Všechny myši za sebou aneb Pořadí článků

Napadla mě ta písnička, kterou prý jeden venkovský kapelník ukazoval mému tátovi, když ho učil hrát na housle. Byl to otec dnes významného klasika experimentální poezie Josefa Hiršala, který byl tátův spolužák na Raisově učitelském ústavu v Jičíně. Bylo to někdy ještě před válkou, literární historici možná vědí, že vydávali studentský časopis, který Josef Hiršal vydával a můj táta do něj také psal jakési morbidní texty v duchu tehdy módního surrealismu. Když jsem Josefa Hiršala před léty navštívil v Praze, vzpomněl si, jak prováděl mou matku v tanečních, ale to už ani literární historici nevědí, má to význam jenom pro mě.

A v kontextu k tématu tohoto článku je to vlastně úplně jedno. Záměrně jsem tu okliku použil, abych demonstroval to, co bych jinak musel dlouze vysvětlovat. Tady totiž nejde ani o poezii Josefa Hiršala, ani o historii jičínského Raisova učitelského ústavu, ani o mou návštěvu stárnoucího básníka v Praze, ale o to, že se některé příběhy řadí v nějaké časové ose tak, jak uplývají v kalendářním čase, ale v lidské mysli se vynořují, mnohdy po letech, z těch nejhlubších vrstev vědomí, v nějakém zcela jiném pořadí a jiných souvislostech, než v tom pořadí a v těch souvislostech, ve kterých se dály v tehdejší přítomnosti. To si samozřejmě každý z nás uvědomuje, přesto připomenu, že to pozoruhodným způsobem popsal Marcel Proust v románu Hledání ztraceného času už takřka před sto lety.

Také v těchto textech se občas vynořují nejrůznější vzpomínky a nejsou přitom jen záminkou pro napsání článku či literárním trikem jako v tomto případě a navíc tyto texty takto orientuju záměrně, totiž „subjektivně“, jako určitý protiklad „mediální“ rovině, komentující události z tisku, televize atd.. Mým záměrem je, byť ne vždy explicitně, proti sobě postavit osobní zkušenost a zprostředkovaný obraz jako dvojí vnímání okolního světa, v některých tématech se dokonce ukazuje, jak se obojí nějakým způsobem prostupuje, vzájemně ovlivňuje apod. (hned v jednom z prvních článků, Afterdark). Domnívám se, že je to důležité v dnešním světě, kde z této polarizace vyplývá řada věcí, totiž např. zkreslování skutečnosti jejím zprostředkováním v médiích nebo jiné strukturování vztahů mezi lidmi v sociálních sítích atd. atd. Jen se bojím, abych tuto tezi neopakoval příliš často, aby ostatní neměli pocit, že „se opakuju“. Jeden blízký člověk mi zase říkal, jestli se nebojím té osobní noty, že by toho někdo mohl zneužít.

K zajímavým souvislostem v časových následnostech dochází dokonce i na tomto „blogu“, pokud tyto texty za blog chci považovat. A mohu, alespoň právě pokud se týče „aktuálnosti“ reakcí na některé věci a technického uzpůsobení na stránkách (jinak bych raději tyto texty považoval za nějaký druh eseje zkříženého s čímsi, komentářem či glosou, či samotnou glosou – u slova „blog“ totiž také hrozí srovnávání s tím, s čím se můžeme setkat u dvanáctiletých dívenek).

Texty publikuju (tím se v aplikaci Webnode myslí, že je vložím na stránky) zpravidla hned, jak jsou hotové. Snažím se přitom je psát „na jeden zátah“, což má samozřejmě své výhody a nevýhody (mohou působit třeba i neuspořádaně, nedotaženě atd.). Opět to dělám vědomě – zatímco odborné studie jsem cizeloval třeba měsíc, než jsem je „pustil“, v tomto případě se držím zásady, kterou zřejmě uplatňoval Ludvík Vaculík, když psal český snář (nebo to možná nebyla zásada, ale nějak to udělat musel, když každý den napsal deníkový záznam, z něhož román vznikl). To se ovšem vždycky nepodaří, někdy mě něco vyruší, jindy není dostatek koncentrovanosti či sil a text zůstane nedopsán. A teď jde o to, jak dlouho. Přijde nový impuls a na stránkách se objeví dříve text, který byl napsán následně před textem prvním, ale byl týž den dokončen. Vedle sebe se pak mohou ocitnout texty, které původně od sebe byly časově vzdáleny, a naopak ty, které spolu souvisely, se ocitnou o desítky pozic jinde. Takovým příkladem je třeba text o islandské sopce (někdy z dubna či května tohoto roku) a článek „Sopky 2 aneb Nežerte chobotnice anebo o Dinosaurech v Čechách“, v nichž jsem použil „pahýl“ článku napsaného ve stejné době jako ten první, který jsem publikoval skoro v polovině listopadu, tedy zhruba po půl roce.

Zhruba čtyři měsíce si říkám, že bych si měl v počítači udělat složku, kde bych výrazněji rozlišil texty, které jsou na stránkách, od těch, na které se z nejrůznějších důvodů nedostalo. Protože při stovce textů už jsem všechny nedopsané nedržel v paměti. Pak přišly jiné problémy, či jak se ony vlny, které se přes sebe valí, ten úkol a hned za ním další, do toho tentokrát zdravotní komplikace, a teď se mi konečně podařilo texty roztřídit. Přišel jsem na některé, které jsem pozapomněl a byly rozepsané do poloviny, někde chyběla jen nějaká drobnost a text mohl jít na stránky. V každém případě jich ještě asi deset mám v oné složce „nepublikované“.

Je to stejně jako s těmi vzpomínkami. A s neutříděnými papíry, které mám na stole. V několika štosech. K těm se ale dostanu kdovíkdy.

Tentokrát bez odkazů.