Týdeník Echo / ještě další čísla z léta 2025

Týdeník Echo 32 / 7. srpna 2025

Na obálce velké červené plastové srdce a text Proč je láska šílená vztahující se k eseji uvnitř. Editorial s názvem, který by nebyl srozumitelný mimo aktuální dění – Oto nebo Pavel, už je to passé (Dalibor Balšínek) se vztahuje ke členství v někdejší komunistické straně, resp. k minulosti vůbec. Pavlem je míněn současný český prezident, Otou nyní už minulý (vyhozený) zpěvák skupiny J. A. R. Ota Klempíř, který ovšem také spolupracoval s StB, a má toho na svědomí, jak je zřejmé i z jiných mediálních výstupů více. Autor o obou hovoří jako o „bratřích v triku“ a dekoraci doby, která nemá příliš velký význam. Nesouhlasím, takto bych to nebagatelizoval, a jakkoli nechci moralizovat, je to fakt, že se ani po pětatřiceti letech nedovedeme vyrovnat s minulostí. Skutečnost, že v novém trestním zákoníku je v jednom paragrafu uveden „komunismus“ a „fašismus“ v jedné rovině, a že tu tedy je, také po pětatřiceti letech perspektiva možného zákazu jedné politické strany, zatímco po převratu se prosadil pohled „Nejsme jako oni.“ (přičemž jsou tady dvě věci, tou druhou jsou samotné trestné činy, které v podstatě nebyly odlišeny) a nyní se to „řeší“, má dle mého názoru jiný kontext. „Demokracie“ jako svobodný politický střet různých názorů v něm v tomto pohledu selhává, jestliže je třeba brát do rukou jinou zbraň, tedy žaloby proti všem politickým rivalům (Babiš, Okamura, Stačilo a kdo ještě do podzimu přijde – teď tu je hrozba zabití psa současné partnerky svého bývalého manžela a odstoupení paní Balaštíkové po zveřejnění údajně zmanipulovaného rozhovoru, kde si dotyčné zvěrstvo paní už bývalá poslankyně objednává – co je pravda a co podvrh je samozřejmě otázka). Takže to není passé ani v tomto smyslu, pane Balšínku.

Zajímavý čtenářský komentář k článku Biblické plátěné pexeso z Žitavy (J. Peňás), konkrétně oprava a poznámky ke trati Liberec – Žitava – Drážďany (sám jsem jel několikrát vedle mé „základní“ trasy přes Děčín), kterou prý saská vláda neměla v lásce a proto vlastně je mnohé zrušeno (a dokonce koleje vytrhané a dané do starého železa), zaujala mě poznámka, že v Žitavě kdysi dokonce jezdila tramvaj (v Jičíně jen na pohlednici a v bláznivých projektech Karla Jakubů), nádražní kavárny, dříve běžné, jsou zavřeny, všude jen kebabárny (s poznámkou o tom, že nového obyvatelstva mají všichni plné zuby), nákladní doprava nefunguje. No vlastně je to témat několik, všechno pěkně provázáno.

Drobné poznámky k aféře bitcoinu, která má různé zákruty (slíbená zpráva koordinátora nebude, koordinátor odstoupen, teď nevím, jestli to není v jiné poznámce, paní Decroix se usmívá a říká, že vše musí vyšetřit policie). Zminka o súdánské tragédii, zatímco se hovoří o Gaze, k tomuhle obrovskému maléru Západ mlčí. Trumpovi [prý] dochází trpělivost, opět tu je celá ta řada od řešení za pár hodin či dní, a další velkohubá prohlášení, zostuzení Zelenského v Bílém domě a vyjádření o Putinovi jako partnerovi (teď v pátek se sešli na Aljašce, komentáře k „srdečnosti“ setkání, Putinově vzetí znovu na mezinárodní scénu – červený koberec, či naopak dominanci Američana – Putin nejede ve svém autě, nemá svého překladatele, a především, po celém týdnu v médiích – ČT celý pátek a sobota extra komentáře – vlastně výsledek nula, totiž žádné nesdělené výstupy, pouze skutečnosti, že se vůbec ti dva setkali), zde charakteristická fotka kráčejícího prezidenta se zdviženým ukazováčkem – co vlastně a komu ukazuje, ptám se k tomu velkolepému divadlu. Shrnutí čl.: „T. evidentně vystřízlivěl ze svého okouzlené Putinem…“ To je nepřesné, byl to jen jeden z tahů téhle partie – na Ukrajině dál umírají ukrajinští a ruští vojáci.

Proč je láska šílená? Skrytá logika za iracionalitou zamilovanosti – Adam Růžička se chopil jednoho z témat, jaká probírá obvykle Tereza Matějčková. Pěkná fotka dvojice s prameny vlasů sevřených mezi rty a nosem (odkud to je?). Nevím, zda článek nějak významně posunul téma, já mám možná trochu naivní představu, prostě celou věc „vzplanutí“ vysvětlující hormony, tedy „přírodou“, autor hovoří o práci behaviorálního ekonoma Roberta Franka Vášně v mezích rozumu, nechápu, proč se zde hovoří o „reliktech zvířecí minulosti“, když ta bude jistě jednou z relevantních vrstev vědomí, zmíněn je francouzský básník Jacques Prévert, generační druh Jaroslava Seiferta, který ve verších hovoří o oné iracionalitě a protichůdných prvcích v citech. Seifert říká, že láska je nejlepší „šílená“.

Proč je Pride kontraproduktivní (Tereza Viry) říká něco podobného, co si myslím já. Aťsi přijímáme (a u nás je myslím, přes všechno, tolerance nejspíš hodně vysoká) o nejrůznějších orientacích, působí coby „bizár“ tyhle průvody s maškarní tváří poněkud odpudivě. Nevím, zda ona „předsudečná nenávist“, pokud tu je – a může být vůči jakékoli jinakosti – bude odstraňována vynášením této polohy života touto formou. Úplně to nesedí, co teď řeknu, ale vzpomínám si na Josefa Škvoreckého, který říkal, zaplať pámbu když mohu ženě otevřít dveře u výtahu a nebudu osočen a zaplať pámbu, když si mohu vypít kávu z porcelánu a ne z plastového kelímku. Snad je srozumitelné, co tím chci naznačit.

Neumíme mluvit s vlastními rodiči je další horké a závažné téma, rozhovor s Dužanem Duongem, režisérem filmu Letní škola, 2001, který pojednává o třech různých generacích Vietnamců u nás, přičemž to, co je řečeno v názvu rozhovoru, je dnes velkým problémem i u nás, ona „jazyková bariéra“ ovšem tam není v tom, že ta první generace ještě neumí dobře česky. A já jako bohemista, který se snažil reflektovat mluvený jazyk a jeho proměny v souvislosti s proměnou generačního vědomí (např. i v němčině, kde mně je takřka nepřístupná ona „Jugendsprache“), ale i prudkou proměnou samotného světa (každou chvíli si vyhledávám některé nové výrazy, které se hrnou ze všech stran), to vnímám docela silně. A nejen v samotné struktuře jazykového projevu, ale i ochotě sdílet nějaký obsah. Pravda, my jsme také, když jsme přišli ze školy a rodiče se vyptávali, co bylo, lapidárně odpovídali „dobrý“, a nesnažili se o „vyprávění“. Jeden z momentů u Vietnamců je, klade otázku Jakub Peřina, potřeba či nepotřeba se „začlenit“.

Cosi shnilého ve státě britském je – s krásnou fotkou klasické červené telefonní budky zkroucené (jakoby ždímané) do spirály před ikonickou londýnskou adresou 10 Downing Street (Ondřej Šmigol) popisuje onu změnu (naopak v tomto čísle čl. o skupině Oasis, jejíž hudba vyjadřovala soudržnost, souvislost přímo reflektována v textu o Oasis odkazem na Šmigolův komentář k současnému stavu země) v Spojeném království, které je dnes v (nejen ekonomické, na ni to navazuje) krizi. Od roku 2008, to byla finanční krize, čísla nevykazují dobré výsledky, z nich autor vychází), klíčovým problémem pak je migrace, s ní souvisí nedůvěra vůči státní správě a obstrukce, britská společnost je rozbíjena, autor ukazuje i na další problémy, např. na štědrý systém zvyšování penzí.

Zakázali jsme komunismus. Všiml si toho někdo? je debata o novele paragrafu 403 trestního zákona (viz i moje zmínka na jiných místech), v Salonu Echa se sešli Luděk Bednář, publicista, historik Petr Blažek, Adam Růžička, redaktor Týdeníku Echo a Ondřej Štindl, který debatu moderuje. Zajímavé názory (třeba Bednářův, který by to nechal zcela svobodné, naopak Blažek má obavy z případných hrozeb) a také fakta, např. uvedení situace v jiných zemích, také skutečnosti, že se tam komunistické strany přejmenovaly (zatímco slovo „komunistická“ u té naší zůstalo). Jak jsem už někde zmínil, pro mě je klíčové to, že se tohle odehrává pár měsíců před novými volbami, v nichž chce Fialova vláda po všech těch malérech a propadu obhajovat svou pozici, a tu se „náhodou“ objevují žaloby na Okamuru, „úprava trestního zákoníku“, který řeší věci, které měly případně proběhnout před třiceti lety atd.

Obětovat děti je strašně jednoduché – je rozhovor s americkou politoložkou Katy Faustovou, která upozorňuje na naše postoje preferující naše zájmy (manželství atd.), přičemž jsou obětovány děti. Sama vyrůstala v rodině se dvěma matkami, sleduje změnu určitých postojů, dříve se manželství nemělo rozvádět „kvůli dětem“, dnes je to jinak. Potraty se staly praporem feminismu, dnešní možnosti související s nejnovějšími technologiemi mění situaci, tzv. Big Fertility, jsou tu výhledy pro umělé dělohy atd., vše se v tomto ohledu mění. Šílené jsou scénáře IVG, kdy si kdokoli bude moci vytvořit z jiných buněk buňku pohlavní a následně může být otcem nebo matkou přes několik generací.

Akédie, polední démon je ohlédnutí Václava Cílka do historie, kde nachází tuto bytost, tu pak vztahuje k „pocitu štěstí“. Dnes být šťastný se bere jako doklad úspěšnosti, problematika šťastného života je téma na knihu, nicméně „nasvítit pojmem“ starým dva tisíce let, je možné v této úvaze. Cílek sleduje jako společný moment křesťanských a budhistických konceptů jako první krok návrat k sobě a uzdravení sama sebe, aby mohl člověk pak přistoupit k dalšímu kroku duchovního života. Sleduje pak nejrůznější projevy „rozmrzelosti“ života, které se nejčastěji projevují v poledne, a způsoby léčení tohoto stavu. Stav „vyhoření“ znají starší generace kolem šedesátky, dnes není neobvyklý tento stav kolem třicítky. Je řeč o „srdci roztrženém na dva kusy“. Dnes považujeme za negativní podvody a krádeže, dříve bylo negativní i to, když člověk neudělal nic pro druhé. A jsou tu další zajímavé aspekty.

Oasis: když hudba spojila národ, článek s podtitulem Třicet let od chvíle, kdy Británie věřila sama sobě. Jakub Peřina sleduje vznik slavné kapely na předměstí (srovnává s Blur, k nimž se spíše upínali intelektuálové), vysvětluje dnešní nadšení nad nedávným koncertem této kapely, které by nebylo vysvětlitelné bez momentu, řečeného v názvu. Řeč je o vrcholné slávě skupiny v roce 1995, a o tom, jak recenzent psal svou první hudební recenzi alba Don´t Believe the Truth (2008), kdy kapelu zprvu vnímal jako buranskou muziku, a teprve později pochopil její sílu. „Oasis změnili atmosféru. Všechno rozvířili – jako když se na večírek přiřítí parta grázlů, drzí, hluční, připravení na rvačku. Vysmívali se všemu a všem.“ Slovník či způsob držení cigarety, to byly jejich nepřehlédnutelné atributy. Mezititulek: „Pro srdce, ne pro hlavu“. Jádro kapely zpěvák Liam Gallagher, jeho bratr Noel hlavní kytara, celkem pět muzikantů. První alba rekordy – nejrychleji prodávaný britský debut či jedno z nejlépe prodávaných alb. Nyní vyprodané koncerty prý největší události po britské olympiádě.

Švejk jako stálé pokušení. Sylvie Richterová, Humor jako zvláštní rozměr vědomí / Eseje o Jaroslavu Haškovi, Malvern, 2025, rec. Jaromír Slomek – je kritický, jak vůči Poláčkovi, který se domníval, že o Švejkovi nebudou psát „profesoři“ – psali o něm Šalda i Arne Novák, „gumovým glosátorům všehomíra“ v „žurnalistickém lunaparku“, kteří recyklují stokrát opakované věci, jimž by se nemusela přibližovat renomovaná spisovatelka tím, že pouze shrnuje své eseje z minulých čtyřiceti let, místo toho aby shrnula vše, co o spisovateli napsala, do nějaké definitivnější interpretace (sama se k tomu přiznává v pojmenování úvodu Můj nedokončený Hašek), upozorňuje na knihu Přemysla Blažíčka Haškův Švejk (1991), jenž boří řadu předchozích mýtů, např. tvrdí, že kniha není protiválečný román či satira a vytýká dokonce Šaldovi, že Švejka nepochopil. Slomek si rýpne (oprávněně, někdy se sám děsím, co vše v knihách bez řádných korektur projde) do nakladatelství, kde na jedné stránce je uvedeno chybně Don Quijot (!) třikrát.

V krátkých komentářích je uvedena kniha posledních textů – Last Rites Ozzy Osbourna coby rozloučením se zpěvákem Black Sabbath, kr. poznámka o filmu Duchoň (jinde velká recenze) j. Slovenský Tom Jones, či Dýchánky Libora Fáry, výstavy ke stému výročí jeho narození, v Leica Gallery.

Člověk si říká, že některé fenomény jsou nezničitelné, když čte komentář Martina Weise Nezničitelná biomasa a v něm poznámku o legendární Kateřině Bursíkové Jacques, která se kdysi proslavila základní neznalosti v trapném rozhovoru, nyní ovšem má opět novou významnou funkci, kterou ovšem, jak zmiňuje LinkedIn, „nelze nijak vyhodnotit“, je to zkrátka funkce pro lidi, kteří usilují o nějakou funkci, kteří řeší „nové výzvy“ a dávají „cenné inspirace“. Bursíková je novou ombudsmankou našeho ministerstva obrany.

Budování vztahu je článek Matěje Beránka o pěších stezkách v Loures, návrhu řešení komplikovaného prostoru nikoli jako „nejefektivnějšího“, nýbrž inspirujícího místa pro oddych a sport u mohutného ústí řeky Tajo do Atlantického oceánu. Architekti z kanceláře krajinářské architektury Topiaris vybudovala v krajinářsky významné lokalitě místo pro obyvatele předměstí Lisabonu a Loures, jak dokládají i názorně zajímavé fotografie.

Mám se to vůbec učit? je téma dalšího kontextu zahradnictví, které přináší Ondřej Fous, totiž komplikovanost dnešního oboru, který přináší studentům úzkost, v posledních letech je provází obava, co vlastně budou dělat. Například zanikají zahradnictví,  je tu mnohé, co se musí při každém projektu udělat, projít celý prostor, určit dřeviny atd., je to velká zodpovědnost.

Moravský Krumlov zadními vrátky je další zastávka v cyklu, kdy Jiřího Peňáse zastoupil spisovatel Jiří Kratochvil, který to zde od dětství důvěrně zná, zatímco v o pozdější době se nechce vyjadřovat, protože žil v Brně. Hovoří o Slovanské epopeji v místním zámku, o okrajových lokalitách (Rakšice s kostelíkem  sv. Vavřince a „orlovnou“)i o středu, o částech, které na konci války vybombardovala Rudá armáda, a reliktech té doby, nahrazené zčásti také paneláky. Hrabě Kinský přišel vzhledem k sympatiím k nacismu o majetek, „bývaly časy“, kdy byl Moravský Krumlov, sídlo Jindřicha z Lipé, jemuž dal Jiří z Poděbrad sovu dceru Barborku a věnem královské město Ivančice – patřil mezi nejpřednější města v zemi, byl zde ustaven významný augustiniánský klášter atd.. Na to lze už jen odkázat jako na jiné časy.

Týdeník Echo 31 / 31. července 2025
Obrázek velkého modrého medvěda s kruhem evropských zlatých hvězd na hrudi a vedle stojící šéfkou eurokomise a textem Brusel nám chce zavést další daně, Jak se můžeme bránit? Evropu čeká dramatické porcování medvěda (stále menším písmem). V heslech – první návrh nového sedmiletého rozpočtu od r. 1928, ambicióznější, nový Evropský fond konkurenceschopnosti, pes 400 mld. eur, cíl zvýšení produktivity, Timmermans (urputně ke Green Dealu, povolenky ETS 2) označován u nás za „šíleného“, ANO útočí na Fialovu vládu, že to byla ona, co to spískala, Ukrajina klíčová téma (srv. pak nejnovější vývoj Trump a zástupci EU aj. v Bílém domě), „staré dluhy, nové daně“, server Politico označil zemědělce za pravděpodobně největšího poraženého“ rozpočtu, o němž se vede vyostřená debata, původně vyčleněný zemědělský fond byl sloučen s dalšími obory.

Ztrácíme schopnost myslet? (Kdyby se nové technologie vykázaly z univerzit.) (Adam Růžička) Samozřejmě to je téma, ještě než začnu číst samotný článek: zahlcenost novými informacemi a zrychlení tempa světa (vidíme to dokonce u řeči, když porovnáme hlasatele v televizi různých generací), tj. rozptýlení, nutnost rychlých plochých řešení/reakcí a tím nedotaženost hlubších a širších kontextů, na druhé straně omluva pro mladou generaci, na niž je vyvíjen ještě daleko větší tlak (organizovanost jejich života atd.), přitom třeba alespoň ti „chytří“ umějí anglicky nesrovnatelně s naší generací, o nových médiích nemluvě. Čili je to pak těžké posuzovat. Možná opakovaná anekdota – chtěl jsem zaplatit v kavárně, servírka, že si doběhne pro kalkulačku, aby mohla sečíst dvě položky, které jsem jí podle lístku řekl z hlavy, trochu údiv. Je to ale také přesun „práce“ na technologii, aby si ušetřila energii? Takto lze oboustranně hodnotit mnohé úkony. Postoj článku: „Jde hlavně o to, že se užíváním strojového ozku připravujeme o příležitost trénovat ten svůj.“ Tak ještě dodám vyprávění mého (ještě předválečného) profesora hospodářské matematiky: Denně chodil dva kilometry alejí, a aby nemarnil čas, naučil se „násobilku do sta“. Tj. „malá“ – 2 x 3, 3 x 4, „velká“ – do dvaceti, 2 x 12, 3 x 12, tu jsme museli umět my (střední ekonomická škola), „do sta“ - 5 x 35, tu jsme si pak „s Třešňákem“ (seděli jsme v jedné lavici) zkoušeli, když jsme se v nemožných hodinách „práva“ nudili. Tady relevantní vyjádření evolučního psychologa Geoffrey Millera, který tvrdí, že „výsledkem může být celá generace studentů, jež nebude umět psát, myslet či jakkoli artikulovat, čemu doopravdy věří a proč.“ Možná taky myslel na ty studenty, kteří si nechají napsat od AI své práce (jen na okraj, když chci formulovat něco důležitého, dodnes to píšu – na rozdíl od běžného notebooku – na papír. Ale zase říkám, že to vidím oboustranně, taky používám nové technologie, byť „nehraju hry“ a nezírám hodiny do telefonu na blbosti. A samozřejmě, že dnes jsem si do Valdic dojel pro jablka autem a nešel pěšky – tedy možná bych tam už pěšky ani nešel – a myslím na ty houslaře, kteří chodili prodávat z Vysokého nad Jizerou na trh své zboží do Jičína.

Politika: Naše červené čáry – od povolenek po inkluzi, rozhovor s Petrem Macinkou (celostránkové foto) o tom, jak Motoristé mohou do voleb vybrat zatáčku. Mj. o mediálním lynči proti Filipu Turkovi, nezpochybňuje počáteční pochybení (Štindl tomu říká archeologie pobouření). Se Šlachtou to nedopadlo, není pravda, že je Babiš tlačil, aby to „dali dohromady“, kdyby si nebyl vědom, že ODS zdiskreditovala pravicovou politiku, stranu by nezakládal, říká Macinka. Komentář k finančnímu rozvratu, nyní mají spočítaný dopad povolenek na celou společnost, zajímavé dále, s kým by šli či nešli do voleb, zajímavá formulace, že Okamura je „komerční vlastenec“, tj. některé ty věci hraje, a samozřejmě „vlastenectví“ je dnes vlastně prázdné místo, na někoho, kdo vynese tuto kartu, se hned sesypou ostatní, ale ti voliči tu jsou (doplňuju já).

Muzeum Evropa (Ondřej Šmigol) – fotka trochu zašlých domů kdesi na jihu s komentářem „Ještě v roce 2008 byla ekonomika EU o něco větší než americká. To už neplatí.“ A bude tedy na místě otázka, co se kde zaseklo. Text začíná ještě ostřeji, pohledem jakéhosi Američana, který tvrdí, že „Evropa je shlukem zemí třetího světa“, samozřejmě jeho hledisko „žádná klimatizace“ vlastně vypovídá o tom jednostranném americkém pohledu, ale není třeba se urážet a říkat pánovi, že jejich nejstarší památky jsou církevní misie na pobřeží před dvěma stoletími a když jsme my měli gotiku, běhali u nich po pláních bizoni. A že klimatizace zrovna nejsou nejlepší pro samotné klima. A když vynecháme žalostné odbočky budování socialismu, jejichž důsledkem jsou myslím ještě dnes oprýskané baráky, rezavé ploty a mnohdy neudržovaná veřejná prostranství (o panelácích nemluvím – v době dnešní bytové krize a předražených bytů), má pravdu návštěvník, který hovoří o Německu jako o spořádané zakonzervované verzi 90. let. A ovšem, v pozadí mysli mně vždycky blikají dopady onoho „růstu růstu“ (kriticky), nicméně to asi není aktuální, protože, jak říká autor, představa Lisabonské strategie se nenaplňuje, po krizi v roce 2008 ad. je to, jak říká, „naprosto jiný příběh“ – srovnává to na číslech, a Američané „bohatnou mnohem rychleji“, proto vypadá Evropa ve srovnání s nimi jako „chudý příbuzný“ (a klimatizace je jen nedůležitá, navíc jen kulturně daná marginálie).

Důvody: produktivita práce (22 procent oproti 5 evropským za určité období), přeregulovanost, drahé energie Green Deal. „Prosperita nejsou jen peníze,“ zní mezititulek, srovnání parity kupní síly nevychází nijak děsivě, Tyler Cowen ovšem považuje za neudržitelné délky dovolených u Francouzů atd., mohli bychom ovšem (zde nezmíněno) postavit změnu životního názoru, kdy jsou možná ve srovnání s Američany někteří lidé „líní“, ale věnují se třeba podstatně více dětem, rodině, svým způsobem si „užívají“ – vidím to ostatně u některých blízkých příbuzných, kteří dokáží uplatnit (prodat) své schopnosti a pak mohou jet na Jih třeba létat balónem. A jestliže se někteří Američané dívají na Evropu „svrchu“, protože tady nemáme tolik elektrospotřebičů, odpovím jim, že některé jsme už vyřadili, a třeba kávu nebo pepř si nejraději namelu na mechanických mosazných mlýncích, jakkoli všude nabízejí ty plastové. A ten pepř chci ručně sklízený a zpracovaný. To je o něčem úplně jiném.

Z druhé strany je pak tady pohled, vyznačený titulem diskuse Konec Divokého západu, nebo návrat cenzury „o evropském nařízení o digitálních službách“, k níž si Adam Růžička přizval Miroslav Crhu, Jana Gregora a Jana Hořeňovského.    – téma samotné nevnímám jako přespířiliš důležité, „Divokým západem“ naopak sám myslím onu bezbřehost, s níž nám všichni ti Gatesové vrhli do života produkty bez „zajištění“ (jednou mně to Honza Úlehla naznačil anekdotou, Němci své zboží dotáhnou do všech detailů, nultých sérií atd., Američani vezmou holicí strojek a něco ze sekačky a hodí na trh stroj, který pak dolaďují v několika příštích letech na základě stížností zákazníků). A samozřejmě notebooky, které používáme (mám hápéčko) fungují v tomto režimu, zatímco třeba „Mac“ (Apple) funguje v jiném režimu, včetně určitých ochran (samozřejmě všechny ty firewally před hackery stejně úplně neochrání, kdesi jsem četl, že letos bylo velkých útoků oproti loňskému roku snad o polovinu více). Tady se ovšem jedná o konkrétní věci, tedy tzvl zákon DSA, jehož cílem je boj proti nelegálnímu obsahu na internetu na úrovni poskytovatelů tzv. zprostředkovatelských služeb. Debata probírá, na jakých úrovních a koho se co týká (Úřad vlády a další), jeden z názorů je, že „DSA je jakýsi nedokonalý pokus regulovat prostředí, které tu vzniklo v posledních patnácti letech“, jako např. vymazávání účtů atd. atd., i zde je prostor pro zneužití tohoto zákona a probírá se opravdu mnohé.

Něco mezi pejskem a Bohem – u fotografie tuším S. Freuda (ano, titulek mně to potvrzuje) prolínající se grafikou známou z „matrixu“ je zajímavý článek (O. Štindl) na téma, které se „náhodou“ (no ale není divu, je toho všude plno) trochu podobá tomu, co jsem částečně podnikl také, když jsem se AI (Copilota) vyptal na některé věci, abych si ujasnil jeho „fungování“. Štindl zkusil „terapii“ s umělou inteligencí a rovněž pronikl do jejího „nitra“. V některých momentech jsem se identifikoval s tím, co říká, i když výchozí „zadání“ jsme měli trochu jiné, například – trochu mně zatrnulo – když si kladl otázku, „jestli jeho dědictvím nakonec nebude jenom hromada zbytečně popsaného papíru“ (což jsem četl právě v kontextu možné devalvace práce, kterou jsem třeba vynaložil s překladem starých německých textů, s jistou „pýchou“, že mám tyhle kompetence, a ovšem nyní otázkou, zda trochu pokročilejší AI než je teď takový úkol zvládne za zlomek času) – a ovšem, podobně jako říká Štindl, že chatbot Linus napodoboval obsahy toho, co si myslí učením z rozhovoru, říkám si také, že autenticitu toho, co jsem vymyslel, ať to již bylo nápadité nebo blbé, nenahradí. A ovšem, ta jazykovým programem nastavená chvála, „skvělá otázka“, to znám taky (zde „stroj medem nešetří“). V každém případě jsem rád, že mám nějaké porovnání.

Jsem bas a basem zůstanu, (Jiří Peňás) S Luďkem Velem, operním pěvcem a zachráncem hradu Grabštejn. Hned mě to chytlo, jméno znám, ačkoli jsme spolu nikdy nemluvili, z Líšného, kde pěvec strávil první léta života, je také kolegyně ze Semil Olinka Pajkrtová, na hradu Grabštejn působil léta Jirka Vydra, než u nás vytvořil v Loggii Valdštejnské imaginárium, čekal jsem, zda o něm bude zmínka, už tam dělal takové projekty jako „worldfest“. A ovšem, zajímavé povídání o umělecké praxi.

Zírání na vznešenost v éře páry, Zrod moderního turismu v akademickém podání (také Jiří Peňás). Na úvodní dvojstraně, jako obvykle inverzně/černobílé je fotka, u níž jsem si říkal, jsou to Dolomity nebo ne? Přestože mám po ruce pohled z letošní cesty dcery a jejího manžela s vnoučaty s příznačnými třemi vrcholy skupiny, nedokázal jsem jednoznačně odpovědět, zda ano či ne. A první, co mě napadlo, že tu musí být ten romantický odstup moderního člověka, jak mně potvrdila jedna paní, venkovanka ve vesnici pod jedním kopcem nedaleko Nové Paky, která na tom místě žila celý život a nedokázala mně poradit, kudy z toho místa nejlépe vylezu nahoru. Peňás hned na začátku staví dva pojmy, cestování a turismus, a já si uvědomuju ten rozdíl (letos na Šrámkově Sobotce byla pěkná přednáška o prvních českých dámách, cestovatelkách), shrnuto obecně v rozdílném způsobu „přemístění“ a souvisejícího, a pak v základním „postoji“ (tedy cíli, často i specificky formulovaným), a ovšem, také tu může být onen rozdíl v „profesionalitě“ (u cestování), zatímco u turismu je to „dovolená“, tedy úleva z běžných pracovních závazků. Jistě, je to schematické vyjádření.

Je tam celá řada dalších momentů, knížka Jana Pezdy Slunce, voda, vzduch, Zrod moderního turismu, o kterou se Peňás opírá, otázka (co bylo dřív, slepice nebo vejce) zda pomohl rozvoj železnice rozviji turistiky či zda tomu bylo naopak. A čekal jsem, zda se zde objeví paralelní momenty jako ozdravné a lázeňské projekty coby dobové formáty životního názoru (F. Kafka aj., prý i jim věnoval Pezda pozornost, zbytečně kritickou), další moment je „dějinnost“, tedy vnímání proměny místa (vzpomenu třeba na polistopadové výlety do šumavských zaniklých vesnic).

Chlape, trápí tě vůbec současný stav světa? Písničkář Cory Hanson a jeho hledání štěstí, recenze alba I Love People, Drag City, 2025.

Kde se ti divní lidé berou – výpisky z deníků, časopisů a knih (Martin Weiss), tentokrát na kulatém portrétu není Kateřina Jacques jako v jednom z jiných blízkých čísel, ale Eva Decroix, zmiňuji to zástupně proto, že je autor kritický – vůči SPOLU celkově a v komentářích k aktuálním událostem rovněž. Ano, to, co zmiňuje, nad tím člověk kroutí hlavou – a je zbytečné to opakovat.

Zajímavější je Stan z Bangladéše, Pavilon Serpentine v Londýně (Matěj Beránek). Zajímavý koncept, každým rokem na témže místě postavit výstavní pavilon na jednu sezónu (tedy letní pavilon), tentokrát je to realizace opravdu pozoruhodná svou otevřeností, prošel jsem si na internetu i některé minulé ročníky, stojí za to se na to podívat – sem se to samozřejmě „nevejde“.

Půvaby nenápadnosti v předpolí Prahy, Morové útočiště v Tuchoměřicích a Středoklukách (Jiří Peňás). Myslím, že tady hned na začátku se projevila absence korektury, jestli čtu správně, tak autor píše o zásadě (kdo čte jeho články, ví, že kromě elektrokola je to symptomatický prvek jeho textu) „Nulla dies sine natatio“, neumím řádně latinsky a tuším, že „sine“ by mohlo být bez, zatímco česky tu je nelogicky „Ani den koupání“, čehož nesmyslnost potvrzuje hned následující „Ani den bez legrace“. Takže nechci být zlomyslný, Peňásovy text se čtou dobře, ale tady to bije do očí. Nejsa Pražák, jen z pár příležitostí tuším, že v onom celkem těsném prstenci kolem Prahy, který je ovšem dnes překlenut často mosty a dálničními stavbami, může být plno skvostů. Líbí se mně formulace u fotky „Kolem Prahy zůstávají ostrůvky, kde je ještě zachván nějaký lidský rozměr, ještě nějaký zbytek historie a důstojnosti, něco obyčejného a účelného, díky němuž tam může člověku docela příjemně.“ Peňás ten prostor nazývá v textu „postagrární a postindustriální“, je mu sympatické, když tam zrovna „neřve hudba“ (ano, proto nechodím na jičínské koupaliště, které za sto milionů zrušilo ušlechtilý prvorepublikový prostor, přestože je vzdálené přes dvě ulice, a když už se jdu vykoupat, raději odjedu deset kilometrů na vesnické koupaliště do Konecchlumí). Peňás píše o velkolepé kompozici v Tuchoměřicích, o historii zámku a klášter, kde je dnes křesťanská komunita Chemin Neuf, která podstatnou měrou přispěla k záchraně zchátralé stavby, o tom, že ve jméně Středokluky nejde o kluky středního vzrůstu, ale nezkopané pozemky (sloveso klučit), čerpá mimo jiné z knihy Barokní architektura v Čechách Richarda Biegela (je vlastně jen jedním z autorů, kniha je kritikou velice chválena, Biegel je také autorem knihy o Santinim a dalších).

Týdeník Echo 33 /14. srpna 2025
Blíží se konec války, myslí si naivně titulek u obrázku Trumpa a Putinem u ohníčku na Aljašce a otázkou „Vykouří Trump s Putinem dýmku míru, aby skončilo utrpení na Ukrajině?“. Předjímaný závěr se samozřejmě nekonal, jak víme z komentářů k události, která následovala v pátek a byla komentována médii celý týden předtím a pak celý víkend, ačkoli prezidenti vlastně nesdělili žádný výstup kromě holedbání se (oba), jak bylo jednání úspěšné. Zde aspoň jsou shrnuty předchozí etapy celé kauzy.

Celý kontext uvádí už Editorial Dalibora Balšínka Češi potřebují ostřejší pejsky. A Brusel taky, když zmiňuje „náš obraz zmatených pejsků dokonale vláda Petra Fialy“, který jen navázal na „jen jinak i někým jiným“ „přikrčeného předchozího premiéra z hnutí ANO“, přičemž poznamenává, že „volba mezi nimi není skutečně jednoduchá“. Balšínek připomíná, že máme deset milionů obyvatel a tedy je naše vyjednávací síla poněkud jiná než např. u čtyřnásobného Polska. Bylo by třeba zkrátka změnit radikálně kurs, i ten v Bruselu.

A před článkem o Trumpovi je tu ještě fotka Echa ze středočeských Všetic, kde proběhl festival Kráný ztráty, na němž vystoupila mj. i skupina J.A.R., poprvé bez vyhozeného zpěváka Oty Klempíře, také Jana Kirschner nebo hlavní tvář festivalu Michal Prokop (oslavil zde 79. narozeniny), na sobotním programu pak byla debata s D. Balšínkem, T. Matějčkovou, A. Růžičkou a sochařem Davidem Černým. Pak tu je krátká otázka Je tohle léto, jak má být? s komentářem o relativnosti těch veder, kritika „betonových mastodontů“ v Holešovicích, jimž je míněna neuvěřitelná koncentrace železničních nádraží v tomto prostoru, rozšířených ještě novými monstrózními stavbami a krátká, podle mě skoro zbytečná noticka Donald mírotvůrce – je tu přece rozsáhlý další komentář.

Nejpojednávanější figura dneška je – opět se zdviženou pěstí – na fotce odcházející odkudsi (nejspíš v Helsinkách 2018, jak je zmíněno v komentáře k ní) pojednána v článku Životní hra Donalda Trumpa (Ondřej Šmigol). Trump prý chce Nobelovu cenu míru, říká Karoline Leavittová při jednom brífingu, kde uvádí, co všechno už pro mír tento velikán (?) zařídil (zmíněny jsou kosovsko-srbské napětí, egyptsko-etiopské napětí, indicko-pákistánské přestřelky, mírová dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem, ukončující spory o Náhorní Karabach atd.). V článku je zajímavý komentář k „nešikovnému idiotovi“ Wittkofovi (nazývaného tak samotnými Američany), o úrovni celé americké administrativy (první země na světě atd.) si člověk udělá obrázek i z dalších věcí, viz včera v médiích povalující se tajné dokumenty, obsahující informace o obědu s Putinem (a je toho víc), když si to zarámuju celým fenoménem „Trump“, nevychází mně nijak oslnivý obrázek.

Potíže s „pravdivými“ příběhy je komentář k realitě, kterou zobrazuje film Sbormistr (O. Štindl), samotný film je označen za „silné umělecké dílo, které kauzu vypráví velmi zdrženlivým, civilním způsobem“. Tady jde o reakce zúčastněných dívek (v době natáčení nic nenamítaly), možná je nešťastné označit hlavní hrdinku Karolínu, stejně tak se jmenuje jedna ze zneužitých dívek, a má to další aspekty, které jsou u non-fiction vždy.

Generace úzkostných neurotiků je zajímavý postřeh (O. Šmigol) k sociologii vlivu technologií na jednotlivé generace, zatímco u rozvoje automobilismu, kdy auto bylo už přístupné každému, a mělo vliv na generaci rodiči nehlídaných, od tohoto společenského tlaku osvobozených mladých lidí, kteří se vydávali na (i erotická) dobrodružství (to už je doloženo i studiemi, např. Understanding America), „zírání na displej“ v uzavřené místnosti způsobuje v chování mladých lidí úplný opak.

Proč si nevážíme půdy, která nás živí? Chris de Stoop o neviditelných tragédiích, kterým se odmítáme postavit. To mě docela šokovalo. Také u nás došlo k podstatné proměně venkova, mimo jiné si v sedmdesátých a osmdesátých letech „venkované“ postavili mnohdy lepší (a větší, na to mám doklady, museli se ukázat sousedům) domy a měli, když byly k dispozici auta, vlastně možná lepší životní podmínky než leckdo, kdo se tísnil v nějakém malém nájemním bytě ve městě, a byly tu i proměny specifické v souvislosti s tzv. kolektivizací, v každém případě tu nebyli už „sedláci“, ale ani související dřina, a možná se obyvatelé měst vyjadřovali o „venkovských balících“, ale takové drsné podoby, o jaké čtu zde – pět mladých lidí utlouklo de Stoopova strýčka (zaznamenal jsem, že jedno jméno je muslimské, i když se to zde neakcentuje), o němž se domnívali, že je dementní atd. jsem netušil. Nový druh brutality, tvrdost, surovost chlapců, kteří okradli muže, aby si pořídili nové iPhony, ztloukli ho a u soudu pak tvrdili, že ho nezabili (už zcela absurdní byl argument jejich obhájců, kteří tvrdili, že pozůstalí ani nevědí, kdy zemřel, a tedy nemají vlastně důkazy, přitom oni pak ještě polili objekt benzínem a zapálili ho, paradoxně jim pomohlo, že byli „sociálně vyloučená mládež“, tedy vlastně ubožáci, všechno naruby). Christ de Stoop hovoří o padesátiletém úpadku, kdy tradiční zemědělství nahradil zemědělský průmysl, „agropodniky“, kde Bulharky a Rumunky přebírají rajčata jako v továrně), nestydatému tlaku developerů atd. atd..

Ironicky, proto v uvozovkách je titul „Největší deal v dějinách.“ To jako vážně? je další komentář k obchodním dohodám EU a Spojených států, autor (Mojmír Hampl) uvádí celou věc do normálních souřadnic, včetně poznámky o chudáku americkém spotřebiteli, na kterého to samozřejmě dopadne jako na prvního. Přidána je grafika s vývojem amerických cel, které byly největší na začátku 19. století, to je samozřejmě jiný kontext, v devadesátých letech linka zcela klesá s mírným zvlněním v posledních letech. A dobrá poznámka je, že když milostpána na ten průšvih někdo upozorní (doloží konkrétními čísly), tak jej prostě vyhodí. Zkrátka „svoboda a demokracie“, vím, že to opakuji do zblbnutí, stejně jako „podnikání“, ale ono to je do zblbnutí. Jen se občas objeví nějaký skvělý článek o vědcích či start-upech v Hrotu… A celé to pokračuje v debatě Na to, co se říká, nám dal Trump ještě zlatou dohodu, Salon je řízený D. Kaiserem s účastí Š. Křečka, M. Hampla (u něj samost. čl.), novináře Erika Besta a ekonoma Karla Kříže.

Sebetravičství otevřené společnosti je pozoruhodný komentář Adama Růžičky. Výchozí myšlenkou je, že svoboda je klíčovým pojmem v západní civilizaci, to, co ji ohrožuje, tedy „tyranie“, ať jsou to rozpínavé vztahy zahraničních nepřátel či ideologické momenty, náboženský fanatismus či populismus, jsou její protiváhou. Limity „otevřené společnosti“, tedy demokratické, pak spočívají v tom, že tato otevřenost může vést k její destrukci. Autor se v tomto obrací na polského filozofa Leszka Kolakowského, jehož výraz (sebetravičství) se dostal do názvu článku, opírá se přitom o Karla Poppera, jenž zdůrazňuje odpor vůči dogmatismu a ochotě přehodnocovat realitu kritickým rozumem. Poté uvádí filozofa Fogera Scrutona, jenž měl mimochodem dobré vztahy s naší zemí, a jenž napsal v roce 2009 esej Odpuštění a ironie: V čem spočívá síla Západu. Tyto dva momenty, které patří k nejhlubší tradici naší kulturní historie (křesťanství i antiky), jsou koreláty, které ukazují, jak z toho problému ven. Je řeč i o svobodě chybovat a nutnosti odpustit, aniž bychom zatemňovali přitom skutečnost. Samozřejmě je pak otázka, jak toto vše uvádět v praxi.

Díky a teď vypadni je úvaha Jakuba Peřiny na téma, které již bylo zmíněno, totiž vyhazov Oty Klempíře ze skupiny J. A. R. Roman Holý je nepřesvědčivý, když říká, že hudba a politika nejdou dohromady, faktem je, že pokud věděl o ochotné Klempířově spolupráci s StB (nebyla nijak vynucována), měl ho vyhodit už po převratu, nyní je ovšem motivem kandidatura za Motoristy. Peřina pak rozvádí další momenty v existenci kapel, nostalgickou touhu po tom zažít hvězdné hodiny některých z nich (uvádí The Libertines v roce 2002, Stony v jejich „manickém období 1969–1973 či Bowieho v letech 1975–1977), podobný konflikt u Libertines s Pete Dohertym, což byl velký skandál, úvahy o úloze žen v rozpadech kapely (např. dnes prý Yoko Ono stmelovala, nikoli rozvracela The Beatles, řeč je i o jiných kapelách, tedy ne jen o kauze s Klempířem (mj. o tom, že byl přítomen kapele Low, kteří zahráli své důležité, třinácté a poslední album Hey What).

Groteskní pohádka o smutných zbraních je komentář k jednomu hororu s názvem Hodina zmizení režiséra Zacha Greggera. Pojednává o žánru hororu obecně i o příběhu zmizení takřka dvou desítek dětí z domovů.

Slovenský Antigott je podrobnější komentář k filmu o „chalanovi“, který byl hvězdou „tesilového popu“ a kterého sláva semlela, samotný film pak hodnotí recenzent (J. Peňás) jako dobře udělaný film o muži, který také „chtěl jen zpívat“ (Gott, který ve filmu vystupuje, zde ovšem představuje proradného Čecha, té poznámce moc nerozumím, samozřejmě tady je to téma s antichartou, ale to už je stokrát přemleté, všechna ta vysvětlení v tom či onom smyslu atd., vždycky si říkám, když vidím ty záběry, všichni tam seděli a na druhé straně my to pořád budeme soudit a posuzovat).

V krátkých textech je komentář k výstavě Jiřího Johna ve Zlíně, velké výstavě Františka Tichého v Chebu či deníkům Pavla Juráčka prezentovaným v Českém rozhlase. Výpisky z novin tentokrát přeskakuju.

Mít si kde hrát, článek Matěje Beránka k benešovské výstavě Místo dětí, která nabádá k přehodnocení toho, jak dnes přistupujeme k tvorbě dětských hraček, je komentář. Invenční řešení se liší od standardizovaných oplocených hřišť a dětských pokojíčků „přetékajících panenkami“, místo pískoviště je zde (fotka) piliniště, různé barevné schůdky či látkové hromady z džinoviny, kukátky pak dostupné muzejní exponáty – autíčka aj. Co znamená „hrát si svobodně“? Jak může veřejný prostor podporovat kreativitu, spontánnost a setkávání… kopíruju ještě z anotace na internetu, vyhledávám si Muzeum umění a designu a ujasňuju ještě, o který vlastně že Benešov se to jedná (také máme Benešov u Semil, tam je Jizera, či nad Ploučnicí, tenhle prý u Prahy je nedaleko Sázavy), nahlížím i na FB a nakonec i na Wikipedii, kde má muzeum i samostatnou stránku s pozoruhodnými informacemi o jeho vývoji.

Semeníky – Krásu neměříme, ale líbí se nám (to mně mluví Ondřej Fous z duše, „měřítelný“ svět vs. svět přirozený je moje téma). Další ze zajímavých úvah zahradníka.

Letní bahno ve středním Polabí je další štace Jiřího Peňáse, který se rád rochňá ve vodě, proto mu i tyhle malé lázničky přijdou vhod, projíždí na svém elkole „krajinou České Amazonie“ a navštěvuje Zápy, lázně Toušeň, Čelákovice pak ve shodě se svou poetickou intencí přejmenovává na Čmelákovice. V Toušni Bohumil Hrabal, který si zde chtěl ulevit od artrotických potíží, nevydržel, v hospodě prý může být i doma. Slovo „písáky“ se Peňásovi moc nelíbí, mně se svého času docela líbilo to prostředí, autor se zmiňuje (jen letmo) také o naturistech (zajímavé jsou nejen ty písáky za Hradcem Králové, ale užíval jsem si to svého času také v Drážďanech, kde byly dokonce oficiální a oblíbenější ještě více právě ty neoficiální.