Viveca Sten / Ve jménu pravdy

Jeden ze série kriminálních románů Vraždy na Sandhamnu Viveci Sten, úspěšné švédské autorky, mi jako novinku doporučila paní knihovnice při poslední návštěvě Knihovny Václava Čtvrtka. Mezitím jsem psal komentáře k jiným knížkám a teď zírám na papír s poznámkami, na nichž mám vyznačené nejrůznější vztahy, a uvědomuju si, že jsem značnou část toho, co jsem před Vánocemi rychle přečetl (a vrhal se lačně na další objevy), po Novém roce pozapomněl. Nu, snad to nebude tak obtížné se dostat zpátky k titulu, jehož četba mě bavila.

V doslovu napsaném na místě nedaleko Stockholmu (na ostrově v lokalitě, švédsky poeticky nazvané Stockholms skärgård, „Stockholmské zahradě ostrovů“), kde se příběhy nejen odehrávají, ale které i autorka sama na závěr stvrzuje jako místo svého žití, Viveca Sten píše o tom, že kniha vznikla ze dvou scénářů, příběhů, které propojila do jednoho – tak už to mě samozřejmě zajímá. A ovšem, jedna z prvních poznámek musí být, že text je charakteristický onou „realističností“, za jakou označujeme pocit, že se příběh před námi odehrává s podrobnými detaily jako ve filmu.

Oba příběhy se – po kurzívou vysázené kapitolce vyjmuté z pozdějšího textu, jejíž funkcí je vytvořit napětí a nalákat čtenáře – střídají v krátkých kapitolách (celkem 144), v některých případech pokračuje jeden příběh v několika kapitolách navazujících. Kromě toho je kniha rozdělena na větší bloky s označením dnů (Čtvrtek 12. června 2014 až Pátek 20. června, poslední dva dny jsou jakýmsi stručným dokončením).

Začátek prvního příběhu: Åsa Dufvová vypraví, na přání svého manžela Christiana, s ním ovšem nežije (žije s Ninnou a malým dítětem), syna Benjamina na jachtařský tábor, na nějž se chlapci, který je útlé postavy a spíše introvert, kromě toho (jak se ukáže) mladší než ostatní účastníci kurzu, příliš nechce. / Druhý příběh: Nora Lindová se těší, že „na svátek letního slunovratu“ budou Jonas a ona mít svatbu, ale mezitím ji čeká vedení žaloby (pracuje v Úřadu hospodářské kriminality) v případu Stát versus Niklas Winnerman a Bertil Svensson, (ještě před jeho zahájením, v 5. kap., jí její nastávající Jonas, pilot, oznámí, že se nemůže podílet na přípravách svatby, protože musí vzít let do Bangkoku, a jakkoli ji ujišťuje, že bude dva dny před svatbou zpátky, situace se – poruchou letadla – zkomplikuje). Důležité bude svědectví stavebního manažera Christiana Dufvy. To je ona expozice, v níž je zřejmé i propojení obou příběhů.

Je zřejmé, že autorka cílevědomě pracuje od začátku s vytvářením napětí (do poznámky s názvem „vše je v neklidu“ jsem si napsal soupis momentů, vytvářejících nervózní, neklidnou situaci: 1. Åsa „si všimla jeho vystresovaného výrazu“ (Christianova, hned na první stránce), tj. jednak až nenávistný vztah mezi manželi, komplikovaný vztah syna k oběma rodičům, 2. Nora prožívá pociťovaný tlak ze strany generální ředitelky Úřadu (vzhledem k předchozím neúspěšným případům), aby proces, který má na starosti, dopadl dobře, na druhé straně jí přicházejí výhružné mejly, do toho vzrůstá stres, když se komplikuje návrat snoubence z daleké ciziny, 3. (v dalších kap.) Benjamin je šikanován dvěma chlapci, z nichž jeden je problematický, navíc je tu potíž, že jeho otec je vysoce postavenou osobností, 4. Christian Dufva je zapleten do problémů, které mají charakter hospodářské kriminality a za důsledek soudní proces, v němž má svědčit – i na něj je vytvářen nátlak. A později ještě například problémy na policejní stanici, a ovšem – především postava devianta, který se objeví na scéně.

Niklas Winnerman, majitel firmy Biggallians ji svou činností „připravil o tolik peněz, že skončila v úpadku“ (s. 12), byl obviněn z trestného činu, on se bude hájit tím, že chybné podnikatelské rozhodnutí nemůže být trestné, bude třeba dokázat, že Bertil Svensson, opilec, který tvrdí, že si nic nepamatuje, je nastrčená figura, jejímž prostřednictvím došlo k manipulaci s kupními smlouvami. Dufva byl po deset let Winnermannovým společníkem, ten jej připravil o velký majetek (alespoň tak je to prezentováno, jak se ale ukáže, „všechno je jinak, než se původně zdálo“, jak uvádí autorka ve zmíněném doslovu). Nyní je potřeba dohledat peníze v desetimilionové částce (kap. 2).

Vcelku brzy se objeví zatím neidentifikovaná postava, která se pídí po malých dětech, nyní sleduje malou holčičku a vnímá její vyzývavé chování (3. kap.) Zatím jako epizodní se jeví také rodina Thomase Anderassona, jenž se chce vrátit k policii (dá se říci, že kolísá v životních cílech), jeho ženy Pernilly a malé dcery Elin (4. kap.). Nahlédneme také do pocitů Niklase Winkelmanna, který propadá alkoholu (kap. 6, bude mít pak problémy s tím, aby přišel k soudu ve slušném stavu).

Pátek 13. června – Christian vyzvedl syna a veze ho na soustředění (seznámíme se s prostředím), stále mu zvoní telefon – Niklas se dožaduje, aby odstoupil od svědectví u soudu, který má za pár dní začít. Další kapitola se vrací právě k němu, je nyní u svého právníka Emilssona, který jej varuje před Dufvou. „Jeho výpověď vás může potopit.“ (s. 34) Nyní se střídají kapitoly z prostředí jachtařského tábora – první jízda lodí s dvěma dívkami (Clara a Stina), instruktor Isak (9. kap.), problémy na vodě, které málem skončily tragédií (11. a 14. kap.), z policejního prostředí (12. kap., Thomas, nadřízená Margit a další policisté, další hrozba: oddělení bude přemístěno do Flemingsbergu, nejistota pracovních míst a celistvosti pracovní skupiny), zvyšuje se neklid Nory v práci (k tomu přispívají ještě její dny, ale především další výhružné mejly, které mj. tvrdí, že „ten hajzl lže. lže úplně o všem“), i doma v rozmluvě s manželem, který ji nevnímá (kap. 13, její spolupracovnice Leila Kacimová, kap. 16), sledujeme spěch při připravované cestě Thomasovy rodiny lodí „na Harö“ (kap. 15) či řečenou neidentifikovanou postavy devianta (10. kap.).

Neklid se stupňuje, dění postupně vyhrocuje. Zatím jen pozvolna. V táboře se na scéně objeví dva starší chlapci, Oscar a Sebbe (Sebastian), kteří budou představovat pro Benjamina nepříjemnou hrozbu (17. kap.), na obzoru ale je (ještě jej netušíme) aktuálně jiný problém, vyplývající ze slabin organizace (ty se ovšem v plné síle ukáží později), slabé místo je i v nedostatku instruktorů (18. kap., hl. instruktor David Rutkowski, plynule pak navazuje ve 20. kap. v následujícím dni), ozřejmují se Niklasovy problémy s půjčenými penězi (19. kap., figuruje zde muž jménem Artüras, ještě nejsou odkryty další souvislosti, jen Niklasovo vyděšení).

Sobota 14. června – vypuknou vlastní problémy, v táboře se ztratí jedna z dívek, s nimiž Benjamin byl na lodi, Clara (20., 22., 23. a 26. kap., nakonec se ukáže, že odjela domů, Benjamin se nyní, v 27. kap., ocitne v blízkosti oněch dvou chlapců, které Isak určil jako momentální náhradu na lodi, zároveň se začíná odhalovat i psychologický portrét Isaka a jeho problémů), jen jako připomenutí (funkci retardace) mají krátké obrazy Christiana, kterého sledujeme v jeho nové rodině (Ninna a malý Emil, kap. 21), či Thomase (jehož vlákno se ovšem nyní napojilo na epizodu se ztrátou Clary, 25. kap., pak 28. kap.). Samuel a Sebbe přecházejí do přímé agrese (dříve se mu jen po straně posmívali, nyní na Benjamina útočí slovy, že ho nikdo nechce, a fyzicky ho napadají, policista David sleduje Isaka, od jeho bratra Linuse „se dozvěděl o jeho nervovém zhroucení v loňském roce. // Nebyla chyba přijmout ho jako instruktora?“ (s. 81, 29. kap., 30. kap. v následujícím dni opět plynule navazuje).

Neděle 15. června – agrese chlapců se stupňuje, schovají Benjaminovi vestu, takže přijde pozdě na nástup, na útesu mu hodí šaty do vody (30. a 31. kap., též 34. kap.), Pernilla, Thomasova žena, se chová nepříjemně (32. kap.), Nora dostává další sprosté mejly (33. kap.), Niklase před domem, když se vrací z hospody, někdo brutálně zmlátí, je to Atürasův člověk, má vrátit peníze, které dluží (35. kap.).

Pondělí 16. června – pozornost se přesouvá k případu u soudu: při zahájení soudního přelíčení vypadá Niklas, jako když se popral, Nora uvede obvinění – „Niklas Winnerman připravil stát i svou firmu o deset milionů korun,“ přestože se peníze zatím nenašly (36. kap.), rozebírají se souvislosti (38. a 40. kap., vystoupení obžalovaného, v další kap. otázky státní zástupkyně, v kap. 42 se pak ozřejmuje úloha Svenssona a padne otázka, zda podepisoval dokumenty korupčně, tj. za úplatu), pracovně vytížená workoholička (buduje si kariéru) Pernilla znovu prudí, esemeskou dává manželovi vědět, že má – neočekávaně – vyzvednout Elin, ten má sám dost starostí s případem a obav z reorganizace (37. kap., zkrátka na všech frontách napětí, stres a spěch), na okamžik (ve 39. kap.) probleskne postava devianta, nyní již v blízkosti tábora, dokonce u postele Benjamina Dufvy (je nadepsána v chatce Hvězda (39. kap., „Po tváři se mu rozlil úsměv, když si představil jejich nahá těla v posteli. Jejich opálené paže, bílá místa ně těle, která byla přes sluníčkem schovaná. Nezáleželo na tom, jestli kluk nebo holka. Pohlaví nehrálo roli, hlavně, když chtěli to samé, co on.“ „Je mladý, pomyslel si blaženě.“) Zároveň si některé dívky (zvl. Sofie) všímají, že není něco v pořádku ve vztahu mezi Benjaminem a Samuelem, dozvídáme se, že „vždycky podváděl“ a čteme radu, aby se Benjamin od něj „držel dál“, protože „je schopný všeho“.

Sledujeme stav Niklase Winnermana (zlomená žebra, 43. kap.), práci Leily Kacimové (44. kap., navazující na otázku, zda je možné dohledat vybranou částku z bankomatu na úplatu Svenssona, příp. kdo ji vybíral) i samotné pokračování soudního procesu, který je v těchto kapitolách stále v centru pozornosti (45. kap.). Jen v jediné kap. (46. kap.) se vracíme do tábora k dalšímu střetu, resp. napadení Benjamina Samuelem (tentokrát je to rána pěstí do brady) s charakteristickou zlomyslností („Haha, to bylo zase jenom ze srandy.“). Potom se vracíme k Noře (byť v perspektivě její rodiny) a Winnermanovi (kapitoly 47 a 48), na ostrově se pak rozvíjí další událost, v níž dochází k problémům mezi oběma chlapci a Benjaminem, „stopovaná“ (49. a 50. kap.) – zde ale již dojde k setkání s „mužem“ (to je ten deviant), který, zdá se, jeví o Benjamina starost, nabízí mu Coca-Colu atd.. Využil problematickou situaci (vidíme tu na jedné straně ty zlotřilé kluky, na druhé Sofii, která má obavy), jak potvrzuje Benjaminův pocit: „Najednou se cítil mnohem lépe. Konečně nějaký dospělý, kterému na něm záleželo.“ (jak zrádné!)

Niklasovi se konečně podařilo dovolat se Christianovi, prosí ho, aby proti němu nesvědčil, že by ve vězení nepřežil, zároveň (opět typický stres) Christianovi volá odněkud Benjamin, takže telefonát s ním ukončí, Niklas vymýšlí řešení („Jak se říká, na hrubý pytel hrubá záplata.“ 51. kap.) Benjamin se nedovolá (z tábora nesmějí volat, pokouší se o to tajně, David, tj. instruktor na to nesmí přijít, 52. kap.) Tím se dostáváme zpátky do tábora, v jehož blízkosti je „muž“, který dnes večer „poprvé viděl Benjamina“ („Jestlipak spí ve slipech nebo nahý?“, kap. 53), vzápětí (54. kap.) volá Isakovi Christian (otec), který chce Benjaminovi dovézt nějaké věci, které zapomněl – z Isakovy reakce „Jeho táta by mu nikdy na tábor nic nedovezl.“ tušíme problém tohoto chlapce, jenž je zásadní v pozadí celého příběhu (pocit nedostatečnosti a selhání, jenž se oběma ztrátami – té dívky, která se už ztratila, a Benjamina, který bude unesen – v plné míře potvrdí). A pomalu se odkrývá i Winnermanův problém – je to hráčská závislost (hra v kostky na počítači).

Úterý 17. června (nejspíš nejdelší textový úsek, přes 150 stran) – do tábora konečně dorazil (opožděně, ale přece) Wille, další instruktor, Isak by měl jít hledat Benjamina, který chybí, místo toho ale podlehne Maje, která ho táhne „do prázdné chatky“ (56., pak 58. kap.), jeho otec se chystá na výpověď proti Niklasovi (57. kap.), vzápětí mu ale volá neznámá osoba, která mu vyhrožuje likvidací rodiny – a jak se ukáže, přiměje ho změnit výpověď (poměrně neobvykle dlouhá 59. kap. ze soudní síně. V táboře začíná pátrání po Benjaminovi (60. kap.), Isak propadá panice, ostatní se ptají, jestli neodjel domů jako ona dívka předtím. Panice („zoufalství“) propadá i Nora, jíž „hrozilo, že prohraje případ“ (změna Christianovy výpovědi, pořád nemají dohledané ony peníze, 61. kap.), dospěje k názoru, že Christiana muselo něco ovlivnit.

Åsa Dufvová (je zaneprázdněná, má tři porody) má telefon, syn jí dva dny nevolal, je to ale David Rutkowski, ptá se, zda není Benjamin doma – jak to, že ho nemohou najít? (nemá telefon u sebe, je vypnutý atd., to jsou všechno ony příznačné znepokojující detaily, které se pokouším zaznamenat jako součást poetiky Viveci Sten, především proto onen podrobnější komentář, 62. kap.), pozornost se přesunuje k otci, který jede za Benjaminem (63. kap.), zde se dozvídáme, že Isak se viní ze smrti tříměsíční Emily ve spánku – před osmi lety (to je ono trauma, které se s ním táhne, s pocitem nedostatečnosti, bez podpory otce atd.), pokračuje pátrání, jíž se účastní policie (Thomas), užitečná je Sofie, která prozradila, že Benjamin měl ze Samuela strach (zatímco instruktoři nebyli schopni vyhodnotit situaci 64. kap.), nakonec právě dívky (též Tindra) nasměrují pátrání k muži, kterého viděly už předtím.

Po kapitole, kde se pokoušejí vyšetřovatelé dohledat peníze, „zítra soud končí“ a pak už bude pozdě (65. kap.), pokračuje pátrání na ostrově, Thomas se dotazuje Sebba (Sebastiana) Grandina a Samuela Karlberga (poprvé uvedeni plným jménem), Samuel je drzý a sprostý (obhajuje své chování), ale poukáže rovněž k onomu muži („V Samuelových očích se nezračila ani kapka soucitu, v klidu seděl na sedačce a čekal na svolení odejít.“). Znovu krátká odbočka (k vystrašenému Christianovi, 67. kap.) a zpět k pátrání, které vede až ke člunu, v němž pobýval deviant – ale už tu není (Sofie hodně pomohla, 68. kap.). Znovu odbočka, tentokrát k Noře (69. kap.) a zpět do tábora (David by měl informovat svého nadřízeného Björna Ekholma, 70. kap.) a opět do soudního sálu (71. kap.), kde Dufvův advokát Emilsson šikovně nechá vysvětlit, proč měnil výpověď. Nyní se podle něho Niklas Winnerman zpronevěry nedopustil.

Vracíme se do výcvikového tábora, Maja se snaží Isaka přesvědčit, že za nic nemůže, dále se podbízí (72. kap.), policie pátrá i s pomocí psa Jacksona (73. kap.), David udeří (konečně) i na ty dva kluky, Sebbe všechno hází na argesívnějšího Samuela (74. kap.), nyní se podrobněji rozebírá situace Isaka (jak to vysvětlí otci, kterému nikdy nic nebylo pochuti), chlapci se nyní dělá špatně (a uvažuje o špatném řešení – „Možná existovalo jiné východisko?“, 75. kap.), řeší se, co s oběma agresory (76. kap., poslat je domů). Odbočka k vyděšenému Christianovi (zbytečné zděšení před běžnými návštěvníky restaurace (77. kap.) a zpět do tábora, kde David shromáždí všechny přítomné a žádá, aby řekli vše, co by mohlo pomoci (78, kap.). Nyní ale hledají Samuela, ani Sebbe neví, kde chlapec je – a nová stopa, dívenka Agnes se šla v noci vyčůrat a před chatku, kde bydlel Benjamin, viděla muže (79. kap., pokrač. 81. kap.).

Noru stále více zneklidňuje manžel zprávou, že došlo k poruše letadla, a hrozí, že se nevrátí včas na svatbu (80. kap.). Od vyšetřování se přesouváme k aktuální situaci, v jaké se ocitl Benjamin (z jeho perspektivy, 82. kap., „je svázaný“, „Někdo ho přepadl. Unesl.“, propadá panice, pokračování 86. a 93. kap., vkládané do věcně popisovaného vyšetřování, zatímco v té poslední chlapec prožívá až halucinace, obrazy z dětství – „Tohle nebyl domov.“, další, 98. kap., musel „se vyčurat“, uvědomuje si, že „žádný zachránce nepřijde“, totéž se opakuje v kap. 104).

To, že Benjamin byl unesen, už ale ví i Thomas, který si klade otázky, hovoří s Björnem Ekholmem, Samuela si odvezl otec, takže se našel (83. kap., „Znepokojilo ho, když slyšel, co se tady stalo.“, ovšemže se ve své nadřazenosti neobtěžoval to někomu říci). Thomas se ptá, do jaké hloubky prověřují instruktory, např. „jestli nemají záznam v trestním rejstříku“, vedoucí táborové organizace přiznává, že „takhle do hloubky“ nejdou, nicméně procházejí školením – tušíme chatrnost celého systému, skuliny v něm umožňují, aby se přihodilo to, co se přihodilo.

Otázkou je, „jak mohl pachatel vědět, že Benjamin bydlí zrovna v téhle chatce.“ Seznamy účastníků jsou vyvěšené. Především ale: „Tábor nikdo nehlídal, nebyl ani oplocen, přes den byl prakticky opuštěný. Nebyl problém si zjistit, kde které dítě bydlí.“ Námořní policie zajišťuje nyní stopy (84. kap.), David hovoří s Isakem, který mu nebere mobil, pak s vedoucím, ten na něj řve, že zničil dobré jméno organizace, kterou léta budoval (85. kap.). Isak zjišťuje, že omylem prozradil, kde Benjamin bydlí muži, o němž se domníval, že to je jeho otec (tak se ten muž představil), stále více si uvědomuje svou vinu a myslí „na stříbrný hák ve stropě“.

Vyšetřování pokračuje. Thomas si uvědomuje, že také Elin je jedináček (87. a 89. kap.), Margit hledá motivaci, přemýšlí i o Christianovi atd., pozornost se na chvíli přesouvá k druhému případu, respektive jeho propojení, nyní se totiž hledá Christian Dufva, který je spojen s oběma, atmosféra neklidu pokračuje – chladný rozhovor mezi Thomasem a Pernillou, která se zdržela na služební cestě („Máme akutní případ.“ / „Který je důležitější než tvoje dcera?“), poté Thomas volá Noře, ta je přesvědčená, že obě události spolu musejí nějak „souviset“ (90. kap., také ona si říká, kdyby to bylo moje dítě). Také Åsa se děsí (91. kap.). Konečně je tu tip – Pontus Lindqvist, sexuální delikvent, trestaný opakovaně za různé činy, 37 let, podezřelý i z vraždy, ale za ni nebyl nikdy odsouzen (92. kap.).

Niklas Winnerman se odhodlává, že se musí dát do pořádku a zbavit se herní závislosti (které ovšem později znovu propadá, 94. kap.) Thomas a jeho kolega Aram se vydávají autem za Lindqvistem, dozvídáme se o něm další informace (je i násilník), (95. kap., činžovní dům na Ekebergabecken, kap. 97, chtějí ho zatknout, ale udělají chybu a on uteče, zkoumají nyní jeho byt, 100. a 102. kap., zdálo se, že našli klíč od Lindqvistovy lodě, ukáže se, že je ale od skladiště ve Shurgardu, jedou tam, pokrač. 103. kap., v kap. 105 přivedou psa, řešit to budou schopni až zítra). Isak se rozhodne se zabít, sledujeme jeho pocity – „Jsem totálně vyřízenej.“ (99. kap.) Také Christian dospěje, když ho konečně Åsa dožene telefonem v hospodě, odkud ho už vyhánějí, a konečně se dozví (otec – jako poslední), že Benjamina unesli, k tomu, že je vinen. „Měla pravdu. Za všechno mohl on.“ (101. kap.).

Středa 18. června – začíná uskutečněním Isakova rozhodnutí, když se vydal k sauně (106. kap.), pak se hned vracíme k Aramovi a Thomasovi u skladiště, kde mohl Lindqvist ukrývat Benjamina (107. kap.), Wille objeví náhodou vyryté rýhy v Isakově zápisníku a pochopí, že je „průser“, vzbudí Davida, vyhledají ještě Maju (108. kap.), vzápětí sledujeme Isaka, jak se už chystá to udělat (109. kap.) – teď se hraje o čas (stejně jako v dalších vláknech příběhu, například ohledně návratu Jonase z Bangkoku, který se, jak Noře telefonuje, komplikuje, 110. a 112. kap.). Ve chvílích napětí je děj rozfázován (jakýsi protiklad opakování situace, jako tomu je u Benjamina, jehož zoufalství ovšem rovněž roste) – to je případ Isaka, kde je vlastně jednoduchý děj (David s Majou jdou nyní k sauně) rozfázován do řady kapitol (nyní 111. kap., konečně ho najdou – už viset od stropu, 113. kap.).

Benjamina ve skladu nenašli, což u Thomase provází „pocit prohry“, pes musel (trenýrky v zásuvce bytu) zachytit jinou stopu, mezitím volá Margit, ať přijde, že našli Christiana, ten vyvrátí, že by mu někdo vyhrožoval či požadoval výkupné (114. kap., „Neznělo to zrovna přesvědčivě.“, totiž popírá, že by byl s někým „ve sporu“ – ovšemže je, ale v jiném případu). Leila našla něco na kameře v bance, volá Noře (115. kap.), na neostrém záběru najdou postavu s Winnermanovými brýlemi, 118. kap). Mezitím policie chytla (někde v obchodě) Lindqvista (116. kap., ovšemže ještě není vyhráno, při výslechu, 117. kap., se Lindqvist tváří, že neví, o co jde – „nehnul ani brvou“, veškerá obvinění vyvrací, tvrdí, že ho chtěl chránit před těmi dvěma kluky, pak utekl), Aram informuje, že v táboře se Isak Andrén (poprvé uvedeno celé jeho jméno) pokusil o sebevraždu.

Že bude „všechno jinak“, začínáme tušit teprve tehdy, když čteme, že Christianovi někdo volal, že když poslechne, „tak se ti kluk za pár dní v pořádku vrátí“ (119. kap., takže jestli Linqvist tvrdil, že nikoho neunesl, bude to asi pravda – tíživé jsou právě ony pochybnosti.) To ovšem vyšetřovatelé stále nevědí a drží se tedy původního scénáře (je zřejmé, že klíčovou roli v textu hrají různé perspektivy postav, nyní krátké připomenutí Benjamina, právě z jeho pohledu – jako v řadě předchozích kap., zde 120. kap., Nora žádá o posunutí případu vzhledem k novým důkazům, kap. 121, Lindqvist trvá na nevině, kap. 122). Zároveň probíhá přelíčení s Winnermanem, Nora dává pokyn, aby byl spuštěn film, a v okamžiku, kdy se objeví muž v brýlích, které nosí Winnerman, Bertil Svensson vykřikne: „To je on […]. Ten, co mi dal ty peníze.“ Není to ale Winnerman, nýbrž Christian Dufva (123. kap.). V obou případech tedy dochází k radikálnímu posunu – u toho s Benjaminem si ale ještě musíme chvíli na to, jak to skutečně bylo, chvíli počkat.

Benjamina se totiž stále nepodařilo najít, Lindqvist trvá na svém, Thomas jede do nemocnice za Isakem, jenž se na chvíli probudil z kómatu, hovoří s jeho matkou Ulrikou, která nechápe, proč si chtěl tak ublížit (nepochopení je jeden z podstatných rysů reality předkládané autorkou, dokázal jsem to zformulovat až nyní, 124. kap.) Při pokračování přelíčení zazní (s. 323) věta, která je v názvu celé knihy – „Ve jménu pravdy“. Vztahuje se k povinnosti státní zástupkyně „přihlédnout i ke skutečnostem, jež hovořily ve prospěch obžalovaného“. Na dalším snímku filmu se ukáže „bankovní výběrový lístek, převod peněz na účet Åsy Dufvové“. Nyní se posouvá interpretace – a odhaluje pravda – v případě zpronevěry v plné míře. „Byl to malý zázrak,“ odhalení díky Leile – firmu neokradl Niklas Winnerman, nýbrž Christian Dufva, jenž po celou dobu svaloval vinu na svého společníka „a současně hovořil o svém těžkém rozvodu“. Ve skutečnosti musel vyplatit svou manželku, protože podle manželského majetkového práva měla jeho bývalá žena nárok na polovinu podílu ve firmě Byggalians – a tuto částku Christian neměl. A transakci provedl transakci přesně v době, kdy měl tyto finanční potíže. Niklas neměl také nic společného s vyplacením peněz Bertilu Svenssonovi (125. kap., uzavření 127. kap.). Christian vysvětlí i další podrobnosti. A nakonec jen zašeptá: „Kde je Benjamin?“

Mezitím se Isak probral, prozradí, že řekl, kde Benjamin bydlí, nějakému muži, o němž se domníval, že je jeho otec. Hovor proběhl z táborového telefonu – to je další klíčová informace (126. kap.). Nora zpochybňuje nyní (rovněž po telefonu) Thomasovy argumenty, že našli deviantův otisk prstu a trenýrky, jako možnou shodu náhod a upozorňuje na výhrůžky Dufvovi. „To, co Nora říkala, otřásalo jeho přesvědčením víc, než si chtěl přiznat.“ (128. kap.) Při vyšetřování „docházelo k těm nejpodivnějším událostem“, hlavní svědek změnil „na poslední chvíli svou výpověď“ a jeho syn byl „unesen přesně v ten den, kdy on sám má jít svědčit.“ A pravda se ozřejmuje – z perspektivy Wimmermanovy – rovněž v tomto případě. „Panebože, co to ti Litevci provedli?“, říká si, když v televizi slyší o únosu chlapce. „Chtěl po nich, aby Christiana postrašili a přinutili ho změnit výpověď. Ale tohle?“ (129. kap.). Navíc je ale v průšvihu, přijde mu esemeska „Přišel čas zaplatit.“ – tzn. musí rychle zmizet, nebo ho zabijí.

Pořád se ale ještě nemohou dobrat konce, v Lindqvistově počítači najdou dětskou pornografii (fotky), takže to bude na obžalobu, ale nic jiného, telefonát v táboře byl z předplacené karty, takže anonymní (130. kap.), je třeba ještě vyslechnout znovu Christiana, ten dovysvětlí onu hrozbu se změnou výpovědi a únosem (132. kap.) Mezitím se zjistí, že Winnerman není doma, mohl by být na chatě. Z jeho perspektivy – vystresovaný a opilý odjíždí (133. kap.), policie ho stíhá (134. kap. – dramatická honička před závěrem). A ještě perspektiva vystrašeného Benjamina (135. kap.) A jakáže to je past? Litevci schovali Benjamina ve Winnermanově domě (chatě, 136. kap.), policisté oba najdou (137. kap. – „Už nemusíš mít strach.“). Chvíle, kdy řada věcí dopadla dobře – manžel Nory se vrátil včas (letadlo se podařilo opravit, 138. kap.), matka Benjamina děkuje Thomasovi, že syna včas našel (139. kap.)

Ještě řada věcí ovšem zůstala nedovysvětlená, podstatná je ale jedna věc. Nakonec budou ti, kteří byli podezříváni, odsouzeni za jiný trestný čin – Winnerman za inscenaci únosu dítěte (to byl on, kdo telefonoval, kde Benjamin je), přestože jeho advokát komplikuje rozhovor, nakonec Winnerman obviňuje jeho, že ho k tomuto jednání přiměl – a především také přiznal, že měl dluh z hazardu, který všechno odstartoval (139., 140. kap.). Lundqvist půjde rovněž do vězení, trenýrky patřily jinému chlapci, další oblečení se našlo jinde, pes ho správně vyčmuchal, odtud vedla cesta k nalezení mrtvoly ze starého případu, v němž deviantovi nebyla tenkrát prokázána vina (141. kap.).

Poslední dva dny – Čtvrtek 19. června a Pátek 20. června – jsou vlastně už jen dodatkem, dořešením smíření obou rodin, Thomase a Pernilly, která se nakonec omluvila (Thomas už to takhle nechtěl dál a domníval se, že by bylo lepší, když by bydleli odděleně, překvapila ho reakce ženy) a Nory a Jonase, jenž se včas vrátil. Obě rodiny se sešly na svatbě Nory a Jonase v Sandhamské kapli (jediná, poslední kapitola toho dne – a jediný obsah, končící už bez napětí – končí Thomasovými slovy: „Miluju tě, pomyslel si. Copak to nestačí?“)

Nebudu už nic dodávat, byť by bylo možná dobré shrnutí některých momentů, formulovaných v průběhu textu. Pozorný čtenář si je ale najde.

Viveca Sten, Ve jménu pravdy, Vydavatelství VÍKEND 2021