William Saroyan

William Saroyan
někdejší seminárky studentů LG

William Saroyan (1908 – 1981) je mezinárodně uznávaný americký spisovatel arménského původu. Svou tvorbou se zařadil mezi přední humanisty 20. století. Oslňoval a bavil lidi svými povídkami, novelami, divadelními hrami a esejemi nejrůznějšího zaměření, které dokážou oslovit tisíce lidí i dnes.

Spisovatel je svým způsobem anarchista, tak jako je každý člověk v hloubce své duše. Je nespokojen se vším a s každým. Spisovatel je nejlepším přítelem všech a nepřítelem pravdy – dobrý a velký nepřítel. Nejde s davem, ani ho nepovzbuzuje. Spisovatel je rebel, který nikdy nepřestává. (Z The William Saroyan Reader, 1958)

Saroyan se narodil 31. srpna 1908 ve Fresnu v Kalifornii. Jeho rodiče, Armeniak a Takuhi, byli chudí Arméni, kteří do Ameriky přijeli hledat lepší život. Měl tři sourozence: dvě sestry (1899, 1902) a bratra (1905). Otec, vzdělaný presbyteriánský kněz, pracoval jako farmář na malé vinici. Zemřel v roce 1911 na zánět pobřišnice. Ovdovělá matka byla z finančních důvodů donucena dát všechny děti do sirotčince, ale o šest let později se všichni znovu shledali ve Fresnu.

Ve věku patnácti let Wiliam opustil školu. Když mu matka ukázala pár otcových literárních prací, rozhodl se stát spisovatelem. Sám se vzdělával tím, že četl knihy a psal. Vyzkoušel několik druhů práce a nakonec se od roku 1920 živil novinařinou. Měsíčník Overland Monthly otiskl několik jeho článků. Na počátku 30. let minulého století začaly vycházet jeho první povídky. Mezi ně patřila The broken wheel, vydaná pod jménem Sirak Saroyan, která byla publikována v arménských novinách Hairenak.

V roce 1934 vydal první knihu nazvanou The Daring Young Man on the Flying Trapeze (Odvážný mladý muž na létající hrazdě) a ta se doslova přes noc stala senzací. Mnoho jeho knih vycházelo z jeho dětství, ze zážitků arménsko-amerických pěstovatelů ovoce ze San Joaquin Valley nebo z dob, kdy začínal psát v San Franciscu.

Saroyanovy divadelní hry jsou vykresleny do hloubky. Čerpají z jeho osobních zkušeností, popisujících hořkosladké odloučení přistěhovalců od jejich rodné země. Pohrdal konvenční myšlenkou, že konflikt vytváří drama. Mezi nejznámější Saroyanovy hry patří The time of your life (Čas tvého života, 1939), která vyhrála Pulizerovu cenu. Ale Saroyan ji odmítl s tím, že by se komerce neměla vztahovat také na umění a e nemyslí, že by tato hra byla lepší než cokoli, co zatím napsal.

Mezi ostatními autory byl svým způsobem jedinečný. Znal perfektně arménskou kulturu, což byl důležitý podklad a inspirace pro jeho povídkovou knížku My Name Is Aram (Jmenuji se Aram, 1940), pohled chlapce na americký sen. V roce 1943 napsal The Human Comedy (Lidská komedie), knihu, kterou věnoval své matce a podle které byl natočen film, jenž vyhrál Adademy Award fof Best Writing Original Screen Story.

Saroyan publikoval mimo jiné eseje a vzpomínky. Náměty čerpal z cest po Evropě a Sovětském svazu. Také psal o setkání s dramatikem G. B. Shawem a Jeanem Sibeliem.

Během druhé světové války narukoval do americké armády. Roku 1942 byl odvelen do Londýna s filmovým štábem a tím se vyvaroval přímých bojů. Stal se pacifistou a po válce vydal román The adventures of Wesley Jackson (Dobrodružství Wesleye Jacksona, 1947).

V únoru roku 1943 se tehdy 35letý Saroyan oženil s 18letou Carol Marcus v Daytonu, Ohio. Měli spolu dvě děti; Aram se narodil roku 1944 a dcera Lucy v roce 1946. Aram se stal básníkem a napsal knihu o svém otci. Jeho sestra se stala herečkou. Manželství jejich rodičů sice po šesti letech trvání skončilo, nicméně, o dva roky později se znova vzali a posléze opět rozvedli. Lucy se provdala za herce Waltera Matthaua.

Saroyanova finanční situace se po válce nezlepšila. Zájem čtenářů o jeho novely klesl. Byl dokonce kritizován za sentimentálnost. V titulech The Assyrian, and other stories (1950). The Laughting matter (1953) experimentuje s alegorickými efekty včetně s kostrou realistického románu.

V roce 1952 vydal první ze svých vzpomínkových knih The bicycle rider in Beverly Hills. Od roku 1958 žil Saroyan hlavně v Paříži. Roku 1980 navštívil tehdejší Československo. William Saroyan zemřel 18. května 1981 ve Fresnu.

Své životní zkušenosti s chudobou v arménské přistěhovalecké komunitě, s válkou a s vlastní nemocí plně využil při psaní prózy. Nikdy se nesnažil ze svých zážitků vybírat jen určité události nebo detaily, do pera se mu hodilo všechno. To také způsobilo, že se ve svých knihách bezostyšně opakuje, příliš často a stejně píše o sobě. Jakási beztvarost jeho psaní po čase může začít nudit a unavovat. Dobová kritika mu vyčítala naivní, nereální pohled na život a odmítala jeho redukci světa na harmonii skutečnosti a fantazie. Pravdou také je, že rozmělnil svůj talent v nadprodukci.

Velmi výrazně se liší od ostatních talentů americké prózy. Vynořil se nečekaně jako mistr vyprávění, který je svým laskavým postojem citlivý pozorovatel lidské komedie. Neláká čtenáře analýzou složitých psychologických charakterů, nehledá spásu v napínavé konstrukci děje a v neotřelých tématech. Spoléhá prostě jen na to, že píše dopis obyčejným lidem a říká jim prostými slovy věci, které už znají.

Jestliže hledá Hemingway nejzákladnější pravdu o člověku v jeho nejtěžších okamžicích života, pak Saroyan věří, že tato pravda je k nalezení v kterémkoli okamžiku života, dokážeme-li se dostatečně dlouho a soustředěně dívat. Dovedeme-li pochopit, že srdce těch druhých je stejně tak srdcem jejich jako naším.

Prostě sedím a píšu, říkal Saroyan, když se ho ptali, jak toho může tolik napsat. Píše především o sobě, o lidech, které někdy potkal a kterých si vážil, ať už to byl Picasso, holič Nish Papazian, Chaplin, bankovní lupič  Willie Suton nebo pan Huff, prodavač pražené kukuřice. Píše o svých dětech, o tom, co měl ráno k snídani nebo co právě viděl na ulici. Jeho román je často cyklickou povídkou, protože je přesvědčen, že tímto kroužením kolem základního tématu lze vypovědět víc a líp; povídky jsou esejí, filozofickou úvahou, vzpomínkou, vyprávěním bez zápletky, protože nemiluje aranžované umění, které vypočetlo zápletku, děj i povahu lidí v něm.

Jsem básník. Píšu anglicky poezii, obvykle ve formě povídek, románů, her, třebaže občas skutečně napíšu báseň, nebo se o to pokouším; a píšu poezii i v jiných formách, než jsou ty tři, které jsem uvedl.

Když se lidské zástupy zabíjejí ve válkách, upadám do žalosti, hraničící se šílenstvím. Hněvm jsem bezmocný. Jediná moje zbraň je řeč, a přestože vím, že je to zbraň mocnější než strojní pušky, zoufám nad tím, neboť nemohu jediným pohybem odstranit náklonnost k ničení, kterou propagandisté probouzejí v lidech.

Psát umí každý, kdo opravdu chce. Kdo opravdu chce, ten umí, co chce. Kdo opravdu chce, ten neumírá.

Tracyho tygr

[V pohádkách musí všechno dobře skončit. Tracyho tygr od Williama Saroyana není výjimkou.]

Thomas Tracy měl tygra. Byl to sice černý panter, ale co na tom, pro Tracyho to byl tygr. Získal ho v patnácti, když navštívil zoo. Po dvanácti letech hledání ho konečně měl. V jednadvaceti s ním odjel do New Yorku, kde nastoupil ve firmě Otto Seyfanga, coby nosič pytlů s kávou. A pak se to stalo. V době polední přestávky. Najednou viděl, jak po Warrenově ulici kráčí dívka v žlutých pletených šatech. Jak hříva bohaté černé vlasy jí volně splývaly k ramenům. Vyzařoval z nich život a praskala v nich elektřina. Thomas se zamiloval. Zamiloval se do Laury Luthyové. Jenomže pak jistým nedopatřením – okouzlením – omámením smyslů políbil její matku. Tím pádem byl konec s láskou. Tracy se vzdal jakékoli šance ji znovu získat.
„Co teď chceš dělat?“ zeptal se Nimmo.
„Něco, aby to zas bylo dobré,“ řekl Tracy.
„Co?“
„Postavím se zas někdy o polední přestávce před podnik Otto Seyfanga,“ vysvětloval Tracy, „nějaká dívka jako Laura Luthyová zas půjde kolem po Warrenově ulici, ale ať k nim tentokrát přijdu domů a potkám její matku, nebudu prostě jíst žádné bonbóny, a bude to.“
„Žádná jiná dívka jako Laura Luthyová přee není,“ povzdychl si Nimmo „Půjdu radši uchutnávat kávu.“
„Máte ještě dvacet minut do konce přestávky,“ upozornil Tracy.
„Nevadí, půjdu už teď,“ řekl Nimmo. „K čemu tady stát? Na co ještě čekat?“
To je pravda. Na co bychom měli v životě ještě čekat, když jsme schopni si nechat lásku proklouznout mezi prsty. Když už nechceme o to nejcennější bojovat.

Bůh ví, co a jak se stalo. Najednou se začali lidé na ulici Tracyho bát. Najednou viděli mladíka bok po bohu s černým panterem. S Tracyho tygrem. Proběhla policejní akce, kdy byla rádoby nebezpečná šelma postřelena a Thomas poslán k psychiatrovi.
„Rozumíte psychiatrii?“ zeptal se Tracy.
„Psychiatrii ne,“ řekl dr. Pingitzer. „Lidem – maličko, maliličko. Každý den, každý rok víc a víc maliličko. Proč? Lidi jsou těžký. Lidi jsou lidi. Lidi jsou zábava, hra fantazie, kouzla a čáry-máry. Aha! Lidi jsou bolest a nemoc, šílenství a ublížení, lidi zraňujou lidi, zabíjejí lidi, zabíjejí sebe. Kde je zábava, kde hra, kde fantazie a čáry-máry? Psychiatrii já nenávidím. Lidi miluju. Bláznivé lidi, krásné lidi, zklamané lidi, nemocné lidi, zničené lidi. Takové lidi miluju.“

[Doktor Pingitzer neshledal Thomase duševně chorým. Znal problémy lidí a věděl, že je nelze řešit v ústavu.]

„Jsem doktor Scatter z manhattanského obvodu, neurolog. Mohu se Vás, pane kolego, zeptat, jaký postup vyšetření jste zvolil, abyste dospěl k tomuto závěru?“
„Ne,“ řekl dr. Pingitzer. Obrátil se k Tracymu.
„Sbohem, chlapče.“

[Nicméně doktor Scatter z manhattanského obvodu, neurolog, zpochybnil Pingitzerovy závěry a Thomas se dostal do léčebného ústavu Bellevue. Potkal zde Lauru. Nepamatovala si na něj, ale Tracy začal znovu budovat vztah.]

Náš (tedy Tracyho) panter stále pobéhal po městě. Policie musela zakročit. Seržant Huzinga se domluvil s Tracym, že jim tygra najde. Musí pro něj ale znovu naaranžovat nedělní pracovní den u firmy Otto Seyfanga, ten dne, kdy potkal dívku svého srdce, den, kdy potkal Lauru Luthyovou… Huzinga věděl, že Tracy není blázen. Věděl, že všichni, co jsou v Bellevue, ztratili někde během života lásku. Že je pro ně láska něco sakramentsky blízkého nemoci. Proto jich spousta taky umírá. Jak slíbil, tak se stalo – Thomas zase nosil pytle s kávou a poslouchal ochutnávače… šel rovnou k oknu, aby se ještě jednou podíval na dvorek. Bylo toho moc, co musel pochopit, a třebaže chtěl, aby mu to docházelo co nejpomaleji, zároveň tomu toužil přijít na kloub nejpozději do hodiny či do dvou. Čas ho vždy fascinoval. Nerozuměl tomu, a přece věděl, že všechno, na čem opravdu záleží – každá pořádná myšlenka, každý pravdivý poznatek – přijde na člověka naráz. Chce-li, může třeba navěky čekat a zůstat jen při tom, ale taky se může začít pohybovat – v čase a s časem – může pomoct té myšlence na svět, a pak, náhle, protože vkročil do času a kráčel s časem, protože pomáhal zrodu té myšlenky, ono to přijde, přijde to celé, přijde to čisté a přijde to naráz.

Podle mě toto uvědomění můžeme považovat za první krok k znovuzrození Thomase Tracyho. Je vidět, že něco hledá. A o tom jeho život byl. Uvědomil si to až teď, kdy byl pro něj znovu sehrán nejdůležitější den jeho minulého života. Jsou o tom i naše životy. Otázka však zní, kdo nás změní, kdo nám pomůže k znovuzrození, k procitnutí? Kdo bude naším Huzingou, co ví, že nejsme blázni, co ví, že chceme jen začít plnohodnotně žít? Pojďme pomoci té myšlence na svět, vkročme do času a kráčejme s ním.

Když stál na schodech a rozhlížel se, měl najednou dojem, že to opět zahlédl, a pocítil obrovskou radost. Přišlo to. Ať už to bylo cokoliv, někde to tu bylo. O tom se nedalo pochybovat. Tygr se mu vrátil dříve, než si mohl být jistý, že je to on. Už byl v něm. Nepotřeboval ho vedle sebe vidět. Vše, co kdy pro Tracyho znázorňoval, se do něj vtělilo. Tracy byl sám sobě tygrem. Během polední přestávky kolem přešla dívka ve žlutých šatech, s černými vlasy. Tracy se k ní přidal a černý panter šel vedle nich. Byl to nejkrásnější černý panter, jakého kdo kdy spatřil. Zašli do krámku, kde byla připravena klec. Když odešli, tygr v ní aole nebyl. Zmizel. Možná, že zmizel do obrazu na zdi, nebo se vrátil, odkud přišel. Nemyslím zoo, ale báseň Williama Blakea, klidně tam dřímá a čeká, až si ho zase někdo někdy přečte.

[Saroyanova úsměvná, rozmarná pohádka pro dospělé. Vyjadřuje, jak je důležité mít svého tygra, ať už pro nás „tygrů znamená cokoliv. Její pohádkovost přičítáme Saroyanově národnosti. Nebyl Američan (neznám americkou pohádku, která by za něco stála), ale Armén. Chtěl ukázat, že v obyčejném životě lze hledat neobyčejné věci; že láska je pro život důležitá – nelze bez ní normálně žít.]

Jeden den v odpoledni světa

Autobiografický fragment Jeden den v odpoledni světa vyšel v anglickém originále roku 1964, brzy po vydání proslulého románu Kluci a holky, když jsou spolu. Situace, příběhy a celá syžetová stopa se dotýkají podstatných dějů odrážejících skutečné autorovy prožitky: jsou to strasti stárnoucího muže, literáta, který se vydal cestou návratu a sebetrýzně. Sedmačtyřicetiletý hrdina přijíždí do New Yorku, města, kde kdysi mnohé prožil a kde žijí jeho dvě děti i bývalá manželka. Saroyan nastiňuje, jak na úspěšného, proslulého, ovšem současně stále finance postrádajícího spisovatele působí prostředí, ve kterém se v minulosti pohyboval. Někdejší dynamika je ovšem dávno pryč a celá časová výseč, tedy jeden den v odpoledni světa, je nesena v duchu poměřování někdejších sil a průraznosti hrdiny a nynější rezignovanosti, respektive neochoty vstupovat do jakýchkoli komplikovaných vztahů.

Spisovatel na hranici existenčního zajištění prochází městem, hledá nový vztah k bývalým znmým, oprašuje stará přátelství, snaží se souznít se svými dětmi a nekonfliktně komunikovat s někdejší manželkou. Přitom ne zcela úspěšně koná řadu setkání s literárními agenty a producenty. Tento vnější tlak, série vrstvících se neúspěchů, jej vedou večer co večer k bilancování. Ve snech se propadá do dětství a vzpomínek na období, kdy si nepřipouštěl zákruty možné komplikované existence jedince v odosobněné společnosti.

Tak pod fasádou smíření a poklidného plynutí dřímá velké drama, propad a zmar, nicotnost a pochybování o všem. Kdyby Saroyan zůstal jen u tohoto výkladu a okořenil svůj smutný příběh jen ingrediencemi šedivé defenzívy, vzniklo by bezpochyby velmi temné dílo o vymknutosti našeho světa. Ono však z textu vystupuje něco víc, a sice mocný proud optimismu, víra, že v důsledku vede vše, co jedinec činí, k dobru. Právě snaha nahlížet na život jen jako na dobro a vůle vyhledávat drobné radosti, je ve chvílích poznání depresivních rekapitulujících úvah velkým osvobozením jak pro hrdinu, tak pro čtenáře.

Barbora Mlejnková