Vlastimil Vondruška / Jičínské pole mrtvých

V regále jičínské Knihovny Václava Čtvrtka jsem našel knihu, svým obsahem se vztahující k našemu regionu (a tedy spadající do oblasti regionální literatury, kterou pochopitelně, ovšem spíše intuitivně a náhodně sleduju, či se mi ty knížky prostě dostanou do ruky), a tak jsem si řekl, že „zabiju dvě mouchy jednou ranou“, protože už nějaký čas chci nahlédnout do nějakého spisu autora, jehož jméno na mě tu či onde vyskakuje a ostatně jsem na něj narazil i na jedné jeho besedě na pražském Světu knihy (tuším někdy před třemi lety), a tedy mě zajímá, jak „funguje“ takováhle produkce (přemýšlel jsem, jak nazvat fenomén „v roce 2013 nejpůjčovanějšího českého autora v českých knihovnách“, nositele ceny Český bestseller a řady dalších, nechci apriori shlížet spatra na autora snad sta svazků jen pro tuto plodnost a popularitu jako na plytkou komerci, přece i Balzac chrlil jednu knihu za druhou – a ovšem byl pro svůj styl i kritizován).

A musím říci, že vlastně po pár stránkách lze už něco říci k onomu žánru, v jehož receptu se ocitají ingredience dobového čtenářského zájmu (jistě, jen určité části, která patří k většinovému mainstreamu), stačí, když se porozhlédneme (je léto, prázdniny, nedávno byly dosud snad nejteplejší dny nejen tohoto roku) a sledujeme onu nabídku na českých hradech, mám na mysli ty nejrůznější skupiny historického šermu, tedy onen významový úhel, který reprezentují – prostřednictvím iluze historie, akce, svobody mimo šedý každodenní život, dobrodružství atd., tedy podobnou, jako nám večer nabízejí televizní reprízy filmů Hrabě Monte Cristo (aktuálně v těchto dnech, podobně Muž se železnou maskou), k tomu špetka erotiky a dominující detektivní žánr, případně (výrazně od počátku milénia) thrillery s akcentovanou tělesností ¹, a pak snad ještě tajemství či „mystika“ v aktuální podobě tzv. záhadologie (z televizní reklamy úporně nabízené dílo Arnošta Vašíčka, mimochodem o dva roky staršího než Vondruška) a máme snad všechny výchozí vstupní složky i toho, o čem čteme v Jičínském poli mrtvých Vlastimila Vondrušky. A ovšemže stojí za zmínku i dlouhodobost čtenářského zájmu v oblasti historie (v oné novodobé podobě od Waltera Scotta) a detektivky (snad nemusím uvádět základní jména), případně dešifrované tajemství (všechny ty „kódy“, odkazující k původní sémiotice jako náhled na svět, popularizované Umbertem Ecem, ale zrcadlící i starší vrstvy od Agrippy z Nettesheimu, rosenkruciánů či teosofie).

Příběh Jičínského pole mrtvých ², lokalizovaný do Jičínské kotliny, konkrétně na hrad Velíš, panství Mikuláše Trčky z Lípy a jeho ženy Johany ze Šelmberka, oblast Prachovských skal, kde se odehrávají jeho klíčové události, a samotné město Jičín, které ovšem hraje okrajovou úlohu (k panství patřilo též Opočno, uváděné rovněž u šlechtických atributů rodů), je jedním z detektivních příběhů z cyklu Letopisy královské komory, kde je ústřední pátrající postavou královský písař Jiří Adam z Dobronína ³, na vyšetřování se podílejí další osoby, vrchnostenský správce Lukeš z Podůlší (další vesnice v regionu, nedaleko Prachova či Horního Lochova), jičínský městský písař Michal, ale také dvě ženy, které se vnutí do pátrání, manželka Lukeše s Podůlší Adalberta (dle oblečení původem ze Saska) a jejich svobodomyslná dcera Hedvika.

Celý případ, respektive jeho rozřešení, je pak zarámován jako úkol, který Johanka ze Šelmberka dává královskému písaři, aby získala od krále milost pro svého uvězněného manžela, jemuž hrozí obvinění z napomáhání ďáblu a ohroženého tak – nacházíme se v době (vlády Habsburka Ferdinanda I.), kdy má církev svatá a její nástroj inkvizice obrovskou moc a vliv – na životě. Situaci si totiž zkomplikoval sám, jak se opakuje v anotacích: „Majitel panství Mikuláš Trčka z Lípy se pokusí zločin utajit, protože se bojí, aby ho nezačala vyšetřovat utrakvistická konzistoř. Jeden z jeho strýců však na něj vznese žalobu, a tak je celá záležitost projednávána v královské komoře.“ K těm znepřáteleným příbuzným patří uváděný Petr Trčka z Lípy, v jednu chvíli vyšetřující uvažují (pak to ovšem zavrhnou), že by mohl na vraždách participovat on.

Samotný případ, rovněž spjatý s dobovou náboženskou atmosférou (v celém románu představuje jednu z vrstev, které mají vliv na dění a jeho posuzování, konfesijní rozrůzněnost, vedle „papeženců“, tedy katolické církve, utrakvisté, v té době [až do Bílé hory] dominantní víra v Čechách), představují postupné vraždy tří mužů (rozšíření oproti té první, kvůli níž vyšetřování započalo, o další dvě), prezentované vždy jako brutální, naturalisticky popsaný akt („rozpárané břicho, vyhřezlé vnitřnost, lezly po něm mouchy“ etc., s. 10), zároveň s přítomným znamením („na čele měl krví namalované tři šestky“, tamtéž), čteným jako znamení Antikrista („důvodem“ by pak bylo „zhanobit Krista či papeže“, vrah „vyznavačem Satana“, s. 13) a tedy nábožensky/mocensky velmi nebezpečnou skutečností („Martin Luther označil tímhle číslem papeže“, s. 11), což byl důvod Trčkova pokusu o nešťastné utajení.

V jednadvaceti kapitolách (a limitovaném čase, jenž je motivem vyššího nasazení pátrajících) je tedy úkolem nejen odhalit vraha či vrahy (v průběhu jsou kladeny otázky, zda vraždy spolu souvisí, případně jak) a ozřejmit další souvislosti (motivace, vztahy jednotlivých participujících osob), což představuje v obráceném gardu vlastně řešení celého případu a především vyvrácení domněnky, že za vším jsou ďábelské rejdy ⁴, což se nakonec podaří (klíčem ke všemu je poklad, tedy další z výše uvedených ingrediencí, jak ji známe nejen z řečeného Monte Crista, ale nejrůznějších pirátských/korzárských románů či filmů, ale i dalších podžánrů dobrodružné literatury).

Jiří Adam z Dobronína se v přestrojení strýce městského písaře (dlouho nevydrží, nicméně nemůžeme nevzpomenout na Sherlocka Holmese) vydá z Prahy na sídlo pánů Trčků, a zjišťuje okolnosti smrti lesmistra Kuby, tak trochu „podivína“, jenž se přátelil s dalšími muži, kteří se vydávali na Prachov s tajemným „skalním bludištěm“ ⁵, a nyní si dva z hlavní trojice vyšetřujících, tedy královský písař a městský písař (třetím je vrchnostenský správce, v jiných knihách cyklu má jiné své dva pomocníky, jak se dočteme na stránkách autora, Petra Korce a služebnou Rozárku), jdou prohlédnout Pole mrtvých, někdejší pohřebiště, nacházející se na ohrazené louce směrem ke kopci Zebín, na cestě se dozvídá, že Kubu „vídali s pláteníkem Kubešou a s jedním sedlákem z Hořeního Lochova“ (s. 32), nejdříve byla řeč o tom, že hrají tajně ve skalách kostky, teprve později se odkrývají další motivy, Kubeša ale prý vykládal, že brzy zbohatne, a „muselo jít „o hodně peněz“ (s. 32), čímž se přibližujeme ke skutečnému motivu. Vzápětí je právě Kubeša nalezen mrtev.

Pokračuje pátrání, zprvu spíše tápání (pozorování Adama otce i syna, pak Jakuba Žíly z brány, celá řada hypotéz, souvisejících mimo jiné s tím, že ony tři šestky na čele zohaveného jsou v jednom případě, vzhledem ke tvaru, napsány jinou rukou, možnost nevěry jako motivu atd.), mezitím se najde, ovšem na jiném místě (u vchodu do skal) tělo toho třetího, sedláka Pankráce. Tím se dostává do hry „stará Drvotka“, kořenářka kousek odtud, kterou místní obvinili z čarodějnictví a chtěli upálit; na následky později zemřela, „zabednění“ vesničané musejí být k poslušnosti donuceni autoritou, přesto je zřejmá jejich rebelie.

Vyšetřovatelé si nyní musejí rozdělit úlohy. Je třeba vyslechnout ženu zemřelého lesmistra, krásnou Cecilii, která bydlí „kdesi za Kumburkem“ (jeden ze dvou hradů na severu Jičínské kotliny, písaři Michalovi se líbí), ale také vypočítavou ženu Kubeši, která mu prozradí jméno Čeněk (interpretované zprvu ovšem mylně jako další kumpán podivných aktivit), poddané v Hořením Lochově (je zmíněn i Dolní), některá vlákna pátrání (či jen hypotézy, je jich celá řada a v průběhu jednotlivých kapitol přicházejí další) nikam nevedou, překvapivě chytré nápady má Hedvika (všímají si toho i čtenářské komentáře, stejně jako její snahy nosit mužské kalhoty, v té době věci nemyslitelně odvážné).

K dalšímu zvratu dojde, když (přestože se doma zabarikádovala) zmizí Cecílie, což uvedlo do akce zamilovaného písaře, pátrání nyní směřuje přímo do skal, po radě ozbrojence Fridricha se dostanou na skryté místo, kde je nad kamenným blokem připomínajícím oltář (nejedná se ale o známější skalní bludiště Kalich v Besedických skalách, nýbrž nejspíš o místo s podobnou funkcí, tedy úkrytem jinověrců v oblasti Zadní Točenice, jak alespoň píše Pavel Kracík v 2. díle Příběhů z příšeří Prachovských skal, Jičín, 2021). Tam zajmou nějací muži ale také Hedviku, která se nerozvážně odpojila od pátrací skupiny, a jedno z vláken příběhu je pak cesta, jak se obě nyní uvězněné ženy (rovněž s odvahou a nebojácností) nakonec dostanou na svobodu.

Stopy pak vedou k odhalení významu „Sofiiných slz“ a „dračího řádu“ a k pokladu skrytého uvnitř skalního masivu přístupného nikoli shora (jak se o to pokoušeli ti, kdo si opatřili lana a lezli na vrcholky skal), nýbrž komínem zevnitř. Čeněk pak jej jméno Čeňka z Vartenberka, Adalberta pak připadne (prostřednictvím čeledína Houdy) na jakéhosi Pavla, který byl zapojen do zločinného spolčení, již předtím tu byl tip, že u „rozpáraných břich“ nebylo záměrem zohavení těl mužů, nýbrž  v nich dotyční hledali cosi – a teď bylo otázkou, co to bylo (nikoli relikvie, za níž „mohla stát sekta náboženských pomatenců a blouznivců“, nýbrž nějaký klíč právě k tomu pokladu, s. 167). Spiklenci se domnívají, že onen předmět, tedy „draka“, spolkla Drvota, na vrcholcích skal chtějí Adalbertu podrazit a místo výměny ji zabít, ona ale má pistoli a Pavla i druhého muže na protější skále zastřelí (toho druhého postřelí, ale v tu chvíli svoji úlohu sehraje i Hedvika, již předtím statečná).

V sudu na laně se pomocí rumpálu (prvního vytáhla Hedvika) se dostanou vyšetřovatelé nahoru na skály a osvobodí Cecílii. Únosci jsou zneškodněni, klečí a modlí se, na obličejích mají stále ony masky, o jejichž existenci ví čtenář už delší dobu. Vlákno dalšího vyšetřování pak vede ke kostelníkovi Filipovi z Jičína, domněnka, že je vůdcem (hejtmanem) celé skupiny, se vzápětí vyvrací. Uvěznění přiznávají pouze vraždu Kubeši a opakují, že „chtěli najít dračí řád a Sofiiny slzy“, a je zřejmé, že jde o šperky Čeňka z Vartenberka. Slzy „byly ve skutečnosti náhrdelník.“ (s. 198) Předměty pak sloužily ke konání tajných bohoslužeb. Důvody vražd pak jsou však přece jen jinde, „značky na kuličkách“ jsou kódem, „nejspíše ukazují cestu k úkrytu“ pokladu (s. 200, Kuba měl „Sofiiny slzy“ u sebe, Kubeša se dozvěděl tajemství a chtěl „podíl z toho bohatství, s oním dalším neznámým „zabili lesmistra Kubu“, když relikvie nenašli, zabili také Pankráce atd. – to jsou ovšem stále ještě jen domněnky).

Zatím vyšetřovatelé nicméně fakticky mají jen řetízek (součást onoho souboru), který našli na zemi u Drvotky. Deset stran před koncem knihy stále ještě „už nám zbývá jen odhalit, kdo je ten neznámý, sebrat mu dračí řád a Sofiiny slzy a najít to, co Čeněk z Vartemberka ve skalách ukryl,“ což Adalberta ironicky komentuje slovy „Není to příliš ctižádostivý plán?“ (s. 211) Nakonec (mezitím ještě pročítají „pojednání soboteckého děkana o místních sektách“ v konvolutu rukopisů, které dovezou z Velíše) cestu ukáže nápis, který viděl Jiří Adam z Dobronína při výslechu prachovského rychtáře nad dveřmi štítu s malbou Panny Marie, který zněl Fides cemper vincit. Byl zmíněn již v souvislosti s oním výslechem s poznámkou, že musí jít o chybu, totiž věta by měla znít Fides semper vincit (Víra vždy vítězí), slovo „cemper“ je ale jméno soboteckého notáře, jenž se stal „dědičným rychtářem na Prachově“ (s. 213).

Spekulaci je možné potvrdit, jedině když dotyčného chytí při činu, a to je možné, když nastraží past. Konečné vyřešení se dozvíme zpětně z rozhovoru Jiřího Adama z Dobronína s Johankou ze Šelmberka, jejíž úkol, jak čtenář již z tohoto faktu může tušit (a autor šikovně užil tohoto kompozičního prostředku), královský písař splnil, za přítomnosti samotného krále a jeho manželky. Po chycení oné osoby se (podobně, jako to známe už z povídek E. A. Poea) dle tvaru dračího přívěsku, v jehož pootevřené tlamě chybí jeden zub, zorientovali ve skalách (vedle dalších dešifrovaných historických indicií), a od skály, která výrazem „dračí zub“ bývá pojmenována ⁶ našli cestu k místu, kde „objevili dvě masivní okované truhlice“, a nyní předkládá královský písař královně mimo jiné „legendární šperk královny Žofie, o kterém se [královna] dočetla v jedné ze starých kronik.“ (s. 221). Král jej odmění titulem „osobního písaře české královny s platem padesáti kop stříbrňáků ročně“ (s. 222), a především propouští s milostí manžela Johanky, čímž se uzavírá i rámec celého příběhu.

V konstrukci fabule příběhu tedy do sebe vše patřičně zapadá, k napětí přispívají i překvapivé obraty a očekávání vytvářené tu správnými, jindy chybnými úvahami a závěry, vedoucími do slepých uliček (zrcadlí se tak motiv přírodního, skalního labyrintu a samotného žánru detektivky), z hlediska literárního řemesla  tedy lze říci, že je úkol spisovatele zvládnut. Otázka, zda je tato konstrukce překombinovaná (případně vykalkulovaná, výtka některých čtenářů, ale i recenze jiného Vondruškova příběhu) je diskutabilní, připouštím, že z nějakých důvodů v druhé části příběh ztrácí tah. Otázkou je transpozice metod vyšetřování u osob v šestnáctém století, totiž jestliže se navíc zdůrazňují (třeba dedukce a intuice), když k myšlení té doby není nijak vztahováno či přihlíženo (to by samozřejmě bylo zajímavé, tím by se mohl příběh dostat na úroveň děl, jaká psal Umberto Eco; jinak by ale bylo pak možné zpochybňovat transpozici samotného žánru detektivky v době před osvícenstvím, dobou racionalismu).

Připusťme ale tuto ahistoričnost jako součást čtenářské smlouvy s autorem (čtenáři oceňují Vondruškův vtip, ironii a odstup, pro něž bývá příznivě přijímán), podobně jako všechny dekódované historické indicie, jakkoli je nositelem excelentního myšlení, dokonce výrazněji než u ostatních, mladičká dívka, která jakoby byla vzorem z jiné doby (snad dneška?), což je provokující – například když Hedvika upozorňuje na rozdíl ve formulacích „svrhnou ze skal dolů“ a „mají svrhnout…“ (s. 193), který poukazuje na to, že dotyčný čin má být vykonán na příkaz někoho dalšího.

Jsou tu ovšem určité problémy. Zvídavějšího čtenáře může zarazit skutečnost, že v žánru, kde podstatnou úlohu hrají fakta (a příklad bystrého úsudku jsem právě uvedl), historik (navíc s někdejším prominentním postavením) nedbá na preciznost v základních údajích, totiž když uvádí Johanu ze Šelmberka jako ženu Mikuláše Trčky ⁷, jehož manželkou byla ve skutečnosti Kateřina ze Smiřic a jenž zemřel v roce 1453, tedy o sto let dříve než Mikuláš z Veliši, skutečný manžel Johany (zemřel 1540). Že by se hodilo lépe přece jen známější jméno? – či to má být hra na to, že jde o vymyšlený příběh, a tato nepřesnost je (v duchu zmíněné autorovy ironie) jen zdvižený prst čtenáři? V pozadí se nám mohou mihnout některé kontroverze, tedy manipulace s fakty, na které upozorňuje portrét autora na Wikipedii či další zdroje dostupné na internetu.

Možná jde „jen“ o spěšné psaní. O něm pak svědčí také některé drobnosti, třeba chybné uvedení jména Valtické brány ⁸. Jde pak ovšem o to, zda nesouhlasit například s Juanem Zamorou (ve zmiňované recenzi knihy Msta písecké panny), že jde o „triviální“, tedy čtenářsky nenáročnou literaturu, kde se – v duchu mírně pokleslé mainstreamové kultury – docela dobře bavíme (v duchu onoho názoru, prosazovaného od devadesátých let i autory s vysokými ambicemi, že cílem literatury je oddych a odpočinek – ve skutečnosti však trh, viz neblahý exemplární případ M. Viewegha, jenž tímto kritériem argumentoval coby zásadním), kde ovšem pak nutně chybí onen moment, kdy člověka mrazí v zádech, ale ne z brutality, ale oné zázračné souhry okolností, jakou zažíváme právě u oněch zmíněných severských detektivek.

Poznámky

1 Svým způsobem převratem byly právě severské detektivky, v čele s trilogií Stiega Larssona, ostatně poznámka v recenzi jiné knihy na iLiteratuře (Msta písecké panny) na možnou „současnou“ inspiraci odtud poukazuje, viz https://www.iliteratura.cz/Clanek/38675/vondruska-vlastimil-msta-pisecke-panny%202

2 Vlastimil Vondruška, Jičínské pole mrtvých, MOBA (Moravská bastei), Brno 2018 https://www.databazeknih.cz/knihy/letopisy-kralovske-komory-jicinske-pole-mrtvych-363266

3 V předchozím, ještě rozsáhlejším cyklu historických detektivek V. Vondrušky je podobnou postavou s podobnými metodami vyšetřování prokurátor Oldřich z Chlumu.

4 Jak to ostatně známe i z jiných proslulých případů, třeba z Kladiva na čarodějnice, i když tam se to odehrává jinak, a jindy.

5 Další aktuální téma v literatuře, labyrint (samozřejmě již od Mínotaura a Komenského, později u Lewise, lorda Byrona, v novější u Joyce, Borgese či Harryho Pottera, viz např. DP M. Štěrbíka na Jihočeské univerzitě 2017 https://theses.cz/id/m6124k/21373527 nicméně snad nejvýrazněji odstartováno románem Jméno růže Umberta Eca; v historii Prachovských skal známým také jako místo, kde se skrývali kališníci.

6 Autor jej ovšem píše obezřetně s malým začátečním písmenem, a můžeme říci, že je to jedna z jeho manipulací, neboť skála Dračí zub se nachází v jiné lokalitě Českého ráje, totiž nedaleko Mariánské vyhlídky na Hruboskalsku, viz https://mapy.cz/zakladni?x=15.1949419&y=50.5476731&z=17&source=base&id=2128356.

7 V univerzitním materiálu, viz https://is.muni.cz/th/k8l00/12_knoclnwk.4_Rozrod_Trcku_z_Lipy.pdf, uvedeného jako Mikuláše Trčky z Lípy a na Lipnici. Více o rodu též https://cs.wikipedia.org/wiki/Tr%C4%8Dkov%C3%A9_z_L%C3%ADpy .

8 S. 103, k těmto záměnám u nevědomých občas dochází, samozřejmě se jedná nikoli o jihomoravské Valtice, ale Valdice u Jičína, místo někdejšího posledního odpočinku Albrechta z Valdštejna, dnes známá věznice.