Týdeník Echo - parné léto 2026

Týdeník Echo 24, číslo 26 / 25. června 2026 titulní téma: velké výročí Habsburkové (a obrázek postavy Františka Josefa I., jak ho známe, s metály).

Nojo, 1526 – 2026, pět set let, tj. 29. srpna 1526 bitva u Moháče, smrt Ludvíka Jagellonského a nástup Ferdinanda I., a uvědomuju si (možná se dost nerozhlížím po odborném světě, ale alespoň v tom mainstreamovém), že se ve veřejném prostoru nic neděje (no jistě, budeme se tři měsíce týden od týdne zabývat tím, jestli pan Pavel pojede nebo nepojede na jakési setkání NATO, jestli samostatným letadlem, a jestli tam otočí profil tváře doleva nebo doprava, to jsou „dějinné události“), a důvod je zřejmý, je vysvětlen v pojednání o tématu: bohužel nám jistá část naší historie nepřirostla k srdci, ačkoli tady vznikla celá jedna důležitá vrstva kultury, zahrnující třeba onen barokní obraz Prahy (další výsledky jsou uvedeny), postava „císařpána“, který dal zemi možná nudný, ale jistý „úřední“ fungující řád, se nám smrskla na jakkoli geniálně Haškem podaného „starýho Procházku“ (jistě souviselo to s tou jistě pitomou Velkou válkou, později zvanou první světovou, která představovala první rozvrat starého světa) a protihabsburská nevole, která končila bouráním Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a nepostavením pomníku Radeckému (o tom je v textu řeč, snad je tedy rozhodnuto).

Než jsem se začetl do Salonu Echa, kde se pod názvem Habsburkové, patroni českého úspěchu (na titulní straně Habsburská sláva, nebo zkáza), téma rozebírá, říkal jsem si, zda bude přizván zastánce monarchie jako stabilního uspořádání společnosti Jiří Rak, kterého pamatuju z dob vysokoškolských studií, byl také kdysi ve společenství studentů zvaného Řimsologická společnost (Jula Hůlek, první z organizátorů setkání, letos zemřel), a který už tenkrát toto stanovisko zastával, teď při listování internetem jsem našel článek „Češi proškrtali dějiny, tak mají potíže s vlastenectvím“ (na Aktuálně.cz), tam říká, že výsledkem je, že „kontinuita v národních dějinách zoufale chybí“. A ano, v Salonu je přizván spolu s Ivo Cermanem, Vítem Vlnasem, Vojtěchem Cirusem, moderuje Jiří Peňás.

Debata jde tak trochu ve dvou liniích, v první hned popření zjednodušené „černé legendy“ a zúženého vnímání doby (jiráskovského) „témna“, když je zmíněna „zlatá doba českého jazyka“, tj. Veleslavín, Bible Kralická atd., v druhé odsudek habsburského rodu J. S. Machar, který jej v roce 1932 charakterizoval  jako osobnosti „střízlivé, nijak zvlášť nadané, chamtivé […], Římu pokorně oddané šosáky“ (v orig. v nominativu, dal jsem do akuzativu). Cerman hned ale vrací řeč do první linie, totiž vytvoření naší představy jakéhosi vytržení z dějin, podobnému životu za železnou oponou, ale „jakžtakž“ jsme stihli humanismus, po Bílé hoře, ale i už předtím (potlačení stavovského povstání 1547) a s třicetiletou válkou to bylo špatné v celé Evropě. Vlnas pak je charakterizuje z onoho hlediska národnostního, totiž že i sami „podehli té zbahnělosti necivilizovaných národů a připojili se ní“ (temné končiny balkánské, slovanské, italské, marasmus, jak to kritizovali nacisté český, polský, italský, uherský, takže to byla dle nich „úpadková dynastie“), tedy ještě nutno dodat, kritika Macharova není nic ve srovnání s tím, co psali o Habsburcích němečtí nacionalisti ve dvacátém století. Pak se debatéři vracejí k počátkům, „hrabátkům odněkud ze Švýcarska“, v souvislosti s kosmopolitismem je řeč o různých jazycích jako prostředcích komunikace (italština, francouzština, pořádná neznalost němčiny u některých panovníků), přičemž neměli zájem o germanizaci, to jim bylo jedno (ve srovnání s protektorátem), Josef II. na svých cestách vyhledával kontakt s Čechy (viz Babičky B. Němcové), nepříjemná doba byla doba předbřeznová a doba, označovaná ve školních učebnicích „bachovský absolutismus“ (známý z Tyrolských elegií). Debata se stále vrací, ale mám pocit, že je řeč o jednotlivých fenoménech a chybějí odpovědi na otázku v titulu (jistě, mnohé z toho vyplývá). Josef II. a rušení řádů, vztah či jeho absence k hudbě u Kala VI. či dalších panovníků, sochy císařovny Alžběta v Maďarsku, pragmatičnost habsburské politiky, pak se vrací otázka svéprávnosti Čechů či jejich existence „v cizích službách“ (zase Jirásek), evropské rozměry české hudby, a končí to všechno Ernestem Denisem. Jediná jednoznačná odpověď je, že se „vytvořila podunajská monarchie, náš společný středoevropský prostor“ (Peňás), jehož existenci stále nějak pociťujeme. A s tím Radeckého pomníkem – „v den konání Salonu“ schválil pražský magistrát návrh na návrat sochy Josefa Václava Radeckého z Radče „na místo, odkud byla odstraněna v květnu 1919“. (V následujícím čísle Echa je mezi dopisy ostře nesouhlasné stanovisko s argumentací, proč např. právě Radeckého pomník by neměl být vrácen do středu Prahy.

Tak a teď od začátku. Petr Pavel jako kůl v plotě (Editorial, D. Balšínek), titul hovoří za všechno, řeč je o detailech plánované cesty na summit NATO.

Z krátkých textů – Babišův výstřel a poněkud vadnoucí „hranatá legenda“, další detail k témuž („hranatá legenda“ je jasná, ale kdyby to četl někdo za deset let, tak Filip Turek).

Porážka velkého dealmakera, fotka kráčejícího Trumpa ve večerní krajině s vlajícími vlasy (Ondřej Šmigol), komentuje Trumpovo nekonzistentní vyjednávání s Íránem, především „memorandum“, jímž americký prezident reaguje na uzavření Hormuzského průlivu, a které odporuje postoji, který on sám kritizoval u Obamy, poukazuje na nevýhodnost předpokládaných dohod a příměří (jednak stamiliardové zisky Íránu buď přímo či nepřímo získané v té souvislosti, jednak možnost pokračování ve zbrojení, včetně jaderného programu, kterého se tato země nevzdá navzdory všem slibům, které vždy porušila, jak jsme ostatně četli v jednom samostatném článku/rozhovoru s americkým odborníkem, který říká, že k příměří nikdy nemělo dojít, ostatně zde se říká, že Vance a další byli proti tomu). Írán má dnes ostatně rakety, které by doletěly i do Prahy. A Šmigol vyjmenovává řadu aspektů pochybení, souhrnně pak ironicky označujících Trumpa v mezititulu slovy „opravdu výborný vyjednavač“.

Náměsíčníci pro naši dobu (D. Kaiser), podtitul Starmer byl vedle Macrona a Merze přední hardliner proti Rusku, v úvodu řečeno, že britský premiér, mimořádně neoblíbený (podle některých starších textů v Echu) „v pondělí“ rezignoval. A řeč je i o podobném přístupu ostatních dvou v oné velké trojce, nicméně realistické je říci, že v zemi, kde se odchytávají muži, kteří nechtějí nastoupit do armády, na ulici, tedy „armáda s takovým náborovým problémem“, konkrétně jsou evidovány dva miliony takových mužů, nemůže mít šanci „proti armádě postavené na vojácích z povolání a dobrovolnících“, Kaiser komentuje, že „gaučoví válečníci“ tedy nejsou jen českou specialitou.

Teď už bude většina ODS pro euro (rovněž D. Kaiser), věří místopředseda ODS Pavel Drobil, a docela věcně dokládá rozumnost svého názoru – ano, to je ta odlišnost perspektiv, vlastně bych se vším souhlasil, kdybych byl podnikatelem, pro kterého by bylo zavedení eura třeba výhodné, takže představa horentních zisků (Drobil je a také vystupuje jako člověk se zkušenostmi s podnikáním) stojí za ten politický boj (argument, že je možné už dnes možné mít účet v eurech při podnikání, bych obrátil, tedy dnešní stav nikomu nebrání v podnikání), zatímco propad neaktivních financí (naspořených celoživotně) je něco, o čem nepochybuju (vzpomínám na občany tehdejší NDR, mnohdy zoufalé a utíkající na Západ, a ze strany ODS už nepochybuju vůbec, vyhýbat se obloukem, v 90. letech měnová reforma, která se tak nazývat nesmí, tj. likvidace úspor na reálnou desetinu, jistě, vznikly další možnosti a v jiných zemích dopadli lidé i hůř, a za Fialovy vlády další likvidace úspor o jednu třetinu – jsou to vždycky ti samí). Ale nutno dodat, že, ačkoli Drobil na jednom místě odmítá nazývat pochybení Fialovy vlády „chybou“ a obratně se vytáčí, nakonec přece jen přiznává, že v souvislosti s jejím nicneděláním s prudkým růstem cen elektřiny a inflací, jste „měl normálně pocit, že žijí na Marsu nebo že z něj právě spadli“.

Kdo potřebuje Českou televizi? Fotka davu demonstrantů se zdviženýma rukama (Dominik Stein), podrobnější rozbor šíře problematiky, která se v oné kulturní válce zužuje jen na poplatky, zatímco ve skutečnosti jde za prvé o obrovskou proměnu mediálního trhu za posledních patnáct let, za druhé pak o obsah, který by měla naplňovat veřejnoprávní média bez ohledu na to, že jej trh nebude financovat. Jen několik drobností – MF DNES prodával přes 200 000 výtisků denně, Blesk přes 300 000, dnes (či vloni) 64 000 a 80 000 výtisků. Po lockdownu se publikum „přesunulo na sociální sít, YouTube, podcastové aplikace, newslettery, streamovací platformy, diskusní fóra“, „digitální revoluce znamenala rozpad společného mediálního prostoru“ (jako důležité čtu slovo „společného“). Jsou vyjmenovány ty položky veřejnoprávního obsahu, mj. dětské nekomerční vysílání, vlastní televizní tvorba, přenosy divadelních představení a koncertů, regionální a menšinové vysílání s tím, že i tady některé obsahy přebírají jiné subjekty, problém je pak nazván „pastí hybridity“. A pak je uvedena i skladba diváků s mezititulkem vyjadřující její povahu „tahle televize není pro mladý“, např. 31 procent lidí (starších 15 let) se vůbec nedívá, diváci starší 65 let pak tvoří polovinu diváků. A v závěru, dříve tu byla společenská shoda, že „určité instituce mají existovat bez ohledu na okamžitý tržní výkon“, dnes tato shoda slábne.

Bůh, válka a memy (Adam Růžička), skvělý článek o „memech“, fenoménu, jehož název vymyslel, jak naznačuje podtitul Půlstoletí se sobeckým genem, jako analogii se slovem „gen“ a v knize nazvané právě Sobecký gen už v roce 1976 evoluční biolog Richard Dawkins, který chtěl ukázat, že podle darwinovských principů se nemusejí chovat pouze biologické organismy. Růžička to uvádí v souvislosti s dnešní (oboustrannou) propagandou ve válce mezi Teheránem a USA, když  uvádí jako „popkulturní výsměch nadutému americkému prezidentovi“ ve válce memů Trumpa jako panáčka z lega, v obrázcích vygenerovaných AI (na ilustraci), a říká, že tato forma (poté ji podrobně popisuje) je stejně důležitá jako samotná situace na bojišti. Dawkins byl neformálním vůdcem tzv. „nového ateismu“, toto hnutí po roce 2010 „požralo“ hnutí woke.

A s proměnou podoby reflexe světa souvisí i další text Idiot vypráví příběh (Ondřej Štindl), v němž je (po obsáhlém úvodu, pro mě zbytečného, ale nejspíš také nutného, o tom, co je to příběh ve vnímání světa) popsána podoba dnešních příběhů, sledovaných na „second screanech“, kdy „bez podtextu a tajemství“ musí být všechno znovu „převysvětlováno“, několikrát opakováno (nad tím se Štindl právem durdí, někdo „někam jde“ a nestačí to sledovat na obrazovce, musí to být ještě verbalizováno „pro blbý“, stejně tak mě kdysi rozčilovalo v amerických komických seriálech, když mně „přilepený“ smích nabádal zdvojením, čemu na obrazovce se mám smát). Ano, kopíruju, v takových případech je stěží možné pracovat s podtextem, skrytými významy, řekl bych vůbec porozuměním, sám bych to zformuloval tak, že bez vícevrstevnatosti dochází ke slepému otisku se ztrátou vnitřně prožitého významu. A ano, v Týdeníku Echo jsme mohli číst už několik kritik těhle přihlouplých výtvorů, nad nimiž se rozplývají davy. Zde fotka centrály Netflix v Los Angeles. Ano, Amerika first, jako vždy.

A celé to vlastně vzápětí dokládá článek Láska nebolí, sledování seriálu Monyová ano, podtitul Příšerná telenovela, která dělá tématu domácího násilí medvědí službu, snad ani netřeba komentovat, doku fotka, tam Kryštof Hádek a Tereza Ramba, česká digitální televize Oneplay uvede třídílný seriál Láska nebolí koncem června. Nerozlišil jsem tu jednotlivé vrstvy, tj. dokument a seriál, ať si to každý najde. Je jasné, že domácí násilí je vážná věc, která se tady řeší desetiletí, je otázka, nakolik by finanční investice vražená do podobných úkonů nebyla účinnější v nějaké policejní skupině, která by ale něco dělala, což je další problém.

V krátkých recenzích je tu cosi o „lidské stránce“ fotbalu v jakémsi výplodu Netflixu (pod titl. Dva opilci hrají fotbal), tím se taky moc nechci zaobírat, jistě nějakou lidskou stránku má, žel ukazuje více ty nechutné, vím, že jsem zaujatý, a že jsou statisíce těch, kteří se prostě jen potěší v partě na hřišti a pak u piva. O jedné žvýkačce, recenze knížky Warrena Ellise, Žvýkačka Niny Simone, vyšlo v NLN. Ellis je členem kapely The Bad Seeds, kterou známe v souvislosti se jménem Nicka Cavea, zde zajímavý postřeh, že nejzajímavější jsou lidé kolem tohoto zpěváka. Kniha je především „o vášni a o touze“, nejen k hudbě.

Deník magora, výstava Deník pacienta, Dox Praha, představuje tvorbu malíře Jiřího Petrboka od 90. let po současnost, jeho „vizuální deník propojuje bolest, grotesku, humor i úzkost a ukazuje identitu jako nikdy nekončící proces“. Italská večeře – Stanley Tucci, Taste – Chuť mého života, nakl. Kazda.

Za fasádami, Nominace na Českou cenu za architekturu (Matěj Beránek), titul naznačuje, že Česká cena, která má renomé desetiletého trvání s vyrovnanou kvalitou mezinárodního hodnocení, nemá nejvyšší akcent reprezentativní budovy, ale „architektonické soutěže“ (těch je velké množství, proto i „chvála konkurence“), „velké moderní dřevostavby“ a důležitá je „proměna veřejného prostoru našich měst a obcí“, v jedenáctém ročníku porotci vybírali ze 300 přihlášených realizaci 25 nominací, „pestrý mix novostaveb, rekonstrukcí i konverzí vysloužilých objektů různých měřítek a funkcí“. Z nominací: park U Vody v pražských Holešovicích, rozšíření hřbitova v Praze-Hostivaři, Horácká multifunkční aréna v Jihlavě, mateřská škola ve Fulneku, svazková základní škola LOŠBA-TES“, významný je „rozptyl od krajinářských úprav přes školství až po sportovní a občanskou infrastrukturu“.

Kytko, vyskoč!, Pokračování záhonu jinými prostředky (O. Fous), o zahradním umění se píše od nepaměti, v posledních dvou stoletích je to i uznávaná profese, „celé dekády se psalo prakticky výhradně o tom, jak a proč jsou rostliny úžasné, krásné a nedostižné“, zahradník nicméně vnímá i literární podobu tohoto psaní, totiž fakt, že příběh vyžaduje drama a souboj zla s dobrem, což i v dnešní době nalézá v diskurzu (nejen článcích, ale i na sociálních sítích atd.) své místo, tedy vnímání různých hrozeb. Zaujal mě ale jeden detail, že si totiž do nádivky koupíme kopřivy v krámě – a vzpomenu si na ty dva televizní Kluky v akci, kteří mně byli sympatiční ne svou užvaněností (ostatně ani ona nebyla nijak nabubřelá), ale tím, že zkombinovali nejdražší produkt koupený ve speciálním obchodu s něčím, co bylo „u babičky“ na zahrádce za humny. Myslím, že z tohoto ducha (kombinace různých úhlů pohledu, vymezení každého článku a oživování zapomenutých tradic třeba i v pojmosloví s aktuálními trendy) má také něco i Ondřej Fous. Také proto jeho příspěvky nejsou nuda.

Taky pláčete při krájení cibule? (Pavel Maurer) The Eatery, nově otevřený podnik několika přátel, kteří už podnikali poblíž Václaváku, v místech, která nejsou zahlcena „turistickými pastmi“, a kde je přitom široká plejáda nejrůznějších druhů pohostinství od hipsterských a studentských kaváren až po tradiční pivnice, v „bývalé dělnické čtvrti“, v Holešovicích. Vzhledem k tomu, že tahle místa z dětství velmi důvěrně, „krok po kroku“, znám, mě jen zamrzelo, že autor doporučení, abychom nejedli, nepili a nežili blbě nevysvětlil (pochybuju, kolik čtenářů ze stovky to dnes ještě ví), co znamená jméno ulice U Uranie (i náhodný návštěvník náměstíčka na konci třídy Plynární asi nezaznamená, že tady bylo kdysi divadlo, kde hrál třeba Vlasta Burian). Takže nezpochybňuju, že to byla „dělnická čtvrť“, ovšem zvláště opačným směrem, dolů k těm ikonickým čtyřem komínům, podle nichž je možné ještě dnes se orientovat (nedaleko je ostatně Výstaviště), nicméně dnes mají ta místa i významný kulturní punc (kousek k nábřeží holešovická jatka, která je místem všech možných kulturních akcí, ještě blíže k té Uranii výstavní areál DOX).

Kolotoč krásy v sladké Sieně, Třetí část toskánské výpravy, ale novu v onom čarovném městě. Hned poznámky k fotkám k dómu v Sieně, který měl být původně dvakrát větší než ten dnešní, který měl být pouze příčnou lodí, nejskvělejší chrám křesťanstva, větší než Svatý Petr v Římě. Já na rozdíl od těchto pohledů (ovšem, ten interiér je úžasný) mám nezapomenutelný otisk v paměti ze svažitého náměstí, které je pro mě jedním z obrazů (další je už vchod spleti ulic ve středu) onoho „čarovného města“,

Speciál je věnovaný letošnímu výročnímu Mezinárodnímu filmovému festivalu v Karlových Varech, většinu textů napsal Vojtěch Horák. Úvodní titul: Karlovy Vary, Hvězdný průvodce festivalovou sezonou.

Tím úvodním je Hollywoodský lesk s mladistvým elánem, podtitul Festival, který přežil sovětského bratra i pandemii. První z výrazů („hollywoodský lesk“) odkazuje k přítomnosti řady osobností světové kinematografie (na fotce Maggie Gyllenhaalová) či promítání řady ikonických starých filmů i šíři záběru v řadě sekcí, které jsou vyjmenovány a popsány,  druhý („sovětský bratr“) skutečnost, že vzhledem k roku založení MFF bychom měli slavit osmdesáté výročí, ale protože se první léta, kdy se navíc nekonal v Karlových Varech (do těch se definitivně přestěhoval v roce 1950), ale v Mariánských Lázních, střídal ob rok s filmovým festivalem moskevským, třetí („pandemie“) pak vůbec existenční ohrožení celého unikátního projektu, který spolutvoří identitu kulturní střední Evropy (pak už máme, kromě oněch ikon jako Cannes) nejblíž Berlín. Možná, když se hovoří o tom přežití, by mohla být výraznější zmínka, a nechci být příliš zlomyslný, jako další výrazný bod přežití „svobody a demokracie“, vzpomínáte, jak si musel v tržních podmínkách, kdy čelní představitel státu hovořil sebejistě o tom, že si kultura na sebe musí vydělat, festival si opravdu musel vybojovat místo na slunci, a také nemusel přežít. Horák sleduje historii festivalu i představy o jeho dalším směřování („uchování paměti i nové vize budoucnosti“), posléze poměrně podrobně vyjmenovává mnohé z bohatého programu v jednotlivých sekcích, jak již řečeno.

Zevrubněji se opakují jednotlivé tituly v dalším textu Na co zajít ve Varech? Vyberu alespoň něco: V Hlavní soutěži: Chica Checa, vzhledem k cizojazyčně znějícímu titulu překvapivě film Šimona Holého, který zde byl už dvakrát, třetí film Hallo, welcome, se sem nedostal, přestože se zde odehrává a dokonce se zde natáčel, téma osudová setkání ovdovělé vesnické pošťačky se svým synem. Pět let a čtyři měsíce, režie dva kolumbijští režiséři, odvolávají se na Pabla Esxobara a G. G. Márquéze, nejslavnější Kolumbijské tvůrce. Pramen, r. I. Ostrouchovský, v hl. roli Aňa Geislerová (tu připitomělou zdrobnělinu vyloženě nesnáším, jestli jsem to ještě nikde nenapsal), role ambiciózní lékařky, která rozhoduje o rození dětí (komentář, toto je stále téma, s níž se podle jejího autora, společnost nevypořádala). Soutěž Proxima – Člověk skoro celý, koprodukční film (je jich tu celá řada, to také o něčem vypovídá, zde Řecko, Bulharsko, Německo, Kypr, Rumunsko).

Můj kamarád pornohvězda, Rakousko, Rosa Friedrichová, v popisu mě překvapilo, že v dnešní době, kdy pornofilmy nejsou už drahé spektákly a kdy pornoherec si je sám sobě kameramanem, je tady řeč o rozsáhlém produkčním týmu, účastí dominy, třech trans žen, jedné „food porno výtvarnicí“, sexuální koučky a já nevím koho ještě, a pak je zajímavý motiv studu hlavního hrdiny, kterému nahradí jeho obličej umělá inteligence. „Kamarád“ je to proto, že režisérku požádal o spolupráci. Rain Catcher, Michele Fiascaris, Velká Británie, poukaz je na temný thriller Slídil s Jakem Gyllenhaalem (mimochodem, jeho sestra, herečka a režisérka participuje na festivalu v několika rolích) či na Zvětšeninu, klasiku Michela Antonioniho, zde je hlavní postavou rovněž fotograf, Miles, který se stane slavným fotografiemi z britského podsvětí.

Zlodějíčci je chorvatský film, myslím, že nemusím vyjmenovávat další filmy s tímhle veselým námětem, ať naše či zahraniční. V kategorii Zvláštní uvedení je tu film Bára Basiková v režii autorky časosběrných filmů Heleny Třeštíkové, nejspíš v trochu jiném pohledu než onom obdivném ke hvězdě, kterou bych také rád viděl trochu lidštěji (nezapomenu o zveřejnění dvou set párů střevíčků, ne že bych neměl pro úlety porozumění, ale tohle byl pro mě jen výraz sebestředného sebeshlížení. Dvě deci duše, to je zajímavý název dokumentárního portrétu, jehož autorkou je herečka a vizuální umělkyně Ester Geislerová a tématem její otec, významný japanolog. A pak tu máme Jak se naučit dýchat pod vodou, irsko-britský film se zřejmým vlivem Wese Andersona (to je zajímavé, o něm je opravdu hodně řeč na každém kroku) o dětském pohledu na svět, v němž je ten dospělý nepochopitelný. Pak tu je Město otců, v režii Zdeňka Tyce, autora snímků Vojtěch, řečený sirotek, Žiletky nebo „kultovní inscenace“ Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? A dále Robert Richardson: The White Devil, r. Jana Hojdová, kopr. ČR USA, Richardson točil s Quentinem Tarantinem, Scorsesem, Oliverem Stonem atd., režisérce otevřel svůj archiv, ačkoli tuto otevřenost při první představě záměru neočekávala.

Vyvolený v režii Tomasze Mielnika, kopr. Česko, Polsko, Rumunsko je interpretace posledního románu Thomase Manna, jak napadne zběhlejšího čtenáře německé literatury. A Nevěsta! Maggie Gyllenhaalová (to je ten její zmíněný film, a jeho uvedení pak souvisí s převzetím ceny ředitele festivalu) je zase klasika, ovšem viděná jinak, totiž Frankensteinovy nevěsty, je to „temné, smyslné a nekompromisní černé romanci vévodí Jessi Buckleyová a Christian Bale, který se s Gyllenhaalovou potkal už na place Temného rytíře. A konečně Dvojník r. Richard Aypade, V. Británie. S dvojníky se letos roztrhl pytel – je tu pražská výstava s rozsáhlým, skvělým katalogem, přímo s tímto názvem, výstava uměleckých a životních dvojic výtvarných umělců v Hradci Králové, a nyní – jakkoli to není novinka, film je z roku 2013, tento snímek.

Následuje portrét Magdy Vášáryové s názvem Žena, která nechtěla být herečkou, zařazený nejen pro mimořádnost této osobnosti, nejen herečky, ale i diplomatky, ale zde především vzhledem k ocenění, které jí má být předáno na letošním festivalu. Ovšem, většina diváků ji zná „jako Markétu Lazarovou, rozpustilou správcovou Maryšku z Postřižin nebo pohádkovou Mahulenu. Teď si uvědomuju, že to jsou všechno věci s literární předlohou, chtěl jsem napsat, že nejspíš jsem viděl nejdřív onu pohádku podle Julia Zeyera (tenkrát mě na film upozornil filmy se symbolickou významovou vrstvou, zvl. Bergmanem uchvácený Miloš Šejn), předlohu jsem samozřejmě znal, možná dokonce mám doma svazek mezi knihami se secesními vazbami v knihovně, o Vančurově předloze se tenkrát hovořilo v souvislosti se stylovým posunem (baroko – gotika), a scéna na komíně a vlající ustřižené vlasy na bicyklu jsou opravdu ikonické, myslím, že i opojení Hrabalem bylo zvl. v osmdesátých letech všeobecné a na hrabalovská místa jako je „hájenka“ jsme pak jezdili v létě na výlety (ostatně třeba Nymburk není od Jičína nijak daleko). Ostatně nedávno (2025 v nakl. Eminent) vyšel skvělý „průvodce po místech spjatých se životem a dílem českého spisovatele“ Cesty s Bohumilem Hrabalem znalce Hrabala Tomáše Mazala.

Ale k textu: Po úvodu se zmínkou o ikonických rolích je řeč o nepříjemné zkušenosti šestnáctileté dívky s natáčením Markéty Lazarové (přísnost a pečlivost Vláčila, který měl všechno rozkreslené, dlouhé natáčecí časy, sprosté vtipy Menšíka, který chtěl bavit lidi, nemyslel to zle, ale měšťansky vychovaná dívka na to nebyla připravená, kromě toho tu pak byly obavy, aby zvládla školu. A další role, Jakubisko, Weigl, Karel Zeman, Jaromil Jireš, Menzel atd. a text směřuje (vlastně od začátku) k té druhé životní úloze poté, co ji Havel „povolal“ do služby. A žena, která od dětství hovořila třemi jazyky (s dědečkem, jestli to správně čtu, maďarsky, později se zjistilo, že pochází ze starého maďarského šlechtického rodu, pak slovensky, německy), později sedmi jazyky, byla i jako diplomatka jiná, otevřená, říkala pravdu (i vůči Čechům, kteří jezdí v pátek pěstovat mrkve a pak si u ohně hrají na to, že jsou v Texasu, to se mně líbilo), jinde jsem četl o nenávistných útocích Slováků vůči ní, když byla velvyslankyní ve Vídni. Nevěděl jsem, že – po tom veškerém vzdělání od dětství až po to vysokoškolské – v říjnu 2024 obdržela čestný doktorát na Fakultě sociálních studií Marasarykovy univerzity „za přínos mezinárodním vztahům a diplomacii“ a letos Ph.D v oboru historická sociologie na Fakultě humanitních studií UK. Když si vybavuju pár „obrazů“ (jeden krásný je v časopisu právě z té první uvedené ikonické role) nebo některé z jejích vyjádření, nutí mě to k přemýšlení o řadě věcí, které máme před sebou a přesto je mnohdy nevnímáme. Na to teď není čas, tak alespoň jedinou, jak může tvář dívky v šestnácti mít v sobě jakousi nedotčenost (moje máma říkalavala „svěží pel“) a přitom nebýt tuctově banální.

Poslední článek Co dalšího si nenechat ujít ve Varech? už ponechám bez bližších komentářů, mezititulky „Festival jako líheň talentů“, pak dokudrama Osamělý vlk („Největěí hrdina v bitvě o Anglii“), „Sochy z popelníků aneb Svět bez kouře“ (výtv. projekt) atd., vč stand-upů či rozhlasového zákulisí.

Týdeník Echo 24, číslo 27 / 2. července 2026 titulní téma: Vzmuž se, proboha! Proč mají ženy problém najít partnera, žena sedící sama na pláži tak trochu propojuje čas nebývalých veder (také na fotce Echo foto, u něj text, v Doxanech na Litoměřicku padl 28. června rekord za celou dobu měření u nás, 41,9 stupňů, mně v obýváku v minulých dnech, než přišly bouřky a lijavec, kdy se vzduch konečně trochu ochladil, ubíjelo šílených 32,5 stupňů ještě před půlnocí), které hrozí, že zdaleka nebudou ty poslední.

Jistě, je tu – na úvodních stranách časopisu a pak pochopitelně uvnitř – celá linka tohoto širokého významového řečiště, kdy v každém druhém čísle jsou „děti bez sourozenců“, „ženy nesnášející muže“, „osamělá společnost“ atd., zde tedy „vzmuž se“, nicméně mám pocit, že podobně jako v minulém čísle představovalo významnou vrstvu textů vnímání světa (interpretace memy, překládání příběhů „pro blbý“ atd.), zde je dominantní nebo přinejmenším výrazný (pojednávaný v několika textech počínaje Editorialem, dále samostatným článkem a ještě debatou Salonu) motiv žaloby prezidenta Pavla, tentokrát zvl. s aspektem hodnocení rozhodnutí Ústavního soudu.

Já už jsem svůj názor k válce táhnoucí se půl roku snad dost zřetelně naznačil v komentáři minulého čísla, nicméně nezříkám se poznamenat, čeho si všímají participující osobnosti (byť v jednom ohledu, že to prostě je u Ústavního soudu špatně, jsou, až na jednoho sympatizanta minulé vlády v debatě, v podstatě zajedno).
Takže – Editorial (D. Balšínek) Neuvěřitelné sólo Ústavního soudu, akcent je na „předběžném opatření“, které nemá v tomto kontextu („malicherný osobní spor“ dvou nejvyšších ústavních činitelů, společně pak s kompetenční žalobou) v historii obdoby, a pouze dva z ústavních soudců Jan Wintr a Dita Řepková sepsali disentní stanovisko, kdy zaznělo, že „Ústavní soud vstupuje do politického boje“, eo ipso „se svým rozhodnutím vměšuje do pravomoci vlády a narušuje demokratický systém založený na rovnováze mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní“. Zopakuju jen, že to snad nemohlo dopadnout jinak, bývalý komunista Baxa, kterého s další řadou soudců jmenoval bývalý komunista Pavel, rozhodl tak, jak rozhodl. Ale proboha ať mně nikdo nevykládá o nezpochybnitelné nezaujatosti justice, jejímž praporem soudci mávají jako argumentem demokratického zřízení. A, nevím, jestli je to důležité, pokud se bavím s lidmi, kteří nejsou v bublině ODS, má z nich snad většina podobný názor.

„Může, když chce“, O ústavním karambolu, kterému šlo zabránit (Martin Weiss). Tak hned na začátku řeku, že při sveřeposti, zabejčenosti, jak to někde tady je formulováno, prezidenta, si myslím, že tomu zabránit nešlo, nepochybuju, že Macinka tím, že nesklopil hlavu před jeho rozhodnutím nejmenovat Turka a ostře se ohradil, dodal jeho egu další náboje zarputilosti. Název je interpretace jednoho z významů výrazu „může“ z komentáře české Ústavy k pravomocem prezidenta. Weiss rekapituluje události, které k tomuto vyhrocení vedly či události v minulých desetiletích, které měly charakter střetu (třeba když si Klaus vynutil na Grossovi účast na summitu EU), poměrně dost místa věnuje také Miloši Zemanovi (je tu cítit ona všudypřítomná averze novinářů k němu, když uvádí samostatný mezititulek „Zemanovská tradice“), a konečně se dostává k meritu věci, když pojmenovává výkon Ústavního soudu na „hranici aktivismu“, jsou tu zajímavé poznámky o koncepci práva u Olivera Wendella Holmese, který je chápe jako správnou předpověď toho, co se prosadí (že to je obrácená logika, ptám se, ano, na Wikipedii čteme v anglické verzi několikrát, v české potvrzení tohoto pragmatického názoru „právo neoživuje logika; oživuje ho zkušenost“), autor pokračuje upřesňováním kontextů, např. tématem výroku soudu není mandát, ale účast.

Nu a v Salonu Echa nazvaného Buď se dohodněte, nebo zůstaňte doma, diskutuje trojice právníků, tedy Pavel Hasekopf, někdejší poradce prezidenta Klause, Aleš Gerloch, profesor na Právnické fakultě UK, Vladimír Balaš, poslanec za STN a rovněž býv. profesor práva na UK, moderuje Ondřej Leinert. Bylo namístě, aby Ústavní soud „vstoupil tak rázně“ ve sporu mezi prezidentem a vládou do hry, „vyhověl hlavě státu“ a užil předběžné opatření pro půl roku trvající spor? Gerloch definuje, kdy se předběžná opatření užívají, v řízení mezi státními orgány je to „velmi překvapivé“ a „velmi sporné“, později říká, že jej „vydávat neměl“, soud pak rozdělil řízení na dvě části, účast na konkrétním summitu, v druhé že posoudí problematiku obecněji, ale k Severoatlantické alianci, ne všeobecně. Podle Hasenkopfa, který rozebírá funkce Ústavního soudu, a „to předběžné opatření vůbec nemělo spatřit světlo světa čistě z procesních důvodů“, český soud tuto pravomoc vůbec nemá. Balaš naopak hájí, že se o věci rozhoduje, tedy se interpretuje, když Ústava byla psána na Havla, kde tyto konflikty nepřicházely v úvahu, a formulace tam byly velmi obecné. Gerloch říká, že prezident tvrdí, že nikdo nemá právo jej omezovat ve výkonu svých pravomocí, nicméně omezuje jej ústava. Hasenkopf: za první republiky podléhala všechna prezidentova rozhodnutí kontrasignaci, dnes jen některá. Debatéři pokračují v interpretacích konkrétních momentů, shodují se pak, že spory mohly být i dříve, dnes však zajímají občany zvláště tím, že jsou medializovány a že to je divadlo, zatímco by se měly strany dohodnout. Pak už na dalších čtyřech stranách je řeč o tom, že je důležité, co tam kdo bude říkat, že zodpovědná je vláda a znovu o Zemanových případech. To rozhodující tedy vlastně bylo řečeno na začátku.

Nu a pojďme teď od začátku. V dopisech je nesouhlasný názor s komentářem k Habsburkům v minulém čísle (Zdeněk Zacpal, nordista), který stojí za to ocitovat – je patrné, jak odlišný pohled máme dodnes na tyhle věci –  Češi patřili před Bílou horou díky tradicím, reformaci, bezprecentnímu právnímu řádu, svobodným zemským sněmům i náboženské svobodě jednotlivce mezi „přední národy, rozvíjející zárodky občanské společnosti, po ní se vše změnilo, „habsburská strana dala zmasakrovat některá dříve utrakvistická, bratrská města a místa“, silné a nezávislé osobnosti, jakých je třeba pro úspěšný rozvoj, musely opustit zemi (Komenský), suverenita byla omezena a zatímco třeba Nizozemí či Skotsko začalo vzkvétat, Čechy upadaly, ničeno bylo i baroko, a obnovit sochu maršála Radeckého by znamenalo souhlas s posíláním statisíců lidí na smrt či postříleným asi čtyř tisíc Italů, dodává autor.

Krátké texty přeskočím, pak tu je To by byl superskandál (Daniel Kaiser), komentář k několika pedofilním aférám souvisejícím s maďarskou nejvyšší politickou reprezentací. Ivanka Trumpová vs. plameňák růžový (rovněž Kaiser) je rozhovor s Ivim Kasem o kauze, která destabilizuje Albánii a ukazuje, do jaké míry se v dnešnímu světě proplétají politika s byznysem. Jedná se o projekt drahého letoviska na albánském ostrově Sazan, nacházejícím se naproti chráněné pobřežní krajině, záměr Jareda Kushnera, tchána prezidenta, tedy manžela Ivanky Trumpové. Kase hovoří o americké woke agendě v Albánii jako např. propagaci adopce pro strejnopohlavní páry, úlohu tu hraje „nejlepší premiér“ a zároveň umělec, za kterého se považuje Edi Rama, který tohle vše podporuje. Líčí se okolnosti, zmiňuje fakt, že Albánie je silně proamerická, socialistická strana premiéra Ramzy je bývalá stalinistická strana Envera Hodži atd.

Buď chlap! (Adam Růžička) je verze názvu z titulní strany a zároveň název někdejší televizní komedie. Jednu stránku věci dokumentuje fotka domorodce kdesi z jižních krajů (nepoznám, zda je o australský abordžinec či kdosi z Afriky), ozdobeného tetováním a dalšími přírodními šperky včetně kravských či volských rohů, totiž, jak zní v komentáři, existence iniciačních rituálů a společenských vzorců napříč kulturami, které umožňovaly přechod od chlapectví k mužství ve společnosti. Článek pak poté, co konstatuje, že „rostoucímu počtu lidí se zkrátka nedaří najít si spolehlivou polovičku dle vlastních představ, s níž by byli ochotni rodinu založit“ ukazuje dvě perspektivy, z nichž je možno nahlédnout příčiny – ta jedna je ženská, druhá mužská. Ženy říkají, že odkládají mateřství, protože nemohou najít muže, který by byl na úlohu založit rodinu připraven, muži vidí ekonomickou nezávislost žen a emancipaci, kterou může vnímat až jako dominanci („část žen tedy zůstane na ocet jako důsledek svého vlastního úspěchu“). Autor uvádí „syndrom Petra Pana“, o němž hovoří psycholog Dan Kiley podle někdejšího románu skotského romanopisce a dramatika J. M. Barrieho. Svobodomyslný a rošťácký chlapec „Peter Pan se stal kulturní ikonou symbolizující mladistvou nevinnost a únik z reality“ (agl. Wikipedie). Je kladena otázka, zda a jako z toho ven. Za mého mládí byl prý „recept“ na to „vojna“, možná některé chlapce naučila „pořádek“, ale, sám absolvent dvou „ztracených let života“, kde se mi dařilo zachraňovat se hudbou, jsem k tomuto receptu dost skeptický. Zapomněl jsem upřesnit, že Buď chlap! je titul české komedie (2023) zmiňovaný autorem.

Usmažte se za svoji hříchy, Jak se z klimatizace stal údajný zabiják planety (Ondřej Šmigol) je aktuální reakce na současné rekordní teploty (jak zmíněno u Echo fota, 41,9 stupňů Celsia), komentář začíná absurdní situací, která působí jako halucinace, kdy v některých patrech budovy, kde sídlí Evropská komise, byla vypnuta klimatizace, což je příznačné pro absurdní názor naznačený v podtitulu článku. Zatímco Li Kuang-jao, zakladatel moderního Singapuru, říká, že klimatizace byla tím vynálezem, který umožnil tamější rozvoj, a zatímco v USA má 90 procent domácností klimatizaci (už jsem na to někde narazil v souvislosti údajného náhledu Američanů na zaostalé Evropany při jejich návštěvě zde), v Evropě je to nejen pár procent, ale je tu především postoj, kdy „klimatizace je považována za něco pokleslého, dekadentního a amerického“, nedostatek především v západní části Evropy je pak důsledek „zelené ideologie“, a při stavbě nových budov a rekonstrukci starých jsou stavebníkům kladeny byrokratické překážky, které brzdí zavedení klimatizace. Autor uvádí politické postoje v nejrůznějších zemích s doporučeními, jak se bránit horku, které ale obcházejí právě tuto vlastně nejjednodušší možnost s argumentem, že jde o největšího producenta skleníkových plynů a viníka globálního oteplování. Autor po rozborech uzavírá: „K záchraně planety, ekonomiky a zdraví je tedy potřeba klimatizace více, nikoli méně. Nejvyšší čas se adaptovat.“

Na plotně musel vždycky být hrnec polívky, Rozhovor s Monikou Rychlíkovou o italské domácnosti v přeplněné kuchyni (Jiří Peňás). Každý trochu v kultuře zběhlý člověk asi zná Břetislava Rychlíka, herce, režiséra, autora textů, či dceru Apolenu Rychlíkovou (druhá dcera je Juliana), Peňás, který zná manželku Moniku, vystudovanou bohemistku a historičku, publicisticky činnou, producentku, scénáristku a režisérku tvořící s manželem či samostatně, autorku desítek dokumentů (produkce např. Fenomen underground; Salve Moravia; Černá srdce; Cirkus Havel; Desatero Jiřího Stránského; režie cyklů ČT Folklorika, Babylon, Sousedé, Náš venkov, Případ pro ombudsmana, Právo pro každého, některé věci zmíněny, např. seriál Záhady duše a Emoce a my s Cyrilem Höschlem). Název naznačuje osobní pohled na rozdílnost povah manželů, „temperamentu a vřelosti“ Moniky s italským pradědečkem a praktičností po matce, a bohéma Břetislava. A mnoho dalšího zajímavého, konkrétního.

Je to všechno „o hlavě“ (Ondřej Štindl), také o jakémsi filmu s Fiennesem, léčení všeho možného, včetně národa, ale když vidím průvodní fotbalovou fotku fanoušků, přeskakuju s komentářem, ne „o hlavě“, ale „na hlavu“.

Normalizační pop 2.0 (Jakub Peřina), hudební kritik se obul do populární česko-polské zpěvačky (podtitul Ewa Farna a vítězství teroru průměrnosti), hovoří o „vkusu a nedostatečné erudice“ lidí, kteří se k té hudbě vztahují (tvoří ji, píší ji, konzumují ji), zmiňuje někdejší kvalitu (Rottrová) a dnešní „recyklaci zahraničních vzorů“, ještě pozdních, na přetřes přijde sedmnácté album Farné, stupidnost textů, které jsou o ničem a ještě se navíc tváří jako moudrá sdělení, mají být v interpretaci oporou vhledu do názorového postoje zpěváka, mnohdy zcela neadekvátní (pár takových příkladů Peřina dává, to se opravdu oči obracejí v sloup). Alespoň jeden takový zoufalý příklad: „Miluji tě, ale dneska tě nemám ráda,“ (Farna, budiž, jakkoli je to hloupé), což kritička interpretuje citací německé socioložky Elisabeth Beck-Gernsheim o krizi tradičního soužití. A co tedy poslouchat, když už jste všechno slyšeli? (parafrázuju název násl. čl.), je pochvalně komentované album Ear („mladičká newyorská dvojice“ Jonah Paz a Yaelle Avtan) Rumspringa. Půlhodinový stream na Youtube jsem si pustil, skutečně zajímavé, přechody, stylová nezařaditelnost, neotřelost.

Konec výmluv, Bytové domy ve Žďáru nad Sázavou (Matěj Beránek), když se podíváme na fotky, jako by to bylo pokračování článku z předchozího čísla časopisu (dřevěné vzdušné interiéry), a také tomu tak je, je to jeden z tipů na vítěze České ceny za architekturu. Důležité (text u fotky): „Bytový areál na Vysočině dokazuje, že cenově dostupné bydlení může být udržitelné i architektonicky výjimečné zároveň.“ To je totiž další z formulací, které občas čtu, opírající se proti předsudku, že vymanit se z tuctovosti je drahá záležitost placením architektonického návrhu. Vidím to na svém bytě v „řadovce“, kde by šlo mnohé udělat jinak (a také jsme mnohé jinak udělali), s něčím ale nebylo možné hnout (např. schodiště sice vzdušné, ale ubírající vlastní obytný prostor, který pak chybí). Beránek ukazuje „unikátnost projektu“, který začíná už u „investičního modelu“, na němž se podílel veřejný i soukromý sektor, investorem byla společnost Dostupné bydlení České spořitelny. „[…] kombinace samosprávy, soukromého kapitálu a veřejné podpory se ukazuje jako efektivní cesta […].“ Nu a k samotné architektuře (mezititulek „Prostupné vrstvy“): Právě vícepodlažní dřevostavby jsou dnes jedním z nejdiskutovanějších témat evropského stavebnictví.“ Pomohlo také odstranění jedné byrokratické překážky, totiž „loňské navýšení povolené výšky dřevostaveb“.

Vidět rudě, Kličkování mezi čapími hnízdy (Ondřej Fous), o červenolistých dřevinách, z nichž vytvořil pozoruhodné kreace německý krajinář Tobias Rehberger, zahradník líčí jejich známou historii a podoby, s nimiž se setkáváme, také jako valéry během roku, táže se také, „proč to ta rostlina dělá“, je to ochrana před sluncem či jiným stresem, přičemž jsou selektovány lidmi, „pro náš pocit krásna“.

Květinový ovál v naší Luce (Jiří Peňás), další město na italské cestě kulturního turisty, „naše“ proto, že zde pobýval kdysi Karel IV., než byl přemístěn do Čech, jak naznačuje i podtitul textu Kde to měl nejraději Karel IV. a odkud odešel Puccini. Peňás začíná odkazem na Josefa Kroutvora a jeho esej Lucca za hradbami, která vyšla v knize Nové cesty na jih, 2011), jedny z těch hradeb, které mají dlouhou historii (antické, středověké, barokní) jsou vidět na přiložené fotografii, Peňás líčí rizikovost lucemburské expanze do Itálie, kde města „spolu neúprosně válčila, úklady, spiknutí, permanentní drobné, ale nelítostné boje“ provázely vzestup a rozkvět, znovu to zdůrazňuje slovy o „úskočných a znesvářených“ Italech, kteří Karla IV. málem připravili o život, „neboť mu vděční Italové na přivítanou připravili otrávenou snídani“, kterou naštěstí budoucí Otec vlasti nesnědl. Peňás si pochvaluje útulnost malého městečka s květinovými trhy, náměstíčkem a hudbou, ovšem „krásnou“, („nikoli každý hluk, dusot či kňourání, jimiž se lidstvo naší doby akusticky ubíjí a umrtvuje“), narodil se zde G. Puccini, tenkrát celebrita srovnatelná třeba s někým z Beatles, a Kroutvor píše o skandálu, který zaplatila životem nevinná služka obviněná jeho ženou, přičemž není pochyb, že Puccini byl sukničkář.

Týdeník Echo 24, číslo 29 / 16. července 2026, titulní téma Špinavost. Brusel chce vidět, co si píšete. Evropský parlament schválil brutální zásah do soukromí občanů, na fotce fronta lidí s mobilními telefony a obrovskou kamerou, která skenuje jejich obsah.

K tématu se vztahuje i Editorial, Za hlaholu svazáků a zrady hlouběji do digitálního otroctví, kde šéfredaktor D. Balšínek píše, že toto téma reglementace, „brutální zásah do soukromí“, který většinová společnost, zvl. generace, které už nezažily totalitu, nevnímá – v popředí naopak zůstává „výhodnost“, tedy zdánlivý prospěch „slev“ (dodávám, Bohdalová ve své reklamě, jistě velmi dobře zaplacená kdysi řvala „všechno zadarmo…“) – uvádí jako „ústřední text“ tohoto vydání Echa, a ano, i v širším kontextu, např. téma regulace či neregulace zvl. nových drog, s oním tématem svoboda vs. zákazy a omezování úzce souvisí. Balšínek píše, že už v době, kdy vedl časopis Týden, upozorňoval na pasti, které přinášel už tenkrát nástup digitálního věku, velká část populace slyšela ale více na slevy, věrnostní kartičky atd., zkrátka léčky byznysu, který pak obchoduje s našimi daty a využívá je ke směřování reklam atd.

Ocituju klíčovou pasáž: „S digitalizací, moderními technologiemi, auty řízenými na dálku, zánikem hotovosti, zánikem psaných dopisů a všeho hmotného ve prospěch virtuálního ztrácíme nejen svobodu, ale i osobitost, autenticitu, jedinečnost, individualitu a také charakter.“ Skvěle formulované – v celé komplexnosti jednotlivých momentů, které spolu souvisejí.

Z krátkých textů – komentář k úmrtí herce Sama Neilla, hrál v pověstném filmu Posedlost Andrzeje Źulawkého či v „publikem zbožňovaném“ Pianu rež. Campionové, ale především v roli paleontologa Alana Granta ve Spielbergově Jurském parku a několika pokračováních. Ještěže ty nejmenované představitele máme – oblíbená taktika v politickém „diskurzu“, jejich výroky lze pak těžko doložit, zvláště jejich důležitost je pak docela bizarní.

A teď už Špinavost v europarlamentu, Masové sledování Chat Control 1.0 se vrací, fotka zasedání celého toho monstra, u toho text vyjádření jednoho europoslance, že je to „prasárna“. V článku (Adam Růžička) celé vysvětleno, jak možnost „svévolně prohledávat obsah soukromých zpráv“, zaštiťované „závojem starosti“ o ochranu dětí a nezletilých, tedy „masové šmírování digitálního prostoru“, jak to autor článku ostře formuluje, proběhlo v minulém týdnu „nestandardní hlasování“, ale i v celé jeho historii od roku 2021. Je vysvětleno, že ty kriminálníky, kteří dělají něco nekalého, opatření stejně nepostihne, protože mají své metody, zatímco například fotka dítěte, kterou poslal otec na žádost lékařce, byla vyhodnocena jako problematická a následovalo popotahování, a pak postup předsedkyně europarlamentu Roberty Metsolové, političky původem z Malty, využil „procedurální kličky“, když bylo třeba „absolutní většiny“, do níž se ale započítávají i nepřítomní europoslanci, takže „kdo mlčí nebo chybí, jakoby souhlasil“, což se jí podařilo, protože hlasování bylo poslední den před parlamentními prázdninami a proběhlo navíc ve zrychleném režimu pouhých dvou dní, takže nebyl čas na debatu. Je popsáno, že se aspoň podařilo odvrátit kontrolu „koncového šifrování“, ale Chat Control 2.0 je stále orwellovská hrozba před námi, zatím jen „uvázla v trialogu mezi Evropskou radou, Evropskou komisí a Evropským parlamentem.

Dalším aktuálním tématem byla „Ankara“, tj. summit NATO v Turecku, k němuž se vyjadřují dva články, první Válečné ekonomice vstříc (D. Kaiser), druhý Hněv a láska v Ankaře (O. Šmigol). V prvním textu hovoří autor o tom, jako by to byly dva summity, jeden s těmi „výhružkami“ D. Trumpa, druhý o konkrétních jednáních, šlo tam přitom „o mnohem víc, než jsou ega Babiše a Pavla“, o podporu Ukrajiny, zbrojení, kdy Evropa má koupit americké zbraně, tedy platit americké zbrojařské koncerny, přičemž autor rozebírá jednotlivé částky, o nichž hovoří naše vláda. U toho druhého textu se začíná tím, že naše účast málem „vyvolala ústavní krizi“, zatímco Trump dal jasně najevo, že je „rozladěný“ a že do Ankary jel jen proto, že turecký prezident je jeho přítel. Popisuje se také formát NATO jako NATO 1.0, původně v době studené války hráz/ instituce proti Sovětskému svazu, 2.0 po jeho pádu v policejních akcích po světě a 3.0 jakýsi návrat k původnímu modelu. Zajímavá poznámka je o Trumpově chvále vztahu se Zelenským, kterého před rokem a půl vyhodil z Bílého domu a dnes hovoří o tom, jaký „dobrý vztah“ si vybudovali.

Jiné téma přináší rozhovor Od covidu jsme psychopati, ve kterém se Scott Atlas, poradce prezidenta Trumpa, vrací k tématu, které podle něj není pasé, uvádí, že všechno možné bylo zmanipulováno a důsledek je neblahý stav dnes, upřednostňoval by švédskou cestu, kde nechali covid proběhnout atd., hovoří také o svém pronásledování a potížích, když vyslovil tyto názory, které nebyly v souladu s obecným konsenzem. Jistě, kladl jsem si také otázku, jak může zabránit rouška nepatrným mikroorganismům proniknout do dýchacího ústrojí jiného člověka, počítal jsem s tím, že jde o obrovský byznys průmyslu, který vyrábí v zrychleném módu očkovací látky, nejspíš bych kývl na slušně řečeno podivnost americké mentality, která vede k tomu, že zdejší obyvatelé v některých částech nosí roušky dodnes či na to, že uzavírky škol měly neblahý psychický dopad na žáky, kteří ztráceli možnost přirozeného sociálního kontaktu, jistě bylo mnohé přepálené. Nicméně trvám na tom, že priorita ochrany zdraví, která k těmto opatřením vedla, byla za okolností, že se svět setkal s něčím, co tady od španělské chřipky či dýmějového moru nebylo – navíc v době globálního světa – bylo nezbytné. A ovšem, jsou tu také informace o tom, že Amerika financovala „výzkum zisku funkce“ (gain-of-function research) i v jiných zemích, což mohlo pak vést k pověstnému Wu-chanu (ať už odtamtud „zušlechtěný“, tedy silnější covid unikl či nikoli), klíčová figura tu byl Anthony Fauci. A ovšem, zase je dobře, že je v časopisu dán prostor i takovému extrému, jakkoli to vypadá, že s tímto názorem D. Kaiser – opět v souladu s ústředním tématem čísla, omezování svobody – i souhlasí.

A podobně je tu rozebrána otázka a souvislosti kontroly, zákazu či jiných přístupů ke „konopí, kratomu, kokainu a vůbec o tom, jestli se má lidská záliba v drogách tvrdě postihovat, nebo raději rozumně regulovat“, jak říká podtitul Salonu Echa s názvem Drogy si koupíte už i na TikToku (s několika odborníky lékaři i politiky diskutoval Ondřej Leinert). Já především vidím zásadní posun ve vztahu ke drogám, které byly před několika desetiletími uváděny jako jednoznačná a děsivá hrozba, „metla“ v souvislosti s obrovskými sociálními a zdravotními problémy (také šíření viru HIV, tedy AIDS), nyní tu máme formulaci „záliba“, a otázku související i s tendencí legalizovat např. konopí. A je to pěkně probráno, včetně upřesnění různých druhů konopí či u nás nových drog jako je kratom, pak HHC, a možných postupů, jak tyto látky, ať už přírodní, syntetické či polosyntetické, regulovat. A ovšem, zazní i stížnost na nekonání příslušných institucí. Poučné.

Sabotáž Nord Streamu – příběh kozácké vzpoury (Martin Weiss) přináší řadu upřesnění k tématu „o jednom podmořském výbuchu“, o němž vyšla kniha severomakedoonského novináře Bojana Pancevského, který už v roce 2024 uvedl ve Wall Street Journal, že útok byl založen na plánech ukrajinských aktérů a letos (2026) vydal knihu, kde objasňuje (a mnohdy i jen klade příslušné otázky, protože v rozhovorech s lidmi, z nichž vychází, ani z jiných zdrojů to nelze zjistit), co se vlastně stalo. Předtím byly vypouštěny „zaručené informace“, kdo za celou akcí je (Radoslav Sikorski, Seymour Hersh – udělaly to Spojené státy, iniciátoři je CIA atd.), dva z podezřelých byli zadrženi, pod vlastními jmény nebo přezdívkami (např. Generál) Pancevský přichází s výrazem „Startup“, kterým celou akci nazývá, zapojeny byly soukromé osoby, protože žádné státní složky nemají potápěče schopné pracovat v osmdesáti metrech, velice riskantní podnik vyšel jen na padesát procent, podílel se také (s výbušninami) jeden důchodce, otázka jsou také ideové motivace, nechci kopírovat všechny podrobnosti v článku uvedené, ale je zajímavé, co všechno přišlo v knize na přetřes.

Taková malá československá genocida, S režisérem Ivanam Ostrochovským o filmovém kolonialismu, respektu k menšinám a planém moralizování (dlouhý podtitul, Viktor Horák), film Pramen na karlovarském festivalu (o sterilizaci romských žen v 80. letech), Ostrochovský je režisér, producent a dokumentarista, dozvíme se podrobnosti o filmu a jeho kontextu. Nechtěl dělat dokument vzhledem k jinému úspěšnému dokumentárnímu filmu s touto tématikou, v budoucnu by možná chtěl natočit film rovněž o brutální sterilizaci v Novém Mexiku, na niž narazil při jedné cestě, řeč je také o jeho jiných hraných filmech, je řeč o filmech Koza (přezdívka olympionika, boxera P. Baláže), Služebníci (bohosloveské semináře) a dalších, v souvislosti s právním kontextem, který je u nás jiný než ve Spojených státech, je zmíněn také film Sbormistr, který Ostrochovský produkoval.

Tanec s ďáblem. Proč poslouchat Rolling Stones i v roce 2026? (Jakub Peřina) Já sám jsem se skoro vyděsil, protože – na rozdíl od autora, který je samozřejmě o pár let mladší, jsem onen vrchol jejich tvorby zažil v té samotné době a ne zpětně jako on, jakkoli do onoho jejich prvního pražského koncertu, kde jsem je viděl na Strahově naživo, pouze z desek. A ono je to šedesát let, to je ten důvod zděšení, vzpomínám si, jak jsem si některé do té doby nezvyklé rytmy pouštěl kolem dokola, a ovšem – Satisfaction hráli kamarádi v amatérské bigbítové jičínské kapele ještě předtím, než jsem se do tohohle žánru (bylo to jen, z dnešní perspektivy, jen o pár let později) vrhl také, s jinou jičínskou kapelou zvanou YBE, kde jsem na housle hrál countryovou verzi skladby Honky Tonk Women.

O to zajímavější je pro mě perspektiva Jakuba Peřiny, na úvod chci jen poznamenat, že titul článku se vztahuje k albu Their Satanic Majesties Request (1967), které vyšlo po přelomovém albu Aftermath (1966), to jsou ta alba, která tenkrát přivezl „ze Západu“ myslím Olda Suchý, Beggars Banquet a Stick Fingers jsme poslouchali už nejspíš jako studenti v Praze. Peřina hovoří o albech takřka o čtyřicet let pozdějších, A Bigger Bang a daleko pozdější Hackney Diamonds, to první bylo v době, kdy začínala aplikace YouTube a začalo být vše dostupné. „Celé dny jsme si tak v rámci příprav na nové Stouny pouštěli New York Dolls, Ramones, Iggyho Popa a The Stooges, MC5, Lou Reeda, Richarda Hella nebo Television,“ píše Peřina, narozený v roce 1987, jak zmiňuje v textu. A klade si otázku, „jak je možné, že kapela, která přes čtyřicet let nenahrála skutečně skvělou desku, pořád představuje největší rockový mýtus“. Když vytáhnu z celého komentáře jedinou větu, je to proto, že ani po těch šedesáti letech nemáme pocit, když Stouny posloucháme, že se ocitáme v jakémsi mauzoleu. I když nahráli spousta muziky, která je třeba i nějak průměrná (přiznám se, že přinejmenším od poloviny sedmdesátých let jsem pak ona další a další alba, o nichž se teď zpětně alespoň orientačně dočítám na Wikipedii, a jichž jsou opravdu mraky, nezajímal, měl jsem pak své jiné „objevy“, artrockové a jiné kapely, Yes, Toma Waitse (to je na jiný článek), byli a asi jsou pořád nějak autentičtí, sami sebou. A mohou být zajímaví i pro ty, pro které nepředstavovali fenomén jejich doby, tedy současnou hudbu.  

Cizí ruce (Jakub Peřina), druhý článek o Stounech, který se ale věnuje už přímo jejich poslednímu albu Foreign Tongues, v první části je řeč o obtížnosti psát o jedné věci dvakrát (vyzdvižen je Vojtěch Lindaur, který to uměl skvěle), teprve pak je popsána hodinová nahrávka, kde je – ve srovnání s tím, jak kapelu známe – hodně jinak. Pětadvacáté studiové album dnes „už jen“ trojice produkované, podobně jako to předchozí, teprve pětatřicetiletým Andrewem Wattem, který si na albu i zahrál, je popsáno s chválou i kriticky, ne tak bombasticky jako na Musicserveru.

Nakladatelská apokalypsa je recenze více než tisícistránkové knihy norského spisovatele Johana Harstada se zvláštním názvem Max, Mischa & ofenzíva Tet, slovo apokalypsa je užito nejen proto, že hlavní hrdina Max Hansen zhlédne takto nazvaný film Francise Forda Coppoly, ale také proto, že takto rozsáhlý spis je obtížné vydat. Text je tedy nejen recenzí, ale i výzvou k příspěvku na vydání knihy, která je přirovnávána k Proustovu Hledání ztraceného času či Mannovu Kouzelnímu vrchu nebo Musilovu Muži bez vlastností, a kterou se překladatelka norské literatury Kateřina Krištůfková rozhodla poté, co ji všechna nakladatelství odmítla, vydat sama. Sbírka probíhá na Donio.cz.

Klenoty i ohavnosti (Matěj Beránek), Výstava musí zaujmout každého Čecha, říká podtitul, protože se jedná o chaty. Z hlediska architektury byly považovány za záležitost druhého řádu, to výstava přehodnocuje, jednak se chatám a rekreačním stavbám věnovali i významní architekti, jednak je to česká specifika. Zmínka je na začátku i na konci také o Ladislavu Žákovi, který se prostředí života v přírodě věnoval ve svých knihách, ale také chaty navrhl, některé jejich podoby ale kritizoval. Kurátorem výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu s oprávněným názvem Chata: Fenomén ve světě architektury je Adam Štěch.

Pieta (Ondřej Fous), Strach ze stromů je novinka, jím je míněna skutečnost, že dříve lidé vysazovali lípy před statkem, který je chránil před blesky a dával stín, dnes se bojí, že polámané větve způsobí škodu. To ovšem často zaviní člověk, když kolem bagruje, se zálibou se vrhá motorovou pilou, dnes dostupnou, do koruny stromů, které jsou tak zraňovány atd.

Proslulá pivovarská hospoda, Na pomezí tří evropských států vítězí lokální gastronomie (Pavel Maurer), pojednává o restauraci Hofgut Farny v městečku Dürren, a o pestrosti lokálních piv v místních pivovarech podobné jako tomu je v Česku.

Omamná chuť chebské smaženky (Jiří Peňás), pro mě trochu jiný (a překvapivý) obraz nejzápadnějšího města Čech/Sudet, než s jakým jej mám spojený já, nejspíš proto, že jsem jej zažil o dekádu později než elkolista, který strávil dětství v nedalekých Kraslicích, tedy ne jako město zpustlé po degradaci způsobenou přihlášením místních obyvatel k Hitlerovi ve třicátých letech a poválečném rozkladu, ale v době, kdy jsem zde naopak zažil fasády domů natřené kvalitní západní barvou (u nás nedostupnou), takže už nevyhlížely poničené dešti a omlácené kolem vchodů, a kromě toho jej mám spojené s jinými zážitky – nevím, zda bufet u Špalíčku, kde si Peňás pochutnával na smaženkách, je týž, kde jsem jásal nad kvalitní kávou a různými druhy zmrzlin, je ona někdejší kavárna, a náměstí mám kromě oné unikátní budovy, kde mě dr. Jaromír Boháč ubytoval při příležitosti mého vystoupení na Mezinárodní valdštejnské konferenci, jednoho z mých prvních (teď neřeknu, zda dříve nebyl můj příspěvek na pražské konferenci o Devětsilu), jsem si tenkrát všímal sochy rytíře na náměstí, symbolu městských práv, se kterým se setkáme v řadě německých měst. A ovšem, Valdštejnův opelichaný kůň ještě nebyl ve vitríně, ale nejsem si jist, zda u vchodu, jak si na něj vzpomíná Peňás. Nu a podruhé jsme Cheb a Chebsko (také ta místa spojená s Goethem, o nichž kulturní výletník hovoří) v rámci učitelského EXODu, měl jsem pocit, že to město vypadá (to už bylo někdy v devadesátých letech) daleko lépe než většina jiných českých měst, kde mnohdy podnikatelé natřeli jen tu část fasády domu, kde měli krám, nebyla vybudována parkoviště (v Jičíně nejsou dodnes) atd.. Nu a pak mám Cheb samozřejmě spojený také s Valdštejnskými slavnostmi, ovšem ne těmi původními, o nichž Peňás píše, na začátku minulého století, ale těmi, které na ně navazovaly v trojici střídání s Frýdlantem a Jičínem. A jen poznámka na okraj, kterou si neodpustím, celou třetinu textu, onu pasáž o čutálu (Rudá hvězda) jsem samozřejmě přeskočil. 

Týdeník Echo 24, číslo 30 / 23. července 2026, na titulní straně obrázek antického bojovníka a text Proč potřebujeme Odyssea s podtitulem V čem je pro dnešní dobu aktuální antická mytologie, vpravo nahoře fotografie někdejšího slovenského premiéra Mečiara s textem rozhovoru s ním Mám dva náklaďáky složek.

Z krátkých textů poznamenávám jen zmínku o tom, že Ludvíku Vaculíkovi, jenž byl výraznou osobností veřejného života, by bylo 23. července sto let.

Před hlavním tématem je tu ještě článek Hoax století s podtitulem Ohlédnutí za dezinformační panikou (Adam Růžička), tak trochu navazující na jeden z dopisů, který vyzdvihuje výraz poplašná žurnalistika“ z textu předchozího čísla Od covidu jsme psychopati (Kaiserův rozhovor se Scottem Atlasem), před textem pěkná fotka dívky zírající nevěřícně či s údivem, rukama se držící za čelo, do monitoru počítače, v textu zmíněn článek na iRozhlasu před několika lety, týkající se dezinformací či nebezpečných informací a jejich zhoubnému vlivu, jimž se věnuje projekt Společnost nedůvěry. Byť jsem se, pokud jsem si vědom, nesetkal s tak děsivými zprávami, o nichž tu je řeč, párkrát jsem narazil na nejrůznější nepravdy, které mně (pře)posílali v mejlech přátelé a jimž jsem potom po zjištění na příslušných serverech odpovídal, že jde o nesmysly. A dá se říci, že to je svým způsobem oddedávna „moje téma“, asi jsem už někde (možná víckrát) napsal o klasické „Gottwaldově beranici“, resp. beranici Slánského, který byl na fotografii poté, co jej totalitní režim zlikvidoval, vymazán (a po rehabilitaci zase mazána ta falešná fotografie) či o někdejší fotce Christova „zabaleného“ australského skalnatého pobřeží, které působí jako panenská příroda, zatímco na trochu pootočeném záběru vidíme hned vedle parkoviště s auty (bulharský umělec proslul také třeba zabalením budovy Říšského sněmu v Berlíně).

Světové ekonomické fórum (to je to, co pořádá setkávání elit v Davosu) v předpovědi největších hrozeb, které pravidelně vydává, na dva roky 2024 a 2025 uvedlo na prvním místě „misinformace a dezinformace“. Teprve (i dost daleko) za ním byl mezinárodní vojenský konflikt, ohrožení lidských práv, teroristické útoky či koncentrace technologické moci. Hrozba rozvrácení demokratického světa souvisela jistě se „supervolebním“ rokem 2024, dobu volbu do Europarlamentu, v Británii atd atd., podobně v roce následujícím (Německo, Kanada, Austrálie). Scénáře se nenaplnily, jako jeden příklad jsou zmíněny prezidentské volby v Rumunsku. Násl. podtitulek zní „Planý poplach, rozejděte se“. V Čechách byl strach z dezinformací od pandemie až hysterický, pirátům se málem podařilo vágní pojem „šíření dezinformací“ vtělit do právního řádu, i tady panika ale pomalu ustala. O informacích, které jsou na vodě, se článek zmiňuje v souvislosti s vědou (detaily nebudu opakovat, o tom toho dost víme), výraz „hoax století“ z titulu má původ u amerického investigativního novináře Jacoba Siegela, který motiv podrobně rozebírá v jedné studii, když sleduje vývoj dezinformací od roku 2016. Samozřejmě je tady těch hrozeb více než dost, klesající porodnost, zadlužení, teroristické útoky Hamásu, války atd. atd. Hezký bonmot na závěr: Odborníci by se neměli zabývat předpovídáním budoucnosti, protože mají dost problémů s předpovídáním minulosti.

Utáhneme vám šrouby o něco pomaleji (D. Kaiser), komentář k posunům v reformě povolenek atd.

Nikdy jsem proti Čechům nic neměl, S Vladimírem Mečiarem jak o rozpadu Československa, tak o našem zcela nedávném odcizení. A také o Babišovi (D. Kaiser). Možná zajímavé připomenutí tématu, které donedávna myslím odeznělo, s dnes už starým bělovlasým pánem (jak je vidět na fotce). Na jedné straně jsme si tenkrát říkali, že se Klaus s Mečiarem zbláznili, když dělí už tak malý státní celek, zatímco se všude všechno naopak spojuje (Evropa především, já jsem si také, i postupem času pomyslel, že jde o určité ochuzení, typické pro Čechy, zlikvidovali jsme, už za Masaryka, šlechtu, Němci nás připravili o Židy, nechtěli jsme Romy, zůstal nám až na pár výjimek jen ten neproblematický střed „měšťáčků“, a teď jsme rozřízli jakkoli problematicky vytvořený celek, tenkrát, tedy původně, ještě se Zakarpatskou Rusí, tedy dnešní částí Ukrajiny), také jsme byli dotčeni nevděčností národa, do jehož země jsme nasypali tolik peněz, vybudovali tam průmysl atd., a on se nyní za každou cenu, posedlý nacionalismem, chtěl osamostatnit. A pamatuju si na jednu paní, Slovenku, v autobuse, která hořekovala poté, co bylo dílo dokonáno, že to bylo špatně.

Dnes souhlasím s někdejším slovenským premiérem, že to bylo nutné a vhodné, pro ČR „to znamenalo, že její růst získal tempo“, v Praze nemuseli řešit slovenské starosti, a Slovensko bylo v prvních letech uznáváno „jako nejsilnější ve střední Evropě v tempu růstu“ (samozřejmě to může být také sebechvála, 1994-8 bylo druhé Mečiarovo období ve funkci premiéra), kritický je pak vůči slovenské „divoké privatizace“, kterou „dělal Mikloš jako hlava a Dzurinda jako pokrývka hlavy“, o tom je pak delší debata, včetně komentářům ke vzniku oligarchů, která vznikala „na základě toho, že nebyla ochrana malého akcionáře“ (ano, to je podobné jako u nás, kdy Klaus smetl ze stolu podobu obvyklou ve Skandinávii, kde vznikly společnosti z pracovníků firem).

Pak Mečiar komentuje prezidenta Kováče, který se stal „prezidentem díky opozici a některým koupeným lidem od nás“ a „neprodleně vstoupil do boje s mou vládou“, což vedlo ke škodám v zahraničí a dle Mečiara bylo podobné, jako tomu je dnes u nás (Pavel vs. vláda). Říká pak, že jeho pád jako premiéra byl „financován z České republiky“, „Havel s Kováčem uzavřeli dohodu, že moje vláda musí padnout“, na otázku proč by se Havel „montoval“ do vnitřní politiky jiného státu, odpovídá, že to je jeho odpověď na to, že on v rce 1992 usiloval o to, aby Havel nebyl zvolen prezidentem Československa. Rozdělení nastalo způsobem, „který se ještě ve světě nestal“, na Slovensko prý pak jezdili ze Západu na radu o know-how, jak například dělit majetek.

Nakonec je řeč o rozdílné „historické zkušenosti“ našich národů s Ruskem, Slováci měli např. své povstání, a také nesouhlasí s Pavlem, který pořád opakuje, že je třeba bojovat, není prý pravda, že se s Rusy nedá dohodnout (jakkoli to stěží mohu relevantně posoudit, tam bych asi nesouhlasil). Z dalšího textu bych nerad vynechal už jen poznámku o „módě“ být proti mečiarismu a komentář k Babišovi, který už nebudu rozebírat.

A kde na to vezmeme, Vyrovnaný rozpočet je v nedohlednu, vláda opatrně zvažuje nové daně (Ondřej Leinert), o aktuálním jednáním parlamentu, jednotlivých rozhodnutích, návratu EET (o něm na konci časopisu otázka ANO/NE, souhlasí samozřejmě zástupce ANO, odmítá, že prý to komplikuje zvláště drobným podnikatelům život, zástupce ODS), dohady o tom, zda zavést vyšší daně na slazené nápoje či na víno, a také o kratomu, látce nazývané psychomodulační dosud nijak neregulované (o něm byla řeč také v debatě Salonu o drogách, které jsou už i „na TikToku“ v minulém čísle).

Homér je zázrak, debata o Odyseji a vůbec o tom, v čem spočívá síla antických eposů (Salon řídí Ondřej Šmigol, diskutují Sylva Fischerová, Ivan Matoušek, Irena Radová, Petr Šourek), z podrobného komentáře k dílu autora, o němž vlastně nic nevíme, a přesto má zásadní význam v evropské kultuře, vybírám formulace, že se jedná o „komplexní věc“ s „univerzálním rozměrem“, od nějž se celá evropská kultura odvíjí, poznámku, že je mylná představa, že dnes jsme středem světa a historie s našimi postmoderními formami, ona složitost (uvádějí se detaily) je právě už v tom díle několik tisíc let starém, je tu „hněv“ a je tu motiv „muže“, který někam jede a po návratu na něj čekají nástrahy, sledujeme literárněvědné i čtenářské hledisko. Také sledujeme dvojí pohled na „velkofilmy“ (ostatně jeden z nich je impulsem pro volbu samotného tématu), jednak jsou ta zjednodušení (to jsou ty „špatné“ filmy), jednak je tu impuls pro ty, kteří si pak možná přečtou literární příběh. Ještě chci neopomenout poznámku, že tenkrát museli být čtenáři vyspělí, když jim bylo předloženo tak komplikované dílo. Také je tu téma kulturní triády bozi – héroové – lidé, o tom jsem kdysi četl jakousi knihu, kde se toto akcentovalo – člověk měl v tomto vzorci stát se hrdinou, a být pak vzýván a svým způsobem roven bohům. V křesťanství to máme jinak (tam bych to doplnil, že tam je, na rozdíl od jiných náboženství, ta nejvyšší bytost zároveň „osoba“, s níž je možné komunikovat, tu notoricky známou věc o živém Ježíšovi a Bohu Otci snad nebudu rozvádět, i když kdoví - dnes), uvádím to pro upřesnění jedné věty v debatě – „To setkávání bohů s ldmi, jak to známe z různých příběhů, je něco, co vlastně křesťanství nebylo dopřáno.“, což bych korigoval, je dopřáno, jen má jinou formu. Na konci ilustrace z onoho filmu, „lest s dřevěným koněm…“.

Bestie, které se nesmějí (Ondřej Šmigol), úvaha, která je zajímavá svou vyhroceností, totiž tvrzením, že současná vyhrocenost politické/společenské situace souvisí s tím, že dnes v naší zemi chybí humor. Je pravda, že s tou agresivitou všude kolem chybí určitý odstup, který je označován jako nezbytná součást vzorce humoru, ale řekl bych, že chybí v té veřejné debatě (autor říká: „humor zabíjí politická korektnost“, ale jinak nikoli. Zrovna včera si žena pouštěla na mobilu Zdeňka Izera, vedlo mě to k zamyšlení o podstatě humoru, jehož sepsání si po desetiletí dlužím (a nevím, zda se mi podaří jej splatit), a i když jsou to starší věci (ostatně i Česká televize víceméně v zábavě nic nového nevytváří, jen recykluje), ty vtipy jsou skvělé. Třeba ta úžasná dvojí logika v tom vtipu, jak policista zastaví řidiče, který je totálně našrot, a říká mu, vždyť sotva jdete, a on mu odpovídá, a proč myslíte, že jedu autem? Jo a název článku – raději připomenu – je parafráze výroku Reinharda Heydricha o našem národu jako „smějících se bestiích“.

Právo žit offline, S Hynkem Trojánkem o tom, jak technologie mění dětství a naše životy vůbec (Jakub Peřina), Trojánek pracuje v IuRe (Iuridicum Remendium), kolem něhož vznikla iniciativa Dětství bez mobilu. Trojánek říká, že stejně jako je řízen provoz na silnici, měla by být i pravidla užívání mobilu ve škole, které neurčuje jen každé jednotlivé výchovné zařízení (to už ostatně funguje), argument, že to „nic nevyřeší“, není platný, protože samozřejmě ani nemůže vše vyřešit, umožní ale dětem, aby si mozek nějakou chvíli odpočinul, v době, kdy padaly podobné argumenty s televizí, bylo možné říci, že televizi si nikdo nebral ven atd., debata je také o tom, že rodiče by se měli vzdělávat a zajímat se o to, co děti dělají na internetu, ale část rodičů to z různých důvodů prostě dělat nebude. Trojánek má zajímavý telefon, dražší než smartphone, s přesně vymezenými funkcemi (o tom bych se dozvěděl rád více, ale je tu jen zmínka).

Odysseův návrat do konce světa, Christopher Nolan adaptoval Homérův epos velmi „nolanovským“ způsobem v dobrém i špatném (Ondřej Štindl), recenze aktuálního tříhodinového filmu, který vedl k tématu antických eposů jako hlavnímu v celém čísle.

Drobné recenze
Sudety v sociálních sítích zapletené, Výzkumnice Alexandra Aaemmer rekonstruuje koloniální a jiný útlak (Jiří Peňás), to bych snad ani nerecenzoval, protože, jak autor ukazuje, je její bádání či knihy (i titul v češtině, Sudetské přízraky, je vlastně zavádějící) – když to řeknu naplno – snůška nesmyslů. Peňás: „Vzniká tak komplikovaný, ba až zmatený konglomerát dohadů, podezření a domněnek…“

Sex, drogy a poezie, recenze druhé básnické sbírky Nely Bártové Házeliště granátů, nakl. Bílý Vigvam. Jubilejní Dobršská brána je připomenutí desátého ročníku mezinárodního hudebního festivalu, který originálně propojuje klasickou hudbu, world music, současný jazz a improvizaci, do pošumavské vesničky v jižních Čechách přijíždějí skvělí hudebníci z celého světa.

Houbovité město, Park Gronningen–Bispeparken v Kodani (Matěj Beránek) je ceněn mezi čtyřiceti projekty veřejného prostoru tzv. „sponge city“, tedy houbovitého města, které nepracuje s deštěm klasickým technologickým způsobem odvedení dešťové vody kanalizací pryč, nýbrž naopak vodu zadržuje v osmnácti tzv. vegetačních průlezích, spolu s různým režimem údržby od divoké vegetace po estetické prostory vhodné pro pobyt tím podporuje biodiverzitu a odolnost vůči extrémům počasí, v okolní zástavbě v podstatě paneláků (autor textu použil výraz dostupné bydlení z padesátých let, chválím), zmínka je o návaznosti na klasika dánské zahradní architektury Sørensena.

Vzhledem k charakteru tohoto textu zahradníka Fouse, který se nezaměřuje na jednotlivá, jakkoli zajímavá, ale pro mě víceméně „neužitečná“ témata zahradničení, pěstování jednotlivých druhů květin atd. (přesto si je rád přečtu právě pro přesah k cestování, nejrůznějším pohledům a perspektivám, které z nich činí výjimečné studie) jsem tentokrát četl velice pečlivě. Příspěvek se jmenuje Vlna veder, odvíjí se ze zážitku z útesu Roche de Solutré ve Francouzském středohoří, našinci nejspíš neznámému, nicméně jádro sdělení je popis usychání jednotlivých vegetačních organismů, tedy biologický. Nikde jsem na podobný text, který by se věnoval samotného procesu schnutí, předtím nenarazil. Bylinná společenství upadnou do „dormace“ (vyschnutí) poměrně rychle, prostě seschnout, zežloutnou, je to ale (!) mechanismus, jak se bránit vedru, přičemž volí různé strategie, „zalezou pod zem“ do svého zásobního orgánu, cibuloviny odhazují jednotlivé suknice, jsou tu hluboce kořenící rostliny se „záložními puky“ atd. U jehličnanů mě překvapil moment, že k usychání dochází někdy až po několika letech – celý život asi budu mít před očima zážitek, kdy jsem v Jizerských horách před půl stoletím strčil kus pod vrcholem Jizery do třicetimetrového suchého stromu a on padl k zemi. Letos jsou ta vedra opravdu výjimečná, aspoň že tu nemáme v Českém ráji požáry jako ve Francii či Španělsku, ale už začínám uvažovat, především ke každodenním nářkům ženy u teploměru, kde se v minulé vlně vyšplhala teplota v obývacím pokoji pod střechou, u níž při stavbě ti mistři odborníci nedodrželi technologii a třívrstvý „dýchající“ prostor si zjednodušili tak, že jej zasypali škvárou (já, naprostý laik v oboru, jsem netušil, jaké to bude mít časem důsledky, o pořízení klimatizace.

Na horizontu krkonošské kuchyně je příspěvek gurmána Maurera s vtipem v názvu, protože se jedná o známý hotel Horizont v Peci pod Sněžkou, který Maurer chválí (kdysi jsme ho kritizovali pro nepřiměřenost v krkonošské krajině), stejně jako dává tomuto centru přednost před „Špindlem“, protože je pro něj opravdovější, skromnější a osobnější. Hotel pak naštěstí procházel řadou rekonstrukcí a svou nabídkou drží krok s dobou. Vedle jiného skoro samozřejmě padla i zmínka o „kyselu“. Také ho doma míváme.

Setkání neptunistů na Komorní hůrce (Jiří Peňás) navazuje na předchozí příspěvek kulturního cestovatele, vysvětluje, že neptunisté, v kontrastu s plutonisty, v dobové představě se lišící v představě o geologickém vývoji (ti první byli umírnění, druzí kladli důraz na sopečnou činnost), což odpovídá i obecnému názoru básníka Goetha, který ovšem v padesáti byl už více než básníkem geologem (a patřil k těm umírněným), a pro nějž byla Komorní hůrka místem, kam se pravidelně vracel, kdykoli byl Mariánským Lázním (jim později dával přednost před Karlovými Vary). Peňás hovoří také o Johannesu Urzidilovi, který pobytu Goetheho v Čechách věnoval celou knihu s tímto názvem (česky vyšla 2009). Jakkoli mně tyhle věci jsou – v různých kontextech – léta známy, neuvědomil jsem si, že se básník vlastně se samotnými Čechy zřejmě nesetkal, jak říká autor, to je přece prostor sudetských Němců. Ale Kašpar Šternberk, který jej doprovázel na Kammerbühl, jak Goethe Komorní hůrku nazýval, snad byl Čech, či ne? A Goethe, který o to místě napsal několik studií, hovořil o Čechách jako o údolí a o Chebsku (v Peňásově textu zmíněna německá podoba, Egerland, už ne, že ten název Eger má v němčině město Cheb i řeka Ohře) jako o „údolím menším“.