Tři chyby v autorech

Tři chyby v autorech

Je zajímavé, že u některých skladeb, které třeba i jsou hodně populární, a čekali bychom tedy, že o nich budeme vědět všechno, dochází ke sporům o jejich autorství. Respektive žijí se jménem autora, který se nezdá být v rozporu s dobou a stylem, v němž je skladba prezentována, přesto je skutečnost odlišná. Nikde v hudbě snad nejsou takové případy, jako jsou v literatuře „Rukopisy“, tedy Rukopis zelenohorský a Rukopis královédvorský, jejichž pravost byla od počátku zpochybňována a vzhledem k jejich obsahu vztahujícímu se úzce k národní identitě přicházejí po celou dobu jejich existence, respektive „objevení“, opakovaně ostré ideologické spory zpochybňující či potvrzující jejich pravdivost. Nicméně česká literární díla, spojená s Václavem Hankou a Lindou, nejsou svého druhu výjimkou, takových podvrhů je v době romantismu, hledající národní kořeny nejrůznějšími cestami, celá řada. Nejznámější ve světové literatuře jsou snad Fragments of Ancient Poetry, vydané v roce 1760 a připisované bájnému pěvci Ossianovi, jejich skutečným autorem byl nicméně skotský básník a politik James Macpherson. Z našeho úhlu pohledu je zajímavé, že – stejně jako u českých Rukopisů – i u Ossiana je irelevantní skutečné autorství díla, jestliže jej promítneme do národní, ale i světové kultury. Vedle výtvarného zpracování se postava barda objevuje i v hudbě, například Johannes Brahms je autorem čtyř zpěvů pro ženský sbor s doprovodem lesních rohů a harfy Gesang aus Fingal – von Ossian, známá je Ouvertura dánského skladatele Nielse Wilhelma Gadeho či 11 písní na Ossianovy texty Franze Schuberta.

I
Nejen literární díla, ale i řada hudebních skladeb má takovéto pozoruhodné osudy, sporná autorství, pochybnosti o něm či důvody přirčení autorství jiné osobě může mít nejrůznější důvody. V populární hudbyě je takovým příkladem skladba známá jako Adagio in G italského barokního houslisty a skladatele Tomase Albinoniho (1671–1751).

Známe ji v nejrůznějších podobách v populární hudbě od sedmdesátých let. První byla zřejmě holandská kapela Ekseption, která hrála na přelomu šedesátých a sedmdesátých let klasický a progresívní instrumentální rock a od svých prvních alb se soustředila na interpretaci klasické hudby (první skladba prvního alba téhož názvu jako skupina je interpretace motivu Beethovenovy Páté symfonie, kromě Chačaturiana, Manuela de Fally či Camille Saint-Saënse). Na svém druhém albu Beggar Julia's time trip (1970) na pátém místě nalezneme titul Adagio. Vychází z varhanní faktury skladby, samozřejmě ji výrazně proměňuje, např. melodii jinak rytmizuje, mění harmonii, přidává rockové varhanní sólo atd. Jinou známou podobou je ta od The Doors (1978), která ovšem jde v proměně dále a zachovává prakticky pouze jednotlivé motivy. Můžeme ji slyšet např. na soundtracku filmu Olivera Stonea z roku 1991 The Doors (The Doors: Original Soundtrack Recording). A dnes by se našly desítky dalších nahrávek, stačí se jen poohlédnout po internetu.

Skutečným autorem Adagia ovšem není Albinoni, nýbrž italský muzikolog, hudební kritik a skladatel Remo Giazotto (1910-1998), autor soupisu Albinoniho díla. Giazotto studoval hru na klavír a konzervatoř v Miláně a literární vědu a filozofii na univerzitě v Janově. Od roku 1932 byl kritikem v časopise Rivista musicale italiana, po válce jej dokonce několik let vydával. V letech 1949 až 1977 pracoval ve veřejnoprávním  rozhlase  RAI, zprvu jako vedoucí programů komorní hudby, od roku 1966 jako vedoucí mezinárodních programů. Jako hudební historik působil na univerzitě ve Florenci. Kromě několika knih o hudebních dějinách Janova napsal řadu romantizujících biografií skladatelů jako Tomaso Albioni, Alessandro Stradella, Antonio Vivaldi či Giovanni Battista Viotti.

Adagio g moll pro varhany a smyčce přineslo Giazottovi popularitu. Vydal jej v roce 1958 v nakladatelství Ricordi pod názvem remo giazotto: adagio in sol minore per archi e organo su due spunti tematici e su un basso numerato di tomaso albinoni (malé písmo v originále), měl přitom k dispozici několik fragmentů z triosonáty barokního skladatele, pod jehož jménem skladbu uveřejnil. Pravost útržků rukopisu, totiž triosonáty bez opusového čísla, u nichž se jednalo o tištěný číslovaný bas a šest taktů ručně psaného partu pro první housle, nicméně nemohla být dodnes prokázána. Ačkoli Giazotto tvrdil, že originály poslal do Státní knihovny v Drážďanech (Staatsbibliothek Dresden), instituce přejmenovaná později jako Saská zemská knihovna (Sächsische Landesbibliothek) ve svém vyjádření říká, že „údajný fragment dnes proslaveného Adagia, připisovaný Albinonimu se v našich hudebních sbírkách nenachází a také nikdy nenacházel.“ Od a do zet je tedy výmyslem Giazottovým. Také hudební analýzou je možné dospět k tomu, že skladbu nemohl napsat barokní skladatel. Na německé Wikipedii je podrobnější popis, který nebudu opakovat, spokojím se s konstatováním, že Agagio se podstatně liší od jiných, skutečných Albinoniho děl.

V roce 1992 se Giazotto znovu vyjádřil k tématu, které zajímalo i veřejnost vzhledem k autorským právům na skladbu. V dopise hudebnímu publicistovi Pierovi Buscarolimu uvedl – na rozdíl od předmluvy k vydání díla z roku 1958 – že měl k dispozici jeden útržek, na němž byly čtyři takty melodie a číslovaný bas. Aby se rozptýlil, rozvedl tento fragment na melodii způsobem, jakým to dělal v době studia u svého učitele skladby Paribeniho. V Giazottově pozůstalosti se našla fotokopie fotografie ručně psaného listu, který tomuto popisu odpovídá. Obsahuje skutečně číslovaný bas a asi šest taktů melodie houslí Adagia, pochází ale z novější doby, jak o tom svědčí razítko z drážďanské knihovny. Ale ani to nedokazuje, zda zde list skutečně byl v inventáři či byl pouze fotografován, a stejně tak, zda existoval alespoň popud z pera barokního skladatele.

Adagio in G není ovšem jedinou skladbou, u níž máme pochybnosti. Z bohatého Albinoniho skladatelského díla, které obsahuje na desítky jevištních děl, přičemž z mnohých jsou zachována např. jen libreta, intermezza či jednotlivé árie, kantát, instrumentálních děl, např. komorních skladeb či koncertních sbírek ve větším obsazení, houslových sonát atd., je minimálně 26 děl sporných na základě stylistických kritérií, přestože v jednom či více pramenech jsou připsány skladateli.

Zdroje
https://de.wikipedia.org/wiki/Tomaso_Albinoni
https://de.wikipedia.org/wiki/Adagio_g-Moll
https://de.wikipedia.org/wiki/Remo_Giazotto

Možné nahrávky
Karajan, Berlínští filharmonici
https://www.youtube.com/watch?v=zuh3WyfVL2M
Copernicus Chamber Orchestra
https://www.youtube.com/watch?v=_eLU5W1vc8Y

Ekseption (1970)
https://www.youtube.com/watch?v=YSexKq9DhJo
The Doors (1978)

II
Druhým příkladem sporného autorství je Dětská symfonie, kterou možná znají ti, kdo chodili do nějaké hudební školy, která měla malý komorní orchestr. Třívětá symfonie G dur (alespoň v praxi takto hraná, původně dílo mělo dokonce sem vět), v anglických materiálech uváděná jako Toy Symphony vzhledem k použití dětských hudebních nástrojů, jako je „kukačka“, „slavík“, bubínek, trumpetka či řehtačka, docela podobná té, kterou používáme o Velikonocích. Jiné označení je Cassatio ex G. Autorství této skladby je opravdu problematické. Sám se pamatuji na svá žákovská léta ještě v hudební škole, kdy bylo toto půvabné dílko přisuzováno Josephu Haydnovi, prvnímu z trojice vídeňských klasicistů. Tak to také uvádí například anglická stránka Wikipedie, s tím, že pozdější bádání určuje jako autora Leopolda Mozarta, otce slavného Amadea. Opírá se o to, že tři věty skladby kopíroval Leopold Mozart v roce 1759. Hovoří se o tom, že existuje ještě jiné dílo, rovněž přisuzované Leopoldu Mozartovi, které má podobný charakter, tedy například že v něm mají svůj part rolničky. Titul Berchtoldsgaden-Musik, s nímž se rovněž setkáváme (tj. Berchtensgadenská hudba), se váže na výrobu řemeslně vyráběných dětských hraček v tomto kraji, které byly v krosnách v 15. – 19. století roznášeny a prodávány (Berchtesgadener War), stejně jako vánoční dřevěné ozdoby, figurky do jesliček krabičky na šperky. Proto se také uvádí, že Dětská symfonie je oblíbená o Vánocích – kromě toho, že se opravdu hrála například u Esterházyů. Symfonie nebyla publikována před rokem 1820, poté bylo bez dalších vysvětlení uvedeno Haydnovo jméno, k němu pak směřovaly i další okolnosti. V onom prvním vydání z roku 1813 u Musikverlag Hofmeister (zal. v Lipsku 1807) se nacházely právě ony tři věty (3. – Allegro, 4. – Menuetto, 7. – Finale (Presto)) a byl poprvé použit právě název Kindersinfonie.
Stejně ale není nic jisté. Další jména uváděná jako autoři skladby jsou Johann Reinprechter, žák Leopolda Mozarta, bratr Josepha Haydna Michael Haydn, či nejnověji Edmund Angerer, benediktinský páter a církevní hudebník. I tato hypotéza je ovšem sporná. Vzhledem k tomu, že tento příspěvek není vědecká práce a nedělám si v žádném případě nějaké nároky na to vnést do věci jakýmkoli způsobem jasno, mi připadá docela zajímavé řešení, které jsem viděl na pultech hráčů Virtuosi Pragenses Orchestra, kde měli noty vydané u Breitkopf & Hartl Leizpig označené jako Kinder-Simphonie mit Joseph Haydns Name überliefert (Dětská symfonie doložená tradicí jménem Josepha Haydna).

Zdroje
https://de.wikipedia.org/wiki/Kindersinfonie
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/hudebni-pohadky-detem/

Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=72DMLagfx5I
méně známá podoba
https://www.youtube.com/watch?v=__VKW7KLhp8
a ještě jednou klasická podoba s Karajanem
https://www.youtube.com/watch?v=fo6sPExuThY

III
Třetí příklad jsou skladby francouzského hudebníka a skladatele Henri Casadesuse (1879–1947), pocházejícího z široké hudební rodiny (tuším jsem o něm na těchto stránkách už psal, viz odkaz dole), nejznámější Koncert pro violu D dur, vydaný v roce 1911 s označením Carla Philippa Emmanuela Bacha (1714–1788), tzv. Berlínského nebo Hamburského Bacha, nejznámějšího ze synů Johanna Sebastiana Bacha, jako autora. Kontext osobnosti skutečného autora, který vedl k možnosti něco takového učinit, je zřejmý. Henri Casadesus vystudoval violu na Pařížské konzervatoři, a především v roce 1901 založil Société des Instruments Anciens (Společnost pro historické nástroje), v němž hrálo ještě několik hudebníků z Casadesusovy rodiny. „Znovuobjevené“ skladby z 18. století byl šikovný marketingový tah – skladba známého skladatele pochopitelně zaujala více než skladba současného běžného hudebníka. Violový koncert byl dokonce pod jménem C. Ph. E. Bacha proveden pod řadou dirigentů jako Darius Milhaud či Serge Alexandrovich Koussevitzky, hudební ředitel Bostonského symfonického orchestru, a natočen pod taktovkou Felixe Prohasky, dirigenta Vídeňské a Frakfurtské opery, ceněného pro nahrávky právě takových autorů, jako je J. S. Bach, W. A. Mozart, F. Schubert či Gustav Mahler, a Eugene Ormandyho, původem maďarského houslisty a dirigenta, který proslul především u Filadelfského orchestru (Philadelphia Orchestra).

Takových skladeb ovšem bylo více, na těchto falzech se podílel vedle Henriho ještě jeho bratr Marius. Bylo to především tzv. „Adélaïde Concerto", připisované Wolfgangu Amadeu Mozartovi, tedy koncert pro housle. K dalším skladbám, které složil Henri Casadesus pod jinými jmény, patří dva další violové koncerty, jeden ve stylu Georga Friedricha Händela (h moll) a druhý ve stylu Johanna Christiana Bacha. Dodnes představují tyto skladby pozoruhodnou kapitolu v dějinách hudby, stejně jako v českém prostředí jsou skladby napsané v barokním duchu, jejichž autorem je František Xaver Thuri. Ten je ovšem píše pod svým vlastním jménem.

Zdroje
https://de.wikipedia.org/wiki/Henri_Casadesus
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/rodina-casadesusova/

Muzika
C. Ph. E. Bach / Henri Casadesus / Vídeňští filharmonici (ale není dobře převeden na YouTube, jiný jsem nenašel)
https://www.youtube.com/watch?v=8V_8kwMqecw

J. C. Bach / Henri Casadesus
https://www.youtube.com/watch?v=PG_zvtibU2Q