Umberto Eco / Pražský hřbitov

Je to neuvěřitelné a (může si každý najít svůj výklad takových jevů) docela se tím bavím, když se, jakoby odkudsi z nitra osvícena, rozzářila vlákna podobností knížky, kterou jsem právě otevřel, a některé další, které jsem četl bezprostředně předtím. V tomto případě (a ona souvislost nebyla jakkoli záměrně vyhledávána, a není to dáno ani mým zaměřením na nějaký knižní žánr) jsou až zarážející tematické shody Ecova Pražského hřbitova a knihy, kterou jsem právě vrátil do knihovny, Úžasných dobrodružství Kavaliera a Claye Michaela Chabona. Hrdinové Chabonovy knihy jsou židovského původu, hlavním tématem Pražského hřbitova jsou Protokoly sionských mudrců, falza zaměřeného na rozdmychání antisemitské nenávisti.

Podstatným atributem příběhu Kavaliera a Claye jsou – vedle jejich tvorby superhrdinů v podobě komiksů – „úniky“ a eskamotérství, či-li „zfalšování“ reality, jevící se publiku v tu chvíli jinak, než ve skutečnosti je. A o totéž jde i u řečených podvrhů, ale vlastně i veškeré činnosti hlavního hrdiny, kapitána Simona Simoniniho, který se zabývá paděláním listin a vykrádáním někdejších příběhů, které mají dezinterpretovat skutečnost (údajná příprava židovské světovlády je jen jedna z podob těchto dezinterpretací historie v románu).¹⁾ No a konečně, ačkoli jeden autor je Američan a druhý Ital, oba romány se vztahují (nedá se říci odehrávají, protože přestože onen motiv je rozhodující, v samotném ději je v druhém případě dokonce okrajový či zprostředkovaný) k Praze. K židovské Praze. To je skoro až dost náhod najednou, nebo ne?

Rozdíl (zásadní) je v tom, že u Chabona je hlavní náboj pozitivní (hrdinové vymysleli v komiksu o Eskapistovi superhrdinu, Kavalier chce zachránit své příbuzné v Praze před Hitlerem), Ecův román je postaven výslovně na nenávisti – hlavní hrdina jí srší od prvních stránek vůči všemu, jednotlivým národům, ženám, nejrůznějším uskupením či hnutím, osobám atd. (všímá si toho i jedna česká recenze, viz odkazy). A v textu nacházím místo: „Nenávidím, tedy jsem.“ (s. 23, parafráze Descartova Cogito, ergo sum, „Myslím, tedy jsem.“) A – už vypadám rovněž jako eskamotér – kniha, kterou jsem si půjčil souběžně s Chabonem, totiž Mít a být Ericha Fromma, hovoří o dvou základních polohách člověka – pozitivním vztahem k „životu“ na straně jedné a pozitivním vztahem k „životu“ na druhé straně. To, že Erich Fromm vychází mimo jiné z psychoanalýzy, v níž navazuje Sigmunda Freuda, který v Ecově románu vystupuje na začátku jako dr. Froïde, už beru jako drobný detail.

Moment psychoanalýzy má nicméně v Ecově románu (už zůstaneme jen u něj) zajímavé místo. V žádné z četných (českých či německých) recenzí jsem nenašel poukázání na vazbu, která je v románu myslím dost důležitá. Totiž na identitu vypravěče (o ní samotné recenze hovoří). Ta je v románu zvláštním způsobem rozmlžená. Hned v prvních úsecích textu se setkáváme s dialogem mezi kapitánem Simoninim a mužem označeným jako abbé Dalla Piccola, který nechává zvláštním způsobem otevřený či nedořešený vztah mezi oběma, postupně procházející i určitými proměnami (v textu, který má být rozpomínáním na události, které mají obě osoby poněkud rozostřené, navazuje jeden na druhého, posléze se hovoří o zavraždění abbého, ale po čase znovu jeho objevení, ale už jako dvojníka v pouhé představě). Hned druhá (z vypravěčské perspektivy první) kapitola má titul „Kdo jsem?“. Kromě toho je tu ještě třetí vypravěč, Vypravěč, který dále relativizuje vyprávěné.

Kromě toho se tu nabízí další pozoruhodná souvislost, zřetelná nejvýrazněji u jedné ženské postavy jménem Diana Vaughanová, která je podobně jako vypravěč postižena patologickými proměnami osobnosti, vysvětlitelné rovněž postupy psychoanalýzy, a to (sic!) v návaznosti s nejrůznějšími podobami okultismu či hermetismu, s nimiž se čtenář v průběhu románu setkává (různé změněné stavy vědomí, jedna pasáž dokonce popisuje průběh černé mše). Jak vypravěč, tak Diana jsou jen různé podoby „dvojníka“, ať už v podobě dvou postav či rozdvojeného vědomí (obojí se překrývá či prostupuje), a Ecův román se tak přiřazuje do rozsáhlé galerie knih o dvojnících, které v evropské literatuře zahajuje, zdá se, příběh F. M. Dostojevského (ruský spisovatel patří v mnohém rovněž do linie celého tématu), a pokračuje Stevensenovým Dr. Jekyllem a panem Hydem (rovněž spor dobrého a zlého a aspekt triviální literatury) atd. atd. Jako komická dvojice jsou prezentováni dva reprezentanti dobové psychiatrie, (Ferdinand) Burot a (Henri) Bourru, humorně „zaměňovaní“ Ecovým vypravěčem už na základě podobnosti jmen.

V několika recenzích se hovoří o bohatství materiálu, kterými je Ecova kniha přímo nadusána (pro autora typická kumulace materiálu, i jím samým reflektovaná - „neuvěřitelné množství událostí“, s. 366, oslovuje abbé kapitána Simoniniho) a které to nečiní čtenáři lehké, pokud se má orientovat ve všech postavách a ideových „složkách“ a tehdejších hnutích, počínaje od revolučních garibaldiovců  přes zednáře a karbonáře či jezuity, rosikruciány, satanisty, tajnou policii a řadu dalších (zmiňováni jsou např. bavorští ilumináti) atd.. Tvrzení recenzentů tedy mohu jen potvrdit. Pokud čtenář není alespoň v hrubých obrysech obeznámen právě s  „tajnými dějinami“ Evropy (a Eco se jimi coby mediavelista zabýval důkladně a v řadě jeho knih se s různými aspekty tématu setkáváme), může mít pocit naprosté bezradnosti, neboť Eco příliš nevysvětluje, co je co, nechává jména řady osob, tajných společností atd. defilovat zcela bez dalšího osvětlení, naopak je uvádí do souvislostí a „převrací“ jejich interpretaci.

Český čtenář by ale nemusel být bezradný, neboť měl – dávno před Umbertem Ecem – možnost projít si tuto složitou pouť u Studeňanského Mistra, který se tématem rovněž po celý život zabýval (a měl výjimečnou démonologickou a magickou knihovnu, a stejně jako Eco komentuje s posměchem nejrůznější „zjevené pravdy“). Pravda, u Eca se se všemi facetami tohoto světa setkáváme pěkně pohromadě, a dokonce ve vzájemných vazbách a ve vazbách na politické dějiny Evropy. Jen ještě jediná poznámka – v Krvavém románu je (problematickým) východiskem syžetu, podobně jako u Eca, jen o půlstoletí dříve než on (knihu autor vydal v roce 1924) rovněž trojice postav (malíř Fragonard, Mistr a spisovatel a vydavatel Paseka), které se na konci textu magicky (a s autorovou břitkou ironickou poznámkou, že už nemá papír na další rozvíjení všech příběhů a musí tedy, byť násilně, všechny rychle ukončit) vtělí do jediné osoby.

Některé anotace knihy hovoří především o Protokolech sionských mudrců a jejich souvislosti s motivem „pražského hřbitova“, kde se měli sejít jednou za sto let rabíni z celého světa a kouti pikle o uchvácení židovské světovlády. Ovšemže zde je vlákno od Simoniniho dědečka s jeho nenávistí k židům a dopisem, který se zachoval, a další návaznosti na tenkrát oblíbené spisovatele jako byli Eugen Sue (Kromě Tajností pařížských proslulý románem Věčný Žid) či Alexandre Dumas s cagliostrovským příběhem v románu Josef Balsamo, a další knihy: Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieu Maurice Jolyho a román Biarritz Herrmanna Goedsche, kde se nachází kapitola o pražském hřbitovu, která vyšla i česky, v roce 1942 pod názvem Tajemství židovského hřbitova (viz jedna z recenzí). Zvláštní pozornost bychom měli věnovat abbému Augustinu Barruelovi, jehož dílo Mémoires pour servir a l’Histoire du Jacobinisme (Zápisky k objasnění historie jakobínství) je považováno za startovací text všech moderních konspiračních teorií, jak upozorňuje recenze na www.lidovky.cz, a to i proto, že tento muž působil po vyhnání jezuitů z Francie v českých zemích a v roce 1768 zde byl vysvěcen na kněze. A poslední literární zdroj, který bychom měli zmínit, je Léo Taxil, vlastním jménem Marie Jogand-Pagés, autor šíleně přibarvených historek o tajných, děsivých a perverzních zednářských rituálech, kterých se údajně sám účastnil (recenze www.lidovky.cz).

Celý román sestává, podobně jako román pikareskní (původně historická forma románu, jehož hrdina, Picaro, ve španělštině znamená šibal, pobuda, který rovněž vypráví své zážitky…) z řady epizod, v nichž hrdina splní vždy zadání některé z participujících stran (jezuiti, karbonáři etc.), úkol padělat nějakou listinu či zfalšovat nějaký spiklenecký příběh, a na tento řetězec se nabaluje neuvěřitelné množství často nesourodých souvislostí a postav. To, že převážná většina z nich skutečně existovala, dokládá s patřičnou erudicí v doslovu překladatel knihy Jiří Pelán. Nechci kopírovat a odkazuji právě na tento doslov (který se posléze zasvěceně zabývá i ostatními romány U. Eca), nicméně alespoň ve výčtu zmíním historické události – postavu Garibaldiho, francouzsko-pruskou válku „s dohrou Pařížské komuny“, Dreyfusovu aféru, a figury jako jsou italský romanopisec Ippolito Nievo či novinář a spisovatel Guiseppe Bandi či Cesare Abba (všichni tři v souvislosti s Garibaldim), „protižidovský aktivista“ Jakov Alexandrovič Brafman (či Jakob Brafmann), Roger Gougenot des Mousseaux, Alphonse Toussenel, Edouard Drumont, či další postavy j. Joseph-Antoine Boullan, obnovitel bratrstva rosikruciánů Stanislas se Guaita, Oswald Wirth, hlasatel antisemitismu Osman Bey čili Kibridli-Zade (ve skutečnosti Millinger), Léo Taxil (vl. jm. Gabriel Jogand), Joséphin Péladan ad..

Vypisuji proto, že si zájemce může buď knihu půjčit a stručné charakteristiky si v doslovu přečíst, nebo – dnes už tam skoro všechno je a nemusíme si složitě nechat vzácné tisky kdovíodkud posílat – dohledat na internetu. Každá z oněch, byť mnohdy bizarních osobností, stojí svým způsobem za pozornost. A můžeme pokračovat, ani Pelán nezaznamenává všechny historické osobnosti (to není výtka, nemělo smysl zahlcovat zevrubný text dalšími detaily) – k dalším postavám patří např. francouzský chemik Marcelin Berthelot či patolog a neurolog Jean-Martin Charcot.

A k „evokacím postav 19. století“ patří ovšem (a především) i Rusové P. I. Račkovskij, šéf carské tajné policie Ochrana, žijící v Paříži, a jeho asistent Matvej Golovinskij. Podle výsledků novějšího bádání literárních historiků se podílel i on, vedle Račkovského, na vzniku Protokolů sionských mudrců, vydaných v carském Rusku v r. 1903 a v úplnosti pak jako závěrečná kapitola knihy pološíleného mnicha Sergeje Nila s názvem Velké v malém aneb Antikrist jako nastávající politická možnost (v knize je reprodukována obálka, která je podobně, jako i některé další ilustrace dohledatelná i např. na Wikipedii). Jiří Pelán, který uvádí u každé z těchto postav nejen osobní data, jejich dílo i základní charakteristiku, akcentuje především skutečnost, že Umberto Eco, jakkoli řečené postavy svazuje k fiktivnímu vypravěči (vypravěčům), kteří se s nimi setkávají v průběhu děje (při zakázkách, a na nejrůznějších místech) o nich píše historicky přesně a poukazuje na skutečnost, se tématem už předtím zabýval ve svém vědeckém díle (např. Šest procházek literárními lesy, 1995, česky 1997, či v eseji Síla falše, in O literatuře, česky 2004).

Jako příklad návazností knihy, která má (v souladu s Ecovým stylem a charakteristikou románu jako postmodernistického) rysy románu špionážního s detektivní zápletkou, zmíněného románu pikareskního s celou řadou „odboček“, ale i útvarů pokleslé literatury, jejíž literární prostředky autor s gustem používá (v překladu báječně vystižené archaismy, různá klišé atp.), přepisuji část rozhovoru mezi mnichem Bergamaschim, kdysi Simoniniho učitelem, nyní zadavatelem jedné ze zakázek:
… jenže pak mi došlo, že jsi všechno opsal z toho antiklerikála Suea. Hledal jsem tě, ale řekli mi, že jsi s Garibaldim na Sicílii, a pak, že jsi z Itálie odešel. Generál Negri di Saint Front má s Tovaryšstvem kulantní vztahy. Poslal mě do Paříže, kde moji spolubratři měli známosti u císařských tajných služeb. Tak jsem se dozvěděl, že ses stýkal s Rusy a že se z té tvé zprávy o nás na pražském hřbitově stala zpráva o Židech. Zároveň jsem však zjistil, že jsi špehoval nějakého Jolyho. Důvěrnou cestou jsem obdržel exemplář jeho knihy, který zůstal v kanceláři jistého Lacroixe, zahynuvšího hrdinnou smrtí při střetu s karbonářskými dynamitníky, a viděl jsem, že jestliže Joly opisoval ze Suea, ty jsi opisoval z Jolyho. Nakonec mě němečtí spolubratří upozornili, že o ceremonii na pražském hřbitově mluví také nějaký Goedsche a že u něho Židé říkají zhruba to, cos ty napsal ve zprávě, již jsi předal Rusům. Já jsem ale vědě, že první verze, kde se objevujeme my jezuiti, vyšla tvé ruky a byla napsána pěknou řádku let přd Goedscheho škvárem. (s. 256)

Nebudu tu opakovat již několikrát (v recenzích, anotacích i jinde) napsané, každý se může pustit do labyrintu souvislostí (s vědomím, že mají charakter složité sítě, se k tomu lépe přistupuje) – nebo se prostě bavit smrští událostí, která čtenář v Ecově románu zcela jistě strhne. Snad ještě jen poslední poznámka, která se do textu nevešla. Knihu můžeme číst také jako speciální kuchařku, byť nám originální (francouzské) názvy všeho toho, co naši hrdinové na nejrůznějších místech spořádají, příliš cestu – ještě snad více než u ostatního – neusnadňují.

Odkazy a poznámky

Pražský hřbitov, recenze
iLiteratura
https://www.iliteratura.cz/Clanek/28877/eco-umberto-prazsky-hrbitov
[Pražský hřbitov] je velkým dílem o velké nenávisti, velkých předsudcích založených na slepé nevědomosti a především o cestě ke vzniku antisemitského falza, které významně ovlivnilo dějiny 20. století, Protokolů sionských mudrců.
Československá bibliografická databáze
https://www.cbdb.cz/recenze-15-prazsky-hrbitov--je-to-jeste-vubec-umberto-eco
Základem románu Pražský hřbitov je část autorovy přednášky nazvané Smyšlené protokoly (česky v U.Eco: Šest procházek literárními lesy, Votobia, 1997).
Aktuálně.cz
https://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/umberto-eco-se-vysmiva-hloupym-ctenarum-dana-browna/r~i:article:720821/

https://www.lidovky.cz/ecuv-virus-z-prazskeho-hrbitova-das-/kultura.aspx?c=A111212_145409_ln-kniha-roku_btt
Relativně mírné, optimistické a ve srovnání s tím, co přijde, i docela mírumilovné století, nazývané někdy dlouhé (1789–1914) a někdy také hloupé, bylo zároveň stoletím nejrůznějších posedlostí, obskurností a animozit, jimž ze všeho nejvíce dominovala představa spiklenecká. V ní přitom hrály hlavní roli tři základní a při soudném rozumu zcela si protiřečící entity: zednáři, jezuité a Židé. A Židé samozřejmě nejvíc.

Protokoly sionských mudrců
https://cs.wikipedia.org/wiki/Protokoly_sionsk%C3%BDch_mudrc%C5%AF
Hermann Goedsche
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hermann_Goedsche
Augustin Barruel
https://cs.wikipedia.org/wiki/Augustin_Barruel
Maurice Joly
https://de.wikipedia.org/wiki/Maurice_Joly

Pzn. 1) Už jen jako supervtip si dovoluji poznamenat, že při odchodu z knihovny jsem nakonec přece jen našel (a tedy si odnesl) knihu esejí Karla Hvížďaly s názvem Restaurování slov, který v Jičíně zhruba před měsícem byl (a motivace tedy byla zcela jistě jiná), a která patří k těm jeho publikacím, zabývajících se rovněž diagnózou „posunutých významů“, tedy interpretací a dezinterprací reality, jako kniha Ecova.

Umberto Eco, Pražský hřbitov, Praha, Argo 2011