Virginia Woolfová / Deníky (II)

Už od začátku četby si uvědomuju to, co jsem u četby deníku předpokládal, totiž že některé souvislosti mně budou nejasné. Přestože je kniha doplněna jmenným rejstříkem, mnohé není povysvětleno. Musel bych tedy mít k ruce (nebo už nastudován) nějaký věcně orientovaný životopis, kde by byly popsány především osobní vztahy či další literárně veřejné aktivity Virginie Woolfové.

Zajímavá paronomázie u jmen, která jakoby podporovala vnitřní řadu toho, komu „patří“ literární dílo: příběh knihy – autorka – kritik/čtenář: „Zase svítí slunce; napůl jsem už skoro zapomněla na Orlanda, od té doby, co jsem ho dala číst Leonardovi, a tím se napůl vymanil z mého vlastnictví.“ (s. 144, úterý 24. dubna)

Duchovní a materiální stránka věci: „Díky Majáku (mám teď auto) nemám pocit, že jsem zavřená v Londýně, a dovedu si teď představit třeba večer někde na vřesovišti nebo ve Francii, aniž závidím – jako kdysi v Londýně za krásných večerů.“ (s. 145, čtvrtek 31. května) Dále jiná souvislost: „Mám pokračovat v téhle samomluvě, nebo si mám vymyslet posluchačstvo, které mě přinutí něco popsat? Tahle věta je důsledkem knihy o beletrii, kterou teď píšu – znovu, znovu. Je to z ruky do huby. Načmárám si, co mě napadne o romantismu, o Dickensovi a tak dál, dnes večer chvatně vychrlím cosi o Jane Austenové a zítra to dám nějak hezky dohromady. Všechny tyhle kritické úvahy však může vystrnadit touha napsat příběh. Pořád mám někde v hlavě tu Můry.“ (s. 147, sobota 12. srpna)

Imaginace tvorby a pozorování aktuálních okamžiků? „Poslední srpnový den a jako skoro všechny ty ostatní neobyčejně krásný. Každý den je tak pěkně a teplo, že se dá sedět venku. Ovšem taky je na nebo spousta toulavých mračen, a tak světlo sílí a zase vytrácí, což mě v duhách uvádí přímo do vytržení. Vždycky mi připomíná světlo pod alabastrovou mísou. Sláma na polích teď stojí ve skupinkách tří, čtyř nebo pěti žlutavých koláčků – vypadají, jako by v nich byla spousta vajec a koření; vysloveně k nakousnutí. Někdy zahlédnu dobytek, jak kluše potokem „jako šílený“, jak by řekl Dostojevskij. Oblaka – kdybych je dokázala popsat, udělala bych to. Včera za jedním z nich jako by vlály vlasy – jako velmi jemňounké bílé vlasy starce. Teď jsou opět bílá, ale na pozadí ocelové oblohy; nicméně slunce za domem prosvětluje trávu dozelena. Dneska jsem šla procházkou k dostihové dráze a zahlédla jsem lasičku. (s.148, pátek 31. srpna)

A zvnitřnění pocitů z okolních vjemů, kromě toho vnitřní spojitost s předchozím záznamem – motivy oblohy a stříbrné barvy; závěr obsahuje jisté tajemství: „Často mě teď přepadá pocit, jako by mi začínalo být chladno, jako by na mě přestalo svítit slunce. Jako by se podstata vlastní existence ochlazovala – ale teprve to začíná. Člověk zchladne a zestříbří jako měsíc. […] Jako bych tu měla zbožné útočiště před velkým utrpením – a přitom stále pocit jakési hrůzy – člověk se tolik bojí samoty. Toho, že dohlédne na dno. To je jeden z pocitů, které jsem tu prožívala někdy v srpnu. A pak jsem se dopracovala k vědomí toho, čemu říkám »skutečnost« - toho, co vidím před sebou; vědomí čehosi abstraktního, co ovšem sídlí na obloze a na pahorcích kolem – a na ničem jiném nezáleží; v tom také spočinu a přetrvám. Nazývám to skutečností. A někdy si říkám, že to je pro mě to nejnutnější; to, co hledám. Ale kdoví – jakmile se člověk chopí pera a začne psát? Je těžké nevymýšlet si, že skutečnost je to a ono, a přitom jde stále o totéž. V tom také možná spočívá moje nadání, to mě možná odlišuje od ostatních.“ (s. 149, pondělí 10. září)

U nás méně známé osoby: Richard Trench, angl. autor populárních pojednání o historii, literatuře, teologie a filosofii, lady Emerald Cunardová, patronka umění atd. (s. 152)

„Ano, ale co Můry? To měla být abstraktně-mystická knihy bez očí; hra-báseň. Jenže když je to příliš mystické nebo příliš abstraktní, může to působit afektovaně.“ (s. 154, středa 7. listopadu, kniha přejmenována později na Vlny)

„Otcovy narozeniny. Bylo by mu šestadevadesát, ano šestadevadesát, zrovna dnes, a taky mu mohlo být, jako jiným lidem, které člověk znával, ale milosrdně k tomu nedošlo. Jeho život by znamenal konec mého. Co by se bylo stalo? Žádné paní, žádné knihy – nepředstavitelné.“ (s. 155, středa 28. listopadu)

„Stojí život na pevných základech, nebo vám prokluzuje pod rukama? Tyhle dva protiklady mě pronásledují. Takhle to jde celou věčnost; vydrží věčně; sahá až na samé dno světa – tenhle okamžik, v kterém se nacházím. A také je pomíjivý, letmý, průsvitný. Pominu jako ten odraz mraku na vlnách.  Možná je to tím, že ačkoli se měníme, jeden následuje druhého, tak rychle, tak rychle přesto kráčíme jako lidské bytosti v jakési posloupnosti a spojitosti, a prochází námi světlo. Ale co je to světlo? Pomíjivost lidského života na mě působí takovou měrou, že se často loučím, jako by to bylo napořád – třeba po večeři s Rogerem; nebo se snažím odhadnout, kolikrát ještě uvidím Nessu.“ (s. 158, pátek 4. ledna, začátek roku 1929)

„Teď k té knize, k Můrám. Jak mám začít? A co to má být? Necítím žádný silný podnět; žádnou horečku, jen silný tlak obtížnosti. A proč ji tedy psát? Proč vůbec psát? Každé ráno si napíšu malou skicu, jen tak pro zábavu. Dalo by se snad říct, že těmhle skicám nepřikládám nějakou zvláštní váhu. Nesnažím se vyprávět příběh. Ale možná by se to tak dalo udělat. jako když člověk myslí. Možná že jsou to ostrovy světla – ostrovy v proudu, které se snažím vyjádřit, jak jde sám život. Jak proud můr táhne silně tímhle směrem. Uprostřed lampa a květináč. Ta květina se může stále měnit. Ale mezi jednotlivými scénami musí být větší jednota, než si teď dovedu představit. Možná by se tomu mohlo říkat »vlastní životopis«. (s. 160, úterý 28. května)

„Nejspíš mě vyrušila večeře. A teď jsem deník otevřela v úplně jiném rozpoložení – tedy abych zaznamenala tu úžasnou skutečnost, že jsem přičinila poslední opravu ke knize Ženy a beletrie, neboli Vlastnímu pokoji.“ (s. 162, pondělí 19. srpna)

Poznámky o zdraví, rozebírá jednotlivé položky – brýle, chůzi, přechod, stavy duše atd. (s. 163)

„Včera ráno jsem opět začala Můry, ale ten název musí být jiný. Hned několik problémů najednou se halasně domáhalo, abych je vyřešila. Kdo si to celé myslí? A budu já stát mimo tuhle postavu? Chtělo by to nějaký prostředek, ale ne trik.“ (s. 164, středa 25. září) A v dalším zápisu (pátek 11. října): „Skočila jsem na ten nápad psát sem, abych se nemusela věnovat Vlnám nebo Můrám či jak se to vlastně bude jmenovat.“ Prozrazuje to váhání. Podobně dále: „Hanebně píšu sem – na konci dopolední práce. Začala jsem komponovat druhou část Vln – a nevím. Nevím. Mám pocit, jako bych jen sbírala poznámky ke knize – a bůhví, jestli kdy seberu odvahu a opravdu to napíšu.“ (s. 167, sobota 30. listopadu)

A opět motiv mraků a křídel: „Hlavou jako by mi proplouval mrak. Až příliš si uvědomuju své tělo a ráda bych už vybočila z vyjetých kolejí života a vrátila se k literatuře. Jednou či dvakrát jsem pocítila to zvláštní zaševelení křídel v hlavě, které se dostavuje, když bývám nemocná – například loni touhle dobou jsem ležela v posteli a promýšlela si Vlastní pokoj (kterého se přede dvěma dny prodalo už deset tisíc výtisků).“ (s. 171, neděle 16. února 1930)

Následuje – v témže zápise – dlouhý komentář/deskripce psychických stavů v době ataků a hned na to podrobný rozbor Childe Haroldovy pouti, vč. řady úryvků textu. Zápis v pondělí 17. února nedopsán – v polovině věty, po komentáři „stoupla mi teplota, ale teď už zase klesla; a teď“

„Hned jak jsem přestala psát, pustila jsem se do Shakespeara. Dokud mám ještě pootevřenou a doruda rozpálenou mysl. […] Zjevně měl tak dokonale kujnou mysl, že dokázal dát nový vzhled jakémukoli myšlenkovému pochodu. A když se uvolnil, padala z toho sprška nevídaných květů. Proč by se tedy vůbec ještě někdo měl pokoušet psát? Tohle už v podstatě není »psaní«“ (s. 176, neděle 13. dubna)

„Jsme v Rodmellu a myslím, že tu zůstanu další den nebo dva (když se odvážím), abych ten proud myšlení nepřerušila a dopsala to. Bože, pak si snad odpočinu. Potom na mě čeká článek, a ještě později se zase vrátím k tomu děsivému dotváření téhle věci. Nicméně možná to bude místy i radostná práce.“ (s. 177, středa 23. dubna)

„Právě jsem dopsala, touhle kapkou inkoustu na perku, poslední větu Vln. Myslím, že bych to měla zaznamenat, pro všechny své potřeby. Ano, bylo to největší vypětí mysli, jaké jsem kdy poznala; tedy rozhodně ty poslední stránky. Myslím, že stojí pevněji na nohou než jindy. A taky se domnívám, že jsem se neúprosně a asketicky držela původního záměru.“ (s. 177, úterý 29. dubna)

Na cca 20 stranách (od 1. května do poloviny července následujícího roku, tj. 1931) roztroušeny prakticky v každém zápisu další poznámky k Vlnám. „Myslím, že užuž dopíšu Vlny. Možná se mi to podaří v sobotu. Tohle je pouze autorská poznámka: ještě nikdy jsem si nad žádnou knížkou tak nepotrápila mozek. […] Myslím, že jsem uskutečnila přesně to, o co mi šlo. Jistěže jsem celou tu osnovu značně pozměnila. Ale mám pocit, že jsem si paličatě a po dobrém či po zlém prosadila své. […] A budu schopna zase číst a plně se na to soustředit – což jsem nedokázala nějaké čtyři měsíce, řekla bych. Bude to půldruhého roku, co to píšu – a nejspíš to stihneme vydat až na podzim.“ (s. 186, pondělí 2. února) „Teď si tu musím v několika minutách, co zbývají, zaznamenat, nebesa budiž pochválena, že jsem dokončila Vlny.“ (s. 188, sobota 7. února) „Pokud si tady nenapíšu čas od času pár vět, odvyknu si psát rukou. Teď se totiž zrovna zabývám přepisováním 332 stránek té velice zhuštěné knihy, tedy Vln.“ (s. 190, středa 13. května) „Ovšem můj účetní výkaz Vln vypadá teď nějak takhle:
Začala jsem seriózně psát asi 10. září 1929.
První verzi jsem dopsala 10. dubna 1930.
1. května 1930 jsem začala psát druhou verzi.
Druhou verzi jsem dokončila 7. února 1931.
Druhou verzi jsem začala opravovat 1. května 1931, skončila 22. června 1931.
Strojopis jsem začala korigovat 25. června 1931.
Skončím (aspoň doufám) 18. července 1931.
Pak už zbývají jen korektury z tiskárny.“ (s. 192, úterý 14. července, k tomu zajímavé ještě zápisy z pátku 17. července a neděle 19. července, pokračují ještě i na začátku roku 1932)

„Včera v noci zemřel Arnold Bennett a já se nad tím rmoutím víc, než bych byla čekala. Sympaický, opravdový muž; jako by mu cosi bránilo, trochu nešikovný v životě; myslel to všechno dobře; neohrabaný, laskavý, trochu neotesaný, ale byl si toho vědom; jako by tápal v příšeří a snažil se cosi najít; zahlcený úspěchem; se zraněnými city; dychtivý, s tlustými rty; nesnesitelně přízemní; dost důstojný; oddaný psaní; a přece se vždycky nechal ošálit; oklamaný nádherou a úspěchem; naivní; děsivě nudný; sobec; nehledě na všechny ty jeho schopnosti hodně vydán na milost a nemilost životu; hokynářský pohled na literaturu.“ (etc., s. 189, sobota 28. března, podobně zajímavá charakteristika Ethel Smythové o dvě stránky dříve)

Co je dále „v tomhle sebestředném deníku“? (s. 195) V květnu poznámky k esejím o literatuře (David Copperfield, de Quincey), v červenci „ve spánku“ promýšlí další román, na dalších stránkách se dozvíme jméno, Flush, v prosinci: „Propána, od 11. října jsem napsala přes 240 stran!“ (s. 210, pondělí 19. prosince, ale už 23. prosince tuto práci zpochybňuje – „ta nuda!“) Zápisy se přelévají přes hranu roku 1932/1933.

V lednu soupeří o pozornost dvě knihy – Flush a Pargiterovi, ta druhá „vytlačuje“ první, konečně pak ve čtvrtek 26. ledna je Flush „odeslaný“. „Právě jsem ústy Elviry Pargiterové poznamenala, že je to vrchovatě zkorumpovaná společnost a že si od ní nehodlám nic brát atd. atd. […] Stěží rozlišuju, kým zrovna jsem nebo kde – Virginií, nebo Elvirou; v Pargiterových, nebo vně.“ (s. 217, čtvrtek 2. února) Odmítá pocty univerzit. „Ale co Pargiterovi? Myslím, že tu bude něco úžasného. Musím se zachovat neohroženě a riskantně. Chci v nich zachytit celou společnost – o nic méně. Fakta, ale také vizi – a obojí zkombinovat. Něco jako Vlny souběžně s Nocí a dnem. Půjde to?“ (s. 219, úterý 25. dubna)

Cesta do Itálie – Juan les pins, Pisa, Siena, Shellyho dům, Abbazie, Piacenza, Parma, v červenci už zase píše, Partigerovy přejmenovává na Tady a teď (jako obvykle někde oba názvy vedle sebe).

Úvahy o Shakespearovi, návštěva Stratfordu nad Avonou, „»Sem se díval z okna své, pracovny, když psal Bouři,« prozradil nám průvodce. A možná nelhal.“ (s. 239 ad., úterý 17. dubna a další zápisy)

Čím píše? Ovšemže pak přepisuje na psacím stroji, ale tahle podvojnost je zajímavá. „Ještě úžasnější je, že píšu zlatým watermanem a užuž pomýšlím na to, že jím úplně nahradím ocelového woolworthe.“ (s. 241, pátek 18. května)

„Teď je důležité věc neuspěchat. Uprostřed přívalu se zarazit; nikdy nezkoušet tlačit dál; pěkně se uvolnit a dopřát tomu podvědomému světu, aby se zalidnil; nehnat se dopředu s pěnou u úst. není spěch. Mám dost peněz, abych vydržela celý rok. Pokud má tahle knížka vyjít příští rok v červnu, je dost času. Poslední kapitoly musí být hutné, musí se v nich všechno shrnout a vzájemně propojit, čehož můžu docílit jedině tak, že si každé ráno postupně nechám pomalu projít hlavou celou knihu.“ (s. 242, úterý 22. května)

„Ano, tuším, že díky náhlému náporu způsobenému dvěma probdělými nocemi, po nichž jsem dost časně vstala, už před sebou vidím konec Tady a teď (nebo jestli se to bude jmenovat Hudba či Úsvit? – vlastně pořád nevím). Na konci Elvira vyjde z domu a zeptá se sama sebe: Proč jsem si udělala ten uzel na kapesníku? – a mince se rozkutálejí.“ (s. 245, pátek 17. října)

„Z tady a teď vyplynulo poučení, že lze užít všechny možné »formy« v jedné knize. Takže ta příští bude třeba básnická, ze skutečnosti, komedie či hra. Vyprávění i psychologie, všechno v jednom. Velmi krátká. Bude to chtít promyslet – hra o Parnellových, případně životopis paní P.“ (s. 246, úterý 21. srpna)

Cituje Maupassanta, který napsal o spisovatelích (uvádím český překlad z poznámky pod čarou):  Neexistuje v něm už žádný jednoduchý pocit. Vše, co vidí – jeho radosti, jeho potěchy, jeho strasti, jeho beznaděje se okamžitě stávají předmětem pozorování. Přese všechno, proti své vůli, donekonečna analyzuje nitro, tváře, gesta, intonace. (G. de Maupassant, Na vodě) (s. 247-8)

V říjnu komentáře k četbě, mj. i seznam (uvádím lineárně, tj. ne v tabulce jako je v knize, s. 251:)

Shakespeare: Troilus a Kressida, Perikls, Zkrocení zlé ženy, Cymbelín, Maupassant, De Vigny, Saint Simon, Gide, jenom útržky, z knihovny: Powys, Wells, lady Brookeová, Próza. Dobrée, Alice Jamesová

Průběžné poznámky o některých přátelích, smrti Rogera, obavách z kritik, zda bude ona po smrti zařazena mezi anglické spisovatele, postřehy z přírodních úkazů etc. Na začátku roku 1935 sebekritický komentář ke komedii Freshwater, uvedené na večírku 18. ledna, hráli Vanessa, Julian a Angelica Bellovi, Adrian Stephen a Leonard Woolf. (posl. téma s. 261, úterý 1. ledna 1935) Tamtéž, z četby: Skutky apoštolů, čeká jí „sedm dílů Renana“ (tj. Ernesta Renana) Později nápad na další „hru“, Letní noc (s. 263), dále Královna víl, Dědici z Redcliffu, Kontrapunkt života A. Huxleyho, jehož stylu psaní se ovšem „musím vyhnout“ (s. 264). Další kritiky Bloomsbury („Zesměšnili celou Bloomsbury a mě spláchli s ní.“, s. 266)

Charakteristická spleť různých motivů, od reflexe tvorby a četby přes plány na příští dny a záznam o minulém: „Tímhle tempem Očistec nikdy nedočtu. Ale ono skoro nemá cenu číst, když se polovina mé mysli stejně zabývá Eleanor a kitty. Ta scéna potřebuje zhutnit. Je to moc řídké. Ale dopíšu ji, než se vydáme do ciziny. Pomýšlíme na tři týdny v Holandsku a ve Francii; týden v Římě, tam poletíme. Včera jsme si zašli do zahrad v Kex, a pokud je zapotřebí nějakých poznámek ohledně rostlinstva, tímo se dává najevo, že včera byl klasický den třešňových květů, hrušní a magnolií. Nádherná bílá s černými kalichy květů; jiná dofialova, ta už opadávala. A další a další. Žluté keře a žluté narcisy v trávě. Prošli jsme se i Richmondem – dlouhá procházka kolem rybníků. Ověřila jsem si jisté detaily.“ (s. 268, pondělí 1. dubna)

Genderová problematika, která v této době v záznamech nabírá na síle, problém je s účastí v jistém výboru, kde nechtějí ženy, protože s jistou paní Greenovou byly „jen samé problémy“. V. W. tuší, že podobný postoj je ale obecný. Později, vlastně i dříve, je několikrát v deníku řečeno, že odmítá nějaké pocty. Čtu to zároveň jako stanovisko nezávislosti. „Podívejte, ještě se mi třese ruka. Dostala jsem takovou zlost, jak jsem tam stála (taky jsem byla hodně unavená). A už jsem viděla špínu, kteráulpěla na tom čistém štítu. Napadlo mě, že se třeba M. zmínil o mně, a oni odpověděli ne, ne, ne, ženy jsou nemožné.“ (s. 269, pondělí 1. dubna)

Četba – Annie S. Swanová, autobiografie, Stephen Spender. (s. 271)

Na Cestě do Holandska, Německa, Itálie a Francie (od s. 273) nepíše „cestopis“, ale komentuje kdeco, např. četbu, např. Belchamber (román Howarda Sturgise): „Svým způsobem dojemný, celistvý příběh. Ovšem nemá hloubku. Povrchní kniha. Jenže také dopracovaná, vypointovaná. To je možné pouze tehdy, když zůstanete při zemi.“ (s. 273, pondělí 6. května. Zutphen.)

Drobné postřehy, a hned následující střípek zmíněné nezávislosti: „Nějaké velmi nuzné černě oděné ženy s chomáčky vlasů. Dojem ošumělosti vytvářejí právě ty chomáčky. Dopis od ministerského předsedy, v němž mi nabízí, že mě doporučí na státní vyznamenání. – Ne.“ (s. 275, Pondělí 13. května, podkapitola Perugia) Je to už doba, kdy jsou fašisté u moci, což se moc nekomentuje, na s. 274 pouze zmínka o „autu s hákovým křížem“ při přejezdu přes Německo.

„Ale první noc jsme spali v Lerici, které má přímo dokonalý záliv, vlnící se moře, zelenou plachetnici, ostrov a třpytící se narudlé a žluté lampy. Jenže tahle dokonalost už mě nenutí sahat po peru. Bylo by to příliš snadné.“ (s. 276, neděle 26. května)

A komentář k psychice (výkyvy, vztahované často k tvůrčí nejistotě): „Zvláštní pocit naprostého selhání. Margery mi o mém proslovu [zahájení výstavy obrazů Rogera Frye] nenapsala nic. Pamela si podle Janie zase myslí, že se to moc nepovedlo. A jen kvůli tomu jsem si pokazila ty poslední stránky.“ V témže zápisu na konci: „A možná si přečíst nějakého Shakespeara. Ano, jednu z jeho posledních her – to asi udělám, abych se uvolnila. Ale ta úzkost a ten pocit, jako by mi někdo neustále vyrážel hrníček z ruky.“ (s. 278, úterý 16. července)

Další „portrét“: „Je tam hodně pěkných starých místností, ale celé sídlo bylo »zkrášleno« a samozřejmě už nevypadá tak prostě. Mají i taneční sál a knihovnu – prázdnou. Slečna Hudsonová celá vyšňořená i s tím svým mopslíkem, schopná bývalá starostka Eastbourne, s nakadeřenými šedinami. Všechno takové úhledné a robustní; stříbrné rámečky nakřivo; ovzduší vyzařující řád, úctyhodnost, banálnost.“ A další, v tomtéž záznamu: „Ethel byla notně zarudlá ve tváři a podsaditá. Chudák stará ženská, mluvila se svou nezdolnou sebestředností jen o své hluchotě a mši svaté.“ (obojí s. 282, čtvrtek 12. září)

Feministické téma, na shromáždění Labour Party: „V pondělí jedna prohlásila: Je čas, abychom přestaly umývat nádobí! Slaboučký protest, ale míněný upřímně. Takové zapípání, ale jakou má šanci proti váze pečeného hovězího a piva, které stejně musí na stůl nosit žena? […] Měli bychom se všichni zapojit do přeměny společnosti?“ (s. 283, středa 2. října)

A opět k tvorbě: „Tohle rozdělení je mimochodem dokonalé, a až se divím, že mě to nenapadlo dřív – dělat si v mezičasech nějakou knihu, nebo přípravnou práci, kterýá přešlapuje na opačné straně mozku. Je to jediný způsob, jak zastavit roztočená kola a přinutit je, aby nabrala zpátečku – osvěží mě to a doufám, že to také vylepší mou práci.“ (s. 284, úterý 15. října) A o několik zápisů dále, ke knize Roky: „Nemůžu psát – pořád se mi do toho něco plete. A přece – stůj při mně bůh – mám teď pocit, že jsem pronikla do té země nikoho, kterou jsem hledala. Dokážu přejít z vnějšího do vnitřního a obývat věčnost. Zvláštní a moc spokojený pocit, jaký mě neovládl v závěru žádné jiné knihy. Navíc takhle je nesmírně dlouhá. Takže co to znamená?“ (s. 287, středa 27. listopadu) A ještě o kus dál: „Nejsem tak rozčilená jako obvykle. Ovšem taky jsem to tak chtěla – aby to skončilo klidně – prozaicky. je to dobré? To nedokážu posoudit. Drží to pohromadě? Jsou všechny části vzájemně provázané? Můžu si zalichotit, že to má kompozici a vzniká celek? Stále na tom zbývá hodně práce. Znovu je zapotřebí to zhustit a vypointovat – aby pauzy, opakování a plynulost dosáhly správného účinku. V této verzi jsem dosáhla 797 stran.“ (s. 289, neděle 29. prosince)

Rok 1936 zase začíná depresí: „Rok jsem zahájila třemi naprosto odepsanými dny, bolela mě hlava k prasknutí, hemžilo se to v ní myšlenkami a venku ustavičně pršelo. Řeka se vylila z břehů. Když jsme včera vyklopýtali ven, mé gumové holínky na ten nános bahna skoro nestačily. Voda nám čvachtala pod nohama. Takže pokud jde o pobyt na venkově, byly letošní Vánoce pod psa, a přestože Londýn člověka dráždí a rozčiluje, jsem ráda, že se vracíme do města, a poněkud provinile jsem dokonce žadonila, abychom tu nezůstávali další týden. Je tu žlutošedý mlhavý den, takže vidím jen takový hrb, mokrý odlesk, ale Caburn zmizel.“ (s. 291, pátek 3. ledna 1936)

„Sotva jsem kdy trpěla horší mizérií, než když jsem si včera večer kolem půl sedmé pročetla znovu tu poslední část Roků. Takové plané žvásty – drby vykládané vpodvečer, tak mi to najednou připadalo. Přehlídka vlastní zchátralosti, a na tolika stránkách! Dokázala jsem to jen mrsknout na stůl a celá rozpálená běžet nahoru za L. Uklidňoval mě, že tak je to se mnou vždycky. […] Když jsem se do toho ovšem ponořila dnes ráno, připadá mi to naopak jako plná, živoucí kniha.“ (s. 293, čtvrtek 16. ledna)

A přece jen reflexe žhavého problému doby: „Neměla bych na to rezignovat? L. tvrdí, že vzhledem k tomu, že se Evropa nachází na pokraji největšího konfliktu za šest set let, musí člověk zapomenout na názorové rozdíly a podporovat Ligu národů. Dnes dopoledne se účastní zvláštního zasedání Labour Party. Tohle je zatím ten nejhorečnější politický týden, který jsme zažili. Hitler stojí s armádou na Rýnu.“ (s. 295, pátek 13. března)

„Teď přijde období deprese, po tom návalu a zahlcení. Včera odešla poslední várka Clarkovi do Brightonu. L. už to čte. Řekla bych, že mám spíš pesimistickou náladu, ale zatím mám dojem, že k tomu zaujímá vlažný postoj – ale není to konečné stanovisko. V každém případě jsou to nechutné, mučivé a vysilující dny – už aby byly za mnou!“ (s. 297, čtvrtek 9. dubna) „Po dvou měsících stíhám přičinit jen tuhle krátkou poznámku, že konečně – po dvou měsících skličujíc, dokonce ještě hůř, téměř katastrofické nemoci – pokud vím, od roku 1913 jsem nikdy nestála tak blízko okraje propasti – jsem opět nad věcí. Musím přepisovat – tu něco vložit, tam zase škrtnout – Roky v korekturách.“ (s. 297, čtvrtek 11. června)

Z dalších dat vyplývá, že autorka deníku celé léto nepsala, záznam úterý 23. června a pak až pátek 30. října. Vysvětlení nepodává.

„Zázrak je úplný. L. odložil poslední papír včera někdy kolem půlnoci a nebyl schopen slova. Do očí mu vhrkly slzy. Říká, že je to »moc pozoruhodná kniha« - líbí se mu víc než Vlny -, a vůbec nepochybuje o tom že se tomuž publikovat. […] Zatím skoro nevím, jestli to není jen sen, tak úžasný je ten zvrat od úterního dopoledne. Nikdy jsem nic podobného nezažila. […] Musím učinit rozhodnutí ohledně téhle knihy. Připadá mi to nesmírně těžké. Propadám zoufalství. Přijde mi tak špatná.“ (s. 301, zápisy čtvrtek 5. listopadu a pondělí 5. listopadu, snad největší výkyv mezi nadšením a zoufalstvím, pochybnostmi)

Začátek roku 1937 je veselejší: „Opět jsem se ponořila do toho šťastného, bouřlivého snu: tím chci říct, že jsem dnes ráno začala psát Tři guineje a nemůžu se od nich odtrhnout.“ (s. 304, čtvrtek 28. ledna, pozdější vpisek: „a dopsala je 12. října 1937 (tedy prozatím“, tyto glosy jsou častější, v knižní podobě graficky vyznačeny kurzívou v samostatném postranním bloku, který základní text obtéká, stejně tak následující příklad:)

„Tohle je jeden z nejpodivnějších zážitků - »oni« tvrdí téměř jednomyslně, že Roky jsou mistrovské dílo. Tvrdí to Timesy. Bunny atd. Howard Spring. Kdyby mi někdo ještě před týdnem, a tím spíš ještě před půl rokem řekl, že si tohle někdy zapíšu, byla bych vyskočila jako střelený zajíc. [glosa:] Mistrovské dílo, a nejen to – paní W. nám může poskytnou víc, než kterýkoli žijící romanopisec… úžasně plodná autorka.“ (s. 308, pátek 19. března, další komentáře pokračují v celém zápise)

Glosy na s. 312 z pondělí 1. června s různou datací, sledují prodávanost knihy: „Pondělí 15. června. Roky stále na vrcholu žebříčku. […] Pondělí 12. července. Roky dál zaujímají vrchol žebříčku a tak to bylo každý týden. […] 23. srpna. Roky jsou teď druhé nebo třetí. Deváté vydání. […] Včera, 22. října, se octly na posledním místě.“

„Dnes sem píšu poprvé po dlouhé přestávce, protože myslím, že ve dvanáct – tedy před deseti minutami – jsem dopsala poslední stránku Tří guinejí. Ta dopoledne pádila takovým tryskem. Text ze mě přímo prýštil.“ (s. 317, úterý 12. října. Londýn)

„Rogera znovu přepisuju na stroji, pak si načrtnu Walpolea. Právě jsem jasně zeleným inkoustem podepisovala ty oběžníky.“ (s. 325, pátek 27. května)

„Den kdy vycházejí Tři guineje. Literární příloha jim věnuje dva sloupce a úvodní. V Referee vychází recenze pod názvem »Žena vyhlašuje válku druhému pohlaví« - nebo tak nějak, palcovými titulky. A mně je to o tolik lhostejnější než kterékoli jiné zakdákání v recenzní den, že jsem si dokonce v klidu psala Poyntz Hall. […] V každém případě tím skončilo šest let tápání, usilování, mnohého trápení, sem tam i vytržení. Vlastně jsem Roky a Tři guineje psala jako jednu knihu. Teď můžu odjet, a po tom opravdu toužím. Být soukromou osobou, sama, pohroužená do sebe.“ (s. 326, pátek 3. června. Rodmell)

„Tohle je ten nejlehčí porod, jaký jsem zažila. Jen to porovnejte s Roky! Probouzím se s vědomím, že zase začne to štěkání, a přece si tím nezatěžuju hlavu. Včera jsem pročítala Time and Tide a všelijaké obskurnější londýnské týdeníky. Dnes je na řadě Observer – Selincourt. Hrozný odsudek. Sunday Times, New Statesman a Spectator si to patrně nechávají na příští týden. […] Předpovídám celou hromadu dopisů cv úterý večer – některé anonymní a sprosté. Ale už jsem dosáhla svého cíle – berou mě vážně, nemávnou nade mnou rukou jako nad nějakou roztomilou žvanilkou, jak jsem se obávala.“ (s. 327, tamtéž)

„Na kilometry daleko se táhne levandulově modrá krajina. Jediná tenoučká nepatrná barevná silnička tu protíná rozlehlou neobdělávanou smutnou zem. Dneska je na modré obloze spousta mraků a vane vítr. Hadriánův val vypadá jako vlna s ostrým hřebínkem, jako ta, která se chystá převalit. O kus dál se zase srovná. Pod hřebenem jsou rašeliniště. […] Krávy se posouvají na vrchol kopce znány nějakou společně sdílenou harmonií. Jedna přitáhne ty ostatní. Vítr pohupuje autem. Fičí moc silně, na to abychom vylezli nahoru a podívali se na jezero. Přemítám, proč jsou ty pahorky pořád vlastně tolik římské – krajina nesmrtelná… […] Zde malá vsuvka: zastavili jsme v Dryburghu, abychom se podívali na Scottův hrob. Nachází se pod pobořeným baldachýnem zničené kaple. [a další popis…]“ (s. 327–329, čtvrtek 16. června. Baldock.)

„Když člověk čte, mozek se roztočí jako vrtule letadla nepostřehnutelnou rychlostí a nevědomky – což je stav, kterého se jinak málokdy dosáhne.“ (s. 328, tamtéž)

/pokračování/