Viveca Sten / Ve stínu moci

Vzhledem k tomu, že jsem rukopis (textový formát) úspěšné švédské autorky kriminálních románů podrobil pohledu pod lupou při předchozí četbě knihy s názvem (Ve jménu pravdy), svou syntaktickou paralelností podobným s tím, jenž je předmětem tohoto komentáře, mám trochu ušetřenou práci a mohu jen dodat, že vedle charakteristického střídání kapitol z různých perspektiv jednotlivých postav je další kriminální případ série Vraždy na Sandhamnu (v chronologii autorky ovšem starší – Ve stínu moci orig. 2014, česky 2019, Ve jménu pravdy orig. 2015, česky 2021) o to jednodušší, že v něm nejsou propleteny dva samostatné příběhy, jakkoli se samozřejmě i zde (právě užitím techniky vidění světa v rozdílné perspektivě postav příběhu) střídají v úsecích jednoho navazujícího děje různé pohledy – což umožňuje, jak uvidíme, i různé hodnocení skutečnosti, jež je součástí příběhu vedle onoho pohledu vyšetřujících.

Tento postup nabízí nejen vyprávění jako prostou opozici justice a provinilců (pátrání, vyšetřování zločinu, což je z definice žánrová podstata detektivky), tedy odhalení pachatele (detegere, lat. odhalovat, postup zde především racionální) a s vyřešením případu i uspokojení čtenáře (což svým způsobem katarze, to bychom se zapletli až do úvahy s podobností detektivky se stavbou dramatu a došli až „k Aristotelovi“), ale i účast či empatie (pův. Einfühlung, vcítění), tedy emocionální ztotožnění s jednotlivými postavami (nejrůznější problémy mají i vyšetřovatelé), jejichž problémy traktované ve vyhrocené emoční podobě stresu a napětí (v minulém příspěvku jsem psal o „neklidu“) se stávají podstatnou částí toho, co je překládáno čtenáři.

A tak se, hned po úvodním kurzívou vysázeném textu (podobně jako v knize Ve jménu pravdy) o šikaně malého školáka, který poznámkou „Tohle jim vrátím […]. To jim nedaruju.“ naznačuje vnitřní téma psychologie jedné z ústředních postav (Carstena Jonssona), setkáváme s postavami státní zástupkyně Nory Lindové, která pracuje v Útvaru pro odhalování hospodářské kriminality, a její rodinou (synové gymnazista Adam a třináctiletý „puberťák“ Simon, malá Julie, manžel Jonas) a policistou Thomasem Andreassonem (žena Pernilla, dcera Elin), kteří zřejmě vystupují i v ostatních příbězích celé série. Ještě předtím (hned v úvodní kapitole) se setkává čtenář – a rovnou ve výbušném expozé (doslova, v garáži došlo k výbuchu) s příslušníky rodiny řečeného Carstena Jonssona (což je ovšem poskládáno teprve posléze, tenhle princip puzzle bychom mohli označit jako jeden z dalších prvků výstavby textu), malým Oliverem, o nějž pečuje mladá Maria Svedinová, a jeho matkou Celií Jonssonovou.

Místo, kde se odehrávají zásadní události příběhu, je vila na Fyruddenu, o níž zprvu vypráví Noře přítelkyně Eva a která se ukazuje jako problematická architektura, nehodící se do místa, jehož obyvatelé dodržují tradice a určitá pravidla, porušovaná však novým majitelem (vnímaným proto jako vetřelec) jak vzhledem supermoderního nákladného sídla, jeho oplocením, které zabraňuje procházet lidem volně po pobřeží, i zásahem do vlastnických práv souseda stavbou mola na jeho pozemku. Prostředí ostrova Sandhamnu je charakteristické tím, že je vše blízko a na dosah, na zmíněné molo vidí Thomas z kuchyňského okna (s. 16), o tom, co se děje, si vyprávějí ženy na nákupu, lidé se setkávají na pláži (také Nora s Celií, jejichž děti by si mohly spolu hrát), sousedské vztahy jsou důležité, pravidla respektovaná.

Luxusní vilu buduje Carsten Jonsson, jehož kontroverzní osobnost je postupně představována i s jeho historií bankovního úředníka, jenž měl mimo jiné i problémy s drogami. Padne i zmínka o jakési nejasné události („snad […] ten požár neměl s jeho prací nic společného“, s. 19), jestliže ale říká, že nyní je z něj ale „nový člověk“, není to příliš důvěryhodné, neboť se dozvídáme o riskantních obchodech, v nichž participuje Rus Anatolij Golfarb, bývalý kolega „z newyorské banky“. O podniku v Rusku, který mu má přinést pohádkové zbohatnutí (hned na začátku a pak opakovaně padne jako hlavní motivace slovo „chamtivost“) zvláště poté, co se jej podaří zapsat na burze, s názvem KiberPay – řešení firmy „vytvořilo platební systém, který byl přístupný i těm Rusům, kteří ještě nevlastnili kreditní kartu, ale měli mobilní telefon“ (s. 21, odbočím – kdesi jsem četl, že podobně funguje finanční trh v jinak nerozvinutých státech Afriky).

Tento záměr se v příběhu stává neuralgickým bodem svými neustálými odklady (zápis záleží na úřadech, které zprvu vypadají jen jako daň za rizikové podnikání, je zde ale, jak se později ukáže, i komplot, jehož cílem je odkoupení akcií za levnou cenu), neboť na tom závisí možnosti splatit nehorázně drahý dům, který chce sobě (a své ženě, na níž byl dosud „finančně závislý“, s. 23, což se má právě tímto způsobem vyřešit) Carsten dokázat své postavení, zpočátku se jevící jako neotřesitelné. Spolu s ostatními událostmi se tato představa začne sypat jako domeček z karet – jednak jsou to zprvu soudní žaloby, které Jonsson odmítá brát na vědomí, později řada útoků, pod nimiž se vše začne bortit – a svou úlohu (zvláště v rovině emocí) sehrávají pocity jeho ženy, která se zde cítí nespokojená, v prostředí, na jehož vytváření nemá žádný vliv, neboť o všem rozhoduje arogantní, „nadřazený“ manžel, od svatby s nímž ji rodiče „varovali“ („jelikož se obávali, že víc než ona zajímají Carstena její peníze a kontakty“, s. 33), a jenž pak naopak celou věc vnímá jako nedostatek vděčnosti, a spolu s reakcemi ostatních jako házení klacků pod nohy či přímo atak na svou osobu. To je základní rovina, na niž jsou navěšeny další události, které celou situaci postupně eskalují.

V kontrastu motivací se coby tou protikladnou ukazuje práce Nory, která svému nadřízenému (jménem Åke) říká: „Mám pocit, že svým dílem přispívám k lepší společnosti.“ (o několik řádků dále: „[…] že dělám něco smysluplného, […] že nejsme součástí konzumní společnosti, že nejsme nějací prodavači šamponů nebo rtěnek.“, vše s. 24). Přitom vzpomíná na své předchozí zaměstnání v bance, odkud odešla mimo jiné také z tohoto důvodu (dalším bylo sexuální obtěžování jejím šéfem, ale také nestandardní obchody, které se později „provalily“). Je zřejmé, že opozice (především finančně) výhodného, ale neetického jednání a „služby“ ve jménu spravedlnosti (abych parafrázoval tituly autorčiných knih), je jednou z důležitých významových vrstev nejen tohoto příběhu.

Potvrzuje to i (po několik kapitol se opakující a rozvíjející) nabídka Thomasova známého Erika Bloma, jenž při prvním setkání říká „Chci žít jinak.“ (s. 31, kontext jeho rozhodnutí odejít od policie souvisí se smrtí jeho sestry na rakovinu a už ho „nebaví riskovat život za pár korun měsíčně, bojovat za zvýšení platu o pár stovek“, což je v autorské řeči komentováno větou „Život je krátký a nepředvídatelný.“, s. 30) a jenž říká na jiném místě „Ale no tak, Thomasi. Je načase, abys šel dělat něco jiného. Po všech těch letech.“ (s. 99). Thomas má ovšem pocit, že by „zradil“, již představa změnit zaměstnání „mu připadala jako neloajální chování“, jakkoli zároveň váhá, jak můžeme od počátku sledovat: „Něco mu začalo nahlodávat klid v duši.“ (již s. 17). Ještě v době, než se – o několik dní později (kromě kapitol je text členěn na úseky podle dnů od sebe o několik týdnů vzdálených) rozeběhnou výraznější události a bude třeba se soustředit na jejich vyšetřování, se dozvíme o Thomasových spolupracovnících, jimiž jsou Margit Grankvistová, sympatický Kalle či „nový parťák“ Aram Gorgis.

A nyní již sledujeme dostavbu vily a dřevěnou konstrukci nového mola, stavbyvedoucího Matse Eklunda, jenž Jonssona upozorňuje na možné problémy, a už tu je rozbité okno, jež je jistě výsledkem nevole sousedů („Vždyť víte, že lidem na ostrově leží tahle stavba v žaludku.“, s. 41), Jonsson však odmítá jak potíže se stavebním povolením („My přece nestavíme nové molo […]. Jde jen o přestavbu.“), tak jakékoli kontroly, stejně tak jako stížnosti souseda Agatona, s urputností sobě vlastní – „Nic ho nezastaví.“ (s. 41). Nehodlá věci řešit po dobrém, konflikty ovšem na sebe nenechají dlouho čekat (ty v Moskvě již se při její návštěvě hlásí ke slovu, další nastanou na „kolaudačním večírku“, s. 65).

Také Celia má další důvody k nespokojenosti, vedle nervozity, která jí brání v uvolněném vztahu k vlastním dětem (sleduje, jak je Oliver „vděčný za otcovu pozornost […]. Kéž by to uměla i ona.“, s. 56), postupně vzrůstající touze odjet z ostrova a vrátit se domů (a to ji ještě neinformují o nenávistných útocích, které ovšem teprve přijdou), nyní ji rozčílí, když se v domě objeví jakási Linda Öbergová, která se představí jako hospodyně. Tento pocit bych označil – v souvislosti se vším ostatním, tj. zmíněným postoji k životu (Jonsson vs. Nora) – jako fenomén, jenž bývá ve vidění (a proměně) světa označováno ve filozofii, popř. sociologii jako zvěcnění (s nímž ostatně úzce souvisí moderní úzkost, popisovaná od minulého století jako odcizení – S. Kierkegaard, W. Hegel, K. Marx, J.-P. Sartre ad.). Potvrzují to tyto věty: „Teď už nemůže nic ovlivnit ani změnit, o všechno je už postaráno. Připadá si jen jako součást zařízení, jako ty nové sedačky. K ničemu ji nepotřebuje, stejně jako děti. V očích ji pálily slzy.“ (s. 58)

Nora se před plaveckým stadionem setká s Celií, Carsten Jonsson nadhazuje informace o přípravě „pořádné oslavy“, což manželku přivádí znovu k rozmrzelosti („Taky ses mě mohl nejdřív zeptat na můj názor.“), zatímco Carsten to vnímá jinak („[…] že to je celá ona, že jen hledá důvody, proč něco nejde. Že vždycky musí něco namítat, místo aby ocenila jeho snahu.“, obojí s. 64) – příklad oné pro text protichůdné perspektivy. Celiino zneklidnění vzrůstá, v řadě okamžiků opakovaně „vycítila, že něco není v pořádku“, až to již jsou negativní poznámky či pohledy rodičů u bazénu nebo řemeslníků (v jedné kapitole, v jiné:) pocity, že „Venku někdo je.“ (s. 74). A v rozrušenosti slyšíme její pocity vyjádřené vnitřním monologem: „Já chci domů.“ (s. 75) A týž den Maria, když se snaží přemluvit vztekající se Sarah, kterou má odvést na plavání, najde na schodech před domem ptačí mrtvolku s nápisem na špinavém lístku: „Vypadni odtud.“ (s. 77) Stěží se jí podaří zabránit tomu, aby vzpírající se dítě uchránila pohledu.

Carsten se vyptává Lindy a Eklunda, kdo mohl udělat takový „nejapný žert“, stavbyvedoucí opakuje, že se lidem nová stavba nelíbí. Carsten neblahou epizodu manželce zatají (ta si ovšem vzápětí všimne skvrny na umytých schodech) a nařídí totéž i ostatním. Přesto (následující den) Celii „třeštila hlava“, okřikuje Marii ohledně večeře dětem a dělá si hlavu z večírku, kvůli kterému Carsten nařídil řemeslníkům, aby pracovali i po večerech a o víkendu, aby v sobotu, kdy se má oslava konat, byl klid. Několik kapitolek se líčí samotný večírek, který navštíví i stavbu nepřátelsky komentující Per-Anders Agaton, Carsten přebere a zmizí kamsi na pobřeží – a nastane obrat, „hodina vlků“ (kap. 34, s. 114), když v domě pro hosty vypukne požár. Tekutý podpalovač a zapalovač, který se na místě najde, ukazuje k pravděpodobnému úmyslu, navíc v plamenech uhoří člověk. Nastane otázka, kdo je pachatelem (verzí je několik, řemeslníci měli příkaz před začátkem večírku odejít, tedy by to neměl být nikdo z nich, ale…), Celia je vyděšená, zda uhořelý není její manžel, protože je do této chvíle nezvěstný.

Thomas, jenž byl nedaleko, se již dal do vyšetřování, postupně – v jednotlivých kapitolách – vyslýchá přítomné osoby (chce například seznam hostů, od stavbyvedoucího pak seznam dělníků, Jonsson se ovšem vzpírá, neboť nechce negativní popularitu, kterou jistě (a také se tak stalo) přinesou vzápětí noviny. U mrtvého je otázka, „Byla to vražda, nebo nehoda?“ (s. 117), policejní lodí přijíždí Thomasův spolupracovník Aram. Vypovídá Celia, jak řečeno, nic neví o manželovi, jenž zde nechal mobilní telefon, Aram se vyptává Marie, dozvídá se o podivném chování majitele, Staffan Nilsson mezitím prohledává místo požáru (pes zjistil „zápalnou tekutinu“, u těla bude třeba počkat na pitvu), vyšetřovatelé zjistili, že manželé se hádali právě kvůli novému domu (vypověděla chůva), „jeho ženě se tady nelíbí“ (s. 131). Carsten Jonsson se probudí ještě zcela omámený, podobně jako ostatní obyvatelé domu, kteří spali (Celia, Maria), nic nevěděl, teprve se dozvídá: „Ve vašem domě pro hosty vypukl požár a celý dům je bohužel totálně zničený. Navíc v plamenech uhořel jeden člověk, máme podezření, že šlo o žhářský útok.“ (s. 135)

Policie zjišťuje i předchozí události (mrtvý pták a výhružky), Jonsson je bagatelizuje, Celia je překvapená, protože se o nich teprve nyní dozvídá, Jonsson ale „rozhodně“ odmítá opustit „svůj dům“ a pořídit jmenný seznam hostí, jež nemíní obtěžovat (kvitujeme odpověď policisty): „Do doby, než budeme moci s naprostou jistotou vyloučit, že požár nebyl namířen proti vám a vaší rodině, by bylo dobré, kdybyste bydleli někde jinde, […] To je mi líto, že to vnímáte takhle […]. Ale o tomhle vy opravdu nerozhodujete. Jak již zmínil můj kolega, tohle je policejní vyšetřování. A my musíme zjistit, kdo všechno tady včera večer byl.“ (s. 141)

Také při ostatních otázkách Jonsson reaguje podrážděně a agresivně, policisté mají pocit, že jim něco zatajuje (jsou to ovšem spíše okolnosti v jednání s Moskvou, které jistě působí na jeho chování). A také má podezření (zmiňuje se o něm v telefonátu s Matsem Eklundem), že jeden z jeho dělníků, „takový vysoký blonďák“ hovořil s jeho sousedem, stavbyvedoucí nicméně odmítá, že by „Marek“ byl žhář (s. 151), když se později setkají osobně, Jonsson říká: „Marek a tenhle Agaton to táhli spolu […]. Agaton dělal všechno pro to, aby sabotoval moji stavbu. Od samého počátku. Sám jste říkal, že vám někdo propíchl kolo u čtyřkolky. Kdo myslíte, že stojí za tím rozbitým oknem? Kdo položí mrtvého ptáka před dveře svého souseda?“ (s. 161). Jonsson „začínal vidět rudě“, „mozek mu už začal zpracovávat různé hypotézy“ (s. 162). (Ještě o další kapitolu dál) na otázku své ženy, kde vlastně v době požáru byl, neodpoví, naopak svou ženu obviňuje, že viděla toho Poláka, který nakonec založil požár. Pro Jonssona zcela typický způsob chování. Na návrh Celie odjet „domů, do Londýna“ reaguje vztekle: „Nikdo nebude ohrožovat mě nebo moji rodinu. Nikam nepojedeme. […] Ten hajzl dostane lekci. Já mám taky kontakty.“ (s. 169)

Další den vyšetřování začíná poradou na policejní stanici (už v předchozím textu), Thomas vyšetřuje Eklunda, jenž prozradí, že nechtěl ani slyšet o tom, že by nemohli dělníci znovu postavit dům pro hosty (tedy kritický hlas o Jonssonově sveřeposti), vzápětí se ale stáhne, když na další otázku odpoví: „Dobře platí.“ (s. 175, zase ono již komentované kritérium). A přesto potvrzuje určitými postřehy pohled na Jonssonovu osobnost, když říká, že „žádný detail není tak malý, aby nebyl důležitý“ a jeho přístup nazývá „posedlostí“ (s. 176). Vyšetřovatelé se dobírají poznání o tom, jak je Jonsson lidmi obecně vnímán: „Prozatím jsme nenarazili ani na jednoho člověka, který by o Jonssonovi řekl něco hezkého.“ (s. 178)

A nejsou to jen lidé z okolí, jeho panovačná osobnost, ale i stres, v němž se nachází, vedou k ostrým konfliktům v rodině. Tím je tentokrát vyústění dramatické situace, kdy si malý Oliver přes zákaz hraje s mobilním telefonem – který pro Jonssona je velmi důležitý coby komunikační prostředek při jeho obchodování (spojení s Anatolijem) – a když se vzpírá jej otci vydat a ten jej v posledním okamžiku, kdy hrozí, že propadne na mole mezi prkny podlahy, zachytí, dá Jonsson klukovi facku, vyjádří se ošklivě o matce (která to Oliverovi prý dovolila) a seřve Marii, která jej měla hlídat. Další polínko do ohně rodinného nesváru.

Vyšetřovatelé se nyní vyptávají na poměry v rodině Lindy (hospodyně), ta odpovídá podobně jako stavbyvedoucí („Dobře mi platí.“, s. 186) – a čtenář si nejspíš teprve při rekapitulaci poté, co si přečetl celou knihu, uvědomí, jak blízko se pohybovali vyřešení celého případu. Uvede je totiž na falešnou stopu, když hovoří o muži „přibližně kolem šedesátky“. A jak čtu dále, uvědomuji si, že Nora v převážné části tohoto případu sehrává roli pozorovatele, případně jakéhosi zprostředkovatele, neboť se prostřednictvím jejího vidění seznamujeme s řadou detailů, zatímco ona sama příliš do děje nezasahuje. Když se setkává s Carstenem, ten ji vnímá jen jako další z dotěrných osob, když odmítá její nabídku případné pomoci (s. 190).

Thomas s Aramem chtějí vyslechnout Agatona, zastihnou ale pouze jeho ženu Annu. Carstena přepadá stále větší úzkost pod tíhou toho, co se dozvídá od Anatolie, celý projekt nevychází, hrozí, že by mohl přijít o Fyrudden, protože má termín splátky drahých půjček. Na druhé straně tu je Celiin otec, jenž poskytl finance – a Celii před tímto mužem varoval. A výsledná situace? „Řítí se do pekla a nic s tím nenadělá. Ne odsud, ale ani kdyby odjel do Moskvy. Na všechno je už pozdě. […] Past sklapla.“ (s. 200) Na všechny kolem (třeba v kavárně) reaguje vztekle, potácí se a přemýšlí o celém světě, který se obrátil proti němu (důležitá je také zmínka o jeho otci, za níž tušíme příčiny jeho jednání).

A paralelně s tím: Také Nora při setkání s Thomasem uvažuje o tom, jaká byla vlastně Jonssonova motivace postavit si na tomto místě tak nákladné sídlo. A Jonsson, když se opilý vrátí domů, Celie se do něj pustí, protože uhodil „své vlastní dítě“ a vyhrožuje, že s dětmi odjede do Londýna, muž reaguje agresivně (říká si, „má všechno, po čem kdy toužila“, s. 209) a nakonec ji zmlátí. Když si pak vyhledává v Googlu souvislosti s obchodními transakcemi, začíná přicházet – když prohlíží obsah advokátní kanceláře Beketov & Partners – na to, že je obětí promyšleného komplotu.

Vyšetřovatelé dále rozvádějí úvahy o všech základních souvislostech (dva pohřešovaní, mj. jeden z dělníků, kdo je za žhářským útokem ad.), Nora se setkává s vystrašenou Marií (která byla svědkem rodinných incidentů), Celie dospěla k poznání, že tento sňatek byla zásadní chyba, a nyní sleduje svého muže, jak zvedá ze země „nějaký kanystr“ (předtím ho už viděla při setkání s ním Nora) a odchází s ním. K čemu se schyluje? Thomas, který stále uvažuje o další životní cestě, hovoří s Jonssonovými sousedy „z druhé strany vedle nich“, Bertilem a Annou-Lenou Lindbergovými. A konečně se mu daří zastihnout i Per-Anderse Agatona, ten ale odmítá podezření, že by měl něco společného s požárem, přestože předtím Linda hovořila o jeho hádce s jedním dělníkem, a odmítá i další nařčení (že vyhrožoval na kolaudačním večírku, stále tvrdí, že si nic nepamatuje, ačkoli to jsou pouhé tři dny).

Carsten odjíždí s kanystrem člunem na ostrov, kde byl naposledy před dvaceti lety v chatce, kde se nyní má sejít s Anatolijem, takže když ho Thomas a Aram shánějí, otevře jim Maria s informací, že není doma a že Celii není dobře („letí a odpočívá“), vypraví se tedy za Eklundem. Také identifikovali zapalovač, totiž „otisk prstu patří chlapíkovi jménem Gustav Kronberg“ (s. 234), trestanému za drobné krádeže, který ale před časem zemřel na předávkování heroinem. „Patnáct let“ by tam ale v případě, že by ho tam kdysi zapomněl, otisky nezůstaly.

Zároveň se kriminalisté snaží rozklíčovat Jonssonovu minulost, zjišťují prohřešky finančního charakteru již v minulosti, je možné, že se mstí někdo z tehdejších podvedených osob („Pád Unitged Oil hodně lidí zruinoval.“, s. 239, to hodně vypovídá „o jeho obchodní morálce“); zjišťují celou řadu podrobností až do současnosti (včetně podnikání v Rusku, dobrý známý na anglickém Finančním úřadu Jonathan Smyth hovoří o nekompromisním, přímo bezohledném chování, vědí nyní „o špinavých obchodech v Súdánu“, s. 241, a doslechli se i o incidentech v Rusku, které „měly zastrašit zahraniční investory“, s. 242).

Marie má sbaleno, omlouvá se, ale odchází, Carsten jí vyhrožoval. Pitva nezjistila identitu uhořelého, ale poukázala na to, že „nebyl původem ze Švédska“ (s. 248), vypadá to „na východní Evropu“, Mats Eklund si myslí, že by to mohl být „Marek Kowalski“ – jeho prý Jonsson obvinil z požáru. Muž byl silně podnapilý, ale nehoda to být nemohla, celé je to pochybné, tedy souvislosti nesedí. Eklund se omlouvá, že to neřekl dříve, přestože to věděl (Jonsson byl „hrozně naštvaný“, obviňoval ho, že požár je jeho chyba), policisté uvažují nad Jonssonovým chováním, táží se, zda by byl schopen násilí. Nakonec Eklund „přeci jen odpověděl“: „Carstena to rozčililo [když zjistil, že Marek zmizel], choval se jak šílenec. Strčil mě do prsou, až moc hrubě.“ (s. 254) Jonsson mezitím nakupuje u pumpy další benzín. K něčemu se schyluje, jeho vnitřní monolog – k Anatolijovi: „Měl jsi mě varovat, že mě budeš chtít okrást.“ (s. 259)

Nora si dělá starosti, již dříve telefonovala na Fyrudden (nikdo to nebral), nyní se vydala k vil, chce se „jen přesvědčit, že je na Fyrudennu všechno v pořádku, prohodí pár slov s Maria a Celií a půjde domů“ (s. 261). Celii najde v zuboženém stavu, musí k doktorovi, Celia jí pak řekne, že viděla muže, jak „v ruce držel kanystr“ (s. 272) a že je přesvědčený, že požár založil Agaton. V poněkud delší kapitole (ve srovnání s ostatními) mezitím sledujeme rozhovor a narůstající konflikt mezi Jonssonem a Anatolijem, který skončil rozházenými zakrvácenými dokumenty, které Anatolij přivezl, a jeho bezvládným tělem na zemi po uštědřených kopancích. „Já se od tebe ani od těch tvých zasraných ruských kamarádíčků nenechám okrádat,“ řve Jonsson. „Ty mi nebudeš diktovat, co mám dělat.“ (s. 266)

Skutečný zvrat nastává v okamžiku, kdy kriminalisté získají informaci, že Kronberg a Jonsson byli spolužáci a Linda Öbergová je Kronbergova sestra. Nyní se ale, již v rychlém sledu, střídají pohledy do Jonssonovy vily, kde Nora připravuje jídlo hladovým dětem a pokouší se dovolat Thomasovi, aby zavolal helikoptéru, která by Celii dovezla do nemocnice (místnímu doktorovi se nemůže dovolat) a na rozzuřeného Jonssona, který už pochopil, že luxusní stavba, která (jak se rovněž dozvíme) měla být i jeho návratem na místo dětství, byl omyl, a nyní postupuje s kanystry s benzínem nejdříve k domu Agatona, kterého policisté varují, on však zarputile odmítá odejít z místa, kde mu hrozí nebezpečí, a vydá se s baterkou a sekyrou vstříc agresorovi, což jej pravděpodobně po střetu s ním stojí život, a přichází ovšem i o dům, který Jonsson podpálil a poté se vydal ke své vile („Nikdo mu nebude brát jeho děti.“, s. 291). Nora zatím u mola spatří „uvázaný šedý člun RIB“, což jí „vyrazilo dech“ (s. 290), neboť Jonsson je s tímto rychlým plavidlem již zde, vrtulník se ale vydává jiným směrem (k Agatonovu domu), hasiči jsou již o požáru informováni, jedna akce předchází druhou. Ale i Thomas je rychlý a stihne při vstupu do ložnice zabránit nejhoršímu, když spatří muže se sekyrou nad hlavou u své ženy a po neúčinném varování jej střelí do stehna.

Je tak zabráněno totální zkáze a když potom s kolegy vyhodnocují celý průběh událostí, které skončí i pro Jonssona pobytem na jipce a pravděpodobně i na psychiatrii, neboť dle rozhovoru s lékařem „trpí psychózou“ (s. 314), kterou „mohla vyvolat abnormální psychická zátěž, akutní nedostatek spánku a kombinace alkoholu a drog“ (tamtéž, podílelo se na tom i „nějaké vyřizování“ s Rusem, kterého rovněž najdou, po informaci o chatce, kde kdysi Jonsson pobýval – Thomas se na ni dívá z okna), čteme: „Thomas si vybavil Carstenovy oči, když stál s napřaženou sekyrou nad Celií. Byly to oči muže, který ztratil veškerý kontakt s realitou.“ (s. 314)

Stále ale ještě nejsou vysvětleny všechny události, autorka, dodržujíc veškerá dramaturgická pravidla výstavby detektivky, si řešení nechává na poslední den líčení celého příběhu, do předpředposlední kapitoly, kdy při výslechu Lindy Öbergové se dozvíme, že Carsten ve škole šikanoval jejího bratra, „úplně mu zničil život, vzal mu i tu poslední jiskru sebevědomí“ (s. 308, viz i zmíněný úvodní text, popisující pocity šikanovaného chlapce). Ve škole to nikdo neřešil, Gustav se z toho nikdy nevzpamatoval, „psychický teror, co ho zasáhl skutečně do hloubky“ (s. 309) vedl v jeho dalším životě k drogám a Lindin bratr skončil špatně. Ona sama popírá, že by chtěla někoho zabít, i když požár (a předtím kámen do okna a pták, který měl zlomené křídlo poté, co se chytil do sítě, byl už skoro mrtvý) rozpoutal celou sérii dalších střetů a vedl i k ohrožení Agatonovy rodiny („Jeden muž přišel kvůli Lindě Öbergvé o život. Nemluvě o tom, co ten požár spustil.“, s 311). Vše více méně byla navazující shoda náhod (volné místo hospodyně, teprve tehdy si uvědomila, kdo je „Lars, Lasse“, jenž si změnil jméno, oslava, na níž zbylo po grilování množství tekutého podpalovače), takže vedle vzteku přišel „náhlý popud“, zapalovač (otisky na něm coby stopa vlastně uvedly pátrání tím správným směrem) pak byl předmětem, který nosila stále u sebe, byla to „také skoro jediná věc, která mi po něm zůstala“ (s. 312) Nyní se neočekávaně, bez jakéhokoli nátlaku, přiznává a děsí se, co způsobila.

Kniha nekončí nicméně, jakkoli vyšetřovatelé litují děti i Celiu, depresivně, naopak jakýmsi – v rámci možností – happy endem. Jonas se omlouvá, že nešel do vily s Norou a ta, když otevře oči, svírá v dlani prstýnek a slyší otázku (poslední věta knihy): „Noro, vezmeš si mě?“

Viveca Sten, Ve stínu moci, Severský krimiromán, Víkend 2019