Umberto Eco / Kant a ptakopysk
26.06.2016 14:13Italskému sémiotikovi, medievalistovi a romanopisci Umbertu Ecovi rozhodně nelze upřít schopnost zaujmout pozornost neobvyklými kombinacemi, patrnými už v názvech děl (jméno německého klasického filozofa a zvířete v tomto románu), odkazujícího ale i k zásadnímu Italovu přístupu, vyhrocujícího intelektuálský, vědecký přístup, pohybující se v rovině dedukcí, hypotéz a závěrů, a překvapivé skutečnosti hrubého světa v mezních situacích, eskalujících téma málem jako v bulvárních časopisech, vzápětí ale odkazujících k nejvyšším patrům otázek výkladu světa.
Už když listujeme obsahem knihy Kant a ptakopysk (Kant e l'ornitorinco, RCS Libri S.p.A. - Milano 1997, česky Argo 2011) narazíme na podobně iritující tituly a podtituly kapitol jako Podivný případ doktora Jekylla a bratří Hydových, O Achabově druhé noze, Mléčné žlázy bez bradavek, Čtyřnohé ústřice aj.. Ve čtvrté kapitole s názvem Ptakopysk mezi slovníkem a encyklopedií (přeskočíme zatím předchozí, i když se o ptakopyskovi hovoří již ve druhé kapitole Kant, Peirce a ptakopysk) se dozvíme (v podkap. 4.5) faktické jádro příběhu objevování zvířete, které se vzpíralo zařazení do přírodovědci vytvořeného systému tím, že jednotlivé prvky, podle nichž je každý živý organismus taxonomicky zařazován do říší, tříd, řádů, čeledí, rodů a druhů.
Příběh začíná v roce 1798, kdy přírodovědec Dobson zasílá do Britského muzea vycpanou kůži zvířátka, kterému australští domorodci říkají „watermole“ či „duckbilled platypus“ – velké asi jako krtek, malé oči pření tlapky s čtyřmi prasty spojenými blánou, ocas, zobák jako kachna, plavalo pomocí nohou, které mu sloužily i k hloubení nor. Zpočátku se pracovníci muzea domnívali, že jde o hoax (srv. angl. Wikipedia. čl. Platypus), v té době se po světě pohybovali čínští vycpávači zvířat, kteří byli velmi zběhlí ve vytváření nejrůznějších bytostí, jako například opic s rybími ocasy, tedy v podstatě na základě montážní imaginace (o montážních představách u nás prof. Vladimír Vondráček, Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, první vydání 1968, nové vydání 1993), takže pochybnosti byly tak trochu namístě, především proto, že si přírodověda nevěděla rady se zařazením podle Linnéovy soustavy. Eco popisuje do podrobností spory o tom, jak je ptakopysk příbuzný s ptáky či obojživelníky, jak se podobá ježuře, jak se vytvářejí pokusy vytvořit nové rodové pojmy, vznik nové třídy „vejcorodí“ (1809, Lamarck), další pokusy „ptakořitní“, jak objev mléčných žláz by zase řadilo zvíře k savcům, další spory o vejcorodost (mléčné žlázy a vejce nabourávají zcela dosavadní systém) atd. .
Jaké z toho vyvozuje Eco závěry? Člověk se snaží „novou zkušenost vtěsnat do předem daného kategoriálního systému“, při nových poznatcích se pak pokoušíme o restrukturalizaci uspořádání. Stejným způsobem už postupoval Marco Polo, když objevil na Jávě zvíře, které byl schopen podle kulturního rámce, v němž žil, jako jednorožce, přestože se v řadě ohledů (barvě, jednorožec je bílý), elegance atd. lišilo. Dnes ovšem víme, že se jednalo o nosorožce, nikoli o bájného mytologického tvora.
Tento konkrétní příklad podivného zvířete, s jehož zařazením do mantinelů našeho světa máme problém, slouží Ecovi pro jeho úvahy o zásadním vztahu pojmenování a světa (záměrně co nejprostěji řečeno), přičemž do těchto úvah z pozice sémiotiky vtahuje nejrůznější souvislosti, jimiž se v průběhu dějin kultury zabývaly nejrůznější osobnosti – od Aristotela (Metafyzika) a Pascala (Fragment 1655) přes moderní jazykovědu, např. spor mezi pojetím dánského lingvisty, strukturalisty Louise Hjemsleva a jednoho ze zakladatelů moderní sémiotiky, teorie znaku, Američana Charlese Sanderse Peirse, průběžně v textu pak padnou jména celé řady osobností a konečně v závěru knihy v Dodatku 1 o denotaci se tématem, uvedeným v tomto názvu zabývá systematičtěji v souvislosti se jmény (v podkapitolách), jako je Aristoteles, Boëthius, Anselm z Canterbury, Abélard, Tomáš Akvinský, Roberg Bacon, Duns Scotus, Vilém z Ockhamu, tedy osobnostmi z období Ecovy primární orientace mediavelisty, a posléze z modernější doby Thomas Hobbes a John Stuart Mill.
Musím říci, že Hjelmslev, Pierce, ale především Ferdinand de Saussure či Roman Jakobson a posléze Claude-Lévy Strauss a další byly kdysi pro nás některé studenty lingvistiky ikony v době, kdy ovšem oficiální normalizační doktrína strukturalismus a další směry (přestože měly obrovskou tradici právě v našem předválečném kulturním prostředí) odmítala, zatímco ve světě (v Paříži a posléze v dalších centrech) byly až módní záležitostí. Nejspíš z tohoto důvodu jisté poučenosti jsem zbožně nehltal Ecovy vývody, dokonce v řadě případů mi přišly chybné. Nechci se však v tuto chvíli zaplétat do akademických debat, to nebylo cílem při čtení knížky, u níž jsem se chvílemi bavil, chvílemi byl znovu a poněkolikáté udiven šíří Ecova záběru, chvílemi se nudil při pocitu jistého velikášství, přestože ho autor knihy hned v úvodu popírá. Musel bych se tím vším intenzívně prohrabávat a vrátit se i k četbě zdrojů (Kant etc.), proto to mohu říci jen jako pocit, že by si možná Eco ušetřil mnohé (byť nejspíš nikoli), kdyby zvolil místo Kanta Hegela, který řeší otázky vědomí pro mě uspokojivěji než kdokoli jiný z klasické německé filozofie, a místo Pierce, který samozřejmě podrobně klasifikuje (proto Ecovi konvenuje lépe), raději Ferdinanda de Saussura, který přináší dvojitou koncepci znaku (na rozdíl od jednoduché u Pierce). Ale jak říkám, to je trochu zbytečná polemika.
V každém případě nelze Ecovi upřít smysl pro humor – když třeba říká, „že Kant nevěděl o ptakopysku nic, ale ptakopysk by měl vědět něco o Kantovi, aby tak vyřešil vlastní krizi identity“. Možná je tento humor, hledání mezních/bizarních motivů či další typicky ecovská překvapení opravdu součástí vážného (byť někdy nevážně prezentovaného) úsilí dobrat se podstatného v otázkách možnostech lidského poznání a pojmenování světa, možná je právě toto vědomí „postmodernosti“, tj. vědomí světa jako řádu a chaosu zároveň či jeho existence na jeho pomezí. Možná také proto tolik různých „začátků“, otevřených témat, odboček a návratů. V recenzích na knížku se často opakuje námět opatství Saint Guiness a jeho autenticity.
Zmiňuje například dobře zachované opatství Saint Guinness, které bylo postaveno ve 12. století. Pečliví mniši se od oněch časů po dnešek opravovali, nahrazovali rozdrolené kameny novými, látali každý zub času, takže stavbu zachovali sice v podobě, v jaké byla postavena, avšak zcela určitě nikoli v původním materiálovém provedení - vlastně lze uvažovat o svého druhu postupně vniklé replice, kterou přesto považujeme za původní stavbu.
Myslím velmi dobrý příklad vztahu pojmenování a reality, ovšem mně to dokládá, že problém není „na straně pojmenování“, ale na straně „reality samotné“, respektive nikoli „pojmenování“, nýbrž romantických ikon, kterých se držíme bez ohledu na skutečnost z emotivních, např. „národních“ důvodů. To je pak ale otázka ideálů a skepticismu, dějinotvorných myšlenek atd. a už nikoli pojmenování – máme přece také svou Betlémskou kapli, svého Mistra Jana Husa, který vypadal jinak než jak ho máme ztvárněného třeba v Jičíně na Husově třídě (jedna z nejstarších soch v Evropě vůbec) atd.
A takhle bychom mohli pokračovat, v souvislosti s představami Aztéků o koních zavádí termíny kognitivní typ, jádrový obsah, molární obsah, hovoří o sémizických prvotinách, rozdílech mezi Slovníkem a Encyklopedií, atd. atd.. V době, kdy lidé vnímají aktuálnost labyrintů, hádanek nejrůznějších druhu, ale také anekdot, absurdního humoru a grotesknosti nejrůznějšího druhu, si Kant a ptakopysk své čtenáře určitě najde. Nebo spíše už dávno našel.
https://www.argo.cz/knihy/154409/kant-a-ptakopysk/
https://www.literarni.cz/rubriky/recenze/proza/umberto-eco-kant-a-ptakopysk_8723.html#.V2034tSLTVQ
https://www.bux.cz/literarni-kavarna/ctenarske-recenze/kant-a-ptakopysk.html
https://www.kultura21.cz/literatura/3262-umberto-eco-kant-a-ptakopysk
https://www.vaseliteratura.cz/pro-dospele/1684-kant-a-ptakopysk
https://en.wikipedia.org/wiki/Platypus
https://knihovna.fnbrno.cz/documents/1369?locale=cs
———
Zpět