Václav Vrána / Mimikry mocných

Vlastně jsem váhal, jestli se touhle knížkou mám vůbec zabývat. Spisek, který patří o oblasti vkusu čtenářů, orientovaných na prvoplánovanou řachandu, jsem sebral bez předchozích informací z pultu nabídky v knihovně s poněkud jiným očekáváním, vyvolaným titulem. Domníval jsem se totiž, že budu sledovat, ať již v obecně úvahové rovině či na konkrétních případech maskování těch, jimž určitý diskurs dopomáhá k moci a napomáhá proplouvat aférami v zemi, která dala světu slovo „tunelování“, především ale nikoli jako pouhý doklad zkorumpovanosti dotyčných, ale coby příspěvek ke dvojení, tedy oné zakrývané podoby skutečnosti a oněch řečených mimiker, které jsou účinným prostředkem tohoto světa.

Poté, co jsem se začetl do prvních stránek knížky, jsem byl ovšem zasažen dvojením jiného druhu. Nemám ani tak na mysli pseudonym Josefa Orla, který pod jménem Václav Vrána vydává své spisy (na obálce je uveden jako Vrána, na titulní straně jako Orel, ve frontispisu opět jako Vrána), nýbrž ambivalentním pocitem, že jakožto satira (pod zorným úhlem tohoto narativu čtenářstvu své knihy předkládá) se místy opravdu výstižně trefuje do společenského dění a událostí, které kdyby nebyly v kritickém pohledu k uzoufání, jsou absurdní groteskou (možná se to vlastně nevylučuje) a v tomto výsměšném zrcadle jsou také podávány, na druhé straně ale pak (možná to u onoho žánru ani jinak moc nejde) realitu překládá jako černobílou, což by mi ale ještě tak nevadilo, kdyby nebyla přidána ještě jazyková vrstva hospodských vulgarit ve zbytečné přemíře, která nakonec ostrost kritického vidění znehodnocuje. Chápu i skutečnost, že u některých politiků uvádí Vrána/Orel jejich postavy pod přezdívkami (byť většinou průhlednými), neboť se tak může vyhnout případným soudním žalobám z jejich strany (počítám ovšem i onu hru se slovem satira, které autor může v takových případech vytasit jako štít na obranu – „vždyť to je jen satira“, tedy legrace), je pak ale otázka, zda by neměl být důsledný tak či onak, protože řadu osob na druhou stranu uvádí pod jejich vlastním jménem.

Mé čtení knihy tedy provázejí svým způsobem podobné rozpaky jako kdysi u Báječných let s Klausem Michala Viewegha, kde si autor, orientovaný vždy v první řadě na popularitu, hrál s kritikou tehdejšího předsedy ČR a doby, kdy probíhala kupónová privatizace, nicméně toto nastavení bylo jen zneužitím něčeho, na co čtenář „skočí“ (kromě prvních Vieweghových knih má podle mého pohledu tento charakter vlastně prakticky celé jeho dílo), zatímco skutečná kritika toho, co se v této zemi dělo, vyzněla naprázdno, jakýkoli ostrý pohled tu chyběl (a ověřuju si srovnáním s publikacemi o popřevratovém vývoji v jiných zemích, vlastně v odborném diskursu dodnes není, jen se kolem toho všeho našlapuje).

Autor předkládá společenskou proměnu po listopadu 1989 jako dění na ideologické/stranické platformě, zrcadlící ovšem chování určité vrstvy lidí orientovaných vždy na mnohdy bezskrupulózní obohacování, již v Předmluvě již první výraz prozrazuje úhel jeho pohledu zrcadlení dvou režimů (tedy pádu onoho „komunistického“ a rodícího se společenského uspořádání), které implikuje i hodnocení odlišné od jásavého cinkotu klíčů v oné době, když parafrázuje dřívější oslavy VŘSR (Velké říjnové socialistické revoluce) výrazem „VLKR (Velká Kapitalistická Listopadová Revoluce)“, a neskrývá názor, že „bývalí bolševici, estébáci a veksláci jsou pevně zabarikádovaní ve svých pozicích“ budou voleni v novém formátu, v němž se ti předchozí transformovali na „ODS, TOP 09 a další gaunery“. A vzápětí označuje jako „zloděje“ osoby, jež uvádí jako „Bakalník, Nedělka, Halouzek, Pružinský, Kočár, Topol“ a další „kapitalistické normalizátory“. Dále pak třeba charakterizuje nejvlivnější stranu, která ekonomickou transformaci provedla, jako „ODS, což je a byla banda největších bývalých bolševických a estébáckých pokrytců“ (vše Předmluva, s. 5 a 6).

Na citovaném přehledu osobností lze poukázat na Vránův styl (a jistým způsobem jej i zobecnit). Některá jména jsou zkomoleniny (podobně jako u přezdívek), vytvořená autorem, třeba Halouzek – Miroslav Kalousek, některá (Kočár – Ivan Kočárník, Topol – Mirek Topolánek) opravdu užívané dobové „zkratky“, jiné – Pružinský – Václav Klaus, bývají nomen omen postihující nějaký charakterový rys (v tomto případě sebestřednost, „arogantní, ješitný a egoistický“, jak jej charakterizuje v první kapitole Jak se kalil převrat, tedy – pro ty, kdo jsou mladší a nemohou srovnávat, narážka na jednu z ideologických literárních ikon, román sovětského spisovatele N. A. Ostrovského, Jak se kalila ocel, orig. 1934, česky 1951). Užití tohoto seznamu ovšem není tak zcela korektní (jakkoli ona období tvoří určitou ideovou a ideologickou kontinuitu), neboť třeba Mirek Topolánek vstoupil do vrcholové politiky až v roce 2002. Druhá věc je otázka, zda tento autorem užitý styl je ještě satira (viz i poznámka výše), tedy forma, využívající především nepřímé pojmenování (karikatura, ironie, parodie, hyperbola atd.), jakkoli realita může mít svou neuvěřitelností podobu frašky, neboť kdybychom usedli do nějaké hospody čtvrté cenové skupiny (samozřejmě, že cenové skupiny byly dávno zrušeny), slyšeli bychom komentáře k dění asi na podobné stylové úrovni.

Ne, že by se člověk nezasmál. Předčítal jsem své ženě pasáž o českém školství, popisující s použitím prostředků líčící přemrštěně dění v dnešním vzdělávacím prostředí, jak jej možná slýcháme či vídáme v anekdotách posílaných po internetu (v poslední době se mi líbila anekdota „2 plus 2 je 22“, v níž se rodiče i vedení školy vrhli na učitelku, která nepochopila „osobnost“ zpruzeného fracka a tvrdila, že matematika má nějaké zákony – efekt anekdoty je v tom, že před médii, které se hyenisticky pasou na učitelce vyhozené za poškození integrity žáka, pan ředitel vítězně oznamuje učitelce, že jí škola vyplatí dva a plus dva tisíce dolarů za dva měsíce, tedy čtyři tisíce, a učitelka s úsměvem oznámí, když použije „početní výsledek“, kvůli kterému musela opustit školu, ne pane řediteli, to je dvacetva tisíc), a ovšemže tuto realitu tak trochu známe již z díla Evana Huntera Džungle před tabulí (originál před takřka sedmdesáti lety, 1954, č. př. 1976).

V souvislosti se zmínkou o žánru (satiry) bych řekl, že celá kniha má v podstatě dvě vrstvy (tak to ostatně bývalo i u některých děl klasického realismu), totiž ony „velké dějiny“ (hned v první zmíněné kapitole jsou uvedeny kauzy jako Omnipol, „kupónová privatizace“, autor výraz dává vzhledem k názoru, že šlo o maskovací manévr, za nímž bylo skutečným cílem rozkradení bohatství země, do uvozovek, padne jméno Viktora Koženého atd.), na druhé straně příhody z běžného života (jako ony ve škole, mimochodem kapitola se jmenuje Školství ve vyspělém otrokářsko-feudálním řádu), skoro se dá říci historky v linii (byť vzdálené) Haškových povídek, komentované pak v kapitolkách s týmž názvem Janko Čula a stará Blažková komentují, kde dva dnes „osamělí důchodci“, kteří se scházejí na lavičce „u Kačáku pod vrbou“ valašské vesničky Kozojed a reagují na „události toho dne v Česku“ poté, co Janko Čula zakoupil denní tisk“ (s. 160, kap. Přátelé z Kozojed).

Ke klasikovi odkazuje „strana MRTPZ“, tedy Strana mírného rozkroku těsně pod zákonem (u Haška Strana mírného pokroku v mezích zákona, založená v roce 1911), jejíž název ovšem zároveň (i to je nejspíš pokleslejší ve srovnání s onou mystifikací a parodií před sto lety) míří k tématu, které se probírá v první části knihy (zřízení Night clubu, sexuální hrátky novopečených podnikatelů atd.). O této politické straně referuje v tisku a v televizi novinář Josef Orel, kterého bychom mohli v tomto zorném úhlu pohledu vnímat nejen jako alter ego autora knihy, ale i autora Dobrého vojáka Švejka. V dnešní době se ovšem přidává právě i televize, zde pod názvem PRÍMA NOHA (o nových médiích není zmínka, autor i cílová skupina čtenářů patří do jiné generace) a odtud se rozvíjí i některé textové formáty knihy (interview s redaktorem, k dalším patří seznamy, dopisy, na několika místech dokonce verše). K postavám z díla Jaroslava Haška se vztahuje i poznámka o sapérovi Vodičkovi, jenž „se spřáhl s nějakým Josefem Švejkem“, s nímž se sešel „v hospodě U Balouna“ (s. 350).

Z osob veřejně známých pak na scénu někdy opakovaně, jindy pouze jednou vystupují, další, někdy je opravdu snadné dekódovat toho či onoho politika či podnikatele, mnohdy to může být pouze přesmyčka (Mlečák – Melčák), jindy to není tak jednoduché – při googlování jsem nicméně objevil, že pod těmito přezdívkami vystupují někteří z nich i v jiných Vránových knihách (Mlečák mi po zadání vyskočil v textu knihy Důchodci za srandu před smrtí, vydáno podobně vlastním nákladem 2018). Někdy vedou k dekódování znaky jazykové, jindy nějaká signifikantní událost, s osobou spojená – tak k interpretaci obratu „armádní pěnice Parhanová“ (kap. Rozkaz Křivé Huby, s. 541) vede jednak zkomolenina jména ministryně obrany Vlasty Parkanové, jednak se odkazuje k návštěvě amerického prezidenta Bushe České republiky, kdy při této příležitosti ministryně nazpívala s Janem Vyčítalem song, jenž byl parafrází někdejšího hitu Gustava Broma Dobrý den, majore Gagarine. Kdo je Křivá Huba, je zřejmé jednak z oblasti, o kterou se jedná, jednak dle podoby (byť to není příliš chvályhodná úroveň, někomu se vysmívat tímto způsobem, v rámci Vránova hospodského stylu je nicméně právě toto běžný prostředek, jméno označuje Alexandra Vondru, rovněž někdejšího ministra obrany), nu a pokud by to nestačilo, odkáže autor na „aféru ProMoPro“ s předraženým ozvučením konferencí v době českého předsednictví EU (soud v roce 2015 odsoudil osoby z firmy ProMoPro za zakázku bez výběrového řízení v roce 2009 za půl miliardy, která „neměla přesáhnout 85 milionů“ – dle dobového tisku), politik, za jehož předsednictví EU se toto odehrálo, je představen v knize slovy „buzerant Křivá Huba alias Trdýlko, který nechal ozvučit celou Evropu za celý dvacetiletý HDP Česka“, připomenuti jsou pak dále i „komediant Stropnický“ či „Beudyš“, tj.  Antonín Baudyš, který proslul zase incidentem s prostřelenou podlahou letadla, v němž cestovala delegace do Švédska (viz Wikipedie). Jindy (v jedné z posledních kapitol, o generálních tajemnících velkých stran v nebi), se hovoří o Nedělkovi, a komu nenapoví křestní jméno Bohuš, („kurva se neříká“, citace z proslulého českého filmu), prozradí autor skutečné jméno Bohuslava Sobotky (ostatně i jméno A. Vondry je v řečené kapitole nakonec uvedeno, stejně jako je do příběhu zcela neúspěšného vojenského manévru zabudováno i jméno firmy ProMoPro).

Česká armáda není jedinou oblastí, kterou autor knihy Mimikry mocných takto velice ostře prezentuje (mohl bych citovat dále z kapitoly ještě ostřejší než uvedené formulace, ale i uvedené příklady nevyznívají právě lichotivě), a kterou hodnotí s jednoznačným odsudkem a despektem. Sleduje politické hrátky jednotlivých stran nejen před volbami, dění kolem projektu radaru v Brdech (tzv. obranného deštníku, tj. americké protiraketové obrany v létech 2006–2009), státní návštěvy v Praze (Putin v Praze, Bush v Praze) atd. atd. nábor do ODS (groteska – dostanou po hubě), aféru kolem Lidového domu, autor narazí na zdražování léků či zdravotnické poplatky atd. atd.. Aféry uvádí dokonce ve formátu seznamu v kapitole s ironickým názvem Život na dovolené v zahraničí, kde uvádí jména Jiří Čadek (viceprezident Banky Bohemia, jenž se - dle jiného zdroje [Hospodářské noviny, 2004], „v polovině devadesátých let stal synonymem pro krachy bank“), Rudolf Hošna (brněnský podnikatel, jenž – dle idnes.cz – inspiroval k divadelní hře Král kovodžínoviny aneb Vzestup a pád brněnského Gatsbyho), Martin Koloc (automobilový závodník, jenž – dne téhož pramene – za vytunelování 250 milionů dostal roční podmínku), a pokračuje další desítkou nejznámějších jmen v této oblasti.

Na několika místech Vrána explicitně vyjadřuje svůj názor na společenské uspořádání, blízký – jak výše zmíněno – pohledu na svět, jaký bychom zaslechli někde v hospodě u piva. Kromě základního motivu, tedy přeměny společnosti před „sranda převratem“ a po něm, který vidí Vrána jako překabátění (jak se tomu říkalo, symbolizuje to obrázek chameleona na obálce knihy) těch, kteří jsou u moci, a označuje je jako variantu téhož, tedy „rudý“ a „modrý“ „komunismus“ (v opozici onoho „hospodského“ narativu kapitalismus – komunismus), přidává do vzorce své představy právě ono převlékání kabátů, a říká například (v kapitole Jeden den Ivana Denisoviče Hnojůvky, jejíž název odkazuje k dílu Alexandra Solženicyna): „Nemíním tady pitvat socialismus (komunismus totiž neexistoval) a současný otrokářsko-feudální režim v Česku vydávaný za kapitalismus, nesnáším ale ideologicky prolhané sračky, které se snaží propagovat jenom ten režim, který vládne, jak je tomu u převlečených bolševiků a komediantů dneška. […] No, a majitelé s. r. o. anebo teď už jejich parchanti, do jednoho bývalí ředitelé národních podniků a kariérističtí bolševici, zase tvrdí, že za komunistů bylo všechno na hovno, čímž vlastně popírají sami sebe. Já tvrdím jedno, za každého režimu je něco pozitivního a něco negativního a jenom debilové a vychcaní bezpáteřní a bezcharakterní zmrdi to dobré, co minulý režim nabízel, pošlapou, pozvracejí a pomluví a takoví by měli být po každé změně režimu jako první pověšeni na pouličních lampách, jedině tak může být ve společnosti jakž takž krásně.“ (s. 557–8, takřka identickou první část formulace nalezneme ale už na začátku knihy, s. 14)

Vedle této obecné roviny pohledu na svět kniha uvádí českou realitu jako sérii článků (tak je autor označuje) jednak v konkrétních dobových tématech (o nichž se hovoří), jednak v konkrétních příbězích. Přeměna společenského uspořádání pak po „sranda převratu“, předkládaného jakožto vypočítané akce (s charakteristickou českou „vychcaností“ [i toto výstižné slovo z obecné češtiny bychom v textu opakovaně našli], kdy ti, kdo se obohacovali za totality, rozjeli své aktivity v ještě daleko větším měřítku) bohužel (ve Vránově pohledu, který nicméně asi lze dost obtížně zpochybňovat, jakkoli je – vzhledem k prezentaci jako satira – jednostranný) nachází svou nejviditelnější podobu v hospodářské transformaci a jejím nejproblematičtějším nástrojem, který se stává jedním z ústředních témat,  kuponovou privatizací.

Pak přistupuje k jedinečným (fiktivním, ale zřejmě o některé reálné skutečnosti opřeným, jak alespoň sám říká) příběhům, jaké se děly po událostech na Národní třídě v roce 1989: Sledujeme je třeba v malém podniku v Hlučínsku (uváděném, v souladu s regionálním územ, jako Prajsko) na přerodu Bonifáce Smradlavého, a znovu pak u podniku Pluhy a Hrábě v Kozojedech na Valašsku, kde předvedou Pepa Řepa a Milan Modrásek, dvojice nových podnikatelů, příkladný a ukázkový „přerod“, kdy pro začátek podnikání stačí, jak velmi rychle tito šikulkové zjistí, složit „sto tisíc“ a podnik „v hodnotě několika stovek milionů se zařízením i s lidmi jejich vlastnictvím“. A v souvislosti se „zmizením“ tajných spisů pak kozojedští komentují tehdejší realitu jako hru s iluzí tehdy populárního amerického iluzionistu Davida Copperfielda (je zajímavé, že nejznámější – a nejbohatší – kouzelníci jsou Američané), jenž nechal v roce 1983 během live show zmizet Sochu svobody (a v době po převratu u nás, 1991, vagón Orient Expresu): „Kdyby to byly jenom tajné spisy, to je jenom balík papírů, ale sranda je, že se v Česku poztrácely celé podniky a dokonce i pozemky. To chtělo jenom mít ty správné kontakty a známosti a Coperfiled [psáno nekorektně] byl jenom obyčejný šumař a komediant. V nějakém městečku ve středním Česku prý včera zmizely pozemky na výstavbu celého sídliště […].“ (s. 221)

Když Vrána popsal postupné utváření politických stran a poté víceméně věcně mechanismus privatizace (s. 94, kap. Tma jak v řiti), přejde do oné směsice věcnosti a řečeného hospodského diskursu, když říká: „Každý normální člověk se totiž domníval, že privatizace bude zastřešena odpovídající legislativou a zákony, ověřenými ve všech vyspělých kapitalistických zemích. Tady ovšem se stala věc nevídaná, v Česku se v podstatě zhaslo a ti, co se vyznali, a především měli informace, anebo dokonce v té tmě viděli pomocí zařízení na noční vidění, tak v té tmě kradli, na co přišli. V podstatě se privatizovalo bez jakéhokoliv systému a řádu.“ (s. 94) A následuje rozvedení na příkladu v době, kdy „Občanské fórum zmizelo z povrchu zemského a zcela drtivě zvítězila strana Pružinského ODS“ (s. 96), což znamená, že figury, o nichž se hovoří v kapitole Smradlavý s Pičníkem budují kapitalismus (a následujících dvou „článcích“ s názvem Velké podnikání), „vyhráli“ (následuje rozkrádání kont, alkohol dosud obtížně přístupných západních značek, drogy, Smradlavý si vezme jako sekretářku někdejší pracovnici „okresního výboru KSČ“ s příslušným jménem nomen omen Mrďálkovou atd.).

Pokusíme-li se to formulovat ještě jednou (a trochu jinak), Vrána je v podstatě skeptický řekl bych plošně (přičemž nešetří opravdu nikoho, například i Václav Havel je označován jako „opilec“), nedává vinu za popsaný vývoj politikům, jakkoli na něm mají svůj podíl, „velká“ a „malá“ historie jsou propojeny, tedy případy z Kozojed jsou názorným zrcadlem politiky „nahoře“, v každém případě si autor nedělá iluze o skutečném naplňování proklamovaných ideálů a nesdílí nadšení (pravda teprve s odstupem času, jako výsledek) těch, kteří v Listopadu cinkali klíči. Tato skepse probleskuje v promluvách osob, tak třeba policista nasazený do akce při demonstraci proti radaru v Brdech (označení dnešní policie jako výrazem pro předlistopadovou Veřejnou bezpečnost je příklad téže již zmíněné jazykové/významové kontaminace jako byla VLKR, Velká listopadová kapitalistická revoluce, odkazující ke komunistické VŘSR stvrzující zmíněný názor na „transformaci“, na dalších místech najdeme spojení adjektiv „kapitalisticko-komunistický“ atd.) v zjednodušující hyperbole a s despektem vyznačuje propojení jednotlivých složek společenského uspořádání (ekonomickou, vnitro- a mezinárodně politickou) v příslušném postoji, když odpovídá druhému policistovi, jenž také nesouhlasí s radarem: „Myslet si to můžeš, ale musíme držet hubu, a co si myslíme, tak to Íčka nezajímá a Íčko je zase řízený ÚV a celé ÚV je zase řízeno mafií, která ovládá hazardní hry, prostituci a drogy a ta má eminentní zájem na tom, aby se tu nastěhovalo co nejvíce Američanů, aby navázali přátelské a soudružské vztahy s jejich mafiány!“.  (s. 384)

Despekt nepostihuje pouze politiky a podnikatele, patří víceméně k obecnému skeptickému pohledu (k řečenému „hospodskému názoru“, možná také v opozici jak k budovatelskému nadšení, charakteristickému vlastně pro generaci starší než je ta Vránova, ale i historické víře v „pokrok“, jímž se zaklínalo 19. století, vzpomeňme na Nerudu, ale i celý svět někdy do konce 60. let – zjednodušeně řečeno – , kdy přišla první ekologická varování a otázky, zda se směřování civilizace neobrací k její zkáze): „»No jo, lidi byli vždycky stádo blbců, to stačí jeden fanatik a ten zblbne i milion dalších fanatiků, tak už to na světě chodí stovky let,« poučil Janko Čula starou Blažkovou z psychologie.“ (s. 369, v jednom z rozhovorů mezi těmi dvěma). Na jiném místě (s. 316) dotyčný v souvislosti s komentářem k návaznosti komunistických lágrů na předchozí fašistické usuzuje, co z toho vyplývá:

„»No přece, že každý systém je zrůdný, ať je červený, hnědý nebo modrý, akorát že vždycky ti, kteří jsou v daném systému u koryt tvrdí, že ten systém je spravedlivý a lidi že se mají jak v pohádce, jenom musí držet rypáky, že se jim něco nelíbí. To víte, po válce se začaly budovat velkokapacitní vepříny, teletníky, kravíny, a tak se začaly budovat i velkokapacitní věznice a všechno se to muselo obsadit dobytkem a co myslíte v současné době? Stát na to sere záměrně, aby bylo co nejvíce vražd a podvodů a zase se zavírají jenom ti, co ukradnou čokoládu v samoobsluze a ti největší zločinci dostávají zahraniční rekreační poukazy na celoroční pobyty u moře jako Krejčíř, Kožený, Vostrý nebo Pitr a desítky dalších,« odplivl si nad tím bordelem Janko Čula.“

K fanatismu se Vrána vyjadřuje na jednom místě, jehož formulace vyznačují všechny ony základní znaky jeho stylu, tj. určité jednoznačnosti a zároveň zjednodušování (není to také typické pro populismus v politice?), kdy nějaká teze asi platí, zároveň si řekněme, zda takové tvrzení není příliš jednostranné: „Nemám nic proti víře, když člověk na něco věří, ale pozor, když už věří v dobro, tak ať se taky podle toho chová, a to se nedá říci o katolické církvi. [odbočuje ještě ke zmínce o fanatismu] U katolické církve však tomu je trochu jinak, jejich zločiny byla promyšlené a jejich cílem byl mamon a moc. Úplně klidně a při plném vědomí já osobně stavím katolickou církev na roveň takovým zrůdnostem, jako fašismus, komunismus, kapitalismus a jiné genocidy, které mají na svědomí miliony lidských životů […].“ (s. 514, dodává komentář o materiálech, „které dokazují sepjetí katolické církve s komunistickou StB“, má zřejmě na mysli článek J. Spurného v Respektu 1996 a další dohledatelné veřejné zdroje, a možná také kolaboraci režimem iniciovaného sdružení Pacem in terris).

Možná, že stojí najít také propojení tématu a radikálnosti formulací, které jej vyjadřují – tady jedna ukázka: „Po sranda puči ovšem tito prokurátoři a různí podnikoví právníci [předtím se líčí předcházející praxe těchto prominentů komunistického režimu] velice brzy poznali výhodu tmy a absolutní absenci legislativy v přechodu na komunistický kapitalismus a bez studu a za naprostého nedostatku svědomí se mezi prvními zúčastnili rabujících hodů na bohatě prostřeném českém privatizačním stole. Kolik zfalšovaných odhadů a kolik vytunelovaných konkursních podstat mají tito JUDr. na svědomí, se již zřejmě nikdo nedoví, ale že jim v tom byli nápomocni i nejvyšší politické špičky z celého spektra parlamentu, tak o tom ještě dnes nepochybují ani chovanci na uzavřených pavilonech v Bohnicích.“ (s. 290)

V galerii osobností (vraťme se k nim ještě jednou – naposledy – podrobněji) narazíme snad na všechny mediálně známé (často v souvislosti s nějakým politickým skandálem či hospodářskou kauzou) osoby posledních třiceti let, ve výběru uvádím Fracek (Miroslav Macek, mj. v souvislosti s fackou Davidu Rathovi, ten vystupuje pod jménem Dráth, mj. s. 373, u dalších si laskavý čtenář dosadí případnou kauzu sám, nehodlám tady sepisovat foliant o českých aférách), Šulínek (jiný ministr zdravotnictví Tomáš Julínek), Hromach (sociální demokrat Zdeněk Škromach), Brusník (Martin Bursík, předseda Strany zelených), Hrebeníček (Miroslav Grebeníček, předseda KSČM), Kross (Stanislav Gross, premiér), horolezec Šém (Pavel Bém, primátor hl. města Prahy), Člunek (Jiří Čunek, předseda KDU-ČSL, ministr, vsetínský senátor a hejtman), Vohroubek (Jiří Paroubek, předseda ČSSD, premiér), Filipes (Vojtěch Filip, komunistický politik), Prdsdorf (Miloslav Ransdorf, komunistický politik, europoslanec), Hořejš (komunistický politik Jiří Dolejš), Šmidla (Vladimír Špidla, premiér, eurokomisař), Zločas (Petr Nečas, předseda ODS, premiér), M. Blenda (poslanec Marek Benda), Bakalník (podnikatel Zdeněk Bakala), Kočár (Ivan Kočárník, ministr financí v Klausových vládách), Nedělka (jak již uvedeno výše, Bohuslav Sobotka, premiér, jinde uváděný ale i jako „ministr financí ČSSR Svobodka“, s. 289), Karl von Österreich (Schwarzenberg, také jako Schwarzeneger, psáno takto chybně), JUDr. Richard Suchar (tedy Sacher, ministr, později obviňovaný, že připustil skartaci spisů StB) Alzheimer (Zdeněk Altner, právník v kauze Lidový dům, vtipný „překlad“ z německého alt/starý), Bradník (královéhradecký hejtman za ODS Pavel Bradík), ale třeba i Lucie Bílá (jako zpěvačka Zahňáková, s. 382, tj. pod občanským jménem Hana Zaňáková), pod svým vlastním jménem pak například Ježek (Tomáš Ježek, jeden z autorů privatizace, na začátku knihy celým jménem, „v podsvětí známý pod pseudonymem Bodlináč (ano, ten, který ve Lnářích v čele privatizační komise rozhodoval komu, co a za kolik)“), Duka (kardinál Dominik Duka), Mrázek (František Mrázek, zavražděný podnikatel, s. 307 s vtipem „Mrázek přichází z Kremlu“, narážka na knihu komunistického politika Zdeňka Mlynáře) či Krejčíř (Radovan Krejčíř, v několika kapitolách, pojednávajících o známé aféře, mj. Krejčířova anabáze), ekonom Ševčík (Miroslav Ševčík, jeden čas takřka denně komentující na televizní obrazovce dění v ekonomice), často opakovaným jménem je Kubice (Jan Kubice, ředitel ÚOOZ, známý v souvislosti tzv. Kubiceho zprávy).

Pod jménem Halík ovšem není myšlen katolický kněz Tomáš Halík, nýbrž trestaný lobbista Marek Dalík). V některých případech by člověk musel zevrubněji srovnávat obsah, alespoň v mém případě si nejsem u některých jmen bezpečně jistý – je Kořistka Zdeněk Kořistka, uváděný v Dalíkově aféře, atd.? U některých osob jsou blíže zmíněné souvislosti některých příběhů, tak u Ivana Langera, prezentovaného zde (v souladu s jeho označováním nejen v jeho kauzách) jako Íčko (také Ivan Íčko), se hovoří (s. 293) o podnikání v Olomouci, zazní jméno Preclík (nájemce František Pavlík?).

Samozřejmě, mohl bych se podívat na Mimikry mocných poněkud přívětivějším pohledem, ocenit právě onen humor, opakující se například ve stereotypech setkávání Janka Čuly a staré Blažkové, která reprodukuje to, co „říkala stará Splašková z Kundomína“ (na nesčetné řadě míst), neúspěšných politických (volebních) projektech jako je „nábor nových členů ODS“ (Kulíšek a spol.), kdy jsou dotyční vypráskáni z hospody, komentáře k růstu „vaginálního průmyslu v Česku“ (s. 246, Smradlavý a Píčník atd.). Myslím si nicméně, že můj pohled není jakkoli zkreslující, když budu opakovat povzdech, který jsem vyjádřil v jiném svém komentáři z poslední doby (k jednomu z děl V. Vondrušky), a vlastně také o mé letošní cestě EXOD 2022, totiž o podbízivosti a jisté pokleslosti jistého segmentu naší kultury (byla tu rovněž vždycky) – v tuto chvíli si vzpomenu na odborné články literárních vědců někdy před půl stoletím, které se, tenkrát novátorsky, zabývaly (brakovou) literaturou, kterou Karel Čapek probíral ve svých esejích Marsyas aneb na okraj literatury. To ale byla přece jen ještě jiná měřítka.

V Databázi knih (www.databazeknih.cz) zjistíme, že Mimikry mocných navazují na některé předchozí Vránovy knihy, zvl. Komunisti před převratem (vyšlo v témže roce jako Mimikry, 2017, v úvodu Mimiker autor mystifikuje, když nazývá knihu Komunisti po převratu), téma „Kozojed“ rozvádí U nás v Kozojedech (2019), databáze uvádí ještě knihu Důchodci za srandu před smrtí (2018). Nechci příliš hodnotit dílo Václava Vrána (Josefa Orla), vypovídá dostatečně samo o sobě, poukazy k určitým momentům v textu snad dostačuje. Skutečnost, že si své knihy vydává sám (tj. bez běžného, byť dnes rovněž mnohdy omezeného redakčního aparátu), vysvětluje některé nedostatky v grafice (chybějící tečky na konci vět, graficky rozpojené odstavce či věty) či pravopisné chyby (připusťme ovšem, že ty nalezneme dnes i v publikacích vydaných v renomovaných nakladatelstvích), otázka ovšem je, zda do uvedeného diskurzu (pracovně jsem jej označil jako „hospodský“) či na vrub autora samotného přičíst i některé zjevně chybné formulace, jako třeba, když vedle úvahy o schopnosti katolické církve „mistrně měnit barvu jak chameleoni“ vždy v souladu s právě „řádícím politickým systémem“ tvrdí, že evangelická víra je „zřejmě pravoslavná“ (na tom, že tohle opravdu nesouhlasí, nemění nic ani názor, že se jedná o „hovadiny“, s. 520).

Václav Vrána má své čtenáře, tedy nechť je má. Já jsem také spokojen, protože jsem zrealizoval jedno „mezní“ čtení.

Václav Vrána, Mimikry mocných, vl. nákladem, 2017