Viktor Hugo / Devadesát tři

Viktor Hugo / Devadesát tři
Vyřazeno

Tuhle slavnou knížku mám ve své knihovně (jako ostatně i v několika dalších příkladech) dvakrát, nikoli ovšem identické vydání, nýbrž jednou v „Máji“, tj. Naše vojsko, Mladá fronta, Smena a Svět sovětů, Praha 1967, podruhé Práce, Praha 1986. Edičně obě knížky vycházejí ze stejného překladu (Milena a Josef Tomáškovi), stejný je i Doslov (Milena Tomášková) a Historický přehled hlavních událostí francouzské revoluce 1789–1784 (Josef Tomášek), který čtenáři umožní orientaci v historickém pozadí příběhu (tedy ohromně užitečné „příručky“, jak se o tom zmiňuju šíře v případě Flaubertovy Salambo – jakkoli si dnes může čtenář vyhledat „všechno“ na internetu, tak tady mu je náhled šitý na míru, navíc upozorňuje na konkrétní kontext vzpoury ve Vendée a skutečnosti, že tento kraj má významné místo ve spisovatelově biografii). Graficky se ovšem obě knihy liší, ta v Máji je útlejší, což je ovšem menším a hustěji vysázeným písmem (pro mě s mým zrakem tedy hůře čitelná), ale spíš jaksi „modernější“ ve srovnání s ozdobným písmem titulu a iniciál ve dobovém stylu, který se podle mě spíš hodí k titulům z Divokého Západu (ve filmech z té doby, kdy nápis Saloon míval právě tuhle podobu). Tak tohle je „pootočený“ význam řady komentářů „Vyřazeno“, nejsa sběratel různých vydání, kniha musí pryč.

Dvojení je také výrazný rys poetiky knihy (je výrazem duality romantismu v jeho kontrastech, ale možná i základů západní racionality, tedy přehlednosti a logičnosti, která ve výstavbě textu nechybí), a v každém případě je zřejmé, že je to autorský záměr, který má čtenář objevit v nejrůznějších souvislostech, od dramatičnosti historických střetů (už toho ústředního, mezi royalismem a revolucí), až po atraktivitu příběhu, v němž je třeba výrazný fenomén dvojníků, jímž se devatenácté století hemží (Dostojevskij, E. T. A. Hoffmann etc., explicitně to je tak pojmenováno i v textu), v postavě markýze Lantenace a žebráka Tellmarcha, který jej při příchodu do kraje ukryje (a v jehož řeči je pozoruhodná pasáž filozofie života chudáka, řekl bych takřka „osvícenská“, když totiž v pyramidě nad bohatou vrstvou vidí slunce a měsíc, tedy život, který je nad politickými názory, za nimiž jsou v jejich střetech mrtví, tedy vlastně snad nejdůležitější poselství románu, na něž v Doslovu také jinou formou upozonuje Josef Tomášek).

A dvojice motivů nebo motivu zdvojeného vnitřním protikladem jsou rozesety v textu, uvádím třeba okamžik, kdy se žebrák s markýzem rozcházejí, každý jde jiným směrem, a čtou vyhlášku o zastřelení markýze, jakmile bude polapen, podepsanou Gauvainem – markýz jeho jméno po přečtení textu, který má „dva řádky“, „opakoval“, kromě toho je Podepsal Gauvain názvem kapitoly (s. 93, čísla stránek dle vydání z osmdesátých let). Jinde čteme: „Později se město tragické změnilo v město cynické“ a vzápětí srovnání dvou historických období „dvojí období bezuzdné veselosti“ (záchvaty „všeobecného třeštění“ naopak sjednocují téma do jediného, řekl bych ústředního pohledu na charakter dějin, vše s. 114). A skoro anekdotickým vrcholem, ukazujícím, že čtení Hugova románu vůbec není nuda, dokonce má výrazný rys dobrodružné literatury, je o pár stránek dále zmíněna tragická událost, když pád sochy Ludvíka XIV. na Vendômském náměstí zabil ženu, „když trhla provazem, který mu uvázala kolem krku“, a dodána jsou data postavení a svržení, s neuvěřitelnou shodou 12. srpna 1692 a 12. srpna 1792. Názorněji snad podstata dějin (vzestup a pád, spor nejvyššího krále a nejnižšího občana, a pak ještě ten vtip, poukazující, že o peníze jde vždy „na prvním místě“, když je materiál sochy použit na mince, a zachována je „pravá ruka“, odkazující k vztyčení podobnému římským císařům) předvedena býti nemůže (s. 119).

A na předchozí stránce je pojmenována povaha oněch historických události, o nichž je román (a jimiž je ozřejmen i jeho název): „Rok 93 – válka Evropy proti Francii a Francie proti Paříži. A co je revoluce? Vítězství Francie nad Evropou a Paříže nad Francií. Proto je tento strašlivý okamžik tak úžasný a rok 93 významnější než celý zbytek století.“ (s. 118). A v Doslovu čteme, že podobné vyjádření nalezneme již u spisovatele, jehož román Devadesát tři je poslední, již jako devatenáctiletého: „Roku 1793 postavila se Francie proti Evropě, Vendée se postavila proti Francii. Francie byla větší než Evropa. Vendée byla větší než Francie.“ (s. 422). Mohli bychom pokračovat (jedna kapitola má název Dva póly pravdy, s. 245, komplikovaná situace Cimourdaina, který má zvláštní vztah k Gauvainovi, vyjádřená v kapitole Situace slovy „stál mezi dvěma Gauvainy; pro jednoho z nich si přál smrt, pro druhého život“, ona situace je pojmenována „Neúprosný držel ve své moci nelítostného“, tj. Cimourdain měl v rukou Lautenaca, název kapitoly Titáni proti obrům, s. 325, atd. atd.) , ale tohle jsou tak průkazné momenty propojení literárního stylu a názorového formátu, stejně tak jako charakteristiky osobnosti spisovatele a nahlížených principů dějin, že bychom jen nadbytečně vršili podobná sdělení.

A samozřejmě se budou některé momenty znovu opakovat, když se budeme probírat čtením celého příběhu. Už zoufale opakované „nevím“ nebožačky Michelle Fléchardovou, která je nalezena v první kapitole v Bretani v Saudraievském lese (v nominativu název kapitoly) se třemi malými dětmi, je totální dezorientace ženy ve výsledku vlastně na stejné úrovni názoru Tellmarcha, jenž je v prostoru „nad dějinami“, jakkoli u něj je to naopak projev výsostné orientovanosti.

A po tomto expozé se autor vrhá už do dramatického proudu příběhu lodi, korvety, která se tváří jako nákladní a je vojenská (další dvojení), a kde dojde k nehodě s uvolněným dělem, které poškodí loď a zažene neovladatelné plavidlo proti nepřátelské republikánské flotile. Lantenac nejdříve provinilého vojáka nechá vyznamenat za statečnost a pak ho nechá zastřelit za nedbalost (cituji z obsahu článku na české Wikipedii, na kterou odkazuji vedle řady článků na různých studentských „referátech“, informujících o obsahu). V těchto zdrojích je také zmíněn protiklad nemilosrdného markýze, který vojáka vyznamenal za chrabrost při manipulaci s dělem, jehož uvolnění předtím svou nedbalostí (přispěla k tomu i bouře) způsobil (a s tím i zkázu lodi) a vzápětí jej za toto provinění zastřelil, a Gauveina, který je na rozdíl od markýze dobrotivý a naopak zase sehraje jinou úlohu (a zase je u nich moment spojitosti, bojovali spolu ve Vendée), když „Lantenace zatkli a hrozila mu poprava. Gauvain Lantenace tajně propustil, protože se mu zdálo velmi kruté popravit člověka, který zachránil tři děti“ Zase cituju stránku „referáty.cz“, popisující souvislost vlastně už toho úvodního motivu ženy z románu a děje o pár set stran pozdějšího).

Zmiňuji to všechno zkráceně a tím samozřejmě trochu nepřehledně (a odkazuju na jmenované zdroje, a samozřejmě nejlépe na vlastní četbu), ale chci poukázat na paradoxy, opakující se v celém příběhu – nelítostný markýz, který nařídí zapálit vesnici, nakonec zachrání děti a Gauvain mu pomůže, sám pak zase přijde pod gilotinu (zobrazena je už na přebalu knihy), na niž ho pošle Cimourdain, který to učiní podle zákona provinění proti republice, opět přestože je Gauvain jeho přítel (a pak se zastřelil z pocitu viny, že odsoudil člověka, kterého měl nejvíc rád, cituji opět „referáty“). Měl bych ale alespoň na ještě jednom příkladu poukázat na „promyšlenost“ fabule příběhu, který, jak už je i z těchto poznámek snad zřejmé, neprobíhá pouze lineárně, následně v dalších a dalších epizodách, ale provázaně. Totiž, a to je pěkná pasáž, když Lautenac zastřelí provinilého námořníka, osloví jej bratr popraveného námořníka, Halmalo, se záměrem pomstít se a namířenou pístolí, ale po neohroženém vystoupení markýze, který mu vysvětluje poté, co jej vyzve, ať si poslouží, co jeho zabitím způsobí, totiž smrt a utrpení možná tisíců lidí, Halmalo obrátí a naopak markýzovi pomůže opustit korvetu a dostat se na břeh.

A „přeskočil jsem“ druhou linku historických událostí, totiž obraz setkání tří významných osobností revoluce, jejichž portréty nalezneme na prvních stránkách včetně té titulní, totiž Marata, Robespierra a Dantona, jehož obrazový portrét tu není. Pro pokračování vlastního příběhu nicméně tato část není rozhodující a představuje pouze historické pozadí, na němž se odehrává. A ovšem, jsou v románu některé pasáže, jako třeba seznamy těch, kteří mají být popraveni či dalších osob, ty jsem teda „přeskočil“ (a neověřoval, zda např. v poznámkách jde o skutečné osoby) či úvaha o etice, následující situaci, před kterou stojí Gauvain (o ní ještě bude řeč), který se má rozhodnout pro určité jednání, a jíž vlastně vrcholí obraz osobnosti, na jedné straně propracovaný text, na druhou i pro mou trpělivost příliš rozměrný (snad by to vypadalo dobře jako samostatná esej o tématu). Nicméně, snad už to z předchozího je zřejmé, jak mě překvapilo až „dobrodružné“ naladění, ovšemže vyplývající z dramatického charakteru dějinných událostí, ale zároveň i propracovanost syžetu (žena Michelle Fléchardová na začátku a osudy jejích dětí, kterým se věnuje celá jedna část knihy a jejich záchrana, spojená s „dvojí“ stránkou osobnosti markýze, představuje ústřední významový oblouk románu).

Všimnu si tedy ještě (bez ambice popsat všechny vrstvy a motivy příběhu) pár věcí v další části knihy. Jedna část se soustřeďuje na oblast Vendée, tedy místo vzpoury, popisuje (odpovídají tomu i názvy kapitol) „lesy“, „lidi“, „zločinné spolčení“, jejich pobyt „pod zemí“ a odhodlání k boji, výstižně označené výzvou „Zahoďte dřeváky, nechte si pušky.“ (s. 205) A ovšem zklamání z toho, že vzpoura ztroskotala. Alespoň jedno líčení této stránky historie, z níž je pak zřejmý až pacifistický (není to slovo silné?) postoj autora. „Osm let hrůzy, vyplenění čtrnácti departementů, zpustošená pole, zničená úroda, spálené vesnice, trosky měst, drancování domů, vraždění žen a dětí, pochodeň v doškovýc hstřechách, meč v srdcích, hrůza před civilizací […]“ (s. 211).

Druhá kniha třetího dílu má název Tři děti – už z toho je vidět důraz na tento motiv. Sledujeme nejdříve osud jejich matky Michelle Fléchardové, kterou nechal Lantenac „zastřelit“ a která nakonec nezahynula, když ji zachránil žebrák Tellmarch, a která se poté vydala děti hledat (dominantní úloha matky patří k nejsilnějším pasážím románu, s. 243), k sobě se „přibližují“ dva motivy, cesta matky za dětmi (pohyb) a „venkovská Bastilla“, jak je nazývána pevnost Tourgue (nehybnost), tedy kulatá věž (vzpomínám na úlohu věže v literatuře vůbec, od symbolu u Saint-Exupéryho až k Tolkienovi), přičemž tento název je ovšem „lidová zkratka, znamená Tour–Gauvain, věž Gauvainů“ (s. 257), jejíž podrobný stavební popis sledujeme v jednotlivých podkapitolkách od podzemního žaláře přes zámeček na mostě a železnou bránu až po knihovnu a půdu. Tam se také odehraje dramatický střet, na němž se kromě Lantenaca podílela řada dalších postav (to už nebudu rozebírat).

Snad jen zmíním vztah původního kněze Cimourdaina a Gauvaina, jehož kněz doprovází, a vyjeví mu, že je Gauvain jeho syn, zatímco Gauvain je Lantenacův synovec. Motiv třech dětí a Lantenaca se dostanou do nové souvislosti (po celé „knize“ s názvem Umučení svatého Bartoloměje, které ovšem je přiblížením světa dětských her, tedy nevinnosti, není to žádná drastická scéna, ale vytrhání stránek z knihy pojednávající toto téma, a použití jich na vlaštovky, děti se jmenují Georgetta, René-Jean a Gros-Alain, dívka roztomile žvatlá, když opakuje slova staršího bratra – celá pasáž je zároveň oním pověstným zklidněním před bouří), totiž odmítnutou dohodu volného odchodu všech Lantenacových lidí za vydání oněch tří dětí, odmítnutou proto, že jedinou podmínku vydat Lantenaca druhá strana odmítla (předtím tu ještě byla jiná varianta, totiž místo hromadného vraždění dát život Lantenacův za Cimourdanův, který on nabízí, také odmítnuto).

Po dalších takřka padesáti stranách (s těmi předchozími situacemi však daleko více) dramatických střetů, Cimourdain oznamuje Lantenacovi v závěru jedné kapitoly, že jej zatýká, Lantenac odpovídá, že to schvaluje (s. 364). „Boj“, který nastává „teprve po vítězství“, jak oznamuje název následující kapitoly, kdy je Lantenac zajat, již není střet mečů, ale nový zápas, totiž „svědomí“. To je ona zmiňovaná pasáž, zmíním jen pár formulací. „Gauvain byl před chvílí svědkem zázraku. Zároveň s bojem pozemským se odehrával i zápas nadpozemský. Zápas dobra se zlem.“ (s. 369) […] „Jakým bojištěm jej člověk!“ (s. 371) Zachránil tři děti, ne své, ne ze své společenské třídy, a oni ho „zabijí“. „Na čin šlechetný odpovědí činem surovým.“ (s. 373) To je pošpinění revoluce. A je tady změna Lantenaca, neměla by proběhnout také změna Gauvaina? Lantenac „nesetrval ve zlu“.

A jak to pokračuje. Oba se setkají, Gauvain navštíví markýze ve vězení, ten pronese dlouhou a zajímavou úvahu o podstatě revoluce, dle jeho názoru. A Gauvain vystrčí „užaslého markýze“, který očekával gilotinu, ze dveří. To je výsledek jeho předchozích úvah. A nyní je vězněm on, k pomoci Lantenacovi se doznává. A hlasuje se, Radoub (jedna z hrdinských postav), je pro osvobození. Cimourdainův hlas rozhodne, Gauvain je odsouzen. A je tu poslední rozhovor obou, poslední úvaha o běhu světa, revoluci atd. A gilotina, připomeňme, že ji někdy v půli knihy vezli krajinou a padly rovněž o ní úvahy jako o dceři Francie, sjela dolů – to většina, i těch studentských komentářů zmiňuje – a ve stejnou dobu padl výstřel, „Cimourdain se zastřelil z pocitu viny, že odsoudil člověka, kterého měl nejvíc rád.“ (jeden z i-referátů, viz odkaz).

Užité odkazy (mj.)
https://ireferaty.cz/2/321/Devadesat-tri-Hugo-Victor
https://en.wikipedia.org/wiki/Ninety-Three