Vladislav Vančura / Hrdelní pře anebo Přísloví

Vladislav Vančura / Hrdelní pře anebo Přísloví
Vyřazeno

Poměrně útlou knížku klasika české meziválečné literatury mám, podobně jako třeba Mistra a Markétku Michaila Bulgakova ve dvou různých českých vydáních, nedávno jsem přišel na to, že …. mám dvakrát dokonce v identickém vydání. V tomto případě je to jednou ve střízlivém vydání Sebraných spisů Vladislava Vančury v Československém spisovateli s doslovem Jana Mukařovského z roku 1958 (zajímavá je i cena, brožovaného vydání 4,40 Kčs, vázaného, které leží přede mnou na stole Kčs 8,80), formátem menší graficky poetické vydání v Odeonu z roku 1979 s ilustracemi Adolfa Borna a úvodním slovem Jiřího Opelíka (cenu pro porovnání žel nelze uvést, neboť se jedná o bezplatnou knižní prémii).

U Vladislava Vančury se obvykle jako o jedné z prvních věcí hovoří o jeho jazyku, v raných dílech zajisté ovlivněných spojením se spisovatelovou příslušností k Devětsilu, jehož byl Vančura dokonce předsedou, později se postupně proměňujícím v souvislosti s hledáním epiky, jak to komentovala i kritika, od třicátých let konkrétně pak ve vazbě k historii, nejznáměji středověké např. v Markétě Lazarové, či geografii, rovněž kterýsi literární kritik, už si nevzpomenu, který, poukázal na přítomnost motivu řeky ve Vančurově díle, již v Rozmarném létu či ve Třech řekách, hodně směřuje na východ, např. na tehdejší Podkarpatskou Rus lokalizuje Poslední soud, do dnešní Budapešti Útěk do Budína atd.. V Hrdelní při je motivací pro mimořádnou jazykovou ekvilibristiku vazba ve dvojici k lingvistickému fenoménu.

Čtenářsky si tedy tuto humoristicky pojatou knížku opravdu můžeme užít. Soudce Skočdopole a jeho přátelé se snaží vyřešit hrdelní zločin, který se odehrál před devíti lety, starý případ rozvíří návrat Půlpytle, bývalého vězně, který byl tehdy osvobozen, nyní přátelé spřádají teorie, vyvracejí důkazy a vedou absurdní spor, který je spíše hrou než skutečným vyšetřováním. Z Vančurových jazykových kousků: Archaičnost, která zde má kromě poetické též humoristickou funkci (podobně jako v Rozmarném létu) má tvar přísloví či lidových rčení, nalezneme hned v úvodu, kdy spisovatel líčí nezdary se zabíjačkou – „Ach, není každý kuchař, kdo nosí dlouhý nůž za pasem.“ Další: „Slovesnost je právě tak hezká holka jako Leonie a stejně tě podvádí. Ale nic si z toho nedělej, že spí s jinými.“ (poetické přirovnání, personifikace) „Co mi lajete do šišimišů!“ (neologismy), jim se blížící jména postav jako „Vyplampán“ či  „Zazaboucha“, „Bylo tu zeleno od naděje.“ (metafora) „Smáti se je lépe věděti.“ či „„Pes neštěká pro ves, ale pro sebe.“, „Veselá mysl hostě více sytí, než krmě a pití." (quasifilozofická sentence), poeticky působí syntaktické konstrukce, ale i stylistické figury jako „popatřme na dvůj a na stavení, popatřme na starého kokrhu, jenž má stále zření a naději k děvčatům, popatřme na svět z tohoto kouta přes kouřící talíř a láhev.“ (některé z uvedených příkladů citují komentáře na Databáziknih.cz)

Nejen poslední příklad ukazuje i životní perspektivu, kde je důležitý smích a radost, oslava života a přátelství, smích třeba hned v prvních větách, když píše, že „řezník nemohl pro smích zvednouti palici“. A ovšem k velmi stručné poznámce přidejme ještě jako doklad práce s jazykem přechodníky („Soudce, maje na paměti přísloví, pravil…“), archaické vazby, např. konjunktiv plusquamperfekta („Kdyby mi soud byl k tomu propůjčoval moc, trestal bych i svatoušky, páchnou mi čertovinou.“, neobvyklý slovosled atd.

Blog.wuwej.net, který si vybral ke komentáři Vančurovu knihu, ukazuje jeho práci s jazykem touto citací: „U všech všudy, jaké je to vypravování! Vždyť nám ty pestré příhody zkakraholtěly, že v nich není místa pro slušnou větu, vždyť se nám v tom Vyplampán nevyzná! Ďas ví, v jaké vodě mě baba koupala, ale jakkoliv se říká, že pes neštěká pro ves, ale pro sebe, dám si pozor a koupím pod pachole slušného koně. Jen zvesela, chasníku! nic nezklektej ani nezkačkuj, a pokud stačí tvá hubená mysl, buď obšírný a jasný! Pokus se lépe pokračovati.“ Pěkná ukázka je také na Literárním doupěti (tam se rád vracím).

A musím ještě na závěr ocitovat komentář Zlatohlávka na Databáziknih.cz: „Recept: Vezměte Rozmarné léto, vyvařte z něj vodu a ponechte jen čistý a hravý jazyk český. Vančura tímto méně známým, avšak stěžejním dílem potvrdil, že je velmistrem našeho jazyka po všech stránkách. Vést celou knihu v příslovích, přirovnáních a frazémech si může dovolit pouze takový arci-génius jako V.V. a velmi se to povedlo i zasadit do vtipného, byť morbidního, příběhu.“

A přece jen ještě poznámka či spíše odkaz ke studii Petra Málka, k níž je odkaz zde (několik článků, zabývající se i poetikou Vančurova díla). https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/192103/Petr_Malek_76-137.pdf?sequence=1&isAllowed=y