Umberto Eco / Od stromu k labyrintu

(pokračování)

Nejvýraznějším příkladem pro běžně vzdělaného čtenáře (aspoň mi to tak připadá, i já jsem si jej přinesl z dřívějška do prostoru čtení Ecovy knihy) jsou nejspíš interpretace bible (jako celku i ve zcela konkrétních jednotlivostech), jak je zřejmé třeba už z toho, které knihy zařazují do kánonu jednotlivé církve (katolická či evangelická), a které naopak označují za apokryfní (tedy „nepravé“), ale i v toku času a jednotlivých kultur, přinášejících obtíže tím, jak se proměňují významy slov při přenosu obsahu v jednotlivých jazycích – hebrejštině, aramejštině, řečtině či latině. Stejně tak tu jsou otázky „správnosti“ výkladu jednotlivých výrazů a motivů, které spočívaly na instituci středověké auctoritas. To, jakých jednotlivé koncepce vnímání tohoto kulturního dědictví doznává proměn, mi připomíná „tekuté písky“, kterýžto výraz o jiné, rovněž rozlehlé kultuře, totiž čínské, použila jedna přední česká sinoložka (byť tím myslela trochu něco jiného, totiž prudkost a nevypočitatelnost změn v některých současných procesech a názorech tam).

O změnách, totiž o „obratu“ (peripetii v terminologickém kontextu originálu) hovoří Eco podrobně a poutavě u středověké recepce Aristotelova myšlenkového systému (já jsem si ovšem to slovo vypůjčil z jiného kontextu, Eco totiž hovoří ve skutečnosti o protismyslném překladu tohoto a jiných výrazů). V podkapitole Latinský Aristoteles eseje Metafora jako poznání: Aristotelova smůla ve středověku probírá „dlouhou a křivolakou“ historii vnímání Aristotelova díla, které nebylo ve svém celku dostupné a dostávalo se ke středověkému (latinskému) čtenáři nejrůznějšími oklikami a nejrůznějšími cestami (zestručněně v heslech): Boëthiův překlad Organonu v porušené podobě, Prvních analytik, Topik, O sofistických důkazech, které začaly kolovat až ve 12. století, když byla tato díla přeložena z řečtiny nebo z arabštiny, Druhých analytik, rovněž překlad Boëthiův, který se ale ztratil, překlad Porfyriovy Eisagógé (komentář A. díla), souběžné překlady Michaela Scota, Viléma z Moerbeke (např. Poetiky), takže Rétorika a Poetika je k dispozici až hodně pozdě. Dále: „Averroes neumí řecky, s námahou rozumí syrštině a Aristotela čte v arabském překladu z 10. století, který byl pořízen právě ze syrské verze.“ (s. 103) Hermann Němec pořizoval své překlady rovněž z arabštiny. Krkolomnost celé situace vystihuje novela argentinského spisovatele Jorga Luise Borgese Alef („Averroovo hledání“, 1949, česky ve Spisy I, Argo 2009). Borgesovi Eco věnuje pozornost, neboť mají společné téma „labyrintu“, v řečené novele se pak arabský hrdina snaží komentovat Aristotelovu Poetiku, nezná ale pojem komedie a tragédie, na které narazil, když četl před tím Rétoriku. Vzhledem k tomu, že tyto kategorie jsou jeho kultuře cizí, usoudí, že tragédie je chvalořeč a komedie satira. Eco dále podrobně rozebírá problematiku u Aristotela, až se dostává k metafoře, kterou považuje ve svém výkladu o „posunech“ za klíčovou záležitost, „metaforu, alegorismus a univerzální symbolismus“ analyzuje u Tomáše Akvinského a dalších středověkých spisovatelů.

K Borgesovi se obrací Eco i v souvislosti s utopiemi „apriorního filozofického jazyka“, což můžeme v celku Ecova světa vidět jako další stupeň posunu či „peripetie“ od Aristotelovských kategorií k „metaforám“ až k kombinatorickým hrám (Eco na začátku eseje O Lullovi, Picovi a o lullismu, kde se pojednává o sémiotickém prostředí blízkém i alchymii našeho Rudolfa II, v souvislosti s kabalou uvádí základní principy matematické kombinatoriky), které probírá v řečené eseji i eseji následující, nazvané Jazyk jižní zemské polokoule (a pokračuje v následné Návrat k Isidorovi: Etymologie Josepha de Maistra). Na konci Jazyka jižní zemské polokoule uvádí povídku Borgesovu povídku Tlön, Uqbar, Orbis Tertius (Fikce). Kam až dospěla ona „kabalistická“ snaha pojmenovat umělým ideálním jazykem svět, popisuje Eco následovně:

Borges popisuje jazyk, v němž se nepostupuje aglutinačně jako v jazycích, které jsme doposud studovali, ale vyjadřuje se pouze prostorové uspořádání, a ne plynutí času. V tomto jazyce neexistují substantiva, jen neosobní slovesa s jednoslabičnými předponami a příponami, která mají hodnotu příslovcí. Stručně řečeno, neexistuje slovo měsíc, ale jen sloveso měsícit; měsíc vyšel nad řekou se řekne hlör u fang axaxaxas mlö, neboli směrem nazad plynule zářně měsícilo (což nám maně připomene úryvek z italského překladu jedné kapitoly Plaček nad Finneganem, pořízeného samotným Joycem). (s. 446)

Doslovně jsem citoval tento úryvek především proto, že jsou z něj zřejmé souvislosti mezi určitými projevy v pokusech moderní sémiotiky, historických útvarů jako jsou kabala ad. a básnickým jazykem moderní literatury (Borges, Joyce).

To, co mě dostalo do kolen, je Ecův motiv, rozpracovaný v eseji Štěkot psa. Vím (od Michaela Pospíšila, který mi vykládal, jak se jeden hudební motiv, totiž bergamasca, s neochvějným stejným základem pohyboval přes různé země a různá staletí po celé Evropě přes různé hudební žánry) o staletých souvislostech hudební historie i o tom, že jednotlivá teorémata přetrvávají v historii poznání přes tisíciletí (Archimedův zákon někdy ze 3. stol. př. n. l. stále platí, stejně jako Pythagorova věta z 6. stol. př. n. l., byť její grafický důkaz nalezneme až u Eukleida o tři sta let později, resp. souvisí i s větou Eukleidovou), že se ale takovýmto způsobem pohybuje konkrétní „literární“ motiv (příběh), podobající se bajce, a své použití myšlenkového mechanismu vztahující až k základům logiky, které položil Aristoteles) jsem netušil. Jedná se o dvě varianty příběhu z prostředí stoické filozofie (Eco uvádí Chrysippa ze Soloi či Sexta Empirica, v jehož Nástinu pyrrhonismu z 2. až 3. stol. n. l., příběh najdeme, ale již předtím, už v 1. stol. n. l. v dialogu Alexandros Filona Alexandrijského; pyrrhonismus je varianta skepticismu). Jedna hovoří o psu, který při lovu má před sebou tři cesty, vlevo, vpravo a středem. Očichá tu vlevo, pak tu vpravo, a když zjistí, že ani jednou se kořist nevydala, bez očichání třetí cesty se pustí po ní (druhá varianta, u Filona, je, že pes po vyloučení obou cest přeskočí jámu a vydá se za šelmou, kterou pronásleduje. Tabulky, které Chryssipos vypracoval, jsou příkladem tzv. výrokové logiky, konkrétně tzv. pátého axiomu, u něhož platí, že máme-li „a“ a „b“, pak není-li to „a“, musí to být „b“ (varianta se třemi členy, máme-li „a“, „b“ a „c“, pak není-li to „a“ a „b“, musí to být „c“). Eco pak dohledává takřka doslovná znění v Teologické summě Tomáše Akvinského a u dalších autorů až kdoví do kterého století.

Motiv psa provází celou Ecovu knihu, od první eseje, kde se o vymezení „psa“ či „koně“ hovoří v souvislosti s vytvořením „stromu“, přes zmíněný text Štěkot psa až po další texty, například v eseji Ještě ke Kantovu mlčení se jedna kapitola nazývá „Najdeme u Kanta schéma psa?“ (od s. 482). Je to skoro mystika (neberte mě ale příliš vážně), že když jsem znovu otevřel knihu Od stromu k labyrintu, v zahradách mezi domem, kde bydlím, a protější řadou domů, se – zatímco jinak bývá celý den klid – rozštěkal pes.

Stěží mohu podávat komentáře ke veškeré problematice, kterou Eco na více než šesti stech stranách rozvádí. Tak v tuto chvíli alespoň přepisuju obsah s celým „stromem“ podkapitol, jak je autor rozvrhl a na konci knihy vyznačil.

Obsah
1. Od stromu k labyrintu
1.1. Slovník a encyklopedie
1.2. Slovník
1.2.1. První myšlenka slovníku: arbor porphyriana
1.2.2. Utopie slovníku v moderní sémantice
1.3. Encyklopedie
1.3.1. Plinius a model antické encyklopedie
1.3.2. Středověké encyklopedie
1.3.3. Mezi renesancí a 17. stoletím, vstříc Labyrintu
1.3.4. Tesaurův Dalekohled
1.3.5. Wilkins
1.3.6. Leibniz
1.3.7 Encyklopédie
1.4. Všeobsáhlá encyklopedie jako regulativní idea
1.5. Labyrinty
1.6. nové encyklopedické modely
1.7. „Ontologie“
1.8. Ontologie a sémiotická kreativita
1.8.1. Metfora jako nástroj tvorby nových ontologií
1.8.2. Joyceovské ontologie
1.9. Formáty encyklopedie
1.9.1. Od individuální k všeobsáhlé
1.9. 2. Závrať z labyrintu a ars oblivionalis
1.9.4. Ars excerpendi
1.9.5. Vymazání, odložení, latence
1.9.6. Všeobsáhlá encyklopedie a virtualita
1.9.7. Text jako generátor zapomínání

2. Metafora jako poznání: Aristotelova smůla ve středověku
2.1. Latinský Aristoteles
2.2. Poetika: Averroův komentář a Hermannův překlad
2.3. Poetika: překlad Viléma z Moerbeke
2.4. Rétorika: překlad Hermanna Němce
2.5. Rétorika: Translatio vetus  a překlad Viléma z Moerbeke
2.6. Neúspěch Poetiky a Rétoriky ve středověku

3. Od metafory k Analogia entis
3.1. Poetiky a rétorika
3.2. Zmínky a příklady ve filozofickém myšlení
3.3. Metafora, alegorismus a univerzální symbolismus
3.4. Metafora u Tomáše Akvinského
3.5. Dantge
3.6. Pseudo-Dionysiova symbolická teologie
3.7. Analogia entis
3.8. Závěr

4. O psím štěkotu
(a dalších zoosémiotických archeologiích)
4.1. Zvířata od antiky po středověk
4.1.1. Duše, práva a jazyk zvířat ve starověku
4.1.2. Přechod probléu do středověku
4.2. Latratus canis
4.2.1. Jména a znaky
4.2.2. Stoický vliv: Augustin
4.2.3. Stoický vliv: Abélard
4.2.4. Boëthiova četba De interpretatione 16a
4.2.5. Tomášova četba De interpretatione 16a
4.2.6. Zapsatelnost a artikulace
4.2.7. Ještě jednou Tomáš
4.2.8. Roger Bacon

5. Falzifikace ve středověku
5.1. Sémiotika falzifikace
5.1.1. Duplikáty
5.1.2. Pseudoduplikáty
5.1.3. Falešná identifikace
5.2. Potíže s ověřováním
5.2.1. Ověření pravosti z hlediska materiálního nosiče textu
5.2.2. Ověření pravosti z hlediska textové manifestace
5.2.3. Ověření pravosti z hlediska z hlediska obsahu
5.2.4. Ověření pravosti vzhledem k dobovým faktům
5.3. Tři druhy falešné identifikace
5.3.1. Přímý podvrh
5.3.2. Umírněný podvrh neboli domnělá nezaměnitelnost
5.3.3. Pseudoidentifikace
5.4. Co to znamená „vědět, že“?
5.5. Historická pravda, tradice a auctoritas
5.6. Na ramenou obrů
5.7. Tamquam ab iniustis possessoribus
5.8. Závěry

6. Poznámky k Beatovi
6.1. Apertissime
6.2, Vuděbá Oásna
6.3. Další nezobrazitelný výjevy
6.4. Beatův Jeruzalém
6.5. Mille annos

7. Dante mezi modisty a kabalisty
7.1. De vulgarit eloquentia
7.2. Ráj XXVI

8. Užití a interpretace středověkých textů
8.1. Moderní paleotomista
8.2. Bezostyšná četba
8.3. Doba po Ar tet scolastique, objevení „poezie“
8.4. Básnická řeč: Maritain versus sv. Tomáš
8.5. Tvořivá intuice versus činný rozum
8.6. De Bruynova lekce z historiografie
8.7. Problém rozumové intuice

9. K historii denotace
9.1. Od Milla k Peirceovi
9.2. Od Aristotela ke středověku
9.3. Boëthius
9.4. Anselmovo appellatio
9.5. Abélard
9.6. Tomáš Akvinský
9.7. Suppositio
9.8. Bacon
9.9. Duns Scotus a modisté
9.10. Ockham
9.11. Po Ockhamovi
9.12. Závěry

10. O Lullovi, Picovi a lullismu
10.1. Poznámka k lullovské Ars
10. 2. Odlišnosti od kabalistiky
10. 3. Lullovy stromy a velký řetězec bytí
10. 4. Picova revolutio alphabetaria
10. 5. Lullismus po Pikovi

11. Jazyk jižní zemské polokoule

12. Návrat k Isidorovi: Etymologie Josepha de Maistra

13. Ještě ke Kantovu mlčení
13.1. Empirické pojmy
13.2. Vjemové soudy
13.3. Schéma
13.4. Najdeme u Kanta schéma psa?
13.5. Jak vytvořit schéma neznámého předmětu
13. 6. kantovo Opus posthum

14. Přirozená semióza a jazyk v Manzoniho Snoubencích
14.1. Skutky a slova
14.2. Lidová semióza
14.3. Setkání s brávy
14.4. Vlastní jména
14.5. Odpuštění bratra Kryštofa
14.6. Další příklady
14.7. Posedlost a lidské šílenství
14.8. Na závěr

15. Práh a nekonečno. Peirce a primární ikonismus
15. Zpět k Peirceovi
15. Peirce a kávovar
15. Peirce kontra černá skvrna
15. Peirce a mozek
15. Peirce a želva

16. Definice v Croceho Estetice

17. Pět významů „sémantiky“ od Bréala o současnost
17.1. Různé významy sémantiky
17.2. Encyklopedická hesla
17.3. Má pojem významu ještě smysl?
17.4. Ztotožnění významu a synonymie
17.5. Sémantiky pravdivostních podmínek
17.6. Význam, referent, reference

18. Slabé myšlení versus meze interpretace

Odkazy

Od stromu k labyrintu / komentáře
https://www.kultura21.cz/literatura/3891-umberto-eco-od-stromu-k-labyrintu
https://otik.uk.zcu.cz/bitstream/11025/6558/1/klimova_1.pdf

Někteří pojednávaní autoři
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ramon_Llull
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rabanus_Maurus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrus_Ramus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Johann_Heinrich_Alsted
https://en.wikipedia.org/wiki/Gregor_Reisch
https://cs.wikipedia.org/wiki/John_Wilkins

Některé problematiky
https://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Klasifikace_jazyk%C5%AF_(typologick%C3%A1)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Porfyri%C5%AFv_strom
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kategorie_(filosofie)
https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/56303/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Cogito_ergo_sum

Umberto Eco, Od stromu k labyrintu, Argo 2012