Vladislav Vančura / Tři řeky

Vladislav Vančura / Tři řeky
Vyřazeno

Nevzpomenu si už, co to bylo za literárněvědnou studii, v níž její autor přicházel s myšlenkou, jak důležitou úlohou plní ve Vančurově díle motiv řeky. Uvádí řadu příkladů, mezi jinými Rozmarné léto, které se odehrává na plovárně, a také knihu Tři řeky, která onen motiv má přímo v názvu, a kde má vazbu na uchopení dějin jako geografického fenoménu. Nebudu po tom pátrat, i když by se to jistě dalo dohledat a bylo by to možná užitečné. Spíše zmíním kontext slova „vyřazeno“, který v minulých příspěvcích byl spojen také s otázkou, kterému z vnoučat bych tu či onu knihu asi měl (vyjmout z vlastní knihovny a) předat. Tady musím říci, že asi žádnému, pokud by se měla Barča, Kájina či Štófa už seznámit s dílem určitě uhrančivého autora, pak bych mu asi doporučil Markétu Lazarovou či zmíněné Rozmarné léto nebo možná později Obrazy z dějin národa Českého, které v díle jazykového novátora a experimentátora v oblasti literární formy představují krystaličtější či definitivnější formu, také možná Konec starých časů, knihu, která se dočkala také pozoruhodné filmové podoby.

Cestu k rozměrnému epickému tvaru, kterou po Třech řekách představuje Rodina Horvatova či řečené Obrazy, provází právě určitá fáze, kterou čtenářská recepce i odborná kritika komentuje rozpačitě a značně protikladně, na jedné straně dokonce jako nejslabší Vančurovo dílo, na druhé straně se projevující skutečností, že na rozdíl od jiných Vančurových knih na internetu o Třech řekách nalezneme u komentářů k nim vlastně jen pár nejstručnějších a kusých poznámek. Výjimkou je práce Jak číst Vančuru? K proměnám obrazu autora ve světle (i stínech) jeho recepce (1923–1945) Petra Málka na Hamburské univerzitě (Institut für Slavistik, Universität Hamburg), která podává právě obraz rozporuplného hodnocení této knihy. (SLOVO A SMYSL 44, https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/192103/Petr_Malek_76-137.pdf?sequence=1&isAllowed=y ).

Ovšemže je možné vytýkat próze přemíru až nesourodých motivů či nepříliš ozřejmených historických souvislostí (např. v pasáži o carovi, který čelí revolucionářům, jejíž kontext by si v historii nepříliš orientovaný čtenář musel ozřejmit jinde, neboť vlastní text nepřináší zřetelnější obraz), na druhou stranu v textu nalezneme některé motivy, jaké známe i odjinud, např. „tvrdé palice“ sedláka, který je „na svém“ a četníkům nejdříve řekne, že tam nemají co dělat (to už známe z Našich furiantů), nebo pytláctví, které známe třeba z próz Klimenta Čermáka. Nakonec ale i ono množství motivů má svou působivost, zvláště tím, že se některé z nich několikrát vracejí, ať už to jsou postavy Štěpána Černohuse, žida Lva Abrahamoviče Eberdina, který není jen oním revolucionářem, ale i propojuje různá místa v geografii knihy (ovšem, to je vlastně židovský atribut), nebo motivu „zpěvu“, který se opakuje u řady postav.

U Vančury se často hovoří o experimentech, hledání nových způsobů vyjádření, orientace na bohatý významy zatížený jazyk, spojující archaické a lidové výrazy a novotvary, což ve Třech řekách třeba ve srovnání s předchozí knihou Hrdelní pře anebo přísloví není tak výrazné, zatímco funkce personalizovaného vypravěče, jenž představuje i rovinu metatextu (stojí nad vlastním vyprávěním, uvádí postavy, ptá se, kdo to je, co třeba v příštím okamžiku řekne), což je umělecký prostředek běžný v literatuře devatenáctého a starších století.

Ani já zde nebudu reprodukovat podrobně obsah knihy, něco ale zmíním. Výchozí příběh je situován do fiktivního města Skalička (narazil jsem na zmínku, že v prvním, časopiseckém, vydání knihy autor přiznal, že se jedná o Benešov, podobně jako zámek Kozlice v románu je Konopiště), začíná příchodem tuláka Štěpána Černohuse (jak se do té situace dostal, se později dozvíme, omrzly mu prsty na nohách ve vězení, když měl konflikt se zákonem) se svým synem Ondřejem k chudému, ale hrdému sedlákovi Emanuelovi Kostkovi poté, co mu umřela při porodu třetího syna Jana (rodičku nezachrání ani židovský lékař Hugo Mann), který je svým způsobem ústřední postavou. Zatímco jeho dva starší bratři Václav a Josef jsou statní, Jan je churavý, „nedomrlý chlapeček“ (s. 25) kromě toho se k sedlákovi donese, že by mohl být nemanželský. O to víc se snaží z tohoto stavu dostat. Protože sedlák nechce v domě žádnou ženu (i služku, kterou měl, vyžene), naskytne se možnost pro Černohuse, aby se chopil její práce. V druhé kapitole se přesuneme do prostředí rusko-japonské války, zde vystupuje zmínění žid Lev Abrahamovič Eberdin. V Čechách je epizoda o dcerušce vévody Jiřího, které se roznemohla, pomůže cizí chirurg, kterého přivede Hugo Mann, později je zmíněna i návštěva císaře. Jinou ženskou postavou je cikánka Filomena, je líčen její konflikt s četníky. V Charkově je popsán konflikt židů a kozáků, žena hodináře Eberdina zemřela, také Lvova sestřička, od utekl do Evropy. Hugo Mann byl jeho přítel.

Jan vyrostl, je student, bere se v potaz latina, ve čtvrté třídě se spřátelí s Oskarem, synem okresního hejtmana, šlechtice. Sedlák Kostka má dluhy, to je samozřejmě práce vévody, který chce sedláky vytlačit z polí (tlak na sedláka se později stupňuje, když správce má „uloženo“ koupit statek Doubrava za třicet tisíc), Kostka si chce vydělat prací v kamenolomu, skála, která se sesypala, zabila Josefa Buriana a Jakuba, Černohus má zlomenou ruku, vymáhá peníze od zdravotní pojišťovny, to se nelíbí sedlákovi Kostkovi, Černohus se setkává s muži, kteří jsou nazýváni „chlapíci Lassalovi“ (tj. socialisté, jméno Marxovo zde také padne), Jan chodí do rodiny doktora Manna, paní Helena je nejspíš do něj zamilovaná, stali se milenci. Pak se rozejdou, Jan bude studovat vysokou školu. Jedna z významových opozic je vývoj Jana a socialismus krejčího Horečky.

Konflikt mezi vévodou, který chce tudy vést silnici, a statkářem se stupňuje, ten je neústupný před právníky, přitom dluží peníze. Dojde na mučení Černohuse, zatčení jeho i Kostky. Je tu rozvržena dramatická situace, na jedné straně socialisté, na druhé straně doktor, za nímž Jan jde, protože zbitý Černohus možná ve vězení umírá. Jdou za Němcem Hechtem, a zjišťují, že vězeň zemřel. A následuje zpráva, že byl zastřelen následník trůnu. Syn Ondřej říká, že se strážmistrovi Zárubovi, který mu zabil otce, pomstí. A chystá se válka, Jan je odveden. Sledujeme postup vojsk, dokonce dvou pluků, protože kromě Jana je na vojně také Václav, ostatně válčení je rovněž jedno z Vančurových témat, dokonce v raném románu Pole orná a válečná je protiklad války a vesnice, ovem zde se zpracování tématu posunulo od experimentálního k epickému, dozvídáme se, že se vojáci ocitli před Lvovem, Jan to nastraží tak, aby se setkal s bratrem, zjistí ale, že jej zabili. Tady je silný protiválečný moment (to je jediná věc, která je zmiňována v komentářích), zcela konkrétní situace, kdy Jan Kostka explicitně říká: „Já nevystřelím“ (s. 231) s přímým zdůvodněním: „Zabili mi bratra.“.

A utíká lesem, před sebou bitevní pole a volbu soudů, které by ho odsoudily za dezerci a víru, že „unikne z té psoty“ (s. 233). Puška je (opět explicitní gesto) zničena, rozbita kamenem, a Jan se dostává mezi kozáky. Čteme popisy zajatců, Jan se dostal po dnech strádání do lvovské nemocnice. Ve Skaličce sedlákovi Kostkovi oznamují (lístek od vojenských úřadů), že byl na frontě zabit jeho druhý syn. Četníci prohledávají domy, jestli nenajdou protiválečné letáky. Jan Kostka se dostává do nemocnice v Kyjevě, z čisté do špinavé, „hanebné díry“, pak do zajateckého tábora v Tjumeni, pomáhá místním sedlákůům v polní práci. Na začátku deváté kapitoly vystupuje jedna z vedlejších postav, kterou bych mohl pominout, ale která mě zaujala, devadesátiletý stařeček Matvěj Kichtinko, vůkol v jižním Rusku je jaro, a hrozí velká úroda chroustů. Líčení venkovského prostředí a řady postav. Vančura líčí další jeho osudy, také cestu do Oděsy, kde se setká v divadle s Eberdinem. Je řeč o „prozatímní vládě“. Kostka se stal na břehu řeky Bubu mlynářem. A je tu dívka, žena, Ljubov, objímá Jana. Další válečné epizody, teď už na Sibiři ve vesnici Syropjatka, se odehrávají v desáté kapitole. A pak zatouží Jan vrátit se do Čech, a jede do Vídně. A pak domů. A holub vrká vůči sedlákovi, tvoji dva synové padli, a teď máš toho jediného, kam jsi dal oči? Tím pohádkovým či poetickým motivem (vlastně s kulturní linií až k Bibli) ztraceného syna román končí.

Kniha je opatřena doslovem Miloše Pohorského. Všímá si místa románu v tvorbě V. Vančury (zmíněný posun od akcentu na jazyk k epice), vedle jeho dalších děl, srovnává s postavami Karla Čapka (Obyčejný život), místo socialistického Ruska v dalších dílech české literatury té doby. A také motivy pohádky (kterou jsem já příliš při četbě nepociťoval), tedy otec a tři synové, tři řeky, také prostší syntax a další umělecké prostředky. Tak aspoň mám vysvětlenou tu druhou opakující se poznámku v komentářích. Když nad tím přemýšlím, i na té životní cestě Jana Kostky je něco pohádkového. Nebo aspoň podobného s postavou Švandy dudáka, který v cizině také objevuje určité zázraky, byť jiného druhu než hrdina Třech řek.

Vladislav Vančura, Tři řeky, vydání v Čs. spisovateli 1959.