phil.muni.cz/kapradi/hotove_texty/Kolar_MV.pdf
Další odkazy
https://www.fiftyfifty.cz/Kupec-benatsky-s-Bolkem-Polivkou-otevrel-novou-letni-scenu-7843665.php
https://www.stream.cz/uservideo/499176-kupec-benatsky-dokument