W. M. Thackeray / Humoristické črty

W. M. Thackeray / Humoristické črty
Vyřazeno

První svazek z celkových osmi svazků Spisů autora, vydávaného ve Státním nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU) zahrnuje na více než šesti stech stranách (zvíci čtyřiapůl centimentrů silné knihy) řadu drobných próz, první z nich je raný satirický příběh s názvem Úžasná dobrodružství majora Gahagana, otiskovaná časopisecky, podobně jako později třeba známější Kniha o snobech (v Punchi). V internetové podobě (viz odkaz dole) editoři obsah shrnují: Titul Humoristické črty v tištěné podobě, který se stal předlohou naší e‑knihy, otevřel vydávání spisů anglického romanopisce Williama Makepeace Thackerayho (1811–1863). Přináší jeho drobnější práce, které představují buď dílo samostatné (Úžasná dobrodružství majora Gahagana; Osudné boty; Coxův deník; Malá večeře u Timminsů; Rebeka a Rowena), nebo byly uspořádány do tematických celků (črta Cartouche vznikla v rámci Pařížského skicáře; dále zde jsou obsaženy Črty povahopisné; Ženy mužů; Črty a toulky londýnské).

Na záložce jsou uvedeny jednotlivé svazky v tomto pořadí: I Humoristické listy, I Humoristické povídky, III Kniha o snobech, IV Barry Lyndon, V Trh marnosti, VI-VII Newcombové, VIII Henry Essmond. Na stránce ham-ham.wz.cz jsou ovšem uvedeny tituly poněkud jinak: I Humoristické črty, II Yellowplushovy paměti a jiné povídky, III Jarmark marnosti I, IV Jarmark marnosti II, V Pendennis, VI Newcomové I, VII Newcomové II, VIII Hoggartyovský diamant; Kniha o snobech a jiné prózy, IX Henry Esmond (v tabulce je upřesnění roku vydání a dobový název nakladatelství, tj. též Odeon).

Na projektu Gutenberg je tato první položka, v originále The Tremendous Adventures of Major Gahagan, charakterizována takto: Příběh sleduje poněkud absurdní a sebechválící ​​činy majora Goliah O'Grady Gahagana, důstojníka britské indické armády, když vypráví o svých četných dobrodružstvích, bitvách a romantických historkách z koloniálního období. Text zkoumá témata chvástání, identity a absurdity války. Na začátku knihy se Gahagan představuje s velkou pompou, zdůrazňuje své tituly na vizitce a časté záměny kvůli jménu společnému se svým bratrem (křestní začíná též na „G“, byl též major, pro banalitu jej bratr zabil). Podělí se o vtipné anekdoty o tom, jak je jeho život poznamenán zvláštními příhodami ze sporu s napínavým soubojem odvíjí, s oblibou vzpomíná na svou mladickou, bezohlednou lásku k Julii Jowlerové a popisuje nelítostnou konkurenci mezi kolegy důstojníky o její náklonnost během jejich cesty do Indie. Jeho případná romantická setkání, obdiv k dalším krásným ženám (např. Patí Rádž) a vojenské eskapády připravily půdu pro rozsáhlejší komentář k zastoupení britské armády v Indii a fraškovitosti jejích postav. (Toto je automaticky generovaný souhrn, nepatrně jsem jej upravil a doplnil). Přidám skvělý příklad sebechvály: „Jsem dodnes jeden z nejhezčích mužů v Evropě […]“ (s. 63) a kapitolu, v níž se hrdina chlubí, že se setkal s Napoleonem. V doslovu (Radoslav Nenadál) se uvádí, že postavu majora by bylo možné označit za irského barona Prášila, v přehledu Thackereyho díla a komentáři soupisu díla na anglické Wikipedii je zřejmé, že se Irsku dost věnoval (více na Rooke Books, soubor 1908 The Oxford Thackeray: The Works of William Makepeace Thackeray obsahuje sedmnáct svazků, např. sv. 5: 1842-4: The Irish Sketch Book and Contributions to the Foreign Quarterly Review, 1842-4.) Indické reálie, které jsou v knize podrobně okomentovány v poznámkách (třeba různé hodnosti a postavení služebnictva), dokládají také vlastní životní zkušenost autora, který se narodil v Kalkatě v tehdejší Britské Indii.

Následující Stubbsův kalendář aneb Osudné boty je v angličtině k dispozici na WikiSource, překladač mně ji překládá do češtiny, celkem slušně, když porovnávám s knihou. Ovšem máme tu také celý svazek v české internetové podobě (viz odkaz) na MLP, text je od strany 94. Tentokrát je to příběh ne muže, který se od první věty vychloubá, nýbrž naopak, kterého fatálně pronásleduje osud. Jeho problém je, že od začátku neměl ani vindru, svůj sňatek také proto orientoval na majetnou ženu, jenže tady je řada zádrhelů. Dalším důvodem je, že se mu dívky smály, schválně mu říkali „prcek, šilhoun, třasořitka, zrzek a tak podobně“. Vybírá nakonec ze dvou dívek tu majetnější (a ošklivější), zvláště když se ukáže, že ta druhá, mladší a hezčí („hezká, ztepilá, buclatá, usměvavá, zlatovlastá“, má menší věno, než se původně jevilo (původně byl menší rozdíl). Zásadní problém jsou ale ony „osudné boty“, totiž už (v březnu, ve škole) si objednal u německého ševce Stiffelkinda vysoké boty, na něž neměl ovšem dostatek peněz a tak mu namlouval, že je šlechtic, lord Cornwallis. A po svatbě se ukáže, že milý švec je příbuzný nevěsty, a vezme-li si Stubbse, nedostane od něj ani groš. A přijdou další kontroverze, také ve vojenském prostředí, také s rozzuřeným psem, dojde ke rvačce s jakýmsi kapitánem (spíš nakládačce od něj), je to kapitán Waters (tedy příbuzný slečny Watersové, kterou Stubbs pomlouval), musí nato opustit armádu. Stylisticky mě zaujalo, že se vypravěč o sobě vyjadřuje jednak v první osobě, jednak (jako reprezentace, zrcadlení sama sebe) v osobě třetí. Nu a nakonec se ukáže, že se Stubbs stal obětí léčky a pro neuhrazený účet se dokonce dostane do vězení.    

Cituji poslední věty: „[…] mravní naučení. Ať mě ďas, jestli já v nich vidím nějaké mravní naučení. Mně je jasné, že jsem měl mít v životě více štěstí, když už jsem měl tak nevšední nadání. A přesto tu dnes stojím bez místa, a dokonce bez jediného přítele, a nuzuji se o žebráckých dvaceti librách ročně – ani o jediný sixpence víc, na mou čest!“

Podobně Coxův deník má časovou konstrukci, byť trochu jiného druhu. A ovšem, jak jinak, vyprávění je v první osobě. Majitel malého kadeřnického krámku, jeho strýc vynalezl slavnou („Českou“) pomádu na vlasy, vypráví o rodině a rodinném sporu se strýcem, pak se hovoří o velkém dědictví jednoho příbuzného, postoupí krám panu Crumpovi a nastěhují se do nového domu, seznámí se s výkvětem módní společnosti, žena si zakoupí lóži v opeře, mají koně, večerní společnost s nóbl osobami a večírek, nicméně – už jsem čekal, kdy se autor projeví – dojde k incidentu (vévodkyně se štětí, že ji hostitel podal ruku, „hrozný, opilý hulvát“ ji chtěl prý obejmout). Ples ztroskotal „dokonale“, tak, to je to slovo, které jsem hledal: „trapas“. Pak den s chrty (v březnu), je jasné, že ona situace, kdy vypravěč „pádí tryskem“ na koni Trumpeter, nedopadne dobře. Také „duben“ je nazván Dokonalý karambol. Také zde baron mluví hatmatilkou jako německý švec v předchozí próze. Citují se zajímavé věty z novin jménem Pochodeň. A ve hře dokonale prohraje. Květen se odehrává v opeře, balet považují za hanbárnu. Žena vypravěče sleduje balet, „jako by se dívala na psí balet na ulici“. A pohled do zákulisí je pravá satira (stojí za to přečíst, na odkazu je na s. 178). A řeč je i o jejich chlapci Tugovi, kterého pošlou do školy pro šlechtice a dočítáme se, jak se mu tam vede.

Stojí za to citovat scénku z návštěvy (Coddler je ředitel ústavu)             :
„Jeli jsme tam tedy a sám pan Coddler, nejúslužnější a nejúsměvnější človíček, jakého jsem kdy viděl, nás uvedl do ložnic a jídelen (nazýval je dromidáře a refraktáře), jež byly opravdu úžasně komfortní. „Dnes mají volno,“ řekl pan Coddler; a opravdu to tam vypadalo velmi volně. V jídelně bylo půl tuctu mladých pánů, kteří hráli karty („Samá prvotřídní šlechta,“ poznamenal Coddler); v ložnici byl jenom jeden panáček – ležel posteli, četl román a kouřil doutníky. „Jedinečný génius!“ zašeptal Coddler. „Ctihodný Tom Fits‑Water, bratranec lorda Byrona. Kouří celý den; a napsal nejsladší básně, jaké si jen můžete představit. Génius, to víte, vážená paní, – génius si musí jít svou cestou.“

Tak se chovají k vyvoleným (samozřejmě vybírají patřičné peníze), zatímco sluhu pana Hickse si vydržují proto, že „se po něm dá hezky házet kamením a hlídá klukům kabáty, když je nějaká rvačka nebo když se hraje kriket.“ A vzápětí se jedna rvačka popisuje.      Nehoda v Beulahu (červenec) se odehraje v lázních tohoto jména při dobročinné slavnosti. Následuje (srpen) rytířský turnaj v Tuggeridgewillu (musel jsem si dát pozor, abych to správně napsal, takových slov, nebo také zkratek, je u Thackerayho přehršel).

Ještě jsem neřekl, že u Thackerayho nalezneme řadu intertextových vazeb, odkazuje se občas na antiku, právě teď jsem narazil na postavu „přítele páně Pellův v »Pickwicku«“, tedy odkaz na slavný román Thackerayho největšího literárního konkurenta Dickense. V dalším textu (září) se dohadují o cenu povozu s francouzským kočím, který vyústí ve rvačku, také další příhody se odehrávají na cestě ve Francii (Boulogne, pak Paříž, říjen), vypravěč líčí ulici „Šandelízy“, a sledujeme další atrakce. V Listopadu jde o „podivný přípis“, tedy spor o majetek, když měl Cox „násilím“ vniknout na cizí pozemek „jeho blahorodí“ pana Johna Tuggerrige proti čemuž se Hicks, Biggs a Blatherwick ohrazovali žalobou. Je to další příklad onoho náhledu či perspektivy, v níž se z pozice vypravěče zkresluje evidentní skutečnosti, což je vlastní téma satiry: je na inteligentním čtenáři, aby posoudil věrohodnost, spisovatel mu jen napomůže tím, že mu umožní odhalit ironii. A ovšem předmětem výsměchu jsou soudní spory jako prostředek vymáhání něčeho, jakkoli to odporuje realitě zdravého rozumu. A stačí si přečíst popis průběhu procesu, kde se účastníci „řehtají“ tomu, co se tam děje, nechybí irská nota. Tady je Thackeray v plné síle. „Urážky“, „hanebné prostředky“ podává prostřednictvím dopisu pana Tuggerige, zatímco vypravěč sedí ve vězení v posledním měsíci, nazvaném Rodinný mumraj.           

Lze shrnout, že Coxův deník je sžíravá kritika vyšší společnosti, jak se tento výraz s oblibou používá, s přehledem prostředí, v nichž se tato vyšší společnost pohybuje, od opery a honosných hostin až po soudní síň. A ovšem, příběhy končí ke spokojenosti se zmínkou o tanci hornpipe (sám vím, o co jde, hráli jsme ty kousky s lidovou muzikou v Dánsku) a bowli punče.

Cartouche je pojem, známý z dobrodružného francouzského filmu tuším z roku 1962, u anglického autora jde o satiru, spočívající v tom, že zločince autor líčí v perspektivě vyšší společnosti, když líčí jeho „hrdinné činy“. „Silniční lupiči“ jsou totiž „v módě“. Louis Dominik Cartouche, jehož životopis autor pročítá, je srovnáván v jedné řadě s Moliérem, Drydenem, Swiftem, Racinem a dalšími, a také on se ve své genialitě věnoval svému „umění“. Jedním ze stylistických prostředků je relativizace významu slova, které ironizuje tím, že je uvádí v kurzívě (bylo by možné je tisknout v uvozovkách, ale tohle je elegantnější odstínění ještě s jiným významem). A s řadou humorných epizod líčí, jak jeho „vynikající číny“ nemají konce. A ovšem, můžeme číst s vědomím jiných diskurzů, v kterých slyšíme i dnes například denně politiky vychvalovat svou úspěšnou dráhu. Možná proto mám pocit i dnešní aktuálnosti textů starých skoro dvě stě let. Loupí se vesele dál.

Docela logicky na Cartouche editorsky navazují Črty povahopisné. Jsou to tři texty, Kapitán Krkavec a pan Holub, Módní autorka a Umělci. Autor oproti Cartouchi volí jinou vypravěčskou strategii (obojí spojuje, že volí vždy nějakou strategii), totiž na první stránce na úvod líčení tématu si klade (řečnickou) otázku, zda by „statistika“, která „na chlup přesně“ vypočítá, kolik „čtyřlibrových bochníků, železných tyčí […] Turků, kvakerů, metodistů, židů […]“ v různých zemích světa je, dokázala určit „přesný výkaz darebáků a hlupáků každého národa“. Z této perspektivy, narážející také na proslulé ekonomické teorie 18. století se jmény Malthuse, Smithe či Ricarda (kteří uchopují svět také „počitatelným“ způsobem, doplňuji), je kladen obecný pohled na svět (i ten je konkretizován (hovoří třeba o Přírodě a „zásobě kůzlat, srnek a koz a jiného čerstvého masa pro řvoucího lva“, tedy oné paralele darebáků a hlupáků, totiž útočníků a obětí), a ten je v uváděn v protikladu k pohledu konkrétnímu v zoomu, před-stavujícímu epizody, které autor vybral jako doklad svého tvrzení. A Krkavec je jedním z příkladů (že neteoretizuju, dokládá explicitní uvedení, že „kapitání Krkavcové jsou všude po celém světě a páni Holubové jsou stvořeni k jejich prospěchu“). A ještě poznamenám, že jedním z oněch stylistických prostředků, jaké jsme ale našli i u Cartouche (uvedený příklad, kdy zločinec je uveden u velkých hlav své doby), zde velmi podobná řada, v níž se (oproti celému světu v předchozím textu) obrací zpět do Anglie, „naše anglická vlast plodí ze všech nejlepší vojáky, námořníky, holiče, krejčí, sládky, kloboučníky a darebáky“.

Nu a po literárněvědném expozé (projelo mně myslí nad ránem, teď to jen zapisuji), alespoň zmínka o pár motivech v obsahu – dvě ženy v soukromé lóži v divadle (úžasný popis!) a mladý muž Freddy, na něhož se zamilovaně jedna z dam dívá – a paratizující kapitán Krkavec (zprostředkoval Freddymu „lacino“ kočár, který Freddy dámám koupil, má dlužní úpis na peníze, které Freddy prohrál, protože je naivní hráč atd.. Freddy je vlastně Alfred Holub, jak čteme na navštívence (oblíbený motiv spisovatele, podobně jako tabulky s přehledem finančních nákladů, zde jedna také následuje, podobně jako citace textů dopisů nebo také latinských citátů). A jsou tu souvislosti obvyklé u autora: popis hazardních her, zkreslení skutečnosti v novinách, podobnost života hráčů s divadelními herci (v češtině ta slova mají dokonce týž jazykový základ), a peníze. „Živnost“, v níž jeden „oškubává“ druhého. A ovšem, to není jediný příběh, po obecné úvaze o tomto „zaměstnání“ následují další příběhy.

Módní autorka. Vypravěč navštíví svého přítele Timsona v jeho redakcí, nevidí ho za ohromnou kyticí, táže se ho s ironií, zda je to další z projevů přízně paní „lady Frances Juliany Flummeryové“, jak zní její jméno, které dále čteme pod několika tituly jejích knih, např. „Nebeské struny, sbírka posvátných písní“ (je uvedeno ještě několik dalších názvů jejích děl). Táže se, „jaký vliv měla její literatura na lidstvo?“ a konstatuje že žádný, ani pozitivní, ani negativní. Jako součást popisu literárního provozu hovoří o „humbuku“, „dryáčnické reklamě“, o tom, jak autorka (ženám to prý jde snadněji než mužům) chrlí jeden titul za druhým, vykrádá velké autory, jak je doloženo (v poznámkách se uvádí možný vzor této autorky), „její poezie jsou plevy ve větru; její romány – tlusté nic; její filozofie – čirá prázdnota“, zní názor autora, všechny ty „Perly čistoty“, „Perly lordství“ či „Krásy baronství“ a kdoví čeho je brak. S tím souvisí proměna názoru pana Timsona, který v mládí opovrhoval šlechtou a nyní, prostě proto, že to je výnosné, se přiklonil na její stranu.

Poslední, třetí próza v cyklu, Umělci, se věnuje výtvarnému umění, nezkoumal jsem, zda uvedená jména jsou skutečná, ale pokud by byla, pak to jsou (na výjimky, k nimž se odkazuje v jiném významu, např. Watteau, Rafael či Peter Paul Rubens) zapomenuta. Autor se uchyluje k oblíbenému popisu řady osobností (je tomu tak i v několika předchozích i následujících prózách), nevím, zda jsem nečetl trochu nedbale, ale mám pocit, že tato próza, na rozdíl od skvělé přechozí, patří k těm slabším (R. Nenadál v doslovu hovoří o problému vydávání anglického klasika právě pro nevyrovnanost jeho díla; otázka je samozřejmě, co mizí v propadlišti času, jak zní ta fráze, rychleji i u dobře napsaného díla).

Název dalšího souboru, Ženy mužů, jsou dalším příkladem perspektivy „zprostředkování“, jak jsem o ní hovořil výše, tady jsou „tématem“ ženy, které vypravěč poznal prostřednictvím svých přátel mužů. První próza, Manželé Berryovi, v první kapitole sledují pěstní zápas dvou „kohoutů“ v „ústavu“, tedy „koleje Krveprolití“, Berryho a Biggse (vypravěčova perspektiva spočívá v tom, že byl žákem téže školy a sloužil právě Berryovi, jenž ho naopak chránil, jak vysvětluje, když se na začátku kapitoly druhé obrací na čtenáře, který asi nechápe, jak toto líčení souvisí s vlastním příběhem). Zaznamenávám charakteristiku Hawkinse, tedy prvního „kohouta“ (ti dva byli druhý a třetí). „[…] Hawkins – velký Hawkins, kohout školy. […] dosud na něho vzpomínám jako na něco hrůzného, gigantického, tajemného“. Zápas končí nadsázkou, zkráceným přehledem výsledků 102 kol. No to je úžasné, to museli být oba mrtví. Autor poznamenává, že text byl napsán „podle stylu nejlepších dopisovatelů sportovních časopisů“, další intertextový prvek.

V druhé kapitole jsem zaznamenal (snad více než vlastní děj) zajímavý postřeh, svědčící o výjimečnosti Thackerayho talentu, když říká (ústy vypravěče): „Nenávidím kašny a sochy na tmavých, uzavřených místech: ono neradostné, nekonečné šplouchání vody je nejnejpřívětivější zvuk, jaký jsem kdy slyšel. Ztrnulý škleb těch francouzských soch […] není rozhodně o nic šťastnější než úsměv kostlive a není tak přirozený.“ Někdejší spolužák pozve vypravěče k sobě domů, sledujeme panoráma postav z vyšší společnosti, a další „zápas“ – podle vypravěče si prostoduchý Berry vybral za manželku „ženu panovačnou, rozmazlenou a nevychovanou“ a – bývalý rváč na škole, je nyní jejím otrokem. A jsme svědky slovních eskapád, také ve (zkomolené) francouzštině – jak to Thackeray s veškerou ironií umí. Všichni už toho mají dost, ale stále jsou impulsy, jak pokračovat. Zábavná historka.

Havranice, druhá próza, je nejdelší ze všech, asi o sto stránkách, má řadu kapitol. V úvodu, jak je poznamenáno o té první, je zpráva „o slečně Crumpové“ a jejích ženiších. Hospodský či hoteliér Crump si vezme ženu z divadelního prostředí, sledujeme tedy, vedle hospody U Zouváku, líčení baletu atd., ale také o dvou pánech, svým způsobem socích („soupeřích“, zajímali se o dceru Morgianu), pana Englantina, jenž vyrábí „regenerativní masti“ a druhého pana Woolseye, krejčího. Snažil jsem se v tomto okamžiku čtení zeptat se AI, abych měl orientační „deštník“, odpověděla mi následovně (no, úplně to nesedí):

„Příběh se odehrává v prostředí anglické společnosti a zaměřuje se na osudy hlavní hrdinky, ženy, která se ocitá v obtížné životní situaci. Autor se prostřednictvím jejího příběhu věnuje otázkám společenského postavení žen, manželství a mezilidských vztahů. V duchu Thackerayho stylu nechybí ironie, satira ani kritika tehdejších společenských zvyklostí.“

Neprobírají se jen osudy ženy, ale také soudní pře o peníze, jedno z hlavních témat spisovatele, je tu postava pana Walkera (na dveřích má cedulku Jednatelství), jehož licousy ošetřuje „voňavkář“ pan Englantine, který upravoval i paruku paní Crumpové. Jak řečeno, Wolsey a Englantine byli soci, v tomto smyslu pokračuje děj. Ve druhé kapitole se tito pánové dohodnou, že si vymění služby, tedy oblečení a paruku, na začátku třetí se pan Walker vydá ro restaurace U Zouváku, obdivuje oči velké jako tenisové míče hospodského dcery i její zpěv. Celá řada situací se neobejde bez hádek a urážek, ale myslím, že to je zbytečné příliš rozebírat, tvoří to prostě ono čtenářské napětí, i když příliš neposouvá „strhující děj“. A jsou tu i koně, další opakující se motiv u spisovatele, který přináší dramatické situace, tak i zde (kůň Císař padne na silnici s Enlantinem, také další důvod hádky s „krejčíkem“). A čtenář se může také kochat jednotlivými obrazy, často bizarními, nicméně názorně líčenými.

V kapitole čtvrté, „V níž hrdinka má mnoho dalších nápadníků a udělá ve světě úžasnou kariéru“, čteme další řadu veselých epizod, nápadníci jsou „ledvinkáři“, jeden „drůbežník“, a další, kteří nakonec všichni odešli, až na krejčího a jakéhosi Tressla, který dělá rakve, vypravěč čtenáře mate (jako ostatně celou dobu), a vytýká mu, že si nevšiml, že se Morgiana provdala za kapitána Walkera („miláček Howard“ přelstil Englantina), tajně ovšem, nedlouho před smrtí „starého Crumpa“, vdova, až měla také nabídky k sňatku, je odmítla. Morgiana svatbou zbohatla – zase tu jsou peníze, kde jsou akcie, tam je prý snadná cesta, vybavil si dům „přepychovými předměty“, pořídil křídlo, tedy klavír, manželce dopřeje učitele zpěvu atd. Žel neplatí jejímu učiteli Baroskimu účty, ten je do ní také zamilován. Teď se tedy konečně prozradí, že název Havranice je spojen s paní Crumpovou, která vypráví, že jí tak říkali.

A je tu spor mezi dvěma ženami, Morgianou, jejíž „let“ je mohutný (také ona je dle básně na ní složené Havranice), zatímco let „kanárka“, tedy paní Larkinsonové, klesal, přestože byla vlastně lepší zpěvačka. U paní Crumpové se mihne jako doklad její společenské nekompetentnosti nám už známá zmínka o tom, že jí hrášek nožem, říká „vo“ místo „o“ atd. Nakonec dojde ke střetu mezi Baroskim a Morgianou, když ji chce políbit, její odmítnutí ho rozzuří. Nicméně pan Walker se dostane do nesnází a do vězení dlužníků, vyčítá své ženě marnotratnost, ta se jej pokouší zachránit, když jde ke klenotníkovi Ballsovi, kde je psáno, že se zde půjčují peníze, přinese do vězení 200 liber, ale Walker stejně není propuštěn, protože tu je ještě obstávka za pět let za voňavky. Celá kauze se vleče s řadou peripetií celou pátou kapitolu, „v nesnázích“ pan Walker zůstává i tu následující, zatímco vypravěč ujišťuje čtenáře (resp. čtenářky, k nimž se vlastně obrací) řadou komentářů.

Víceméně náhodně (no úplně ne) vybírám ukázku, která dokládá kritický pohled autora na celou problematiku (ovšemže nenahrazuje podrobné vylíčení děje, které ovšem pominu a nechám na „laskavém čtenáři“):

„[…] než aby nezaplatili; a používají svého vlastního zboží stejně neradi, jako lékaři neradi berou pilulky a paštikáři neradi polykají své výrobky. Ach, kdyby se tak nějaký lidumilný spolek chytil tohoto pokynu a jednal podle něho! Kdyby si vzal za úkol přísežně potvrzovat pohledávky vůči soudcům, advokátům a členům obou sněmoven! A kdyby takto ilustroval vznešený systém úvěru – laskavého ochránce darebáctví, plodného rodiče sporů, tyrana, který hrůzou dohání přičinlivé muže, aby platili neoprávněné pohledávky, pokušitele, který povzbuzuje rozmařilost a sprostotu,  aby je uzavíraly; úvěru, který se odměňuje živnostníkovi za to, že šidí zákazníka, zákazníkovi za to, že šidí živnostníka, a právníkovi za to, že okrádá všecky. A jako nebe zavedlo průmysl, tak dozajista to byl ďábel, kdo vynalezl úvěr.“

Ovšem, situace se dále přiostřuje, pan Woolsey je mimo jiné nazván v jedné hádce snob (to nám něco coby čtenářům Thackerayho něco říká), ale také byl „přirovnáván ke skopové kýtě a k andílkovi“, abych aspoň jednou citací doložil atmosféru – a ovšem i čtivost celého příběhu s celou řadou dalších epizod. A v poslední, sedmé kapitole se dozvíme, jak se stalo, že si Morgiana změnila jméno na Havranici. Má nového učitele zpěvu sira George Thruma, musela se odnaučit všemu, co znala od Baroského (ano, ta praxe existuje na konzervatořích dodnes), líčí se odlišné koncepce obou pedagogů, mezi nimiž panovala řevnivost. A nyní se už líčí cesta ke slávě, která jde přes salóny a vyjádření různých lidí z vysoké společnosti, a zde také padne v jednom rozhovoru i jméno Havranice. A probírají se kontextuálně také pan Woolsey a další.

I autor uznává, že se „s popisem všech těchto osob“ nedostali s příběhem Morgiany „příliš daleko“, ale to už patří ke stylu anglického autora, že text má řadu odboček, epizod, vztahů mezi osobami, celé té jakési „lidské komedie“, které mají za funkci nejen obraz společnosti, ale také retardaci vlastní linky příběhu. U Morgianina debutu jsou také noviny, a tak se dočteme třeba i „anekdotu o Carlu M. von Weberovi“, nakonec je (zase to patří k Thackeraymu) tady těch recenzí několik stran. A jednak vedly k úspěchu, jednak k dezinformacím. Manžel paní Walkerové jí zakázal zpívat, nakonec se ale vše vyřešilo a i on byl propuštěn z vězení. „Život Havranice je nepřetržitou řadu úspěchů na jevišti,“ je jeden z posledních závěrů, i když zde ještě je „Dovětek“. Ale ten už nebudu coby nepodstatný z hlediska příběhu komentovat.

Poslední dvě „ženy mužů“ jsou už kratší. Žena Dennise Hoggartyho. Protivná Irčanka, známá jako paní majorová Parová, pro svou bombastičnost po smrti svého muže byla nazývána „paní majorová Naparová“ (to je v češtině pěkný vtip), protože hovořila široce a dlouze o své rodině. A jsou tu znovu drobnosti, které známe z jiných textů, „hrášek“ a „zrzavé licousy“ (zde dokonce několikrát), a ovšem Irové (paní Parová, a také vojenský chirurg Hoggarty, muž vznětlivé povahy, ostatně příběh se odehrává v Dublinu), a ovšem bryčky a lokajové, také její dcera měla (podobně jako Morgiana) velké oči. Dionysius Hoggarty si vážil paní Parové jako společensky nadřazené, zatímco on byl pomocný chirurg a neměl moc peněz. Přátelé a známí jej vyhecovali, aby požádal dceru paní Parové, do níž byl vážně zamilován, o ruku, nakonec si. pěšího pluku Jemimu Ameliu Wilhelminu Molloyovou vzal, jak čteme v denním tisku. Vypravěč (uváděn jako Fitz-Boodle) pár dlouhodobě sleduje, setkal se s nimi po deseti letech. Dennis jej pozve do svého domku, nevypadá, že žije v blahobytu, zahrádka je zaplevelená, mají tři děti – a překvapení, paní Hoggartyová je slepá (důsledek neštovic, znetvořená tvář), přesto si to ta nešťastnice nepřipouští a dál se vyvyšuje, muž je „zdeptán“, „pod pantoflem“. Dennis vypráví o sňatku s dívkou, která jej nejdříve odmítla, a okolnostech, za nichž si jej vzala. Při dalším setkání Dennis pláče s tím, že jej ženy opustily (tchyně se zmocnila domu a vyhnala ho). Vypravěč jejich chování odsuzuje.

Žena …ova neříká jméno muže (ostatně vynechávky patří ke stylu W. M. Th., je to prostředek, který je fikcí, že je příběh ze skutečnosti), příběh ženy se zatajením jména muže mu vyprávějí známí (resp. jeden z nich, Milchbrod) na břehu řeky pod městem Udolfo, může jej prý přidat k těm „historkám o »ženách mužů«“. Je to vojenský příběh z dob vznešených rytířů, turnajů a hradu s žaláři, kobkami a mučírnami, také příběh, který vypráví je plný krutostí, a také obrazů krásných žen, resp. jednoho obrazu ženy jménem Angeliky, jejíž příběh vypravěči a nám posluchačů předává. Spanilá Angelika neumí moc číst, ale je odvážná, jezdí na koni, ale také rytíře při hodokvasech a hrách v kostky obírala o peníze, zatímco oni jsou okouzleni, zapomínají na své milenky a propadají zkáze, třeba Ernst von Waldberg. Kdyby Angeliku, anděla, překřitili na Diaboliku, trefili by skutečnost lépe. Jeho nabídku k sňatku odmítla (veškerý majetek měl jeho bratr Max), pak jej zabili Turci. Také bratr „se chytil do tenat“ této ženy, která měla množství milenců, zapomněl na knihy, kterými se dříve zabýval a hrál kostky s otcem opilcem a jeho dcerou. Vzniká zvláštní vztah. Hrají pak na maškarním plese kostky s nějakým cizincem, s ním pak prohrála hodně peněz, prozradí, že se jmenuje Wolfgang, a je smělejší než Max, který se mezitím vrátil z cesty na venkov. Teď je tu zase možnost volby mezi dvěma muži. (Zajímavá zmínka o Valdštejnovi.) A Max s Wolfgangem také hrají v kostky, o vysokou částku. Max prohrál. Všechno. Pak sázejí o Angeliku. A ona odchází s Wolfgangem. A celý příběh končí, podle mě trochu neorganicky, popravou. Na tomto místě se také odehrálo celé vyprávění.

Následují Črty a toulky londýnské, které začínají ovšem také popravou v první ze třech próz, pak Malá večeře u Timminsů a nakonec Rebeka a Rowena aneb Pokračování jednoho románu (tím je myšlen slavný román Waltera Scotta Ivanhoe, v němž obě ženy vystupují). Já ale na tomto místě svůj komentář ukončím a zhruba sto třicet stran textu (skončil jsem na straně 474) ponechám bez dalších poznámek. Je to jedna z reflexí textu. Možnost se k němu vrátit přece mám ještě i v jeho internetové podobě.

https://web2.mlp.cz/koweb/00/04/64/16/93/humoristicke_crty.pdf

Kritická edice viz https://ham-ham.wz.cz/edice/kk.htm Edice vycházela v nakladatelstvích:
Československý spisovatel (v letech 1950-1952), Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění (SNKLHU), později přejmenované na Státní nakladatelství krásné literatury a umění (SNKLU) a ještě později na Odeon (1953-1990, jeden sv. vyšel až v r. 1996)