Vývěry / prameny zdraví (II)

Nezačnu u těch největších, nejproslulejších a nejatraktivnějších pramenů (byť by to byl nejspíš i zajímavější vstup), ale u těch, co znám nejdůvěrněji. Jedním z úžasných podzemních zdrojů jsou prameny v Lázních Libverdě, malém místě v Jizerských horách, pár kroků pod proslulým Obřím sudem, mezi ním a Hejnicemi, dávným poutním cílem, dnes centrem duchovní obnovy a místem setkání Slezska, Polska a Česka. Voda ve všech podobách je živlem charakteristickým pro Jizerské hory. V místech, kde je nejvíce srážek v průběhu roku v Čechách, narazíte na vodopády, nejznámější je snad vodopád Černého potoka s nezaměnitelným obrazem zaklesnutého kamene pod skalními výchozy s vyhlídkami do údolí, na bažiny, rašelinné slatě, jak o tom svědčí i názvy vesnic Luh a Lužec, ale i unikátní místa na vrcholcích hřebenů s endemickými rostlinami a pozoruhodnou atmosférou.

Nedaleko odtud a nedaleko Nového Města pod Smrkem, takřka poslední stanicí jedné trati železnice, stejně jako Bílý Potok na druhé straně kopce, je vývěr pramene nazývaného Kyselka, zřejmě prvním minerální pramen, který jsem pil, když jsme sem, doprostřed lesů, v době mého dětství právě z Bílého Potoka chodili. Později, v době rozmachu Jizerských hor v šedesátých letech minulého století, místo vyčistili a opravili.

Libverda, Bad Liebwerda, místo líbezné, je uzavřený stavební komplex, vlastně malé náměstíčko s parkem hned u silnice, několika lázeňskými domy a příjemnou cukrárnou naproti. Leží na téže geologické poruše jako novoměstská Kyselka a tedy i  léčivé prameny, které se zde odedávna pijí, jsou z téhož zdroje a mají podobnou chuť. Nejproslulejším a prvním z nich je Boží voda, později bylo nalezeno několik dalších. V jednom z textů, které jsem nalezl pod názvem Pocta boží vodě na internetu, je tato minerální voda charakterizována takto:

Složení libverdské vody je klasifikováno jako přírodní, prostá, železnatá kyselka hydrogenuhličitano-hořečnatého-vápenatého typu se zvýšeným obsahem kyseliny křemičité. Minerálka je hypotonická, studená a má příjemnou svěží chuť. Voda je zcela bez zápachu se železitou příchutí. (…) Kyselka chutná nejlépe po ránu a je tedy vhodná k pití nalačno k posílení látkové výměny, zlepšení krevního obrazu, pročištění ledvin a močových cest s hojivými účinky na zažívací ústrojí. (…) Nicméně je v současných podmínkách uhličitá minerální voda používána ponejvíce k zevní balneaci pro její, již dnes klinicky ověřené, účinky zejména na srdce, krevní oběh a cévy. Dalšími, neméně důležitými a souvisejícími úrovněmi příznivého účinku je oblast neuro-vegetativní, resp. regulačně-řídící a v neposlední řadě je to pak dnes, vedle nejvíce civilizací postiženého ústrojí nervového, systém pohybový, tedy klouby, svalové úpony a páteř.
(viz odkaz)

Novoměstská kyselka
https://www.nmps.cz/okoli_mesta.php

Lázně Libverda
https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%A1zn%C4%9B_Libverda
https://www.lazne-libverda.cz/cs/o-nas/historie-pramenu.html
https://www.lazne-libverda.cz/cs/akcni-pobyty/bozi-voda-specialni-lecebny-pobyt-pro-2-osoby.html
https://cestovani.doktorka.cz/pocta-bozi-vode/
https://www.toulkypocechach.com/libverda.php

V blízkosti mého rodného města Jičína jsou dvoje známé lázně. Lázně Železnice a Lázně Bělohrad. První z nich, ve stejnojmenné obci pod Táborem, jejíž název naznačuje přítomnost železitého pramene, byly, přímo u silnice na trase mezi Jičínem a Lomnicí nad Popelkou, slatinné lázně, kde se léčily úspěšně poruchy pohybového ústrojí. To dokládá skutečnost, že v šedesátých letech sem jezdily děti dokonce z daleké ciziny, hlavně z Itálie. Jako první ve střední Evropě se totiž lázně specializovaly na léčbu dětské mozkové obrny a na stavy po úrazech mozku. Žel nepovedená restituce a převzetí institucí „zvenčí“ – z Janských Lázní, vedly po Listopadu k likvidaci lázní a uzavření krásné secesní budovy, jejíž architektonická hodnota byla už předtím poškozena necitlivými stavebními úpravami. Tím se neblaze uzavřela jedna kapitola českého lázeňství.

Druhé, rovněž nevelké místo, Lázně Bělohrad, místo narození autora kriticko-realistických povídek a románů Karla Václava Raise jsou rovněž lázně slatinné. V minulých letech se staly zdejší Anenské slatinné lázně po rozsáhlé rekonstrukci uceleným moderním lázeňským komplexem, který zahrnuje řadu jednotlivých přestaveb a dostaveb i nový lázeňský resort se čtyřhvězdičkovým hotelem s wellnessem a exotickými Spa. Prezentuje se sloganem Tree of Life. Lázně získaly řadu významných ocenění. Léčí se zde potíže pohybového ústrojí –  bolesti zad, Bechtěrevova choroba, stavy po operacích pohybového aparátu, bolesti kloubů. Léčivá voda, kterou nabízí příroda na tomto místě, byla nazvána Annamariánský pramen a nachází se v Bažantnici, parkovém areálu naproti hlavní lázeňské budově.

Železnice
https://zeleznice.euweb.cz/

Lázně Bělohrad
https://www.lazne-belohrad.cz/mesto/atraktivni-mista/bazantnice-bysicka/
https://www.belohrad.cz/
https://www.treeoflife.cz/o-nas/historie
https://cs.wikipedia.org/wiki/B%C4%9Blohradsk%C3%A1_ba%C5%BEantnice
https://www.turistika.cz/foto/307284/lazne-belohrad-bysicky

https://www.belohrad.cz/downloads/Image/pdf/Lazensky_zpravodaj_04_06.pdf

Dalším místem, které ve mně zanechalo vzpomínky už od dětství, jsou Janské Lázně. Umístění v poměrně velké nadmořské výšce – ve srovnání se všemi ostatními v kraji (Poděbrady, zmíněné Lázně Bělohrad, Bohdaneč aj.) představuje poněkud jiný zážitek při návštěvě. Horský charakter, jednotlivá ubytovací zařízení, roztroušená po svazích stejně jako horské hotely či boudy, poněkud jiný charakter centrálního prostoru –  ve srovnání s klasickými otevřenými kolonádami, jaké jsou třeba v mariánských lázních, ale i již zmíněnými lázněmi v Libverdě, totiž uzavřenou budovou, halou restaurace na náměstí, kterému přiléhá silnice svažující se prudce cestou z hor do kraje ….
S Janskými lázněmi mám spojeny zážitky s prvními cestami do Krkonoš, Úpa, Pec pod Sněžkou, vejšlap na Javorku v období časného jara, kdy už dole začal tát sníh, a právě cesta lanovkou na Černou horu. O dvě desetiletí později jsem se nahoru škrábal po jednom šíleném mejdanu pěšky a v tom prudkém krpálu jsem si byl takřka jist, že to musí být moje poslední hodinka. Nakonec jsem to přežil a v životě se vyškrábal ještě na spousta kopců, Janské lázně však pro mne vždy zůstaly dramatický zážitek. I o dalších takřka třicet let později, kdy jsme – právě v onom komplexu – zahráli vánoční koncert a při návratu domů zažili jednu z nejděsivějších jízd po silnici: kdybych byl věděl, co mě čeká a to, co druhý den hlásili ve zprávách, tak bych se snad ani neodvážil cestu zpět, jíž předcházelo asi hodinové rozmrazování ledové koule, v niž se moje auto proměnilo, absolvovat. Ostatně to není tak dlouho, co jsme tam – s Podkrkonošským symfonickým orchestrem – hráli znovu. To bylo ale podstatně příjemnější počasí.
Vlastně nevím, zda a jaký zde mají pramen. Spíš se mi vybaví potůček, jehož stružky zurčely podél cesty, a vlastně i po cestě mezi tajícím sněhem, zatímco jsme s matkou šli pěšky do kopce nahoru na chatu Javorku a matka mi zpívala tu známou písničku o rytíři a ctnostné panně s refrénem … paradaj-daj-daj pardaj-daj-daj, princezna smutná ve věži… . A vlastně teprve teď, po více než padesáti letech si uvědomuju, že to musel být Javoří potok, ten Javoří potok, který byl námětem textových a výtvarných realizací Miloše Šejna. Vůbec nevadí, že to je o několik kopců dál.

https://www.hory-krkonose.cz/Janske_Lazne/turistika/pametihodnosti/Milnium_livho_pramene/

Pití zdravé vody nemusí nutně představovat pouze putování k lázeňským pramenům. V šedesátých letech se stala velkou módou Běloveská kyselka. Kupovali jsme ji v jedné z prvních samoobsluh ve městě, která byla hned ve vedlejším domě. Později přibyla Bílinská kyselka, ale s výběrem, jaký je dnes, se to samozřejmě nedalo srovnávat. Minerální vody se samozřejmě prodávaly ve skleněných lahvích, plastové tenkrát ještě neexistovaly a ve skle se prodávaly nejen minerálky, ale i mléko a jogurty. Bublinková chuť byla u minerálky jiná než u sodovky, kde byla jaksi ultimativní, poněkud brutální. Minerální soli Běloveské kyselce dodávaly nezaměnitelnou příchuť, na kterou nejspíš nezapomenu. Při delším stereotypu, který byl v naší rodině obvyklý, jsem už byl nápoje přesycený a  začal jsem se mu vyhýbat.  (Každého nápadu jsme se drželi takřka se sveřepostí, která nadšené přijímání zprvu nové věci mohla později obrátit dokonce v nechuť – pravda, mnohdy nebylo zbytí, protože byl k dostání jen jeden druh, ale to se přece jen trochu vymlouvám… . Samozřejmě, dnes se to mluví.)

https://www.beloves.wz.cz/zridla.htm
https://hradec.idnes.cz/nachod-chce-ozivit-slavnou-beloveskou-kyselku-idu-uvazuje-o-laznich-1i3-/hradec-zpravy.asp?c=A110104_1508427_hradec-zpravy_klu
https://ekonomika.idnes.cz/test.aspx?r=test&c=2001M149T02A

Ne všechny prameny v našem kraji jsou mi známy. Tak jako vždy při tvorbě těchto textů jsem i tentokrát našel řadu nových informací. K nim patří třeba pramen Klokočka, který se nachází u Bakova nad Jizerou.

Naše země má úžasné podzemní bohatství, a – nechci moralizovat – nejsem si jist, zda si ho jsme dostatečně vědomi, natož abychom ho chránili a pečovali o něj jako naši předkové o studánky, zasvěcované svatým a opatřované křížkem na stromě či stříškou, chránící pramen před znečištěním.

https://www.turistika.cz/vylety/klokocka-lecivy-pramen-nedaleko-bakova-n-jizerou

(možná bude i pokračování)