Vojtěch Dyk & B-Side Band

Vojtěch Dyk & B-Side Band
3. listopadu 2019 / O2 universum

Písničky Vojty Dyka mě vždycky docela bavily, oceňoval jsem jej už v době, kdy zazníval z pódia vtipný/recesistický/aktuální refrén písničky Globální oteplování, „jsem gay, jsem teplej“ se „zábavovou“ kapelou herců Night Work, neboť potvrzovaly skutečnost, že její frontman skutečně umí zpívat. Mohl jsem si to ověřit kdysi na jednom ze sobotních závěrečných koncertů na jičínském pohádkovém festivalu. Bylo zábavné, jak se zpěvákem ona uvedená slova nadšeně vyřvávaly patnáctileté holky, a stejně tak bylo zřejmé, že se celá kapela ohromně baví. I já jsem považoval to, co Night Work produkuje, za osvěžení na české scéně populární hudby. To, že to všechno tak trochu považovali za recesi (vyjádřili se tak v několika rozhovorech stejně jako zmínili, že měli spousta písniček a nikdo je neregistroval do doby, než přišli právě s touto), jsem nicméně v úplnosti pochopil teprve 3. listopadu 2019, kdy jsem se coby posluchač zúčastnil Dykova koncertu s názvem, jak shora uvedeno, a s opět vtipným podtitulem „Deset let beat ve swingu“ v nové přístavbě O2 arény, tedy v O2 universum.

Ovšemže to už nebyl „Vojta“, nýbrž „Vojtěch“ Dyk, přece jen nějaká ta léta uplynula (koncert se uskutečnil při příležitosti desetileté spolupráce zpěváka s brněnskou kapelou B-Side Band, jak právě zmíněno – asi dvě vteřiny jsem byl nedovtipný: „beat“=„být“) a zpěvák, který už leckterým způsobem dokázal své kvality, si klade vážnější cíle. A ovšem, tento projekt (koncert je součástí miniřady třech jevištních vystoupení, v Praze, 21. prosince v Brně, a 29. února v Ostravě) je toho rovněž dokladem, mimo jiné i tím, že je to přece jen výpravná záležitost. Kromě řečené kapely se na jevišti objevila rovněž ostravská Filharmonie Leoše Janáčka s dirigentem Janem Kučerou, seskupení tanečníků, kteří vstoupili do druhé poloviny večera.

Vrátil jsem se z Prahy spokojený, snad to není přespříliš, když řeknu, že dokonce nadšený. Komentáře, že zpěvák by mohl „nahradit Karla Gotta“, které jsem slyšel od lidí ve zpěvu poučených, jsem sice bral trochu s rezervou (s vědomím toho, že je trochu nevkusné říkat takovéhle věci pár dní po smrti Českého slavíka, ale také toho, že ono takovouto pozici získat není jen věcí zpěvu, ale celé řady dalších aspektů – jakkoli i k nim Dyk svými aktivitami směřuje, např. už předchozím sólovým albem nahraným v zahraničí), ale vlastně se v nějakých kontextech tato formulace objevila i v novinách. V každém případě, kdybych měl vyjmenovat, proč se mi koncert líbil, řekl bych, že vedle samotného pěveckého výkonu byl promyšlený „každý krok“ na jevišti, tedy že koncert měl promyšlenou a propracovanou dramaturgii (ono také v tomto počtu nelze příliš improvizovat, možná ta propracovanost ale byla přece až příliš svazující), bylo to celé pestré, zahrnující složky i opět „zábavné“, tedy vtípky a „srandičky“ či dokonce taneční kreace hlavního protagonisty večera, na druhé straně ale spousta pestré muziky, kvalitní aranžérské práce i výkonu obou doprovodných těles atd. atd.

Ale především – při tom srovnání Vojty Dyka s Night Work a nynějšího Vojtěcha Dyka s B-Side Bandem – mám tu vzpomínku na onu neuvěřitelnou tehdejší lehkost, kterou nicméně dnešní „vážný projekt“ nezadusil. Nejsou to ovšem už ony lehkovážné travestie jako tenkrát, nicméně show, a to show ve velkém stylu, se koná i nadále.

Proto mě překvapily některé recenze, zvláště ona Josefa Vlčka (vlastně i ten hovoří o Gottově nástupnictví), jenž se pro mě zcela nepochopitelně (po předchozím totálním sepsutí večera, který údajně „aspiruje na zklamání roku“) pozastavuje nad skutečností, že si Vojtěch Dyk do O2 universa přizval symfonický orchestr – s otázkou, zda to je snad nějaká móda. Četl jsem si ta slova opakovaně s otázkou, zda za tím není nějaký další zádrhel, nemohu uvěřit tomu, že by přední český publicista nevěděl, že se symfonickým orchestrem dnes hraje opravdu kdekdo (budiž, budeme-li zlomyslní, řekneme, kdo má na to peníze), že tahleta faceta populární hudby tady je – neřku-li od Sergeant Peppers Lonely Hearts Club Band liverpoolských The Beatles, dobře, to není živý koncert, ale nahrávka – nicméně ale od té doby tu byli Sting a desítky dalších, kdybych měl hovořit jen o naší populární scéně, nedal bych to v jednom příspěvku vůbec dohromady, sám jsem jen v posledních letech slyšel možná tucet takových projektů, naposledy (v posledních zhruba dvou letech) Miro Žbirku v Kongresovém centru, Ivu Bittovou v Rudolfinu, Dashu v Národním domě na Vinohradech či v Sedmihorkách (v Českém ráji), s muzikanty z Olomoucké filharmonie jsem hovořil o jejich participaci na koncertech s Ewou Farnou atd. atd. (vše lze dohledat na mých stránkách).

Nebudu tady probírat další Vlčkovy výtky, například že v první části před přestávkou zaznělo pouhých pět písní nebo že koncert ztratil tah, protože se na pódiu křtilo album. Měl jsem jiný pocit. Naopak to „sám sebou opilý“ zpěvák, který „ztrácí orientaci v čase“ v poslední třetině rozbalil, tam, kde by obvykle posluchač očekával konec koncertu, přibyla energie, jednotliví performeři, včetně klávesáka Borise Urbánka, jenž byl zodpovědný také za některé aranže, či saxofonisty Michala Žáčka, jenž předvedl excentrickou etudu, kterou završil tím, že nakonec opustil jeviště, to všechno umocnilo závěrečných několik desítek minut. Jestliže „deset let beat ve swingu“ mělo být bilanční záležitostí, připadá mi i výtka stylové roztříštěnosti trochu nepřípadná (a kromě toho, big-bandů orientujících se na swing, tu zase není tolik, takže nabádání, aby se zpěvák orientoval na pop-music či nezpíval tolik v angličtině, už vůbec nerozumím), a divím se tomu, co jsem tentokrát četl od člověka, jehož důkladnou obeznámenost se svým oborem bych nerad jakkoli zpochybňoval. Pokud měl Vlček v něčem pravdu, tak to bylo zařazení úvodního Dvořákova Larga, totiž jeho hudební nečitelnost.

A co mi ovšem dost vadilo, že i 02 universum, přestože je nejspíš o něco menší než samotná aréna, je ratejna pro čtyři a půl tisíce posluchačů, takže z míst, které jsme měli, bylo pódium ve vzdálenosti, z níž si už nebylo možné užívat detaily, jaké jsou třeba ze čtvrté, páté řady (jsem holt také rozmazlený z koncertů, kde sám fotím), kromě toho se vzadu ke svému sedadlu ve strmém sklonu návštěvník prodíral podobně jako kdysi ve Spirále, kde ovšem prostor byl podstatně menší. Nahradil mi to pak druhý den televizní shot na TV Prima v magazínu Top Star, kde byl rozhovor s Josefem Buchtou, trumpetistou a bandleaderem, a Vojtěchem Dykem, ale také záběry z koncertu v některých pěkných chvílích. A „přidaná hodnota“ – doslova – pak bylo cédéčko, které dostal každý účastník koncertu, takže si může doma znova některé skladby pustit a koncert si tak trochu vrátit. V textu jsem jen letmo nezmínil jméno dirigenta Jana Kučery. Mylně jsem se automaticky domníval, že právě on je autorem aranží (na pár koncertech jsem slyšel, myslím, že je opravdu umí), než jsem si, právě na albu přečetl, jak to je správně. Takže – ještě jednou – z mé strany tu byla spokojenost, zážitek.

A na závěr si dovolím osobní poznámku, totiž zmínku o tom, že se v O2 sešlo neobvyklé množství Jičíňáků, celá výprava, včetně mého bratra a jeho manželky, od nichž jsem lístky dostal ke kulatinám, a na místo jsme se ženou byli autem dovezeni zase z druhé příbuzenské strany, protože – aniž bychom to předtím tušili – s námi na koncertě byla dcera bratrance mé ženy, u nějž jsme posléze přespávali. Holt občas nastane takovýto souběh okolností, jenž by se měl z mého pohledu zaznamenávat.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Nightwork
https://o2universum.cz/cz/akce/Vojtech-Dyk-BSide-Band_854.html
https://www.bsideband.cz/o-b-side-bandu/

pár příkladů / muzika (i starší)
https://www.youtube.com/watch?v=ehIJU1gcduo
https://www.youtube.com/watch?v=3aHWNEjhSPM
https://www.youtube.com/watch?v=yrnlBhladFo
https://www.youtube.com/watch?v=GQVICu33Cxo
https://www.youtube.com/watch?v=lXiaY7rzNdY
https://www.youtube.com/watch?v=Dk49-uF_New