Týdeník Echo - léto 2026

Týdeník Echo 24, číslo 19 / 7. května 2026, na titulní straně Ženy, které nesnáší muže (uvnitř: Ženy, které nenávidí muže), Studená válka pohlaví dorazila už i k nám), Neveřejnoprávní mýtus – debatě o ČT a ČRO chybí fakta – konečně je tu pojmenována realita, opomíjená v nesmyslné smršti, která se rozpoutala o tzv. „veřejnoprávních“ médiích, které ve skutečnosti veřejnoprávní nejsou.

Dřevo hoří, Editorial (D. Kaiser), Milion chvilek útočí na Babišovu vládu, resp. na Motoristy, že škrtá v rozpočtech na národní parky, poradce prezidenta Ladislava Mika je „naše příroda ohrožená jako nikdy v dějinách České republiky, zároveň se znovu rozhořel požár v Českém Švýcarsku, byť ne tak hrozivý jako ten minulý, hořelo v tzv. zóně soustředěné péče, tedy ne v té první nejpřísněji chráněné. Je tu „zelený světonázor“, představující bezzásahovost, dogma, které se uplatňovalo celé ty roky. O les se ale prakticky nepečuje, protože za tohoto sucha chytly kubíky neodklizeného dřeva, zásahy ve výměně ředitele ovšem nezměnily ideologii, takže ta protivládní argumentace je trochu mimo.

Mezi krátkými texty (Jiří Peňás) se stkví ten, který je nazván Bohdalec pro Bohdalovou, kde je navrženo místo Řípu zavést mezi národní kulturní symboly kopec Bohdalec, kam by mohlo chodit každoročně procesí, „kterých by se účastnil vděčný lid v převlecích za její nesmrtelné role“, počínaje zástupem Křemílků a Vochomůrek, Ovčích babiček, bláznivé Fany atd.. V nadsázce postihuje to šílenství, kdy televizní obrazovky okupovalo po tři neděle všechno o Bohdalové a s Bohdalovou. Šklebil jsem se, aniž bych chtěl zpochybňovat, co herečka vykonala, či tu skvělou pětadevadesátku. To bezmezné vynášení ale opravdu u nás nemá míru, holt malý rybníček.

Co se snese na Rudém náměstí je o zásahu výškové budovy dronem v ruské metropoli a stahování Putina do stále většího úkrytu.

Dobře živený veřejnoprávní mýtus (Ondřej Leinert) hovoří o tom, že – jak řečeno výše o Českosaském Švýcarsku –  je argumentace o klíčovosti televizních poplatků v souvislosti s údajnou likvidací demokracie s poukazem hrozby podobné jako v sousedních zemích, tady opravdu hodně mimo. Bohužel tento motiv samotný zde není pregnantně pojednán, totiž mechanismus „veřejnoprávnosti“, která není skutečná podle původního vzoru BBC, protože do Rady jsou dosazovány osoby z politických stran, ale to zřejmě autor článku považoval za samozřejmé, když se soustředí na zevrubný popis situace, tedy náhlý odchod Václava Moravce, podle některých právě málem „nenahraditelná záruka veřejnoprávnosti ČT“, který si založil soukromou produkční společnost Moravec Media, kde se dále zaštiťuje „image strážce veřejnoprávnosti“. U střídajících se moderátorů, kteří na ČT pokračují, se nicméně, alespoň zatím, počet sledovanosti nezměnil, poznamenává Leinert, a poukazuje na jinou stránku věci (to je jedna část toho mýtu), že vedle vyhlašovaných idejí jde o velký byznys, ukazuje to také na Lucii Výborné, ta si po odchodu z ČRo ponechává televizní Výborná show, na platformě HeroHero má nicméně 3000 předplatitelů, což představuje 400 000 korun měsíčně, o sto tisíc víc než má generální ředitel René Zavoral, resp. o 350 000 více než průměrní zaměstnanci.

Leinert pak dále popisuje zásadní změnu mediálního trhu, nadprůměrné sledování televize v naší zemi (3,5 hod. u obrazovky), uvádí další silná čísla jednotlivých stanic, povahu rozdílu mezi televizí a rozhlasu, který představuje každodenního „doprovodu“ (dle sociologa Paddyho Scannella), také v souvislosti se silničním zpravodajstvím, na které se některé stanice soustřeďují. V souvislosti s debatou o koncesionářskými poplatky je třeba uvést, že celý byznys dnes funguje jinak než na počátku 90. let, kdy byl současný model u nás zaveden. A nakonec je komentován nešťastný výrok o „nedotknutelném grálu“, který se navíc u Babiše znovu otočil, zatímco podstata debaty stále uniká.

Mistři prázdných keců (Maciej Ruczaj) pokračuje v onom míjení argumentace u politiků, zde s „teatrálními výroky o obraně“, kdy má být vytvořena „hned“ evropská armáda, stejně tak tomu je u jiných oblastí.

Ruská koloniální říše se rozpadá (Ondřej Šmigol) probírá další aktuální události v mezinárodním dění, porážku afrického sboru v Mali a „další nezdary Kremlu ve světě“, americký tlak na Kubu a jejím vztahu s Ruskem.

Jejich oblíbený pedofil (Výpisky…, Martin Weiss) hovoří o průběhu kauzy J. Epsteina ve vztahu k D. Trumpovi, přičemž onen muž, který chtěl amerického prezidenta zastřelit, jej nazval „pedofilem, násilníkem a vlastizrádcem“, přičemž to první slovo je očividný nesmysl, zatímco jsou tu uvedena další jména, kde to je opodstatněné, nejznámější nejspíš Michael Jackson (nový film Michael, o němž je řeč v několika dalších textech), v původním scénáři byla pasáž o zneužití 13letého Jareda Chandlerav roce 1993, nebyla zpracována. A rozebírány další souvislosti.

Před Babišem se otevírá velká příležitost, rozhovor se Zdeňkem Zajíčkem, staronovým prezidentem hospodářské komory, také o „zeleném násilí“ a AI (D. Kaiser), třetím ze jmenovaných „vírů“ (metaforicky řečeno) je pak válka na Blízkém východě, říká v úvodu novinář. V bodech: posilujeme v odvětvích, kde jsme byli silní vždy, strojírenství, elektrotechnika, kosmický program, letadla, automobilový průmysl trochu odumírá. Diverzifikace, o níž se léta hovoří, nepokročila, velkou šanci mají zbrojovky, a zda je její dominance slepá ulička, není naše volba. Tlak na deindustrializaci je velký, některé firmy stavějí alternativní závody v Polsku i jinde. Důležité jsou dnes analýzy, řeč je také o obnovitelných zdrojích, které by bylo hloupé nevyužít, Babišova vláda má šanci některé věci kolem povolenek přenastavit, probírá se Hormuzská úžina, červencový blackout a další věci.

Ženy, které nenávidí muže, podtitul Roste radikální feminismus (Ondřej Šmigol), čekal jsem, že tu bude zmínka o „obráceném gardu“ Muži, kteří nenávidí ženy (švédské Millenium) či tento titul v českém filmu Roberta Sedláčka, text ale začíná (a končí) bizarním srovnáním odpovědí na otázku, koho by nechtěly ženy potkal v lese, zda medvěda či cizího muže, kdy došlo na „šermování čísly“ a téma doputovalo i do sociálních sítí u nás, jsou zmínky o „toxické maskulinitě“ a „femicidě“ (vraždám žen), muži, kteří nenávidí ženy, jsou incelové „frustrovaní z neschopnosti získat holku“, o „manosféře“ (bratři Andrew a Tristan Tateové, první známější vydělává na Twitteru pět milionů dolarů měsíčně, zároveň jsou vyšetřováni v řadě zemí kvůli obchodu s lidmi), netflixovském seriálu Adolescent, extrémních výrocích žen (jedna z nich říká, že by nechtěla syna, co by s ním prý dělala?).

Nejdříve jsem (možná také, jak mě zlobí záda) nepochopil ten dvojznačný (tedy nešikovně formulovaný) titul Přežije konzervatismus Donalda Trumpa? (Salon, Andrej Duhan, Martin Hanus, Lucie Sulovská, moderuje O. Štindl), když jsem jej četl jako atribut, tedy „Trumpův konzervatismus“ a nikoli, jak byl myšlen, tedy zda toto hnutí Trump nezničí. V podtitulu se také uvádí jako téma hnutí MAGA a národněkonzervativní politika vůbec. Sulovská odpovídá na titulní otázku, že národní konzervatismus vychází vždy z tradic a Trump by nikde jinde než v Americe nemohl vyhrát, zmiňuje také, že Trumpovo působení je „naprosto destruktivní“, Duhan postihuje jádro nár. konzervatismu jako odpor vůči liberálnímu establishmentu, odpovědi pokračují v podobném duchu, tedy jeho odporu vůči nadnárodním strukturám, přitom státy jsou vždy nějak proti sobě, spojenectví Orbán Le Pennová Trump přitom nepřichází v úvahu, ale představa zmiňované nadnárodní „internacionály“ nikdy neexistovala. Debata také zabrousí do historie, když hovoří o osobnostech jako Churchill, de Gaulle či Adenauer měli všichni nějaké špatné vlastnosti, měli ale také „něco významného, co je přesahovalo“. MAGA není jednotné, jeho rozklad probíhá ale hlavně na internetu, jde o to, která jeho složka po Trumpovi převezme jeho pozici.

Proč u Jacksona nikdy nešlo o pravdu (Jakub Peřina, podtitul Filmový hit Michael ukazuje, proč se diváci a kritici míjejí) se věnuje, jak již avizováno, o filmu Michael, který „trhá divácké rekordy“ ve světě, na Rotten Tomatoes (97 procent) i u nás. V historii se u nových alb hudební kritici nejdříve vymezovali (řada příkladů), filmu také vyčítají, že mu staví pomník. Recenzent vysoce hodnotí album Off the Wall jako manifest adolescence a odpoutání od rodiny (pamětníci si pamatují Jackson 5, kde začínal před sólovou kariérou). Někteří kritici tvrdí, že film je jen zfilmovaný playlist, jehož cílem není vyprávět příběh, ale oživit zájem o Jacksona, jehož pád nastal v 90. letech vzhledem k excentričnosti přesahující běžné hranice popové hvězdy (vyčísleno vše, od plastik, zkazek o kastraci pro zachování dětského hlasu, kyslíkovém sarkofágu, obvinění ze sexuálního zneužívání a nemožnosti být na slunci vzhledem ke zničené kůži). Devadesátá léta byla pro zpěváka „prokletím“ i vzhledem k nástupu „krvelačného bulváru“, ale také vzestupu hip hopu. V recenzi je řada úvah a interpretací, citován je Tomáš Máca, jenž hovoří o tom, že film „odpovídá přesně duchu autonomie“, o níž píše v knize Osamělí hrdinové sociolog Pavel Pospěch. A jak máme nakládat s umělci na černé listině v době cancel culture? je jednou z dalších otázek. A připomíná se „památný report“ Jiřího Černého o Jacksonově vídeňském koncertu.

Jak zacházet s budoucností, Labutě, celá hejna labutí (Václav Cílek) začíná svou úvahu motivem černé labutě, o níž hovoří „původně libanonský bankéř a později vlivný filozof současnosti Nassim Nicholas Taleb“. Čím dál obtížnější je předpovídat budoucnost (a slovo předvídání užívá Cílek s uvozovkami), dnes to znamená „předvídat nepředvídatelné“, podobně pak „měřit neměřitelné“, zmiňuje ale praxi, třeba u potravinářského průmyslu, kde je nějak odhadovat budoucnost nutné. Američané mají asi patnáct zpravodajských organizací, zaměstnávají asi 100 000 lidí, z toho 20 000 analytiků.

„Za všechno může Izrael“, Vzpomínky Tomáše Kulky jako rychlokurz pro pochopení nepochopitelného (Jiří Peňás), pozoruhodný příspěvek autora někdejší knihy Umění a kýč a nyní Z Prahy do Jeruzaléma a zpět, který v Izraeli dlouhá léta žil. Na úvod je řečeno, že u Izraele se člověk zaplete do „záludných pastí“ všemožných (pseudo)významů s různými „ideologickými nánosy“ u slov jako je okupace, apartheid, kolonialismus, sionismus, nyní dokonce genocida. Po vylíčení jeho osobního příběhu čteme skvělou analýzu izraelské společnosti, která je v roce 1872, kdy se zde  Kulka ocitne, opojena drtivým vítězstvím v šestidenní válce v červnu 1967, které je ale zároveň Pyrrhovo vítězství, protože zároveň „získal“ s obsazeným územím milion Palestinců (dnes tři miliony), kteří neocení zvýšení životní úrovně, kterou přebije nacionalismus (to si říkáme doma, to je nepochopitelné, měli by být vděční za to všechno, co jim Izraelci dali, holt je to v něčem podobné, jako jsme my nastrkali peníze na Slovensko, ale oni chtěli být především samostatní a ještě nám, nevím už kde jsem to četl, vyčetli, že jsme jim zničili krajinu). Anektovat Západní břeh je pak „kvadratura kruhu“, zazní zde. Problém je v tom, že Izrael se definuje jako demokratický a židovský stát. „Buď nedáš Arabům volební právo, pak nebude stát demokratickej. Když ji ho dáš, nebude židovskej.“ A text líčí Kulkovy zážitky, jomkipurskou válku v roce 1973, kdy byl Izrael napaden ze dvou stran, Egyptem a Sýrií, ubrání se, v roce 1982 podnikne v Libanonu operaci Mír pro Galileu, kterou provázejí dlouhé boje, tenkrát to bylo poprvé, kdy nebyla válka Izraeli vnucena. Za všechno může Izrael je pak citát z jedné z těch historických kontroverzí. Pro mě nejpoučnější článek, také proto, že autor žil na místě, podobně jsem se pak nejvíc dozvěděl při mé návštěvě této země od průvodkyně, která zde rovněž žila.

Recenze – Thriller bez napětí, Příběh krále popu jako disneyovská pohádka (Jakub Peřina), o filmu Michael (režie Antoine Fuqua), zatímco v článku (rovněž Peřinově) o pár stránek předtím je řeč více o recepci filmu a o příběhu Michaela Jacksona, zde se recenze více soustředí na v vlastní film. Výrazněji zopakuje, že potenciál vlastního příběhu vzestupu není dostatečně využit, bylo by zajímavější se mu více věnovat než rodinným sporům. Jackson 5 zaplavili po vystoupení v Sullivanově show hitparádu singly, zmíněn je song I Want You Back, původně určený pro The Supremes, podobně úspěšnou tehdejší skupinu pod labelem Tamla Motown, „autorsko-producentskou mašinérií“, podobně jako Beatles měli Briana Epsteina, tak zde byl Gordy, který dokázal vycítit důležitost původně černošského gospelu proměněného oproštěním od náboženského kontextu v masovou zábavu, je zmíněn v první „taneček“, který měl rovněž předchozí linii u osobností jako Marcel Marceau, Fred Astair, James Brown a Elvis Presley a sólisté z West Side Story, album Thriller (k němu se vztahuje titul recenze), jehož úspěch ve filmu není vysvětlen a sám by stál za film. A ovšem, musím podotknout, že to byla doba opravdu ikonická, tedy „s ksichtem“, poslouchal jsem hodně právě třeba The Supremes, tedy už v šedesátkách, a ovšem, jistě hrálo úlohu mládí.

Více barbarství, méně průměrnosti, recenze díla Pavla Hradeckého, jenž je v básnictví takřka „vyhynulým druhem“ (jiná autenticita, než je dnes vyžadována), charakterizuje jej „nabubřelý, individualisticky romantický diskurz“, sbírka se jmenuje Náměstí Práce, je to „o promarněném životě, generačních střetech, hledání Boha a neodvratném šílenství“.

 Satanské tango (László Krasznahorkai, kniha připomenutá ještě jednou jinde), po 23 letech znovu vydaná kniha, vybírám: „opravdu není úniku?“. Božská Aldous, tedy Aldous Harding, Train on the Island , jedna z nejzajímavějších hudebnic současnosti, „žánrově neuchopitelná“, vystoupí 22. června v pražském klubu Roxy.

Stavba jako statement (Matěj Beránek), transformace starého výstavního paláce v Belgii se stala podle Ceny Miese van der Rohe nejlepší evropskou stavbu za poslední dva roky, trochu mně to připomíná náš „Pakul“, který je v posledních týdnech znovu v zorném poli úvahou o přístavbě další budovy za více než miliardu korun, která by propojila některé momenty už jednou rekonstruované stavby u Nuselského mostu.

Cibulový zázrak (zahradník Ondřej Fous) – o tulipánech a narcisech, které někdy až přeplňují záhony našich zahrad.

Syrečková liška Bystrouška v Lošticích, Třetí díl z Biliárové cesty zemí moravskou (Jiří Peňás). „Kam se v Lošticích podíváte, samé souvislosti.“ Komentuje hezké náměstí v místě, kde byl poprvé, autor. Samozřejmě o olomouckých tvarůžcích (pamatuju, za 1,60 Kč, cosi nejlevnějšího mezi sýry, opovrhovaná potravina je naopak dnes chuťově i cenově elitní záležitostí). Také o Lišce bystroušce a kontextu celého toho zajímavého tématu.

Speciál – Knihy – autorem řady článků, které se váží nejen k pražskému festivalu Svět knihy, je Viktor Horák. Prvním z nich je Paměť jako zbraň s podtitulem Festival, který Kunderovi rozumí, uvedený citátem z jeho Knihy smíchu a zapomnění z roku 1979, napsané jako první v exilu: „Boj člověka proti moci jej bojem paměti proti zapomínání.“ (Tato slova pronáší Mirek v románu v roce 1971.) Mám nutkání to obrátit, „boj paměti proti zapomínání je bojem člověka proti moci“, a když autor článku hovoří o tom, že „kdo ovlivňuje a kontroluje historii a minulost, tou ovládá současnost i budoucnost“, což je vlastně i princip Orwellova new speaku v románu 1984 (to je také „obrácení“ číslic v datu), není nemožné myslet na Marxův „historický materialismus“, který vlastně také z perspektivy současna a „budování komunismu“ reinterpretuje všechny minulé události. Ale neodpustím si v tomto kontextu, a říkám, že nechci být zlomyslný, ani na osobní historii spisovatele, jehož světovost je vyzdvihována (na jednom místě je řečeno, že jsou jen dva spisovatelé, kteří paradoxně přes svou světovost nedostali Nobelovu cenu, jedním z nich je Kundera, ten druhý je podle Alaina Finkelkrauta Philip Roth), a o níž v článku není ani zmínka (na rozdíl od údajné dehonestace spisovatele ohledně jeho, pravda, prý nepotvrzené kauzy s oním udáním atd.), totiž na skutečnost, že i Kundera je, pravda na rozdíl od řady jiných, jedinou básní z jeho rané sbírky Člověk zahrada širá, zařazen do antologie Antonína Brouska Podivuhodní kouzelníci, Čítanka českého stalinismu. Báseň nazvaná Vánoční vyznání nemá tak prvoplánově tupý obsah jako třeba následující, jiného autora, na další stránce, o rozpravě traktoristy s polem, které obdělává, nicméně končí dvojverším „soudruzi moji, já bez vás / bez vás nikdy už!“ (Rozmluvy, 1987, s. 72). To tedy jen abychom nezapomněli, když už je to Kunderovo klíčové téma.

Ještě je důležité poznamenat, že přesto je Kunderův citát aktuální, líbí se mi Horákova formulace, že festival se pokouší literatuře vrátit „její někdejší váhu a smysl“, je třeba ji vnímat „ne jako dekoraci veřejného prostoru, ale jako nástroj orientace“, proto také na něj přijíždí skupina ukrajinských básnířek, palestinský spisovatel Raja Shehadeh, politolog Jacques Rupnik a další.

Na reklamě „přelomové romány nositelů Nobelovy ceny“ Satanské tango (László Krasznahorkai) a Septologie (Jon Fosse).

Druhý je rozhovor s Danielem Flaszou Jak se z dealera stane spisovatel?, zajímavým autorem, který svou první knihu napsal ve vězení, a protože jeho nabídnutí významná nakladatelství nereflektovala, vydal ji sám v nakladatelství Okraj, podobně jako další své knihy a knihy jiných autorů s podobně problematickou tematikou prostituce, drog atd.

Reklama – knihy z nakladatelství Pavel Mervart či „noviny nakladatelství Argo“ prokládají další články:

Přestali jsme číst, rozhovor s Martinem Janem Stránským (jeho dědeček byl významnou osobností v žurnalistice), který ukazuje závažné důsledky této skutečnosti. Na papíře vnímá mozek slova jako „objekty“, vizuální předměty a lépe si je pamatuje, když je „drží“ v ruce, než z obrazovky (známá věc). Podstatnější je zde sdělení, že čtení je nezbytné pro rozvoj, prosperitu a fungování společnosti, podporuje empatii, prožívá děj, podporuje vlastní představy a kritický názor, zatímco internet a sociální sítě jsou, jak to Horák formuluje, něco jako fastfood, Stránský ho koriguje, prý jako cigarety a alkohol, zkrátka „intelektuální degradace“. Dospělý člověk tráví před obrazovkou 7,5 hodiny, tzv. digitální detox je módní novinka, mobil by dítě mělo dostat až v 15 či 16 letech.

Poslední článek, jehož autorem je Viktor Horák, je o Timothy Snyderovi, který „přijíždí do Prahy“, Historik evropských totalit s ubrouskem, přičemž tento motiv se váže k historce, kdy si v letadle v době první volby Trumpa profesor středoevropských dějin cosi vybavil a zapsal právě na ubrousek, později uvedl na Facebooku a po obrovském ohlasu rozšířil na knihu Tyranie: 20 lekcí z 20. století. Také varoval před ruskou invazí na Ukrajinu, všichni kolem – v učebně s americkými poradci čtyři dny před vpádem v roce 2014 – říkali, že se mýlí, Zelenský neutekl, jak předpokládali, Ukrajina nepadla během pár dní. Snyder přirovnával tuto skutečnost k Václavu Havlovi, a ani dnes to není poprvé, co připomíná Havla a jeho Moc bezmocných. Snyder přijíždí pokřtít román politologa Michala Babíka. 

Týdeník Echo 24, číslo 20 / 14. května 2026 – Sudetská soda, Provokace nebo příležitost? Vzrušený zápas o Němce z Česka (na úvodní straně obrázek z legendární televizní show Alles Gute, tedy pořadu Česká soda Milan Šteindler a David Vávra v rolích Kárla a Egona, kterou název parafrázuje. Pod vedením Jiřího Peňáse debatuje šest právníků a představitelů spolku Meeting Brno, který akci pořádá (právníci Stanislav Křeček a Pavel Hasenkopf, za spolek Blanka Návratová, Petr Kalousek, pak ještě býv. náměstek primátora Matěj Hollan, spisovatel Benjamin Kuras). Náladu celého tématu vystihuje naprostý protiklad a neochota přistoupit takřka na cokoli v ostrém názorovém střetu, kdy Křeček říká, že to nejsou potomci těch, kteří museli opustit republiku (čekal jsem, že bude argumentovat, že to jsou jiní lidé), ale těch, kteří ji rozvrátili, označili politicky území jako Sudety, nepřáli si Československou republiku, přihlásili se poté, co se vzdali československého občanství, k Říši. Právníci odmítají jakýkoli motiv smíření (to bylo vyřešeno česko-německou deklarací), odmítají i možnosti poznání. A odmítají nejspíš i skutečnost, že mohou lidé mít vztah k místu, odkud pocházejí, prostě předpokládají, že to skončí špatně.

Nebudu podrobně tu argumentaci obou stran rozebírat, jen dvě či tři poznámky. První: Není pravda, že Němci měli stejná politická práva za tzv. první republiky, ostrakizace byla dost závažným důvodem pro jejich nespokojenost s Masarykovou republikou (jakkoli až nevraživost vůči Němcům zde měla historické kořeny, na druhé straně určitě měli podíl na onom rozvratu státu). Druhá: Místní Němci nebyli titíž, kteří mučili a zabíjeli v koncentračních táborech a likvidovali celou Evropu absurdní válkou. Třetí: Pochod z Brna, na kterém také zahynuli Němci, byl zpracován i literárně, a je nezpochybnitelný (jakkoli míra provinění není srovnatelná), a ostatně to není tak dlouho, kdy jsem četl v jednom časopise z doby před patnácti lety (v příslušných poznámkách jsem to zaznamenal, dnes o tom nepadne ani slovo, holt je jiná, vyhrocená atmosféra) o sadistovi, který mučil místního Němce na podlaze polité vodou, kde mu pouštěl do hlavy drátem elektrický proud. A za čtvrté: Z časopisů vydávaných ještě v Československu (dostával jsem je v Drážďanech za mého tamějšího pobytu) jsem si uvědomil sílu pocitu emigrantů k zemi, z níž pocházeli, sice se jednalo o zcela jinou situaci, byli to vídeňští Češi, kteří zde založili několik spolků Sokol, či Američané, které – mimochodem – pěkně popsal Josef Škvorecký v postavě „Blběnky“ v jednom románu, nicméně je to jistý lidský faktor, který je až trapné ignorovat. Chtěl jsem napsat „shrnutí“, ale myslím, že je to zbytečné. Každý ať si udělá svůj obrázek sám.

Co nosí ďábel – Editorial (D. Balšínek), můžeme to číst také jako narážku na v médiích komentovaný film, ale především je to skvělý komentář šéfredaktora, jeden z nejlepších, které jsem četl, k naší současnosti. Vypisuji: Sociální vědci kdysi přicházeli s teoriemi o destruktivním působení televize jako dominantního masového média, „které určovalo způsob myšlení i chování společnosti“, televize „měla rozbíjet komunikaci uvnitř rodin, oslabovat sounáležitost a uzavírat jednotlivce do izolovaného individualismu“. Ta dnes není ústředním sdělovacím prostředkem, „tradiční rodina se proměnila v archaismus a samotný oheň v krbu skoro připomíná ďáblovo mrkání v environmentálním boji proti globálnímu oteplování“, nákupní centra už nejsou „katedrálami konzumní společnosti“, podobně pak je to s multikiny, která zejí prázdnotou. A k filmu s Meryl Streepovou se Balšínek také vyjadřuje, je „vlastně vzpomínkou na starý svět. Svět, který podléhá nástupu digitální éry kombinované s progresivismem a woke ideologií – které podle filmu zabíjí individualitu, svobodu myšlení, originalitu, kreativitu i roli vizionářských autorit. Rozpadá se systém hierarchie, jenž býval oporou prosperující společnosti, a místo něj nastupuje moc nových digitálních peněz, přinášejících spíše anarchii než nový řád.“ Omlouvám tak dlouhý přepis, ale je to prostě přesné, pregnantní pojmenování světa kolem nás (a nejen kolem).

Echo foto – z onoho fotbalového utkání, které končilo světlicemi a útoky fanoušků na hráče, a mělo následky komentované v médiích. No holt, čutál – nebude to nikdy jiné.

Z krátkých textů zaznamenává Extrémní forma kohabitace, komentující spor prezidenta Pavla a Macinky, eo ipso Babiše, včetně „hranice vkusu“, související s pozdním Babišovým příchodem na schůzku s prezidentem. Název jsou Macinkova slova, komentující prezidentovo odmítnutí jmenovat Filipa Turka ministrem.

Dva následující články se zabývají zahraniční politickou orientací. První Dezorientováni ve světě? Češi si seřizují zahraniční kompas a hledají míru (Dominik Stein), zabývá se přenesením problematiky zahraničí do našich poměrů, zabývá se nejrůznějšími událostmi, tématy a souvislostmi poslední doby (Okamurův návrh na úspory v zahraničních misích, egergetika, odkud brát energie či suroviny atd.).

Drolící se Británie (Ondřej Šmigol), komentář ke komunálním volbám v zemi, v níž už proti sobě nestojí dvě tradiční politické strany jako po desetiletí, vypisuji: „Rozpadá se tedy nejen britský politický systém, ale možná i samotná Británie.“

Klempíř: Jsou to simulakra a fetiš. Moc s tím, jak pan Klempíř argumentuje, nesouhlasím, myslím si, že je to dost kličkování, nicméně je dobře, že mu Echo dává prostor.

Televize jako fetiš, tedy uvnitř pod názvem Jsou to simulakra a fetiš (O. Leinert), je rozhovor, který už do podrobností nechci komentovat, je to reakce na předtím použité slovo „grál“, které ministr opravuje na „fetiš“, což má svým způsobem pravdu, nicméně odmítá všechny další novinářovy námitky o setkání se slovenskou ministryní kultury (prý to bylo jen pracovní, nic to neznamená), naopak nekomunikaci s umělci (ministr je manažer oboru, ne umělců, všechno se připravuje, je to věcí koalice atd.).

„Řekněte doma, že je tu bezpečno“, Kolumbijský strach z návratu minulosti (T. Matějčková), reportáž kombinovaná s historickým esejem z pobytu v desetimilionové Bogotě, o níž místní obyvatel říká, že „co se tu dělo v osmdesátých a devadesátých letech, to bylo strašné,“ ale je to pryč. Dozvíme se rekapitulaci toho, co ví ten, kdo tu historii sledoval, o medelinském drogovém kartelu, neskutečném množství vražd a všech dalších souvislostech. A čteme větu, kterou vzkazuje onen místní obyvatel nám Evropanům, danou do titulu, související s proměnou politiky, po níž míra této hrůzy poklesne. Obavy nicméně přetrvávají, a popis aktuální atmosféry, možný pouze z přímé zkušenosti, je poučný.

Proti pijákům ovocných šťáv (Ondřej Šmigol), kritika nově zfilmovaného filmu Orwellovy Farmy zvířat (poprvé byla zfilmována animátory Joy Batchelorovou a Johnem Halasem v roce 1954), tento film je vlastně dezinterpretací původní myšlenky, kritika jej ztrhala. Kontext: Orwell byl celoživotní socialista – Farma zvířat není oslavou kapitalismu – ovšem socialista, který nesnášel socialisty. S tím souvisí výraz „pijáci ovocných šťáv“. Orwell totiž říká, že socialista není onen „dělník s umaštěnými montérkami a hlučným hlasem“, ale příslušník střední třídy, „mladý snobský bolševik“ nebo „drobný upjatý muž s kancelářským zaměstnáním, obvykle tajný abstinent“, a tito lidé jsou prý blázni. Pouhá slova socialismus nebo komunismus „k sobě s magnetickou silou přitahují pijáka ovocných šťáv. Socialismus je pak diktatura namyšlenců, zatímco spisovatel je tradicionalista, který by dnes nesouhlasil se všemi těmi projevy různých generových identit a dalších podob progresivismu.

Kepel: Chtěli přeskupit síly ve světě. A možná se jim to povedlo (Daniel Kaiser). Gilles Kepel, přední evropský (francouzský) arabista a orientalista, v rozhovoru analyzuje nejen souvislosti mezi Gazou a Hormuzem. Islámská republika Írán je „směsicí dvou dědictví“, šíitského duchovenstva a vyhraněně sunnitského Muslimského bratrstva“, vzniklého v Egyptě 1928, založil ho Hasan al-Banná, Chomejní (zakl. Isl. rep.) byl vášnivým čtenářem jeho a jeho žáka Aajjida Qutba, Hamás je palestinská větev Muslimského bratrstva, jej proto vyzdvihován Íránem. ISIS vytvořili salafisté, nábožensky fundamentalisté, ti byli proti šíitům, Al-Káida ne, ta byla v mnohém podobná radikálním Muslimským bratrům. Dnes jsou v Íránu dominantní Revoluční gardy, což mění podstat režimu, „poslušnost šíitské doktríny sice nadále zůstává silná, ale není to ta nejdůlešitější dimenzi režimu“. Írán rozvrátil světový řád, Kepel rozebírá zevrubně dále vztahy USA, Izraele a Íránu, „Izrael se ocitl v koutě“ (to je jiný pohled než jsme četli v jiných textech, kde se píše, že Hizballáh byl poražen, Hamás také atd.), mění se paradigma světové orientace na globální Jih vs. globálnímu Severu, které jsme dříve nevnímali jako určující, Írán tuto osu zformoval na svou obranu. Odpověď, jak vše dopadne, zatím orientalista nemá.

Ze života oblomovských doktorandů a teroristů, Román Daria Ferrariho Přestávka skončila vtipně vypráví o vážných věcech, nedávné historii i dnešku (Ondřej Štindl), přináší příběh dvou oblomovských postav z různých dob (Oblomov, román Gončarova, recenzent váhá, zda to slovo ještě někomu něco řekne), důležitou roli v zápletce hraje kniha Rocky a Oblomov, dílo vězněného člena smyšlené ultrateroristické skupiny 70. let Brigáda Ravachol, vypravěč Marcello Gori je student italienistiky z přímořského Viareggia, „bystrý mladý muž se všímavým okem“, jeho text tvoří jednu část Ferrariho románu. Druhou postavou je Tito Sella, je tu milostný příběh atd., postavy obou mladíků se přibližují atd. Nepostihnu celou podrobnou interpretaci knihy. U dobové fotky z března 1978, je text o události, kdy Rudé brigády v Římě unesly předsedu sociálních demokratů a bývalého premiéra Alda Mora, při únosu bylo zastřeleno pět členů jeho ochranky a on sám byl po 55 dnech vězení zavražděn.

Kulturní tipy – Mateřství jako horor, recenze filmu, který nás přesvědčuje, že nejbezpečnější je děti vůbec nemít, Kdybych měla nohy, tak ti nakopu, v knize od dubna 2026. „Demografickou krizí nyní prpochází v podstatě celý svět,“ když k tomu připočteme tu ekonomickou a další okolnosti, „naskytne se obraz ne nepodobný ranému novověku. Za čarodějnici si můžeme dosadit třeba feministku, která svádí ženy na scestí,“ píše v časopisu Respekt nedávno sugestivně Clara Zanga, v angličtině existuje výstižný pojem „emotional torture porn“. Recenzent uzavírá: „Co takhle natočit film o nějaké pěkné rozesmáté mamince z Vinohrad, vy zrůdy!“

Mistr David Byrne do vašich uší, recenze turné Who Is the Sky?, 2026 Tour, Praha 02 Universum, Byrna vystihuje scéna z ne moc povedeného filmu Paola Sorrentina This Must Be The Place, pojmenovaného podle písničky Talking Heads, povídání je o setkání recenzenta (J. Peřina) s hudebníky na koncertech. Na malé fotce obálka Byrneovy knihy Jak funguje hudba.

Intelektuál nad Aldi (Matěj Beránek), Ir Niall McLaughlin by uspokojil i Karla III., odpůrce moderní architektury, jeho tvorbu postihuje obrat „akt, nikoli objekt“, není důležitá sebeprezentace, ale (transformoval bych to do svého slovníku) funkce. „Nejlepší stavbou roku 2022 na území Spojeného království byla vyhlášena knihovna Magdalene College Cambridgeské univerzity,“ doprovází text fotku úžasného prostoru interiéru, řečenou myšlenku pak ještě doprovází mezititulek „Konec éry celebrit“. Název článku odkazuje k místu, kde sídlí architektovo studio s šestadvaceti zaměstnanci, totiž nad supermarketem Aldi na okraji Londýna.

Nigel, Květinový miliardář odchází v rozpuku (O. Fous), Nigel Dunnett, krajinářský architekt, odborný publicista, který změnil tvář veřejného prostoru, se vrátil od kulturních inspirací (jsou vyjmenovány, např. formální květinové obrazce či paletové rabato) k prapůvodním „květnicím“, s Jamesem Hitchmoughem na univerzitě v Shefieldu zkoumali vztahy rostlin mezi sebou a prostředím (např. míra srážek), definovali např. nově „letničkové síje“ (starší termín pro výsevní záhon, Fous rád užívá/ožívá archaismy), Dunnett byl vizionář, směs Grandstand od něj vyseli jej v Ctěnicích.

Luxus od Karlovým mostem (Pavel Maurer), další díl gastronomického seriálu, Cukrový hrášek, chřest, smrže, jahody a rebarbora ohlašují jaro, restaurace se jmenuje Kampa Park. Maurer uvádí pět důvodů, proč sem jít, mj. podnik patří dlouhodobě ke špičce oboru, překonal povodně, covid, krátce po sametové revoluci zavedl tzv. Fine dining se specializací na mořské ryby, které chutnají úplně jinak než ty z farmy, např divoké argentinské krevety. Byli tady Rolling Stones, Redford, Johnny Depp, Rammstein, Arnold Schwarzenegger nebo Bill Clinton.

Nepravá příbuzná u Mistra Kašpara (Jiří Peňás), trochu podivný podtitul: Co měl společného Hieronymus Bosch s Lošticemi? Pohlavní nemoc. To jsem teda zvědav, co se dozvím. Druhý den v Lošticích, opravená, ale ještě neotevřená synagoga s bílou fasádou, Památník Adolfa Kašpara s jeho bustou slouží také jako městské muzeum. Dosud nejsou lepší ilustrace českých klasiků, Němcové, Jiráska, Raise, Wintra (Mistr Kampanus) atd., do Loštic jej dovedl spolužák Stanislav Lolek, paní, která mu v muzeu otevře říká, že Hanačka, kterou maloval Mánes, byla její prababička. A dozvíme se, jak to je s tou titulní souvislostí, při jedné vykopávce se našly pohárky s puchýřky, jaké najdeme na Boschově obraze Záhady pozemských rozkoší v partii o pekle, kunsthistorici mají teorii, že jde o symbol syfilidy, takže z Loštic kdysi asi tyto pohárky vyváželi a malíř motiv použil.

Týdeník Echo 24, číslo 21 / 21. května 2026, Osamělá společnost (na obrázku pohled shora stůl, u něhož sedí dítě, s medvídkem a pastelkami, na herní plán Člověče, nezlob se!, na jehož protější straně je prázdná židle), podtitul Dramaticky ubývá dětí, které mají sourozence. O co tím přicházíme? (všímám si detailu, formulace T. Matějčkové „o co přicházíme?“ se v jejích textech opakuje, poukazuje na kontext ztráty starého světa, jak bývá také nazýván, ostatně v tomto čísle je také článek, vyzývající, abychom se připravili na „nový světový řád“, viz dále).

Editorial – Kdo co hraje (D. Balšínek), komentář k české politické scéně, k jednotlivým stranám.

V dopisech (pochopitelně) silná reakce na minulé číslo s článkem o sudetoněmeckém sjezdu v Brně, je to skutečnost, která, jak je módní říkat, rezonuje.

Echo foto – Bývalý premiér Mirek Topolánek s rozpřaženýma rukama, po letech, kdy o něm nebylo slyšet, a po jeho uzdravení, je přítomen opět v médiích. Zde obdržel cenu Liberálního institutu, před jehož panelem stojí, je jejím prvním českým držitelem od 90. let.

Z krátkých textů – Zázrak v Podještědí, policistům se podařilo najít ukradenou lebku sv. Zdislavy, relikvie z chrámu v Jablonném. Trump v Číně – summit se „vyznačoval pompézností [jak jinak, vždycky jsem ironický, když vidím tu ušklebující se tvář Ťin-pchinga], ale v konkrétních závěrech jsou výsledky rozpačité.“ [jak jinak]. Festival politické písně, ironický název soutěže Eurovize, v níž tradičně je úspěšný Izrael.

Merz ve slepé uličce (D. Kaiser) – na úvod německá slova 20. století Hassliebe, Schadenfreude aj. (nevysvětleno, ostatně to první slovo je dost obtížné pro svou specifičnost přeložit), nyní Sackgasse, tedy slepá ulička. Pokles průmyslu po posledním normálním roce před covidem (2019), i automobilový průmysl, stoupá jen zbrojní průmysl, vedle ekonomických uváděny i společenské a politické souvislosti Merzovy pozice. Důležitý např. je rozdíl mezi západem a východem země v popularitě AfD, kterou musí Merz brát do úvahy, a řeč je také o jeho názorových proměnách (před 25 lety hubenější sociální stát, zjednodušení daně z příjmu atd.).

Kýč v Brně (D. Kaiser), Němečtí vyhnanci jako předmět našich kulturních válek. Sjezd je dle autora článku „přehlídkou ztraceného času“, vláda se místo pozornosti jemu měla věnovat změně rozpočtových pravidel. Pak sleduje názorový vývoj na téma po roce 1989, změnu postoje V. Havla, který narazil, když téma otevíral s představou, že „velkorysost je nakažlivá“, posledních dvacet let je pak téma součástí „popkultury“, Kaiser zdá se, nicméně odmítá argumentaci, proč byl třeba natočen Habermannův mlýn, seriál Zdivočelá země či napsán román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, příliš nesouhlasím, tedy film jsem neviděl, seriál bych si musel pro argumentaci oživit, ale román bych hájil, podobně jako třeba film (Kaiserem neuváděný) Je třeba zabít Sekala. Pravda je, že se z tématu stala „regulérní obsese“ a že si Miloš Zeman (rafinovaně) vychutnal Schwarzenberga u prezidentských voleb, nakonec skoro nechápu, proč se Schwarzenberg v tu chvíli vůbec nebránil a nechal se převálcovat. A že to je dnes (tedy a kýč, o tom nepochybuju.

Připravme se, přichází nový světový řád, S Jakubem Landovským o tom, jak chce zlepšit obranu, o nacionalismu i o sázení rajčat (O. Leinert), nejdříve je řeč o pozici zmocněnce pro plnění závazků vůči NATO, jejím vzniku a smyslu i celé historii Landovského uvedení do funkce, o kontextu uznatelnosti jednotlivých položek, např. naddimenzovanosti dálnic pro tanky, kritiku Nicholase Merricka o neplnění závazku bere jako pravdivou, hovoří o tom, že přece jen je u nás řada lidí ochotných bránit zemi, o koncepcích obrany jinde v Evropě, o přípravě na možné problémy (o tom jsou ty „rajčata“, v tom kontextu si vzpomínám na bratra mé ženy – rodina tam právě je na jisté slavnosti – který má solární energií zásobovaný skleník, z jehož produkce by nějaký čas přežil). V 21. prvním století Evropa nebude dominantní jako v tom předchozím, a Amerika, Rusko a Čína se budou snažit udržet.

Mizejí sourozenci (T. Matějčková) – mít sourozence nebývá snadné, mladší zažívají ponižování či dokonce šikanu, na druhou stranu jsou tu pozitiva např. v tom, že mladší si opakuje pokyny od rodičů, které dostali ti starší, když také dorostou (s tím souvisí údaj dále, že ti starší bývají inteligentnější), je tu potřeba se spolu vždy nějak vyrovnat atd., sourozenecký vztah je vlastně nejdelší v životě (ve srovnání s rodiči, kteří odejdou, či manželstvím, do kterého člověk vstoupí až jako dospělý). Citovány jsou vzpomínky režiséra I. Bergmana o „tlusté, znetvořené bytosti“, která jej náhle vyhnala z výsadního postavení („sesazení z trůnu“). Pořadí v sourozenectví ovlivňuje pozici toho kterého sourozence v životě, je řeč o úloze prvorozenectví v historii (např. v rodech), to už opakuju tu trochu neuspořádanou poznámku k textu. Je tu ale i řeč o dvojčatech a o sourozenecké lásce (tam bych „přidal“ to svoje téma, Zeyerův román „o přátelství Amise a Amila“, středověká přátelství v eposech, slavné dvojice jako bratří Grimmové atd.).

Slavia je rodina. A v každé rodině je retardovaný strýc – Salon Echa, snad to nebudu ani moc číst a komentovat, k téhle hezké omluvě dodám jen svou poznámku, když jsem kritizoval „čutál“ před třiceti lety před svým kolegou, s klidem mně odpověděl v podstatě totéž: ne že to jsou excesy, které by měly být postihovány stejně, jako kdyby se odehrály na ulici, ale že to jsou „emoce“. Otázka sledování obličejů kamerami a všechno to ostatní jsou druhotné věci. Holt budeme jen kývat hlavou, stejně jako při kauzách kolem rozkrádání a uplácení, také u čutálu.

Co si počít s krásou? Způsob, jímž debatujeme o kráse, nás vzdaluje možnosti setkat se s ní (Ondřej Štindl). Ještě než začnu článek číst, poznamenám, že se sice nedivím všem těm manekýnám a královnám krásy, protože vím, že jejich existence či zvolení podléhá jakýmsi vzorcům, nicméně málokterá dívka mně připadá sexy, na těch obálkách Playboye to byla nepřirozená póza, odstraněny různé pihy a „haptické“ momenty na pokožce a chyběly jiné nedokonalosti jako třeba nějaké to kilo navíc, bříško či silnější paže, které by lákaly k objetí. Nevím, proč Štindl začíná s příběhem tragického a groteskního příběhu druhého manželství spisovatele Dostojevského a epileptikem, mentálně zaostalým knížetem Myškinem, jakkoli tato postava několikrát praví, že „krása spasí svět“. Samozřejmě je zajímavý kontext, jeho přesvědčení, že svět směřuje ke zkáze, protože se odvrátil od krásy. Posedlost krásou. Skok do současnosti, současný mainstreamový feminismus vnímá krásu jako destruktivní a nebezpečnou. Idea krásy v soudobých kulturních válkách je pak svým způsobem inflační. A inflační je také obrovské množství vizuálního materiálu, které přináší internet. Podle mě měl Štindl tady začít, a věnovat se samotné reflexi toho, co je vlastně považované za krásné.

Pokud nesnáší Západ, tak nesnáší Izrael, S Idem Netanjahuem o jeho bratrovi (rozhovor, Ondřej Šmigol), rozhovor se točí kolem operace v ugandské Entebbe v roce 1976, kde byl zastřelen Netanjahuův bratr Joni, velitel speciální jednotky izraelské armády Sajeret Matkal, která zlikvidovala teroristickou skupinu, která unesla letadlo s velkým množstvím rukojmích, Ido Netanjahu po letech zveřejnil fakta, která opravila dezinformace o celé akci, v knize Joniho poslední bitva (1991), která vychází i u nás při příležitosti padesátého výročí. Název rozhovoru pojmenovává logiku palestinské nenávisti, na prvním místě je Západ, z toho vyplývá Izrael, ne obráceně.

Duha v kraji pod Ještědem, Na návštěvě v libereckých lázních u Máchy, Černického a Novákové s Brázdou (Jiří Peňás), komentář ke třem výstavám v nové liberecké galerii, jejíž architekturu autor článku chválí a rámuje do „osudové“ události s duhou, totiž latinské slovo pro přírodní úkaz, který před návštěvou viděl nad Ještědem je totožné s latinským názvem pro kosatce, což je téma souboru obrazů na poslední výstavě. Mě zaujala samozřejmě ta první z nich, tušil jsem, že je to akce, na níž participoval Miloš Šejn (pozval mě na vernisáž, kvůli zlobivým zádům jsem žel musel odmítnout). Důvod, proč bych zvláště tam býval měl jet, byla skutečnost, že na expozici věnované Máchovským cestám (Krajiny spatřené, Očima Karla Hynka Máchy), byly vystaveny také fotografie z naší společné máchovské cesty z roku 1967, kromě toho Šejn při vernisáži nechal na stěně „improvizovanou kresbu“ á la Mácha. Druhá výstava ukázala práce Jiřího Černického a třetí pak dvojice Věry Novákové s Pavlem Brázdou s názvem Obrazy, slova, kosatce. Zde mě zaujala poznámka, že zatímco jejich „veristické“ obrazy, lišící se jak od oficiálních proudů své doby, tak těch avantgardních, byly mnohokrát vystaveny, poprvé jsou tu k vidění ilustrace k někdejší publikaci Naše trvalky z doby, kdy se tyto práce dělaly ruční kresbou, která je daleko výstižnější než fotografie či – dnes – výtvory umělé inteligence.

Zvuk amerického Středozápadu (Jakub Peřina), recenze desky Kevina Morbyho Little Wide Open, Dead Oceans, písničkáře sleduje recenzent od debutu 2013, chválí, jak se vyvíjí, každé album je jiné, jedna z nejlepších desek je Singing Save (2016), letošní album je, podobně jako ta přechozí ukotvené v jednom místě, skladba Badlands si bere název z ikonického filmu téhož jména Terrence Malicka z roku 1973, volně inspirovaným vražděním Charlese Starkweathera, a také upomíná na píseň Bruce Springsteena z alba Darkness on the Edge of Town (1978), komentován také vztah ke Středozápadu.

Setkání s Bohem je rovněž hudební záležitost, desku Orange, Drug City natočil americký hudebník Tim Presley, vystupující pod pseudonymem White Fence.

Oslava přírody, legendární britský moderátor a milovník přírody David Attenborrough oslavil sté narozenin, v rozhlase si můžeme poslechnout deset půlhodin seriálu Vyprávění z cest do Paraguaye (načetl Jan Šťastný), česky vychází třetí díl trilogie, jejíž první díl Život na zemi sledující vývoj živočišného života od doby počátku před čtyřmi miliardami let, Živá planeta sleduje vztah rostlin a živočichů a Zkoušky života chování zvířat.

Kovboj ve Vídni je výstava Richarda Prince v sálech Albertiny, jeden snímek ikonického fotografa si vybrala také americká skupina The Strokes na obal alba Reality Awaits.

Spřízněná individua, Nové muzeum v New Yorku (Matěj Beránek) hovoří o nezvyklé přístavbě k předchozí modernistické stavbě, k té původní od japonského studia SANAA přibyla takřka po padesáti letech další od studia OMA, první z nich je horizontální, druhá vertikální se základním motivem trojúhelníka, autor hovoří o „milenecké metafoře“ dvou odlišných staveb vnitřně nicméně propojených. V úvodu pak zmiňuje knihu nizozemského architekta Rema Kohlhaase Třeštící New York.

Kosatce v šalvějích (Ondřej Fous) hovoří o náročné proměně přírody v měsíci, jehož jméno napovídá jeho povahu, potížích při přežití za mrazů, které mohou zničit květy, suchu, pak se dozvíme o souznění dvou rostlin v názvu, na jejichž vhodnou kombinaci přišel bavorský zahradník Heniner Luz. A jako by se autoři domluvili – v čísle jsou kosatce dvakrát, poprvé to bylo u výstav v Liberci, podruhé s zahradnickém seriálu.

Dycky Most! (Pavel Maurer) píše tentokrát o restauraci na hradě Hněvín, z něhož je výhled na krajinu s unikátním přesunem kostela o skoro kilometr a jezerem větším než Máchovo, restaurace nese název podle slavného alchymisty Rudolfa II. Malá fotka mně ještě před četbou okamžitě upozorňuje, že je to místo, kam jsme se před pár lety vyškrábali na jednom výletě, prostor hradu byl rekonstruován, ke Kellymu se vztahovala příšerně kýčovitá expozice na okraji hradu. Maurer zmiňuje i další kontexty Mostecka, mj. televizní seriál.

Podzemní hukot krve v Javoříčku (Jiří Peňás), pokračuje cestováním v Lošticích, hovoří o nenápadnosti kraje, z něhož se vymyká pouze monumentální Bouzov (němečtí rytíři), všímá si pomníku Jana Třísky, připomíná Stalinův průvod na Letné, cesta pokračuje do táhlého údolí vklíněného do lesů, Javoříčka, cestovatel vypráví příběh jedné vraždy, jej řeč o komandu SS pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna a vypálení obce, a píše se také o zdejších jeskyních.

Speciál Auto jaro 2026, poměrně rozsáhlý, zahrnuje přehled novinek v modelech, směřujících k malým autům, komentářům ohledně rozhodování zákazníků při nákupu auta, nejen ve vztahu k samotné technice a designu, ale i celkové nabídce, je tu další Salon s odborníky oboru, komentující jako problém emise, s debatou o trhu atd., také pak nakonec řada nejrůznějších výročí v oblasti.

Týdeník Echo 24, číslo 22 / 28. května 2026, Makat na odolnosti, Bude to stačit? Jak se z požadavku unést tlak stalo zaklínadlo dnešní doby, na fotografii na titulní straně ženy ve fitnesscentru posilují s činkami, další avizovaná témata (na horní hraně stránky) Konec vlády psaného slova, Chtělo by to novou stranu, Smrdutá díra? – lákají, abychom si uvnitř časopisu upřesnili, o co vlastně jde.

Editorial (D. Balšínek) Havlovské paradoxy. Co, pane Vaněk? O hrozbě zániku Knihovny Václava Havla, jehož devadesátiny budeme letos v říjnu připomínat, jméno Vaňka je uváděno v absurdním kontextu možnosti přejmenování instituce podle známé postavy z Havlovy hry, aby se tomuto konci zabránilo (tento smysl a tyto významy ale budou probírány v jiných textech, zde předjímám). Zde o vzniku Knihovny jako myšlence jejího vybudování po vzoru amerických knihoven, chránících odkaz příslušných osobností a zároveň „kulturního a intelektuálního centra“, participace Zdeňka Bakaly jako mecenáše a jeho vize vybudovat ji původně naproti Černínskému paláci, o jeho smutném „odcházení“ z úřadu a neporozumění, o paradoxech ve vztahu s Václavem Klausem. A oním Havlovým odkazem, jak to (novinářskou otázkou řečeno), je snad jedině ona absurdita. K oné hrozbě zániku zde v dopisech, komentujících Echoporadu z 25. května, kde se probíralo i téma, zda za to může makroekonom Sedláček. A celý ten problém vlastně pojmenovává v jeho jádru až článek Konec kavárenského života v podniku paní Havlové, Havlovské paradoxy v podání pana Ferdinanda Vaňka (Jiří Peňás), kde autor rozebírá poslání knihovny, kam i on rád chodil, jako odkazu díla Václava Havla podle jeho přání, aby si tam udělali jakýsi klub, a tedy jejího fungování jako muzea, knihovny, badatelny, místa, kde takřka každý večer byl nějaký kulturní pořad, nicméně žena, kterou si Václav Havel vybral, neměla o tuto instituci zájem, nechodila tam, také vzhledem k tomu, že se zaměřila na jiné aktivity, tedy především Vizi 97, nadaci, s níž je spojen například Pražská křižovatka v kostele sv. Anny, kde je například, jak jsem si všimnul na jedné z návštěv na tamějším koncertu, šatna Dagmar a Václava Havlových. Peňás rozebírá ty souvislosti se Sedláčkem atd., na dokumentární fotografii je interiér knihovny, průčelí sálu, kde se konají ony kulturní události s Michaelem Žantovským a dalšími osobnostmi.

Na stránkách s krátkými texty pěkná karikatura s tváří D. Trumpa, který říká: „Jen hlupák nemění názor třikrát za den!“ Konečná na barikádách z krabic – ke sjezdu landsmanšaftu v Brně, na fotce Bernd Posselt v přátelském hovoru s Milanem Uhdem, kterému předseda krajanského sdružení udělil evropskou cenu Karla IV.. Ironický komentář zahrnuje návštěvu předsedkyně KSČM (to je ten název, „barikádou“ je míněno, že „neprojdou“), Miloše Zemana i Paroubka.

Esej T. Matějčkové má zde název Čím jsme museli být, než jsme museli být odolní?, začíná motivem z obrazu na první straně o ženách a dívkách v posilovnách, pokračuje, že ne nadarmo se hovoří o odolnosti v souvislosti s vojenským prostředím a zmiňuje pražskou mezinárodní konferenci požádanou pro pražskou záchranou službu Prague Resilience Summit. Odolní tedy nemají být jen lidé, odolná mají být celá města. Na celé věci je zajímavá skutečnost, že „odolnost“ je dnes (ve srovnání třeba s 90. léty, kdy byla klíčová jiná slova, ve středu byla „politika“ a „trh“) všudypřítomná, nejen ve vojenství, ale i ekonomii, politice, filozofii, školství. V devadesátých letech nebyla společenská problematika vnímána jako věc „odpovědnosti“ (to jsem měl za největší hrozbu doby a za zlé Klausovi, jehož výrok o neexistenci čistých a špinavých peněz zde Matějčková uvádí, protože to dávalo razítko tomu bezbřehému rozkrádání v té době – ostatně ještě v textu Salonu, kde se sešli oslavující Klausových kulatých narozenin v jednom z příštích čísel Echa si tito libují, jak bylo skvělé, že „utíkali“ právníkům), na jejich konci se rozehříval „Kotel“ Michaely Jílkové. Zmiňována je zároveň kniha Tomáše Halíka, Co je bez chvění, není pevné, v níž autor zmiňuje nenávist vůči katolické církvi a srovnává ji s lhostejností. Do popředí se dostává důraz na „sebezpyt“ a pochybnost, v Česku jsme „možná příliš žili v přesvědčení, že liberalismus představuje definitivní odpověď na dějiny“ (článek jinde v Echu rozebírá, že nejen „možná“, ale že to byl fatální omyl, který je mj. i příčinou rozkladu Evropské unie, která na jeho univerzálnosti stavěla svou vizi). V době ekonomické krize 2008 se ještě o „odolnosti“ nehovoří, pokračuje filozofka v čase, a uvádí, že jsme se k tomuto pojmu uchýlili v době „polykrize“, a poznamenává i problematičnost samotného pojmu, který bychom neměli spojovat s absolutní bezradností.

Trumpův íránský bolehlav (Ondřej Šmigol) komentuje aktuální situaci, kdy prý je dohoda mezi USA a Íránem z devadesáti pěti procent hotová, nicméně zbývajících pět procent „obsahuje všechny nejspornější otázky“.

Docela vtipná jsou slova na protější prázdné stránce „Svatý Václave, nedej zahynout nám ni budoucím“ vzhledem k tomu, že po otočení následují výpisky M. Weisse s titulem Václav Moravec, populista, komentující odchod tohoto pána z České televize a jeho vysílání na soukromém placeném kanále a kontext jeho vystupování v roli „tribuna demokracie“, který se ovšem (v souvislosti s podepsanou doložkou ČT, která platí do podzimu) naopak chová pragmaticky.

Středoevropské peníze ať zůstanou ve střední Evropě, rozhovor s Mateuszem Morawieckým o hospodářském zázraku Polska, povolenkách a vztazích s Německem (Daniel Kaiser). Předminulý týden byla moje žena na cestě po (zvláště severním) Polsku (kam jsem se žel nikdy nedostal, zvláště jsem toužil vidět ony hrady německých rytířů) a potvrdila mně, co vím i já z návštěv země před možná více než deseti lety a co ví ona ze styku s řediteli polských škol (partnerského města Sobotky – polské Sobótky), že náš severní soused už dávno není onou ušmudlanou zemí, kam jsme jezdívali před převratem do příhraničních oblastí na nákupy za levnějším a dostupnějším zbožím, nýbrž zemí s upravenými městy – a zmíněnou silniční infrastrukturou, u níž Poláci podstatně lépe než my využili evropských peněz.
Zde je důležitá participace na Visegrádské čtyřce, pro niž jeho nástupce Donald Tusk neměl pochopení („ztratil zájem“, Visegrád je „uklizen do mrazáku“; mě to téma zajímalo také v souvislosti s Českými doteky hudby, festivalem, jehož jedním programovým pilířem bylo právě setkání hudebníků z Čech, Slovenska, Polska a Maďarska – také na to bylo možné čerpat dotace), bývalý premiér hovoří o peripetiích tohoto seskupení, Tusk ve snahách o „repolonizaci“, kterou tvrdošíjný Morawiecki nastartoval, nepokračuje „vůbec“. Také v odmítání Green Dealu si Morawiecki vybojoval výjimku, popisuje přesně procesy (DPH, konsolidace rozpočtu atd.), které vedly k hospodářskému zázraku, na závěr je řeč i o jeho mládí, kdy mu policisté vyhrožovali zabitím (jeho otec Kornel byl v 80. letech jedním z nejradikálnějších protikomunistů, Mateusze u výslechů bili), což vedlo k jeho odolnosti.

Je to smrdutá díra (Salon Echa, participují P. Bartoň, H. Fajmon, M. Kovář, A. Tomský, řídí O. Šmigol), Kovář hovoří o snad nejvíce nepopulárním Starmerovi, Tomský, který má v Británii pět dospělých dětí, hovoří o stavu země, Kovář je autorem výroku v názvu (vztaženo na Bristol), imigrace, jejíž rozměry jsou popsány, má za důsledek, že „všechno praská ve švech“, chvíli se řeší infrastruktura, chvíli stav ozbrojených sil, potom nedostatečné kapacity letišť, atd., na výměnu kolene se čeká deset let atd., otázka jsou výhledy, proměna stranického modelu, nový stát či chaos jako v Itálii.

Když písmo přestává vládnout, O návratu orální kultury a tom, jaké důsledky bude mít pro demokracii (Martin Weiss), východiskem je film Christophera Nolana Odysseus, je tu otázka – v souvislosti s proměnami médií – zda se k ústnímu podání, v jaké tento epos původně kdysi vznikl, dnešní společnost nevrací. Autor uvádí epizodu o přijetí filmu v Íránu, kterou pomineme (důležitý je jen akcent na někdejší kulturu samotnou) a klade otázku „úpadek, nebo návrat?“. Hovoří o McLuhanovi (za dob mých studií jedna z ikon lingvistiky), a radikálnějším Walteru Ongovi, jehož magisterské práce byl McLuhan vedoucím, zde knize Orálnost a gramotnost (2002, tedy novější). Slovo pro orální lidi neexistuje bez konkrétního mluvčího, další aspekty, jako bojovnost, autor probírá („byla to soupeřivá kultura“). Písmem se ze slova stává předmět, nástup audiovize nazývá Ong „sekundární oralitou“, Weiss se nevyhýbá srovnání se současnou politikou (Trump, Babiš aj.). A poznámka u fotky dívky s mobilem, studenti na univerzitě neporozumí ukázce z Dickense, což bylo dříve samozřejmostí (už jsem to někde četl).

Chtělo by to novou stranu, rozhovor s Miroslavem Kalouskem (Ondřej Leinert), v bodech – je tu nějaký pořádný lídr?, cílem politiků není realizace věcí, ale hlavně znovuzvolení, minulá vláda podváděla, protože se nemohla vejít do rozpočtu, u dnešní to není potřeba, protože nemá strop, nejstarší strana, tedy lidovci, mají výhled jen dvě procenta, výkon předešlé i současné vlády vidí M. K. kriticky, jakkoli nebude osobní, nesouhlasí se změnou financování médií, také o kompetenční žalobě hovoří nesouhlasně, obě strany by se měly dohodnout, úspěšný lékařský zákrok odmítá s omluvou komentovat.

Když redakci vyhodí esemeskou, recenze filmu Ďábel nosí Pradu 2 jako zpráva o době, kdy žurnalistika připomíná texty generované AI. Neskutečný počet shlédnutí ve srovnání se všemi předchozími tématy, zachycující „slavné éry novin, televize či žurnalistiky“, Sladká vůně úspěchu, Všechny prezidentovi muži, Vysíláme zprávy, Noviny s Michaelem Keatonem, Insider: Muž, který věděl příliš mnoho, Dobrou noc a hodně štěstí, Spotlight. Téma „dvojky“: časopis Runway se „potýká s přechodem od tištěných médií k digitálním, s klesajícími příjmy z reklamy a marným bojem o pozornost v on-line prostředí řízeném algoritmy“. Film („jednička“) vznikl v době „jakéhosi pomyslného začátku konce tradičních médií“, tento pak působí jako „smuteční řeč za úpadek celého odvětví, jako jízlivá satira, která bude nepříjemně povědomá každému, kdo pracuje v médiích“.

Ano, uvědomuju si to i já, zvláště v těchto měsících, kdy souběžně zpracovávám časopisy z doby před patnácti lety (Instinkt, Týden a řadu dalších, viz poznámky na těchto stránkách) a aktuální čísla Týdeníku Echo. Článek pak uvádí řadu nejen filmových souvislostí – vznik Twitteru 2006, v tomto roce prodávala MF dnes 300 000 výtisků, dnes je to desetkrát méně. Vydání knihy Osamělí hrdinové sociologa Pavla Pospěcha, také je řeč o „intelektuální lenosti“ u čtenářů našich médií, ve filmu zazní věta „Journalismus still fucking matters!“, když vlastník ukončí vydávání novin, jen aby mohl vše odepsat z daní, pak pokračuje článek o umělé inteligenci, o tom, jak se deníky v dohledné době stanou týdeníky, ale také o pocitu zahlcenosti on-line prostředím u mladé generace, která se tento způsob života snaží omezit. Chcete-li vydávat časopis, musíte mít dnes podcasty, komunity na sociálních sítích, a neustále s nimi „komunikovat“. Fotka Meryl Streepové a Anne Hathawayové, otázka: „Pamatuješ si ještě dobu, kdy časopisy něco znamenaly?“

Recenze – Hrůza k popukání, Seriál, který suverénně spojuje komedii s hororem (Ondřej Štindl), jmenuje se Widow´s Bay; Italský speciál: Tutto bene, kniha Deset Andreje Lunga; La dolce vita, kniha Cristiny Cassar Scalii Na mydlárně.

Svědek osmi staletí, Stříbrný dům v Jihlavě (Matěj Beránek), je „koncentrovaným průřezem osmi staletími stavebního rozvoje města“, a nezůstala skryta ani současná vrstva – já si vybavím, nevím proč, zřejmě pod vlivem těch fotek interiéru, schodiště atd., jeden dům v Chrudimi, kde jsem zažil podobný průhled historií. Beránek hovoří o vrstvách návrhu, odlescích světla za slunečného počasí, čitelnost historie architektury stavby.

Ronďák, Pěnišníky patří mezi šlechtitelskou špičku (Ondřej Fous), teprve po vysvětlení jsem si uvědomil, že zkratka a to české jméno, které je mně samozřejmě povědomé (ostatně máme nějaké na předzahrádce našeho domu) jsou ony „rododendrony“, kterým se daří na kyselé půdě (žula, rula, pískovce, to je ostatně náš kraj, Český ráj, ostatně je tu řada míst, kde je můžeme obdivovat, např. v arboretu u Hrubé Skály), proč ten rozruch? Samozřejmě kvetení uprostřed jara, v devadesátkách pak byla obrovská propagace (fa Inkarho), a nesmírná pestrost velkých květů. A zmínka je i o terminologii a souvislosti s azalkami, které jsou zároveň odlišné.

Jíte bio, nebo nebio? Mizivé procento restaurací nabízí bio potraviny (Pavel Maurer), první stoprocentně biorestaurace u nás otevřena před 23 lety, autor rozebírá, jak těžko, ale i snadno poznáte, že se jedná či nejedná o bio, u čerstvé zeleniny například snadno, autor uvádí konkrétní restaurace.

Touha po Čechách, ale těch na Moravě, Kam jezdil Mánes splývat s lidem a malovat piškotky (Jiří Peňás), Javoříčské jeskyně, hodně o jejich návštěvě, rodina Silva Tarouca, původně Portugalci (autor zdůrazňuje správný pravopis) a zámečku u Prostějova, kde byl Mánes šťastný, toužil „Po Moravě, po Moravě, srdce mé touží“, tam maluje Hanáky.

 

Týdeník Echo 24, číslo 24 / 11. června 2026, motivy na první stránce: Rasistický antirasismus, Jak vraždy Henryho Nowaka ukázala fatální rozklad britské společnosti, Pitomci jsou pitomci, rozhovor s Mirkem Topolánkem.

Společnost v pasti klinče, Editorial (Dalibor Balšínek), často slýcháme jak se dobře máme, jak jsme se nikdy neměli, otázka je, jak dlouho to vydrží, žijeme v pasti klinče, obě dvě politické strany se založenýma rukama, „z podstaty“, na dluh. Popis neblahé politické situace.

Echo foto – Thomas Bangalter, hudebník, producent atd. nyní zabalil most Pont Neuf v Paříži a vytvořil zde „jeskyni“ (tak to má i v názvu), připomíná mně to „opačný“ přístup někdejších realizací Christa („zabalil“ pobřeží v Austrálii či Říšský sněm v Berlíně), tedy s jiným obsahem (skrytí monumentu, zvnějšku to vypadá podobně).

V krátkých textech jsou komentáře ke ztraceným nervům D. Trumpa či poznámka Vláda boj s prezidentem potřebuje.

Stinná strana empatie, Ničivá síla soucitných emocí (Adam Růžička) se dívá na odvrácenou stranu empatie, která ruší vyváženost hodnocení určitých událostí, na fotce je doklad tzv. „efektu ikonické oběti“, jak o ní hovoří psychologové, fotografie dvouletého utonulého dítěte (syrského batolete) při pokusu o přeplavání v přístavu ve Frankfurtu nad Mohanem, rozbor je uveden pregnantně mezititulkem „Neférová královna ctností“ a pokračuje kontextem „…a její sestra nenávist“. Růžička uvádí knihu Sebevražedná empatie kandadského evolučního psychologa Guda Saada, který se tématem zabývá.

Jak jsme táhli na Teherán (D. Kaiser), vypisuji (stejně jako zvýrazňuje časopis): „Válka proti Íránu naznačuje, že Amerika svou sílu hegemona ztrácí a hlavně že se vyčerpává pro svět destruktivním způsobem. Blokáda Hormuzu může být předěl.“

Chci říkat beztrestně pitomcům, že jsou pitomci, říká (titul) na fotce usmívající se někdejší premiér Mirek Topolánek, s nímž časopis přináší rozhovor (Ondřej Leinert), je zřejmé, dovolím si říci podle jisté pohublosti, že má za sebou těžké chvíle, i podle toho, že říká, že se chce radovat ze života a má energii kritizovat v přímočarém vyjadřování, co se mu nelíbí, politika, energetika atd., uvažovat o comebacku by nebylo rozumné, u všeho jsou určité limity, nechci být ironický, ale jeho limitem je názorová uzavřenost v ODS, má ale řadu názorů, které bych mu odkýval. Hovoří o Pavlově prezidentské funkci, „absurdním divadle“ v Brně (sudetoněmecký sjezd), atd. Prostě jsem si to v klidu přečetl.

Rasistický antirasismus, Vražda Henryho Nowaka a státní ideologie (Ondřej Šmigol), u fotografie policistů se štíty komentář: šéf pravicové strany Reform UK Nigel Farage vyzval Brity, aby na vraždu reagovali „chladným hněvem“. Zemí zmítá skandál ohledně této vraždy, zvláště policejní kontroverze, spoutání zraněného a umírajícího studenta na základě toho, že policisté uvěřili vrahovi. Shrnutí z novinového článku na iDnes: „Henry policistům devětkrát řekl, že nemůže dýchat. Čtyřikrát jim řekl, že ho pobodali. Policisté ho táhli po štěrku, zkroutili mu ruce za záda a nasadili mu pouta,“ popsal Nowakův otec Mark stanici BBC.“ Na Wikipedii samostatný článek, tento podrobně popisuje průběh, není pochyb, že policie pochybila. Uveden je kontext jiné vraždy, byť v jiné zemi, v USA, George Floyda, která tento způsob jednání nastavila, nyní je třeba „revize antirasismu“.

Následuje Salon – Klaus, velký český samotář (debatující Milan Uhde, Petr Nečas, Dušan Tříska, Pavel Kysilka, moderuje D. Kaiser), ta slova mně vyrazila dech, a už mlčím. Je opět dobře, že byl dán po čase hlas těm, kteří ocenili tuto osobnost české politiky, nicméně nejsem si jist, zda tak silný hlas zazněl po všech Klausových selháních, tvrzení, že nezná špinavé peníze, odkazování na odborné studie v situaci, jaká byla bezprecedentní, upínání se k neoliberalismu, který se ukazuje jako nefunkční atd., až po tu šílenou amnestii, která naprosto devalvovala hodnotu toho, co jsme chtěli nazývat „právní stát“. AI mě poučuje, že tu je Jiří Pehe, dlouhodobý Klausův kritik, soubor textů „Klausismus“, Jan Urban, Ilona Švihlíková (kritika neoliberalismu), Pavel Šafr aj.

Postkomunistická militantní demokracie, Zvěstovali světu, že místo moci je prázdné (a pak se toho lekli) (Václav Bělohradský). Jako vždy uvažuje filozof ve skocích, propojuje myšlenky z kánonu s dneškem, tentokrát cituje „blouznivou vizi“ německého klasika I. Kanta, která je „smrtí veškeré filozofie“, kterou umlčí její „povýšený tón“, tak dobře, to lze samozřejmě napasovat na kdejaké koncepty (když si to i sám dál doplním) od univerzality osvícenství, která natropila takovou paseku v neoliberalismu, který si dělal nárok na to stvořit novou Evropu (a zoufale pohořel), vizi světové revoluce dělníků a rolníků, která už ve svých počátcích musela rezignovat na Marxovu světovost a s Leninem zůstat jen v jedné zoufale zaostalé části světa (zaostalé, zato zoufale sebevědomé svou imperiální vizí), kterou pak indoktrinovala po dalším zoufalství vize „třetí říše“ a jejího kolapsu do poloviny Evropy (ten kolaps jí to umožnil) až po dnešní Trumpovy bláboly o tom, jak seřídí parametry celého světa. Také Bělohradský zde vztahuje Donalda Tuska z roku 2023, jak jej probírá M. Ruczaj v knize Rok bojující demokracie, s tónem Goebbelse v roce 1938 a komunisty Jiřího Taufera v roce 1951 o „zúčtování“, přidává Brita Hugha Trevora-Ropera s jeho dějinami honu na čarodějnice v 16. a 17. století. Pokračuje vysvětlením slova „matrix“ jako něčeho, co se rozvíjí, a poukazem na své eseje Zaslepená společnost, a pak pokračuje: „Ve svém průkopnickém textu z roku 1937 politický sociolog Karl Löwenstein označuje demokracii jako militantní, když aplikuje ústavní doktrínu, podle níž demokratický stát může pomocí výjimečných opatření zbavit některé politické strany (nebo jednotlivce) práva účastnit se voleb na základě argumentu, že jejich program ohrožuje „demokratickou legalitu“, například tím, že brání určitým uskupením svobodně vyjádřit své názory.“ A dále: „Legalita zavazuje liberálně-demokratické systémy připustit svobodné působení antidemokratických stran pod podmínkou, že formálně respektují legální pořádek.“ Dalším krokem je pak interpretace jevu označovaného jako „genocida“ atd. (celý text je k dispozici na internetových stránkách Echa) a po dalších dílčích charakteristikách militantní demokracie a totality uzavírá výkladem „události demokracie“ u Alana Badioua a Claude Leforta. Myslím, že je to shrnuto dobře, aktuálnost tématu je v dnešní nestabilitě světa i pohledu na něj zřejmá.

Hřbitovy jsou plné lidí, kteří nás podcenili, Robert Wilkie o americké válce s Íránem, Ukrajině či o tom, že česká vláda musí přidat, je příkladem právě těch několika segmentů té reality, o které psal Bělohradský, v konkrétnosti. Američan narozený ve Frankfurtu nad Mohanem a v minulosti ministr v Trumpově administrativě komentuje z této pozice o výhledu na (ne)ukončení války (tady možných dohod, jak víme z každodenních zpráv v televizi, nekončící výroky obou stran o vítězství se zcela míjejí, sveřepost téhle mentality), Wilkie (v Praze je na pozvání Centra transatlantických vztahů, na fotce s českou vlaječkou na klopě), na jedné straně hovoří o úspěších boje proti nepřátelům Západu (tj. oslabení pozic Íránu, kterému dojde ropa a nebude mít peníze na terorismus, oslabení Hizballáhu, Číny a Putina atd.), na druhé o nutnosti pokračovat ve válce (příměří nemělo být vyhlášené), dohody, o nichž Trump hovoří, nemají smysl, nikdy žádné nedodržely, a představy o mírnější a tvrdší složce íránského vedení je výmysl Západu, je jen to jedno (z mého pohledu zcela nepříčetné, protože nutně vede k sebedestrukci). A ovšem, Evropa by měla plnit své závazky, dodává Wilkie v druhé části rozhovoru, která pojednává o zbrojním průmyslu.

Rockový švihák čechoslavackej estrády, Jiří Schelinger jako oběť i vítěz své doby (Jiří Peňás), autor hovoří o dvou tvářích zpěváka, na jedné straně nejtvrdšího rockera ve své době, na druhé koexistujícího s režimem, vydávajícím desky s upravenými texty, jezdícím na patřičná místa jako úlitba režimu, o vztahu zpěváka s Ringem Čechem.

Proč mě nemiluješ?, O filmu Posedlost a hrůzách moderního randění (Jakub Peřina), recenzent cituje skvělou recenzi amerického sloupkaře Rosse Douthata, popisující svět mladých lidí pohlcených sociálními sítěmi a moderními technologiemi jako místo „mezi krajnostmi toxického narcismu a davové solidarity“, což přináší zásadní životní komplikace, film „je dokonale temným popisem těchto seznamovacích a vztahových trablů“, zároveň je to „vizuálně zajímavý debut“, jaký zde dlouho nebyl.

Průvodce festivalem Metronome, hudební festival v Praze na Letišti Letňany, předtím byl v Holešovicích. Koná se jako výroční (10 let), ale poprvé na tomto místě. „Sázka na hvězdný line-up v čele s Nickem Cavem, Stingem, Tomem Odellem nebo Manic Street Preachers“ byla dle kritiky naplněna (dívám se do recenzí pár dní po ukončení festivalu), diváci festival ztrhali (přesun do Letňan, komplikované, konec už ve 22 hod., drahé lístky). Otázku konzervativnosti a jiného místa řeší i text „průvodce“ v Echu.

Renesance „králíkáren“, I panelák lze renovovat funkčně a vkusně (Matěj Beránek), moje řeč, zde se jedná o původní svobodárnu Kosmalt v Košicích, u výstižné fotodokumentace doprovodný text hovoří o tom, že byla zachována její původní architektonická identita“, odborník na architekturu a stavebnictví po popisu uzavírá poznatkem, že „stále zdražující a nedostupnější bydlení“ vedlo k přehodnocení někdejšího „despektu“ vůči panelovým domům (snad ani nemusím připomínat někdejší Havlův výrok z letu vrtulníkem nad Prahou, to byl skutečný úlet, byť měl svůj smysl, totiž rozčeřit zaběhnuté názory).

Rudý ninja, Vymýšlet názvy odrůd dá někdy práci (Ondřej Fous), jako vždy potěšující čtení, byť ty poznatky – žel – sám na své malé zahrádce, neuplatním. Nevím, jestli tu kytku, která je Fousovým tématem a kterou nazývá bohyška, vůbec znám, v každém případě je neuvěřitelné, co všechno o různých liniích odrůd, postupů šlechtění atd. se dozvídám, jako často v celosvětovém kontextu. Je to opravdu na úrovni, nejen prvoplánové zpracování tématu, a už to mně dělá radost.

Olomoucká superstar, Restaurace, bar, zahrada, pekárna, hostel i hotel v jednom (Pavel Maurer), Long Story Short, Olomouc, na fotce zvenku nenápadná záležitost, v textu chválená nadmíru. Původně vojenská pekárna, a k chlebu se tento podnik vrátil, k čemuž se vztahuje poznámka, že sem můžete zajít na snídani. Atd. atd. Ta širokofunkčnost je myslím i jeden z návodů jak rozvíjet podnikání, přičemž Maurer zároveň dává vždy největší důraz na kvalitu.

Večerní stín nad etruskou Volterrou, První díl toskánského bloudění a nalézání (Jiří Peňás), český el-cestovatel se tentokrát vydal do větší dálky než pár desítek kilometrů za Prahu, jako tomu bylo v předchozích dílech, a opět tu snoubí krajinu a historii, jak napovídají už slova „etruskou“ a „toskánského“ v titulu. Peňás vzpomíná na Jiřího Cieslara, jak se vydal po stopách Viscontiho filmu Hvězdy Velkého vozu, chtěl o něm napsat knihu, zůstalo několik cestopisů a pěkný esej se jménem Volterra (unikátní je, že tenkrát vyšel v Reflexu). Tentokrát je Peňás mimořádně poetický s odstínem magičnosti či tajuplnosti, což souvisí s kulturními vrstvami místa, zmiňuje Féničany, od nichž převzali písmo Řekové a pokrčování to mělo v Etrurii, jak zemi dali jméno Římané, kteří přišli až o čtřista let později, Peňás zahlédl ve své vizi Cieslara jak se žene na Gino Lollobrigidou, pak hovoří o alabastru jako zdejším unikátním, „průsvitném“ materiálu, a – ještě jsem zapomněl – možná to tu je už dříve, uvádí jazykovou souvislost Toskány a etruské krajiny. Já bych už jen ještě přidalo Toskánu Vladimíra Holana.