Tutti Vivaldi / Jeden den v Litomyšli

„Smetanova Litomyšl slaví,“ jak píší Festivalové noviny v úvodním článku letošního prvního čísla, samozřejmě, je to kulaté výročí a program je skvostný. K té příležitosti byly vytvořeny skladby jako je kantáta Český poutník, před zámkem stojí řada sloupů v národních barvách Václava Cíglera, samotný emblém „60“ se známým motivem Karla Svolinského, ikonou dívky v národním kroji stvrzuje, že se jedná o festival „národní“, jak to bylo zdůrazněno už v letech nedávno minulých. V televizi probíhají komentáře o přípravě festivalu a facetách jeho programu. Ze čtyřiceti představení a koncertů (Javier Camarena, Adam Plachetka, Pavel Haas Quartet, oratorium Ecce cor meum Paula McCartneyho, několik oper, Tonkünstler Orchester, Martin Kumžák, Jana Sibera, Gabriela Vermelho, abych řekl některá „svá“ jména, koncerty v Nových Hradech, bylo by to na celou stranu) by určitě bylo co vybírat, já jsem nicméně zvolil pořad k 340. výročí narození Antonia Vivaldiho s názvem Tutti Vivaldi, který se konal v sobotu 16. června od 15 hodin v Zámecké jízdárně.

V den, kdy se začaly prodávat lístky (jinak je riziko, že je vše, někdy dokonce během jedné dvou hodin, vyprodáno), jsem si tedy obstaral vstupenky na Ivana Ženatého, hostující sólistky z jeho třídy v Cleveland Institute of Music a pardubický soubor Barocco Sempre Giovane, můj zájem byl tedy trojjediný, poslechnout si nejvýznamnějšího českého houslistu současnosti, po delší době také „barokní“ soubor, jehož interpretací staré hudby jsem byl rovněž už před řadou let uchvácen, a pak zachytit Ivana Ženatého (alespoň nepřímo) v jeho pedagogické podobě.

Byl jsem trochu ostražitý ohledně cesty, když jsem „kontroloval trasu“ vzhledem k šíleným poměrům na českých silnicích v současnosti – z cest v poslední době ani jedna nebyla „normální“, při cestách do Semil kruhák opravovaný s půlročním zpožděním a chybně značenou objížďkou, díky níž si také někteří najeli zbytečně o dvacet kilometrů navíc, na koncert PSO v Liberci za Ktovou objížďka s chybějícím značením odbočky v Rovensku, silnice aktuálním směrem v nesmyslné opravě vcelku dobrého povrchu, která před pár dny skončila, jen značení stavby zůstalo nadále neodstraněno – nahlédl jsem do internetu, kde jsem našel upozornění, že před Litomyšlí je objížďka a po místních komunikacích jsou či hrozí několikahodinové ucpávky. Rozhodl jsem se tedy, že pojedu z Hradce Králové „o silnici výš“ přes Kostelec a Ústí nad Orlicí a přijedu do Litomyšle „shora“ po silnici č. 360, prostě obětuju nějakých patnáct kilometrů navíc za jistotu včasného dojetí.

Program koncertu byl opravdu „všechno“ Vivaldi, v úvodu Sinfonia C dur – předehra k opeře L´ Olimpiade, RV 725, v podání Barocco Sempre Giovane, poté přišel na jeviště hlavní protagonista odpoledne Ivan Ženatý a zahrál s doprovodem souboru známý Koncert a moll pro housle a smyčce, RV 346 ze sbírky L´estro armonico. Postupně se pak přidaly obě studentky z Ženatého třídy v americkém Clevelandu Hana Chang a Wenlan Jackson v Koncertu a moll pro dvoje housle a continuo, RV 522 z téhož souboru skladeb a před přestávkou Koncert F dur pro troje housle a continuo, RV 551, tedy se štíhlejším doprovodem. Dramaturgie členění „po třech“ (kromě úvodní skladby tři houslové koncerty po třech větách) byla dodržena i v druhé části, zahájené Koncertem A dur pro dvoje housle a smyčce, RV 552 „Per eco in lontano“, následovala „La Follia“, Sonáta d mol pro dvoje housle a basso continuo, RV 63 a celý pořad zakončil Koncert h moll pro čtvery housle a continuo, RV 580.

V rozvrhu „geometricky“ tříčlenné souměrnosti bylo o to zřetelnější dynamické narůstání a proměny, „okamžitá“ překvapení, které sebou nese čas živého provedení, vytvářející v předjatém půdorysu pro posluchače vedle těch očekávaných i neočekávané zážitky jedinečnosti přítomného okamžiku. Hned u prvního koncertu, který znám coby někdejší žáček „Lidové školy umění“ do poslední noty, jsem si užíval tu osobní vrstvu vzpomínek a maně mi na mysli tanula otázka, zda také Ivan Ženatý hrál tuto skladbu už u Marty Klapkové ve své rodné Lomnici nad Popelkou. A pak už následovaly dialogy mezi učitelem a žákem, které se v té barokní hudby tak báječně dají tematizovat opakováním motivů u dvou sólistů (jak si vždycky říkám, call and response nevymysleli černoši v gospelech), ale i protiklady různosti obou hlasů. V prvním čísle po přestávce tuto spojitost našla explicitní vyjádření ještě jinak, ve vytvoření barokního prostoru, když jedny ze sólových houslí, prezentované Ženatého studentkou, hrály na opačném konci na „balkóně“.

A ovšemže pak ještě přišla na řadu jedna z těch „bitev“, které mě vždy tak fascinovaly také u Heinricha Ignáce Bibera. Ta zdejší se odehrála za účasti Ivy Kramperové, sólistky Barocco Sempre Giovane, která zahrála skvěle i některé další sólové party a v závěrečné skladbě rozšířila tři sólisty, Ivana Ženatého, Hanu Chang a Wenlan Jackson na sestavu sólistů čtyř. Skvěle samozřejmě zahrál i celý pardubický soubor. Těch úžasných momentů by mohla být okomentovaná jistě celá řada, zdánlivě „jen“ průzračná (tedy i očekávatelná) muzika italského skladatele má svá zákoutí, která chytnou za srdce, stejně jako výtrysk čiré radosti přinesou rychlé sekvence opakované nejen vždy v sólových partech. Tak se svým způsobem stávají sólisty všichni (také jeden význam „tutti“), když se okamžitě stáčí pozornost k jednotlivým z nich (part violoncella či theorby) a zároveň vnímáme horizont zvukového prostoru celého ansámblu. 

Zvláštní alespoň stručná zmínka, o níž mohu informace čerpat z programového sešitku, by v tuto chvíli měla patřit oběma zahraničním sólistkám: Teprve patnáctiletá Wenlan Jackson začala hrát na housle ve věku šesti let, studovala v Londýně u Augustina Dumaye a Taťány Samujlové, od roku 2014 navštěvuje letní Meadowmount School of Music, kde se zdokonaluje rovněž u Ivana Ženatého, jehož je žačkou v Clevelandu. V červnu 2016 se objevila na přehlídce rozhlasové stanice NPR From the Top, kde se podílela na interpretaci Mendelssohnova Oktetu jakožto členka souboru Cecilia Octet, v témž roce provedla první větu Sibeliova koncertu jako sólistka prestižního Contemporary Youth Orchestra. Wenlan studuje též klavír a navštěvuje kurzy komorní hudby.

Druhá zahraniční sólistka Hana Chang začala hrát na housle ve čtyřech letech, je žačkou Ivana Ženatého v Clevelandu v rámci programu Junior Young Artist. Veřejně začala vystupovat v sedmi letech, můžeme ji znát i jejích vystoupení u nás. Nedávno se představila jako sólistka pražských rozhlasových symfoniků a orchestru Národního divadla v Praze. Získala několik cen v houslových soutěžích, včetně první ceny na Stradivariho mezinárodní houslové soutěži, druhé ceny na Mezinárodní soutěží Louise Spohra (oboje 2016), druhou cenu se odnesla i z Beethovenova Hradce. V roce 2017 získala třetí cenu a zvláštní uznání poroty v soutěži Pražského jara. Kromě toho vystoupila i na několika festivalech, z těch českých na Mezinárodním hudebním festivalu Mladá Praha. V zahraničí působí v Utah Symphony nebo čínském Hunan Symphony Orchestra, v Utahu vystoupila na festivalu v Deer Valley. I ona je účastnicí letních kurzů Ivana Ženatého v Meadowmount, vedle řady dalších po celém světě. Na podzim předvede své umění na Svatováclavském festivalu v Ostravě.

Ivan Ženatý osvědčil svůj humor, který mě vždycky bavil, když to, co se tu pokouším mnohomluvně komentovat, vyjádřil ve dvou krátkých větách před prvním přídavkem: „Máme pro vás překvapení. Bude to zase Vivaldi.“ V lehkém vtipu, je-li dobrý, bývá hlubší pravda, nápad sestavit program z díla  jednoho skladatele je vlastně v dnešní praxi docela ojedinělý (k „příležitostnému“ koncertu se taky může dát jedna skladba a vše ostatní od jiných autorů), nicméně očekávat, že se s takovouto dramaturgií bude posluchač po půlhodině nudit by byl chybný předpoklad – naopak může ve větší zřetelnosti vystoupit to, co jsem se ve stručnosti pokusil postihnout (geometrie koncepce a fenomenologie okamžiku směřuje snad takřka k podstatě Vivaldiho hudby). Přídavky byly, jak jsem očekával, tři, ty ostatní dva coby rekapitulace z předchozího programu. Když účinkující odcházeli za pódium, prodíral jsem se mezi posluchači tímtéž směrem s nepopsatelným pocitem, který se dostavuje prakticky vždy v takových chvílích a který mohu slovy vyznačit snad tak, že vystoupení Ivana Ženatého jsou pro mě něco víc než „jen koncert“ nebo dokonce „společenská událost“.

Vlastně před pár týdny jsem v televizi viděl krátký shot ze zkoušky na začátku Mezinárodního hudebního festivalu Leoše Janáčka (festival vznikl u příležitosti 90. výročí úmrtí Leoše Janáčka [tj. 1928] sloučením dvou dosud existujících festivalů, Janáčkův máj a Janáčkovy Hukvaldy), jehož je Ivan Ženatý prezidentem a na jehož zahajovacím koncertu 21. května v Domě kultury města Ostravy zahrál – po první Janáčkově symfonietě – s Českou filharmonií (pod taktovkou Petra Altrichtera) Sukovu Fantazii pro housle a orchestr g moll, op. 24. Dnes jsem vklouzl do konírny více než hodinu před začátkem koncertu a pozdravil Josefa Krečmera, zakladatele a uměleckého vedoucího Barocco Sempre Giovane, s nímž jsem se naposledy potkal, myslím, ve Smetanově síni na Českých dotecích hudby, a udělal alespoň zběžně, abych nerušil, pár fotek, nevěda, zda bude možné, byť se stejnou opatrností, udělat alespoň nejzběžnější záznam v průběhu a na konci koncertu. To se naplnilo a pozdravil jsem alespoň krátce i „pana profesora“, jak jsem si zvykl jej oslovovat (tenkrát, v souvislosti se společným tématem pobytu v Drážďanech, mě to kontextuálně napadlo a už jsem u toho zůstal) a některé další účinkující. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mám na sobě totéž sako jako v Lomnici, když jsem tam na pozvání pana ředitele Drahoňovského před dvěma měsíci hovořil o „Lomnickém hudebním nebi“, jehož jednou hvězdou Ivan Ženatý je (další shodou časení událostí byl GEN v České televizi právě před mým druhým lomnickým večerem. Ostatně mi v té chvilce v zákulisí potvrdil, že s Barocco Sempre Giovane byli i v Lomnici, v Kronice města jsem vyhledal, že to bylo v roce 2009.

Když jsme pak seděli s mou ženou a Milanem Kudynem a jeho ženou u stolku, který Milan včas „zabral“ v kavárně u jeviště v Klášterních zahradách před produkcí Police Symphony Orchestra v rámci „festivalových zahrad“, říkal jsem mu, jestli si všiml, s jakou galantností nechal na konci poslední skladby sestoupit po schůdkách z jeviště všechny tři dámy, než s nimi odešel dozadu (Milan byl také vždycky vzorem etikety, takže jsem věděl, komu to říkám). Na několik podobných momentů si pamatuju z minulosti. S Milanem jsme domlouvali už v Jičíně, když jsme se sešli při objednávání lístků, a seděli jsme vedle sebe na koncertě Tutti Vivaldi. A nyní jsme poslouchali produkci tělesa, které je na Smetanově Litomyšli letos podruhé, má v repertoáru klasickou hudbu, pop, rock, swing i filmové a pohádkové melodie, jak ostatně zmiňuje na svých stránkách – když vystoupili nedávno (21. dubna) pod názvem „Nejen filmová hudba“ v Jičíně, nešel jsem na ně, pak mi několik lidí říkalo, že si koupili lístky a mysleli, že jdou na nás (Podkrkonošský symfonický orchestr, kde hraju, iniciály jsou stejné – PSO), a slyšel a četl jsem různé názory (některé odlišné od toho, co jsem sám věděl o tradici muziky v tomto městě, například Aničku Skálovou, která udělala skvělou hudební kariéru a dnes hraje v Symfonickém orchestru San Diego, jsem kdysi, ještě jako vítězku žákovských soutěží, pozval do Jičína na Pohádkový festival, pak tu jsou hvězdní Matouš a Šimon Michalovi a další), takže jsem si chtěl udělat vlastní obrázek o věci.

Hráli už odpoledne od tří hodin, tedy ve stejnou dobu, kdy my jsme poslouchali Tutti Vivaldi v Jízdárně, nyní od 18.00 další pořad s hercem Janem Sklenářem, hráli úhrnem řečeno populární hudbu. Celé prostranství zaplněno mladými lidmi a rodinkami na modrých lehátkách, součástí Smetanového víkendu s Českou spořitelnou, program zde běžel už od deseti hodin dopoledne. Prohlížel jsem bohatý program Festivalových zahrad, letos tu hraje mj. Laco Deczi a Cellula New York, Milan mi ukazuje, že také Baruška Mochowa s Unique Quartetem (mj. zpívala se skupinou První hoře, jejímž frontmanem je Milan Urza, Milanův syn, a bubeníkem můj syn Honza; vloni vyhráli s albem Křehký mechanismus pozemského štěstí „Břitvu“, což samozřejmě kvituju s patřičnou hrdostí).

Na dohlédnutí od jeviště seděla na židli Soňa Červená, Milan, který zde je na více dní, říkal, že ji už včera viděl. Poprosil jsem o svolení a mám fotku, což je další příjemný bonus dne, který se veskrze vydařil. Potkal jsem mimo jiné i Adámkovy, dcera klavíristka hrála na několika koncertech, kde jsem fotil, otec poslanec parlamentu, vídáme se při nejrůznějších příležitostech. Milana jsem se ještě před rozloučením vyptal, jak je to s opravovanou silnicí přes Vysoké Mýto, mezitím je pruh směrem do Litomyšle průjezdný přímo, zpátky se objíždí přes Bohuňovice (pletu si to stále s Bohuslavicemi, to je taky ve východních Čechách). Nemusel jsem to tedy objíždět, ale nelituju, svíčková v motorestu v Česticích, který mám vyzkoušený z cest do Králíků na letní soustředění PSO, za tu objížďku stála. A před setměním doma. Zavřu oči a projdu si to všechno ještě jednou.

Odkazy
Programová brožura
https://www.smetanovalitomysl.cz/cs/o-festivalu/ke-stazeni/smetanova-litomyl-2018/490--1/file

https://www.mhflj.cz/zahajovaci-koncert/

https://www.facebook.com/smetanovalitomysl/videos/10156117229011084/

Zajímavá informace o koncertu I. Ž., který Vivaldiho hrál v Litomyšli už 2012
https://www.smetanovalitomysl.cz/cs/o-festivalu/pro-media/ohlasy-v-tisku/2448-enaty-na-smetance-nebude-chybt