Tři, vlastně čtyři události

Výstava ČS koncept 70. let, FAIT Gallery, Brno, 11. 10. 2017 – 13. 1. 2018

(Post)Land Art and the Anthropocene, filmová projekce v kině NFA Ponrepo, 6. listopadu 2017

Albrecht z Valdštejna v evropské literatuře 17. století, přednáška doc. Zdeňka Hojdy v Porotním sále jičínského zámku, 24. listopadu 2017

Sken mého textu Valdštejnský krajinný projekt z roku 1983, zaslal mi Miloš Šejn přes Úschovnu 26.11. 2017 11:05

Takřka dokonalý časový souběh, křížení či jen mírný posun ozářil jako blesk s nebe magickou provázanost čtyř událostí, která klade otázku po tom, co vlastně tyto souvislosti vypovídají.

Brněnská výstava zachycuje v dosud nejširším zorném úhlu a plnosti obsahu tendence v umělecké tvorbě, s nimiž jsem se v aktuální době seznámil prostřednictvím Miloše Šejna, jehož dílo mi svou autentičností uhranulo a které jsem mohl zblízka, takřka každodenně sledovat a posléze i komentovat. Šejn mě seznámil s předními brněnskými umělci a výtvarnými teoretiky v době, kdy Praha, sledovaná normalizační mocí, byla v tomto ohledu prakticky nevědomá, a vlastně mě inspiroval i k autorské tvorbě textů, navazující na naše úzké přátelské kontakty.

Filmová projekce v Ponrepu, organizovaná Agosto Foundation, zahrnovala tři snímky:
Homeostasis. 2017, 24 min.
Echoes. Miloš Šejn, 1979, 5 min.
Troublemakers: The Story of Land Art. James Crump, 2015, USA, 68 min.
Druhý z filmů je blízký tomu, co jsem na některých akcích, jimž jsem byl přítomen, sám osobně zažíval a s autorem probíral, poslední dokument pak zachycuje plejádu amerických earthworks („zemních děl“, tedy land artu), jejichž autory jsou Robert Smithson (Spiral Jetty), Walter De Maria (The Lightning Field) and Michael Heizer (Double Negative). Tyto realizace jsem, samozřejmě jen z uměnohistorických materiálů, znal takřka v aktuálním čase (tedy jen s několikaletým zpožděním, což byl v té době přesto malý zázrak) a fascinace jimi mě vedla i k jejich použití ve vizuální dokumentaci jiného „mého“ aktuálního tématu, totiž utváření krajiny v Jičíně Albrechtem z Valdštejna.

V roce 1984 jsem se účastnil při příležitosti velkého výročí Albrechta z Valdštejna mezinárodní konference v Chebu, kde jsem přednesl příspěvek na téma Valdštejnova barokního projektu krajinné architektury a na této konferenci rovněž přednesl svůj příspěvek docent Zdeněk Hojda, s nímž jsem se nyní po letech setkal v Jičíně na jeho přednášce o Valdštejnově obrazu v soudobé literatuře. Když jsem se připomněl slovy o mé tehdejší konfrontaci barokní osy/linie v jičínské krajině a Heizerova zářezu do krajinného útvaru v Nevadské poušti, což byla v onom akademickém prostředí určitá „drzost“ (byl jsem tam jediný, kdo vystupoval pouze svým vlastním jménem, nikoli jako zástupce některé vědecké instituce), hned si vzpomenul na mé jméno.

Nu a jak souvisí poslední položka? Když jsem chtěl kompletovat své texty o krajině, ten první, i proto, že sborník z konference nakonec nevyšel, ale především proto, že ho někde mám a nevím kde, jsem neměl k dispozici, Jaromír Boháč, který mě tenkrát do Chebu pozval, už není od loňska mezi námi. Zatímco většina dalších textů byla publikována, tento mi chyběl. A nemohl ho najít ani Miloš Šejn, jenž vytvořil přímo pro tento příspěvek sérii fotografií (diapozitivů) valdštejnského lipového stromořadí, které jsem v Chebu rovněž použil. Když se pak v tomto roce přestěhoval do svého rodného rekonstruovaného domu, materiál se našel a já ho právě dostal naskenovaný elektronickou poštou.

Můžeme věřit na náhody, ale skutečnost, že se čtyři události odehrají během jednoho měsíce, je přinejmenším provokující k tomu, aby tato soumeznost byla okomentována. Nápadná je už ona skutečnost, že prakticky ve všech případech sehrál nějakou úlohu, jak už řečeno, Miloš Šejn. Umělec, který nedávno oslavil své sedmdesátiny a ať chceme či nechceme, takové číslo v životě představuje určitý moment završení (nechci říkat uzavření, ale jistého kulminačního bodu), jak také potvrdilo vyjití dvojdisku Obraz – tělo – zvuk, vydaného Guerilla Records a pokřtěného v režii Agosto Foundation v pražském knihkupectví ArtMap. A v sémantice slova završení je obsažen také význam návratu, který i já intenzivně v mnohém ohledu pociťuji.

Jednak mezi námi, po delším období, kdy já jsem se vydal poněkud jinou cestou, se v řadě věcí vracím k tématům, které byly na určitý čas vytěsněny jinými zájmy (takovým jiným příkladem je studium literárněvědných materiálů, které v době před desítkami let byly prakticky nedostupné a nyní jsou, podobně jako tomu je u tématu land artu, k mání v nových úhrnných edicích), a sleduji tak více i Šejnovu tvorbu. Zřetelný je ovšem i „návrat“ samotného land artu, přinejmenším v oněch aspektech, o nichž vypovídají ony zmíněné události. Tak jako jsem si konečně mohl přečíst originální text Jakobsonovy interpretace Máchových veršů o „hrdliččině hlasu“, který jsem na začátku sedmdesátých let znal jen zprostředkovaně, tak autoři filmu Potížisté zpracovali několik desetiletí staré příběhy uměleckých děl v přírodním prostředí, na nichž se samozřejmě zároveň podepisuje uplývající čas, ale můžeme je v tomto odstupu znovu, a vlastně úplněji fascinovaně sledovat.

Užasle se také ohlížíme zpět, možná též s novými otázkami, zahrnujícími dotaz po trvání zvláště proto, že tenkrát byl jeden zdůrazňovaný moment – oproti „klasickému“ dílu, které visí po staletí v galerii – pomíjivosti, někdy dokonce imateriality. I ty Valdštejnské lípy mezitím zestárly tak, že po době, kdy se o ně nikdo příliš nestaral a jejich koruny ztratily patřičný tvar, musely být radikálně prořezány či některé stromy dokonce nově vysazeny, ale, podobně jako se ve Dvojitém negativu poněkud zbortily zářezy do horniny, ale celek zůstal ve své monumentálnosti dodnes, i ony jsou stále tím místem pro cestu, kterou můžete jít a zažívat onu tajemnou transsubstanciaci.