Umberto Eco / Vytváření nepřítele

Umberto Eco / Vytváření nepřítele

V úvodu „výboru kratších textů vzniklých v posledním desetiletí“ (záložka) s názvem Vytváření nepřítele jejich autor uvádí, že jejich správný titul by byl ten, který uvádí v podtitulu, totiž „příležitostné texty“, a konečný titul knize dal na základě obavy nakladatele, že by takový „okázale skromný titul“ nebyl dostatečně lákavý pro čtenářovu zvědavost. Jestliže pak obhajuje žánr příležitostných textů s argumentem, že impuls zvenčí může autora přivést k zamyšlení nad něčím, čím by se jinak nezabýval, inspiruje mě k relativizaci tohoto pohledu – impulsy mohou být nejrůznějšího druhu, od těch, kteří mívali v prvorepublikových novinách „sloupkaři“, přes Jana Nerudu, který hovoří o verších „časových a příležitých“, naopak postihujících cosi podstatného ze své doby, až po výraz „Zeitwörter“, jakým byl třeba na začátku 70. let minulého století výraz „Waldsterben“ (umírání lesů), atd. – tedy ona časovost není jen záležitostí zcela „vnější“, tedy pozvání na univerzitní debatu či veřejné fórum jako v Ecově případě Milanesium, k němuž se několik textů knihy váže. Nicméně z jeho vyjádření mi neunikl i odstup od sebe samého, když s humorem říká, že „příležitostný text je vyumělkované rétorické cvičení“, jehož záměrem je „spíše pobavit jak mluvčího, tak posluchače“. Tímto aspektem italský medievalista (zde nejsou ale všechny příspěvky o středověku, dokonce některé jsou z živé současnosti) a spisovatel rozhodně vládne dobře, o tom není pochyb.

Samozřejmě, jak to tak bývá, některá témata mě zaujala více, některá méně. Embrya před branami ráje, přípěvek pro sympoziu o etice vědeckého výzkumu v Bologni 2008, zahrnutý do knihy Etika lékařského výzkumu a evropská kulturní identita (ed. Francesco Galofaro) je pozoruhodnou anekdotou o protiřečících si postojích katolické církve (u Tomáše Akvinského a jejích dnešních představitelů, ale co s tím dále? To přece všichni víme (ovšem to je český pohled, ten italský je v kulturním kontextu země zajisté provokativnější). Nicméně téma zmíněné knihy mě láká hodně (některé věci „řeším“ na vlastním „případu“). Stejně tak téma Absolutní a relativní (pronesené na zmíněné Milanesianě) mně osobně připadá dnes absolutně passé, nic nového mi to téma neotevírá, žádné otázky nevybuzuje (to letošní téma „Pomíjivost“, 2016, kterou se Milanesia zabývá ve vědě, divadle, hudbě, výtvarném umění atd., mě oslovuje hodně).

Pro „uvedení do obrazu“ jsem si s chutí přečetl příspěvek Skupina 63 po čtyřiceti letech o kulturním fenoménu, na němž se mladý Umberto Eco podílel, a uvědomil jsem si své „mezery ve vzdělání“ a v té souvislosti mě napadlo, do jaké míry ovlivnil (mohl ovlivnit) Ecův vztah k Čechám Angelo Maria Ripellino, italský bohemista, který má nezměrné zásluhy na prezentaci české kultury v Itálii. To muselo přece být v oněch šedesátých létech, kdy Ripellino překládal do italštiny Holanovu knihu Noc s Hamletem. Ale zpět k Vytváření nepřítele. V titulním textu se obrací k tématu, o kterém se rovněž v Čechách hodně hovoří, Eco jej nicméně dokládá „svým způsobem“, tj. s erudicí, znalostí různých historických epoch (text je jako ukázka na internetu celý k dispozici na iLiteratuře, viz odkaz dole). Vytváření nepřítele je tedy, jak Eco dokládá, odvěké, je to vždy hyperbolizace jinakosti, vůči které směřujeme své nevyřešené problémy. Eco zmiňuje rozsáhlejší knihu o tématu, totiž Negři, buzny, židáci a spol. Odvěká válka proti jinakosti (Negri, froci, giudei & co.) Giana Antonia Stelly.

Na rozdíl od témat „odvěkých“ zařadil autor do souboru několik témat aktuálních ve smyslu věku masmédií a digitálních technologií. K tomu druhému se váže příspěvek Úvahy o WikiLeaks, kterýžto skandál považuje za zahájení nové historické epochy. Zatímco mě spíše zajímá styl Billa Gatese a spol., kteří „po americku“, tedy „za pochodu“ (zatímco Němci až klopotně domyslí všechno do posledního „šroubečku“, takže by se podobné „mezery“ v technologiích, ochraně atd. nemohly snad ani vyskytnout) vrhli do světa převratné věci, u nichž ale zcela chybí právní rámec (viz „případ o přihrádku vedle“ s digitalizací knih, pirátské kopírování – či jaké to je?, vždyť všechno je odkazováno na pragmatická řešení), Eco se zabývá hranou mezi tajným a veřejným (což je podstata špionáže), která u internetu prostě padla, a v návaznosti na to uvádí svou myšlenku o postupu technologií „račím krokem, tedy pozpátku“: vysokorychlostním vlakem z Milána do Říma dojedete za tři hodiny, zatímco letadlem se všemi procedurami za tři a půl. Tahle myšlenka mi sedí a zapadá hezky do jiné, představě o formou navazující řadě médií (film používal zprvu prostředky divadla, televize prostředky filmu, dnes YouTube prostředky předchozích, podobně lze aplikovat na návaznost sociálních sítí na předchozí formy komunikace) tuším v Gutenbergově galaxii Marshalla McLuhana. Měl jsem kdysi také jednu svou myšlenku/anekdotu, která se v něčem podobá Ecově račím postupům v technologiích, ironickou vůči reálnému socialismu, kdy, protože neplatily tržní zákony, náklady a čas při průmyslové výrobě byl týž, jako kdyby se výrobek vyrobil řemeslně, ručně).

Druhý příspěvek pak je Spoře oděné televizní asistentky a ticho, kde si autor hraje se slůvkem velina, označující výše charakterizovanou televizní pracovnici, děvče, které na kolečkových bruslích moderátorovi přináší vzkazy, a list průklepového papíru, cenzurní příkaz italského fašistického Ministerstva kultury. Téma ovlivňování veřejného mínění a zkreslování informací ve veřejných médiích (ke kterým se často lidé upínají, ty to přece musí vědět – a nebo právě naopak) u nás důvěrně známe (mohl bych uvést nesčetně příkladů mediální hysterie zaměřené na konkrétní témata, ostatně – byť trochu jinak – nedávno Daniela Drtinová v show Jana Krause prozradila některé praktiky). Eco rozebírá způsob, jak vlastně nemusíte vůbec nic pochybného udělat, ale tím, jak na vás poťouchle ukáže mediální prst, se zcela normální skutečnost stane zavrženíhodnou. Eco rozebírá různé pseudoskandály, hovoří o Berlusconim (také pěkné téma) atd.

Zajímavá jsou pro mě nicméně především literární témata, např. Jsem Edmond Dantés, jeden z příspěvků psaný pro Ročenku bibliofila (s tématem Sentimentální povyražení nad četbou z mladistvých let) s pozoruhodným zaměřením na narativní postupy, a konkrétně na anagnorize (rozpoznání), pojem, který nalezneme již v Aristotelově Poetice. Jiným tématem je „sběrný text“ (můj termín) Ten Odysseus nám tu ještě chyběl, citace z odsuzujících recenzí Joyceova Odyssea (nejen Máchův máj byl tedy nepochopen). Opět příklad citací, jichž je v knize nebývale velké množství, tentokrát dokonce jako samostatný formát.

Nebudu probírat všechna témata (třeba pozoruhodný Oheň je krásný, rozebraný jako oheň nebeský, pekelný, alchymický, jako umělecký podnět či jako epifanická zkušenost – i tady je vidět Ecova orientace na starší kulturní historii, já bych naopak u umění zmínil ty věci nejnovější, pravda Eco uvedl alespoň filozofa Michela Foucaulta). Nejzajímavějším je pro mě zcela určitě záležitost ostrova, v Ecově případě „ostrova ztraceného“, téma, které je propojeno s Ecovým beletristickým dílem (jeden z jeho románů, Ostrov včerejšího dne, má slovo „ostrov“ dokonce v titulu, a Eco z něj v příspěvku uvádí textovou pasáž).  Že je jedno z Ecových zaměření sémiologie, ukazuje i na slově „ostrov“, který se řekne italsky isola (v češtině si to nemůžeme uvědomit), je tedy isolovaný (jak to je s anglickým „isle“?, německy „Insel“ je právě z italského isola), tzn. něco izolovaného. Eco nejdříve zmiňuje nejznámější (Vernův kapitán Nemo, ostrov doktor Moreaua, ostrov doktora No Jamese Bonda, Stevensonův ostrov s pokladem, poklad hraběte Monte Crista, hned v první větě říká, na ostrově je Utopie, zmiňuje antické příklady, setkání Odyssea s Kirké, Polyfémem či Nausikaou, hovoří o oblíbeném žánru „insularií“ v 15. a 16. století. Po určité typologii – ostrov, který není, tedy mýtus o nebytí, ostrov, který je navíc, tedy mýtus přebytku, ostrov, který nebyl nalezen, a ostrov, který nemohl být znovu nalezen – insula perdita – který Eca zajímá nejvíc. Eco uvádí řadu méně známých položek posledního typu a dává věc do souvislosti s námořní navigací, kde je jádro pudla: zatímco zeměpisnou šířku byli mořeplavci sto jakž takž určit, se zeměpisnou délkou, tedy konkrétním poledníkem, byl problém – a celá staletí, kdy se hledalo uspokojivé řešení, je pozoruhodným příběhem, v němž se zkouší určit správnou polohu podle Jupiterových měsíců (Galileiho návrh, docela divoké, ale byly tady průšvihy, kdy se potopilo celé loďstvo a všichni přišli o život, takže se hledalo, kde se dalo, britský parlament vypsal odměnu skoro tři miliony dnešních liber za vyřešení), měla pomoci vzdálenost Měsíce atd. atd., a spásou byl teprve vyučený truhlář John Harrison, když v roce 1713 zkonstruoval hodiny přesné na minutu, lodní chronometr, podle něhož bylo možné určit potřebné parametry.

James Cook ještě tyto hodiny nepoužíval, ačkoli byly již vynalezeny, a pro celou tu historii uvádí Eco řadu příkladů, jako je hledání legendárních Šalamounových ostrovů, kde údajně měl být zlatý poklad, a které se vydal v roce 1528 hledat Alvaro de Saavedra, dorazil k nim ale až 1568 Alvaro de Mendana, ale znovu už je nenajde ani on, ani nikdo jiný. Tasman hledal 1643 Šalamounovy ostrovy a doplul do Tasmánie, spatřil Nový Záland, proplul souostrovím Tonga k Fidži a dorazil k břehům Nové Guiney, přičemž paradoxně nenarazil na Austrálii, kterou obeplul (cituji Eca takřka doslova). Zajímavé je, že v dávnějších dobách měli mořeplavci (slovo navigace pochází v italštině s mořeplavbou, lodí) představu o jakési Jižní zemi, která měla být na místě Antarktidy, ale měla být větší – a tato představa zde byla v době, kdy už byly poměrně přesně známé tvary Ameriky a Evropy.

Tématu map se Eco věnuje ještě v jednom příspěvku nazvaném Imaginární astronomie, který přednesl (zřejmě v různých podobách) na konferencích astronomů a geografů. V tomto případě pojednává ale nejen o podobách Země, ale také nebe – v nejrůznějších fantaziích, které Eca od dětství přitahovaly, se najdou nejrůznější nápady, protože Eco evidentně vyhledává krajnosti, bizarnosti bijící do očí, nemohl vynechat ani představu o duté Zemi a studeném Slunci, kterou prý brali zcela vážně nacističtí pohlaváři v Německu.

Umberto Eco používá v předmluvě pro své texty výraz divertimento – doslovně it. zábava. Samozřejmě se slovo používá především v oblasti hudby, známe jej třeba u Mozarta. Je to tedy signifikantní pro charakter těchto „příležitostných textů“, zajímavá je kombinace poznání a zábavy, kterou má knížka přinést. A přináší.

Obsah
Vytváření nepřítele
Absolutní a relativní
Plamen je krásný
Navštěvování klenotnic
Kvašené požitky
Embrya před branami Ráje
Skupina 63 po čtyřiceti letech
Hugo, Hélas! Poetika krajnosti
Spoře oděné televizní asistentky a ticho
Imaginární astronomie
Jiný kraj, jiný mrav
Jsem Edmond Dantés!
Ten Odysseus nám tu ještě chyběl…
Proč nebude ztracený ostrov nikdy nalezen
Úvahy o WikiLeaks

Umberto Eco, Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty, Argo, 2013

https://www.iliteratura.cz/Clanek/31781/eco-umberto-vytvareni-nepritele-a-jine-prilezitostne-texty
https://www.lamilanesiana.eu/edizioni/2016/programma.pdf
https://www.listy.cz/archiv.php?cislo=096&clanek=060909
https://de.wikipedia.org/wiki/John_Harrison_(Uhrmacher)