Úvodní stránka | Tomáš Durdík, Viktor Sušický / Zříceniny hradů, tvrzí a zámků / Východní Čechy

Tomáš Durdík, Viktor Sušický / Zříceniny hradů, tvrzí a zámků / Východní Čechy

29.07.2020 15:11

Další z hromádky knih, kterými jsem si chtěl rozšířit, jak jsem u jiné z nich poznamenal, předpolí v tématice architektury určité doby a oblasti poté, co jsem četl publikace Petra Uličného a Lucie Rychnové o valdštejnské a šlikovské architektuře (v prvním případě nejen) Jičínska, byla kniha kvartového formátu s názvem Zříceniny hradů, tvrzí a zámků kraje, jenž je mým domovem, tedy ve východních Čechách. Svým způsobem to bylo obdobné téma, jako je kniha Jana Úlovce Zaniklé hrady, zámky a tvrze Čech, Praha 2000, kde je ovšem pojednáno téma v širším významu v několikerém významu, totiž jednak pokrývá celou oblast Čech, jednak je výraznější centrum knihy v objektech, které zanikly v posledních desetiletích, zatímco v tomto případě jsou to zříceniny v tom smyslu, tak jak je běžně známe, totiž jako objekty většinou romantického zájmu veřejnosti.

Publikace, v níž je abecedně zachyceno zhruba padesát zřícenin východních Čech, jejichž mapku nalezne čtenář na předním (a opakovaně i na zadním přídeští knihy, z níž si člověk uvědomí, jaké množství takových objektů se nalézá vlastně na velmi malé zeměpisné ploše (odhaduju nějakých sedmdesát kilometrů západo-východně a sto na severojižní ose) a – v mém případě – jak vlastně svůj kraj „nezná“ (v nejbližším okolí dostupné v rámci pěšího výletu jsou tři, budu rád, když dám dohromady deset dalších, které jsem kdy navštívil, jsou ale i takové, u nichž jsem nikdy neslyšel ani jejich jména; pravda, nejsem takový ten „klasický“ turista, který přinejmenším polovinu léta výletuje z jednoho místa na druhé).

Poučení z knihy ovšem mám v řadě dalších ohledů. Jednak jsem si uvědomil, do jaké míry je každý z objektů předmětem výrazných změn stavebního vývoje, tzn. že to není tak, že by někdo hrad v jistou dobu postavil a v jinou dobu byl z bezpečnostních důvodů zbourán, pobourán či z důvodů nějakých historických okolností opuštěn, ale že tu máme celou řadu historických vrstev, které jsou samozřejmě v onom celkovém časovém rozpětí takřka tisíce let různé, někdy docházelo k mohutným přestavbám, jindy se dlouho nedělo nic, pokaždé to je jiná doba, došlo k jinému průběhu využití atd.. Překvapilo mě, jak v některých případech některé hrady měnily často majitele. A co je jedním z dominantních poznání, že – opakuje se to v mnohých případech v prostoru celé knihy – o některých stavbách toho víme málo či dokonce pramálo, dokonce v jednom případě padají úvahy o identitě objektu vůbec. „Poznání mladších vývojových fází hradu je stále mimořádně zlomkovité,“ píše se o Landšperku, nacházejícím se nad stejnojmennou obcí v okrese Ústí nad Orlicí. Jindy se hovoří o tom (může to souviset s předchozím), že památka není doceněná. „Frymburk představuje mimořádně zajímavou a kvalitní, ale stále plně nedoceněnou památku, jejíž další poznávání jistě může přinést nejedno překvapení.“

Tím, že vymezení tématu není příliš rozsáhlé, je umožněno především naplnit obsah bohatou vizuální složkou, u jednoho hradu může být i deset barevných fotografií (v Úvodu jsou podtrženy fotografie Viktora Sušického), u některých jsou terénní náčrty či hmotové rekonstrukce, vedle vlastního textu, který končí na straně 183, je poměrně podrobné shrnutí v angličtině takřka v rozsahu čtyřiceti stran, velmi podrobný je přehled literatury, „tvořený novější a základní literaturou k východočeským zříceninám“, takže vedle A. Sedláčka či E. Pocheho, množství článků T. Durdíka, J. Friče, J. Herouta, V. Kratochvíla, F. nebo J. Musila, J. Teplého, J. Úlovce či M. Vorla je tu osm stran dalších údajů.

Ještě před Obsahem, Úvodem a jednotlivými popisy článků najdeme krátký odstavec, podepsaný Viktorem Sušickým, jenž není jen fotograf, ale i nakladatel, se snímkem Prof. PhDr. Tomáše Durdíka, DrSc., komentující skutečnost, že tato kniha byla poslední Durdíkovou prací, z nichž od roku 2000 po Sušického oslovení vyšla první z řady publikací jeho nakladatelství. Durdík byl pro Sušického, jak říká, inspirací již od klukovských let. V Úvodu pak autoři seznamují také s důvody, proč takového knihy vlastně vydávat. Jedním z nich je zachytit aktuální skutečnost objektů, které, jakkoli se to možná nezdá, se „mnohdy velmi rychle mění a některé nám doslova mizejí před očima“, další je poukaz na to, že to, jak s objekty, které jsou součástí našeho kulturního dědictví, zachází, „více než názorně ilustrují stále malou míru pochopení a poučenosti“. Mnohdy jsou výsledky nekompetentnosti při zásazích fatální, a také představy nejširší veřejnosti, že by měly sloužit jejímu „volnočasovému vyžití“, nejsou ku prospěchu věci. Na druhé straně je u každého jednotlivého textu v závěru uvedena dostupnost objektu (místo, turistické značení, volný či placený vstup v různých ročních obdobích a přístup).

Činím si alespoň stručné poznámky k výběru zřícenin hradů, tvrzí a zámků, který je dán ovšem mým především subjektivním zájmem (tzn. byl jsem tam, nachází se v blízkém okolí, slyšel nebo četl jsem o něm/ní nebo mi připadá něčím mimořádně zajímavý/á, a tuto perspektivu v textu přiznávám). Tento přístup je čtenářský, smysl záznamu je vlastně potvrdit paměti četbu knihy, zachytit některá místa textu, vzhledem k tomu, že dnes je objem dostupných informací na internetu dostatečný, nemá smysl dělat podrobné výpisky, zatímco odborné hodnocení vlastního obsahu knihy si pochopitelně nemohu jakkoli nárokovat. Přitom bych rád zachoval jejich alespoň stručnou kompaktnost, aby text přece jen představoval určitou sdělnou hodnotu.

První zříceninou je skoro na začátku knihy je někdejší hrad Brada (někdejším rozhodnutím Lomnických být při novém tvoření krajů být v kraji Libereckém jsou z mapy, a tedy i z této knihy „odříznuty“ i dvě zříceniny, na které se – na rozdíl od Veliše, kde to platí doslovně, jen obrazně řečeno – dívám z okna, totiž Bradlece a Kumburku na severu Jičínské kotliny), jenž je pro mě dostupný coby krátký odpolední výlet (když v tamější sportovní ubytovně kdysi pobývala skupina německých přátel, nebyl problém v noci seběhnout domů a druhý den se na místo vrátit). Proto jsem toto místo v těchto poznámkách předsunul abecedně dřívějšímu Adršpachu. Z někdejšího hradu žel je dnes žel prakticky zachováno několik fragmentů parkánové hradby a „místo“ s úžasným výhledem na Tábor a hradbu dalších hor na severu, prostor dlouhou dobu zcela neudržovaný a zarostlý byl iniciativou místních obyvatel a jičínských sportovců uveden do stavu, kdy je možné vystoupit až nahoru ke kříži, viditelnému dobře například cestou z Jičína do Turnova. Ten je součástí Kalvárie, která byla vytvořena v roce 1891 z iniciativy hraběte Ervína Schlicka na upomínku výročí bitvy u Jičína, na místě dělostřeleckého postavení rakouské armády (Schlickům patří také Prachovské skály, jich může výletník dosáhnout cestou z Brady po hřebeni Přivýšiny). Hrad z 13. stol. postupně v majetku krále Václava II., pánů z Vartemberků, Markvarta z Labouně a další, původně poměrně rozsáhlá stavba, konkurující v krajině hradu Veliš, doznalo poslední ránu založením pískovcového lomu (dnes již rovněž neužívaného), jehož činností byly zlikvidovány poslední zbytky historických souvislostí.

Adršpach je pojem, podobně jako zmíněné Prachovské skály představuje ikonu českých pískovcových skalních měst s rovněž pozoruhodnou kulturní historií, k níž patří i zřícenina rozsáhlého hradu, která se ovšem nalézá stranou areálu Adršpašských skal, častěji navštěvovaných než tato zřícenina či Křížový vrch v lese na protější straně od silnice. O počátcích hradu se mnoho neví, mohl ho zbudovat Jan Lucemburský, první písemnou zmínku nalezneme v Maiestas Carolina Karla IV., později centrum panství Hynka z Náchoda, dobyli jej husité. Slezané jej v roce 1447 vykoupili a coby pro ně nebezpečné místo, spojené se škodami z dřívějších potyček, jej nechalizbořit. Původně dvě výrazná jádra, dnes řada stavebních fragmentů a zajímavých detailů, turisticky zpřístupněno (žebříky). Volný vstup, cesta po asfaltce a po žluté značce lesem půl kilometru ke zřícenině.

Brandýs nad Orlicí (Brandýs, podobně jako v jiných případech, např. nad Labem, je „místo u vody“) byl rozsáhlý hrad ze 13. stol., dnes na okraji stejnojmenného města, dodnes zajímavé zbytky staleté historie, k jejichž majitelům patřili Šternberkové, Vilém z Pernštejna, Bohuš Kostka z Postupic, který předtím pobořený hrad opravil, Žerotínové, Maria Zárubová z Hustířan či Trauttmansdorffové a další. Lokalita volně přístupná a dostupná nedaleko od zámku (postaveného Kostkou) po modré značce. Nákres ukazuje, o jak mohutné sídlo se jednalo.

Nevelký hrad Břecštejn v okrese Trutnov, přístupný z Mladých Buků k osadě Hrádeček, zřejmě i zajímavý coby téma malého výletu, mě spíš zaujal skutečností, že objekt má několik jmen. Druhá část „-štejn“ (z německého Stein, označující kámen, a tedy i hrad) zůstává ve všech případech – vedle Břecštejna Bruštejn, Silberštejn (tedy Stříbrný hrad).

Frymburk, v okrese Náchod (jméno z německého Frieden, mír, a Burg, hrad, najdeme i u názvů obcí v již. Čechách, v okr. Č. Krumlov a Klatovy), tedy v tomtéž kraji jako třeba (předchozí) Červená Hora, dnes v soukromém majetku a přístupný na požádání v býv. hájovně na předhradí, dostupný z Nového Hrádku (z Nového Města nad Metují), je „nepochybně“ hrad „dosti výjimečný“, díky věži, stavbě „úctyhodných dimenzí i nepravidelnosti půdorysu“, a coby okrouhlou největší ve své době u nás. Z hlediska typového je to aplikace „v prvé polovině 14. století oblíbeného a prestižního blokového typu hradu“, v jiných případech byl donjon čtverhranný. Hrad založen v první po. 14. století, majitelé mj. páni z Dubé, páni z Lipé, páni z Opočna, Trčkové z Lípy o něj příliš nejevili zájem, v 16. stol. již nebyl obydlen. Dvojdílný hrad na konci výrazné ostrožny.

Choustníkovo Hradiště (Heřmanův Choustník nedaleko Kuksu souvisí právě i s jeho vývojem. Slýchal jsem o něm kdysi dávno z úst Jiřího Kašeho, jenž napsal o F. A. Šporkovi, tvůrci areálu Kuksu, knihu, nikdy jsem tam ale nebyl. Jména: Půta z Turgova, Krušinové z Lichtemburka, Heřman z Choustníka, s budováním Kuksu zájem o Choustníkovo Hradiště poklesl, 1705 přestavěn na kláštercelestýnek, další přestavba, v pol. 17. stol. rychlý zánik. Přístup neznačen.

Chřenovice. O hradu v okr. Havlíčkův Brod (Středním Posázaví) s přístupem ze stejnojmenné obce vzdálené 4 km od Ledče nad Sázavou s dobrou dostupností s pomocí tur. značek jsem nikdy ani neslyšel, líbí se mi nicméně na fotografii zobrazený zachovaný bergfrit s parkánem, připomínající mi jizerskohorské a krkonošské horské rozhledny. Podobně jako v jiných případech se čeká na bližší prozkoumání „zajímavé ukázky šlechtického hradu bergfritové dispozice“, stavěné „v době okolo a po polovině 15. století“. Několik možností, jak se tam dostat.

Košumberk, „nepřehlédnutelná zřícenina“ na návrší u městečka Luže na Chrudimsku, jméno je známé jako místo Hamzovy léčebny, kde probíhají rehabilitace mj. při nemocích pohybového ústrojí, po úrazech aj.. Zřícenina gotického hradu z roku kolem 1300 zdaleka viditelná, patřila Slavatům z Chlumu a Košumberka, v roce 1573 hrad vyhořel. Nový renesanční zámek se stal majetkem jezuitů, kteří zde nechali postavit i kostel. Koncem 18. století hrad pustý, teprve ve 20. letech 20. století podnikány kroky pro záchranu, od 1926 patří Thurn-Taxisům, v budově purkrabství zřízeno hradní muzeum. Hrad je přístupný pouze v sezóně, vstup zpoplatněn.

Kunětická Hora je nepřehlédnutelná pro každého, kdo jede rovinatou krajinou od Hradce Králové k Pardubicům, kde se – jako jediná vyvýšenina (kromě komínů opatovické elektrárny, ale to není přírodní útvar) vypíná (ještě výrazněji než Bezděz, kde to přece jen není úplná rovina) vrch Kunětické hory s rozsáhlým objektem, který ani zdálky jako zřícenina nevypadá už vzhledem k tomu, že budovy mají střechu (to je výsledkem oprav, o kterých se hovořilo už v 19. století a kterých se objekt dočkal ve 20. letech minulého století, dokonce s účastí Dušana Jurkoviče) . A kromě toho máte, když procházíte areálem, pocit jeho rozprostraněnosti s jednotlivými branami, budovami atd.. Na místě osídleném již v pravěku vznikl na přelomu 13. a 14. století, bohatou historii nebudu vypisovat (bohaté informace o bohaté historii, k nimž patří švédské pustošení i lámání kamene na svahu kopce v 19. století, jsou dostupné třeba i na Wikipedii), snad uvedu jen zmínku o tom, že původně skromný hrad z doby husitské se za Pernštejnů proměnil v monumentální komplex za pánů z Pernštejna (jeho spojení s Pardubicemi a pozdější úsilí pardubického Muzejního spolku je tedy pochopitelné). Zajímavé jsou výsledky archeologického průzkumu, který doložil, že hrad sloužil jako zimoviště husitských polních vojsk. Hmotová rekonstrukce podoby hradu po pernštejnské přestavbě vedle řady fotografií ukazuje, o jak úžasnou stavbu se muselo jednat, některé části, jako štíhlá čtverhranná věž na jihozápadní straně, dnes zanikly.

Rovněž zdaleka viditelné jsou zříceniny hradu Lanšperka po levé straně údolí Tiché Orlice, je to nicméně dojem dost zvláštní, protože masívní hradba, tvořící vizuálně mohutnou horizontálu, ale charakteristická hradební věž nikde (a nikdy ani, jak je zřejmé z hmotové rekonstrukce hradu, nebyla). U brány je dnes novodobá rozhledna, je tu řada zajímavých detailů, stejně jako v jiných případech se jedná o „doposud ne plně doceněný hrad“, který „představuje krásnou ukázku menšího královského hradu“. Jméno, zkrácené z původního Landšperku (tj. „zemský hrad“), majitelé mj. Záviš z Falkenštejna, darem cisterciácký klášter na Zbraslavi, staletí v církevním vlastnictví, pak mj. Pernštejnové, Lichtenštejnové, dnes majetek obce Dolní Dobrouč.

Lichnice (v dětství jsem si pletl Lichnice, Lipnice, Litice, jméno J. Haška mi v tom začalo dělat pořádek), též Lichtemburk, název by mi napovídal, že se jedná o vymýcené místo, světlinu (die Lichte), tedy hrad na vymýceným místě, etymologii ovšem nemám doloženou (á, tady se dočítám na Wikipedii, kopec se jmenoval Světlík, dále je ta etymologie ovšem chybná, určitě se nejedná o „světlo“ ve smyslu sluneční světlo nebo podobně), hrad v Železných horách, 15 km od Čáslavi. Text hovoří o nešťastných, v dobré víře prováděných úkonech na stavbě od počátku 18. století opuštěné, přitom se jednalo o významný objekt v majetku králů J. Lucemburského, Karla IV., či součást věna českých královen, za Trčků znamenal hrad rozvoj, naopak zbořen dle rozkazu císaře Ferdinanda III., poté úpadek. Wikipedie upozorňuje na turistické zajímavosti v okolí, Žižkův dub, vyhlídku Dívčí kámen, Lovětínskou rokli.

Lipnice „patří k našim nejznámějším a nejpůsobivějším hradním zříceninám“, stavba nad městečkem Lipnice nad Sázavou, dnes spojená hlavně se jménem Jaroslava Haška, jehož potomek čepuje (čepoval v době, kdy jsem hrad navštívil) pivo v hospodě pod hradem, je poměrně kompaktní stavba, mohutná věž Samson či dochovaný skelet Kapitulního domu s donjonem je opravdu působivá. Hovoří se o výrazné pozdně gotické přestavbě, jejíž součástí právě Kapitulní dům je, o nedostatečném poznání původního hradu Raimunda z Lichtemburka a velkoleposti podoby hradu Jindřicha z Lipé, který „patřil mezi špičkové, nejreprezentativnější a nejnáročnější šlechtické hrady své doby“. Zajímavý je výskyt jména Lipnice, zřetelný na mapě stránky Wikipedie, nacházející se v počtu sedmi na různých místech Čech mnohdy jako část různých obcí.

A do třetice tedy Litice nad Orlicí, hrad ze 13. století, kdysi pozoruhodná stavba (dle pohledu na hmotovou rekonstrukci), v majetku pánů z Lichtemburku, pak z Kunštátů, později hrad ztratil význam v souvislosti s přesunem pozornosti na nedaleký Potštejn. Jako o „velmi pevném hradu“ o něm hovoří ještě B. Balbín, v 80. letech min. století archeologický průzkum, 1992 znovu zpřístupnění hradu, v sezónách 2015 a 2016 uzavřen vzhledem ke zřícení části zdi severního paláce. Prohlídka se vstupným v sezóně, od parkoviště v obci 500 m.

Nové Hrady je název, který platí pro několik obcí v Čechách. Lokalita, o kterou se jedná, se nachází ve východních Čechách a dnes je spojená především s rokokovým zámkem (České Versailles), úspěšně zprivatizovaným, kde se v poslední době konají i koncerty nedaleké Smetanovy Litomyšle, turisticky známé jsou i Toulovcovy maštale. Najít Boží dům, což je druhý název pro zříceninu nacházející se na kopci nad obcí (vede k němu Křížová cesta) na Wikipedii bylo trochu komplikované vzhledem k informaci v knize, že lokalita se nachází v okrese Chrudim, zatímco v jiných zdrojích se uvádí v okrese Ústí nad Orlicí – na Wikipedii je to ale nakonec vysvětleno: změna hranic okresů proběhla 31. 12. 2006 / 1. 1. 2007 (zřejmé je to, podíváme-li se na mapu, obec se nachází na nejjižnějším místě dnešního okresu Ústí nad Orlicí. Z někdejšího hradu, postaveném v letech 1450–1460 Zdeňkem Kostkou z Postupic, zůstalo dnes jen pár nepatrných fragmentů, přestože byl obýván až do roku 1750 – výstavba nového zámku se pochopitelně podepsala, starý objekt sloužil jako zdroj stavebního materiálu. Jméno Nový Hrad je dochováno až v roce 1495, zhruba pět kilometrů severně na podobném kopci ve Vraclavi byli v roce 1108 vyvražděni knížetem Svatoplukem Vršovci. Odbočil jsem jen trochu, zmíním ještě skutečnost, že název Nový Hrad se nachází ve východních Čechách ještě jeden, nedaleko Deštného v Orlických horách v prudkém svahu nad polorozpadlou hájovnou Klečkov u řeky Bělé – jím se ale zabývat nebudu, dochovanost objektu je podobná té předchozí, čili „pár kamenů“.

O něco lepší je to u hradu Oheb v Železných horách, přesněji nad řekou Chrudimkou nedaleko hráze Sečské přehrady. Ze silnice je to po značené turistické stezce pár set metrů do svahu, je to romantické místo, přestože z hradu není mnoho zachováno, protože je odtud hezký pohled na přehradu. Jako student jsem se sem od chaty svého dědy sochaře dopravoval loďkou, kterou jsem nechal uvázanou dole pod hradem. Ten byl postaven v době vlády Václava IV., za Trčků z Lípy byl přestavěn, v roce 1499 ale už byl opuštěný. V knize jsou jednotlivé dochované fragmenty pěkně zdokumentovány. Poruším nyní (po druhé) abecední řazení, o pár set metrů dále, na skále, která je proražena tunelem silnice, z níž jsme se dostali na Oheb, se nacházejí zbytky hradu Vildštejn, postaveného na konci 13. století. Fotograficky podrobněji zdokumentovaný hrad je v textu označen jako „neprávem málo známý hrad“, který je „pěknou a zajímavou ukázkou menšího šlechtického hradu“ – ovšem, jestliže si jej představíme v rekonstrukci, protože samotná věž, nacházející se v prostoru budované silnice (tunelu) a přehrady, byla ve 40. letech min. století z bezpečnostních důvodů stržena. Poznamenejme už jen, že názvů Vildštejn je více, nejznámější je nejspíš původně románský hrad v obci Skalná (ta se jmenovala Wildstein či česky Vildštejn do roku 1950) s pohnutou historií; hrad je nicméně rekonstruován soukromou osobou a od roku 2001 přístupný veřejnosti. Důležité je především, že tento Vildštejn nepropadá zkáze.

Číst si o hradu Pařez je pro mě zajímavé, protože ho mám za humny, býval součást výletů s dětmi z Prachovských skal, na jejich okraji u silnice přes Pařezskou Lhotu, podle někdejšího objektu postaveném na osamělé skále na konci 14. století nazvané. Přístup nahoru, kde se nalézají zbytky zdí, je štěrbinou mezi dvěma skalami. Samozřejmě jsou tu dnes především zbytky místností vytesané ve skále, teprve nákres hmotové rekonstrukce ukazuje, přestože se jednalo o malý hrad, jeho někdejší slávu.

Pecka, pěkný, rozlehlý hrad za Novou Pakou (bráno od Jičína), je, přestože zdejší krajina už zdaleka není rovina, zdaleka viditelný, neboť se nachází na strmém kopci, podle něhož je pojmenován (a od hradu je pak pojmenována obec pod ním). Z pojednávaných zřícenin je jednou z objektů, kde tento výraz neplatí úplně, neboť jedna z jeho stavebních částí, Harantovský palác, je dochován v excelentním stavu a je předmětem prohlídek, stejně tak jako celý prostor nádvoří je místem konání celé řady kulturních akcí, jimž jsou romantické zbytky dalších částí dokonalou kulisou. Z historie je nejznámější postava renesančního vzdělance Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který přestavěl někdejší hrad na zámek, a jeho zatčení právě na tomto místě Albrechtem z Valdštejna, jemuž následovala smutná exekuce na Staroměstském náměstí, je událostí, které vstoupilo do dějin nejen tohoto kraje. Mimořádně rozsáhlá obrazová dokumentace.

Potštejn: „Členité zříceniny velkého hradu zaujímají dominantní návrší nad stejnojmenným městem nad levým břehem řeky divoké Orlice.“ Není to jen pár střepů zdiva jako v některých případech, je tu určitý kompaktní celek, takže je co prohlížet. Vystavěn 1287 původně západočeským rodem Drslaviců. Následovali Potštejnové, ve sporech s královskou mocí byl hrad dobyt Karlem IV.. Původně jej císař chtěl nechat zbořit, pak změnil názor a nechal jej obnovit jako královský hrad. V textovém komentáři hraje výraznou roli rozměrná kaple sv. Jana Nepomuckého. Další zajímavosti jsou „chaotické výkopy Jana Antonína Harbuvala-Chamaré“, který zde v letech 1747–1782 hledal poklad s „až chorobným zaujetím“, žel se na jeho stavu neblaze podepsaly i nešťastné úpravy. V sezóně se vybírá vstupné, mimo sezónu nepřístupný, přístup bezproblémový. Úvodní situační letecká (z dronu?) fotografie celého objektu na Wikipedii ukazuje z jiné strany na pojetí dokumentace v knize, která je zaměřena více na detailní záběry, zatímco záběry celku takřka postrádá.

O něco méně je zachováno možná v případě Ronova, nalézajícího se na skalním ostrohu obtékaném Losenickým potokem v okrese Česká Lípa nedaleko stejnojmenné vesnice u Přibyslavi. Vystavěli páni z Lichtemburka na poč. 14. století, pak ho držel Smil z Ronova, jeho potomci jej zvelebili, založena hradní kaple nanebevzetí Panny Marie, za husitských válek hrad dobyt husity, od pánů z Ronova jej koupil Hnce Ptáček z Pirkenštejna, posléze připojen k Polné a jako pustý „se připomíná již k roku 1538“. Jméno hradu je odvozené od erbovního znamení, zakladatelé hradu příslušeli k rodu Ronovců. Ronovec (s německým názvem Sommerburk) se ostatně jmenuje i objekt v témže kraji (Havlíčkobrodsko), zajímavý tím, že zde (od roku 1957) působil vlastivědný kroužek vedený „amatérským archeologem, muzejníkem a vlastivědcem Josefem Čapkem z Dolní Krupé“, který zde prováděl rozsáhlé výkopy s navazující konzervací odkrytých zdiv.

Rýzmburk. „Rychle mizející a zarůstající zříceniny Rýzmburku nalezneme v sousedství rumburského altánu, známého z knihy Babička od Boženy Němcové“ v Babiččině údolí. Počátky souvisejí „s majiteli sousedního hradu Červená Hora“, Albert se psal z Rýzmburku v roce 1319, v jejich majetku s určitými výkyvy zůstal až do jejich vymření, Jiří Poděbradský ho daroval Janovi Zajícovi z Házmburka, pak se majitelé rychle střídali, zvelebil ho Bernard Žehušický z Nestajova, neboť se stal centrem jeho panství. Pak měli hrad Smiřičtí, připojením k náchodskému panství posléze ztratil rezidenční funkci, a tak zatímco v roce 1600 byl ještě „dobře vystavený od kamene a zabezpečený hradbami“, jak říkají listiny (některé hrady v tu dobu byly již zpustlé), tak v roce 1629 se uvádí jako „popustlý“. Pak přišli Švédové, ti jej vypálili, později se stal zdrojem stavebního materiálu mimo jiné pro zámek v Ratibořicích. Altán byl na předhradí, dnes tedy padesát metrů od zříceniny, postaven v roce 1798.

Zatímco Rýzmburk je spojen s Babičkou a Boženou Němcovou, hrad Skály, označený rovněž jako Katzenstein či Bischofstein má rovněž literární konotace, patří totiž do prostředí zpracovaného literárně Aloisem Jiráskem. „Jiráskovy skály“ jsou zmíněny v komentáři o přístupu – „z Teplic nad Metují po silnici přes Jiráskovy skály do osady Skály nebo po silnici ze Stárkova do osady Skály, zde od rybníčku za zámkem po značce cca 200 m stoupáním ke skalní zřícenině“. Na stránkách www.region-adrspach.cz je celá lokalita uvedena pod názvem „Zámeček Bischofstein – Jiráskovy skály“ a „Hrad Skály – Jiráskovy skály“, z mapy je zřejmé, že se nachází „naproti“ Teplickým skalám, přičemž ke zřícenině hradu se dostaneme od udržovaného zámečku, nad nímž se Skály nacházejí. Mají podobný osud jako některé další objekty nacházející se na hranici, kde plnily obranné či útočné funkce, tzn. v tomto případě odkoupení a poboření hradu, tzn. „deaktivace“, jak to nazývá text publikace. Jméno Katzenstein souvisí se jménem jakéhosi Kočky, do jehož rukou se dostal po obnovení v roce 1454. Stejně jako v jiných případech si autoři posteskávají, že „přes pohlednost a romantičnost zřícenin“ hrad dlouho zůstával stranou odborného zájmu a tak nemáme stále dostatečnou úroveň poznání, abychom mohli objekt detailněji a spolehlivěji ohodnotit.

Střemen (či někdy též Střmen) je zřícenina hradu v Teplických skalách, vlastně nedaleko od předchozího komentovaného. Stavba započata ve 13. století, zaznamenán v Maiestas Carolina Karla IV., následuje řada nejistých (písemně nepodložených) informací, např. že hrad dobylo husitské vojsko vedené Matějem Salavou z Lípy, pak dobyt Slezany, „k jeho definitivnímu zániku mohlo dojít spolu s Adršpachem a dalšími okolními hrady v roce 1447. Jedná se o mimořádně malý hrad v extrémní poloze „na věžovém skalním útvaru“. „Hrad tvořily prakticky pouze dvě pískovcové, úzkou šterbinou oddělené skalní věže“. Nešlo o rezidenční, spíš „vojensky opěrný, ale především hlásný a pozorovací bod“. Předpokládá se, že souvisí „se vznikem nedalekého královského hradu Adršpachu za vlády Jana Lucemburského“. Strmost místa velice pěkně ukazuje dvojice fotografií „novodobého přístupu“, tedy schodišťové konstrukce, jednou zdola, podruhé zpět z vrcholu.

Svojšice je jeden z názvů, který můžeme přiřadit k několika obcím – v okrese Kolín, v okrese Pardubice a v okrese Příbram, ta „naše“ lokalita (fotografie nás vítá na přebalu knihy) je druhý z těchto případů a je to rovněž místo známé milovníkům folkové hudby (někdejší Svojšický slunovrat, nyní Svojšický podzim). Zřícenina tvrze se nachází nad mlýnem ve stejnojmenné obci „v lesnaté krajině na úpatí Železných hor“ (ze stránek Svojšického podzimu), z dokladů její existence máme datum 1365, kdy použil Mikeš ze Svojšic jméno lokality ve svém predikátu, následuje řada Kateřina, zvaná též Anna ze Svojšic, pak sňatek se sestrou Petra ze Svojšic do držení Jiřího Gersdorfa z Gersdorfu, tento rod vlastnil objekt do třicetileté války, za účast ve stavovském povstání konfiskace, výhodně koupil Kryštof Šimon z Thunu, připojil ke statku Choltice, tím tvrz ztratila rezidenční funkci a „rychle pustla“, již 1706 označená jako zřícenina, přesto ještě v 19. století užívána, měl tam obydlí hajný. Pak už se píší dějiny záchrany, Klub českých turistů provedl stavební úpravy 1940–1941, následovaly další, poslední 1959–1960.

Veliš, patří k těm objektům, které, jak už výše řečeno, jsou pro mě zvláštní záležitostí, jestliže si o nich čtu v knížce a prohlížím fotografie míst, které znám důvěrně z vlastní zkušenosti, tedy prožitě v různých kontextech, a které si mohu kromě toho kdykoli nepřímo aktualizovat pohledem z okna mého bytu. Kdysi mohutný královský hrad (jak je ostatně patrné ze známé rytiny z roku 1650, na níž vidíme stavbu ještě před pobořením dle císařského rozkazu) s dějinným rozměrem (po dobu sta let zde byla uchovávána basilejská kompaktáta) jsou dnes „velmi zubožené pozůstatky“ nejen vzhledem k osudům podobným jiným objektům, totiž opuštěním a zpustnutím, zdrojem stavebního materiálu, který můžeme v našem případě dodnes tušit v obydlích pod hradem, ale (a ani to není výjimka) v důsledku práce v čedičovém lomu, jehož mohutná propast se otvírá dnes tomu, kdo vystoupí na vrchol, kde se dnes nachází cihlová stavba trigonometrického bodu, a pokochá se pohledem na Jičín a osu valdštejnské komponované krajiny – lipové stromořadí – a na několik horizontů krajiny severním směrem, tedy na Tábor, Bradlec a Kumburk a poté hřebeny Krkonoš, uzavírající naši zemi v nejvyšší poloze Sněžkou. Nejspíš i vzhledem k někdejšímu významu hradu nalezneme spoustu informací na portálech Hrady.cz či Interregion.cz aj.

Text v knize prochází, stejně jako v jiných případech, historii, tj. velkorysé založení hradu jako „součást velkého zakladatelského záměru Václava II.“, písemné prameny uvádějí hrad k roku 1316, král Jan Lucemburský jej zastavil Půtovi z Frýdlantu, pak tu byli Vartemberkové, Hašek z aldštejna, Jiří z Kunštátu a z Poděbrad, Mikuláš starší Trčka z Lípy, Trčkové dále staví a přestavují, hrad koupil Matyáš z Thurnu, a po porážce stavovského povstání jej získal jako konfiskát Albrecht z Valdštejna, ten daroval hrad františkánům, „k zamýšlené přestavbě na klášter již nedošlo“, po Valdštejnově smrti ho koupil Jindřich Šlik atd., po zmíněném poboření kámen ze zřícenin „posloužil jako stavební materiál pro stavby v okolí“, m. jezuitského zámku v Milíčevsi, od roku 1879 se rozvinula těžba kamene. Následuje podrobný stavební popis, nejstarší fáze je srovnávána s jinými hrady na osamělých návrších, autor uvádí Klapý (Házmburk) či východočeskou Kunětickou Horu.

Vízmburk je uveden poznámkou o rozsáhlém archeologickém výzkumu, dokumentovaném i úvodní fotografií. Je spjat po velkou část doby jeho obývání s pány z Dubé poté, co pět bratrů tohoto rodu hrad vyměnilo za Pardubice a po předchozích několika změnách vlastníků. Na hmotové rekonstrukci stavby založené ve třetí čtvrtině 13. století je patrná velká věž (mohutný okrouhlý bergfrit), stržená v rámci boření hradu v roce 1447 z bezpečnostních důvodů, coby nebezpečí na česko-slezsko-hornolužické hranici a v průběhu dalších staletí prakticky zcela zanikl. „Postupně se změnil v pahorek bez stop zdiva na povrchu.“ Dnešní části zdiva byla odkryta teprve archeologickým výzkumem v letech 1972–1973. Samotný objekt je nepřístupný.

Jméno Žampach nalezneme v Čechách několikačetně a v různých souvislostech, jak prozrazuje Wikipedie, která hovoří obci, hradu a zámku v okrese Ústí nad Orlicí, ale také o osadě Žampach, rozdělené mezi dvě sousední obce v okrese Praha-Západ, v tomto kontextu pak o Žampašském mostu, nejvyšším kamenném viaduktu v Česku u osady Žampach u Jílového u Prahy, ale ještě i o samotě v obci Ktová v okrese Semily (na silnici z Jičína do Turnova). Samotný hrad se nachází na stejnojmenném kopci v obci Žampach, kde se nachází i zámek (využitý dnes jako sociální ústav) šest kilometrů od města Žamberk. Na první pohled neprůhledné jméno skrývá německou složeninu „Sand“ – písek a „Bach“ – potok (jako třeba Weissbach, Bílý Potok v Jeseníku n. v Jizerských horách, nebo shora uvedený Adršpach). Místo zajímavého rozhledu, zajímavé historie, kdy např. hrad dobyt Karlem IV., jenž tak ukončil nezákoní působení loupežného rytíře Jana Pancíře se Smojna. Pak jej vlastnili Zampachové z Potštejna, pravděpodobně ho nechali přestavět, od pol. 16. století pro nezájem začal pustnout a s jeho krásou skoncovalo drancování Švédy za třicetileté války.

Žumberk, „malebné zříceniny“ – začíná text, charakterizující objekt, z něhož dnes zůstalo pár mohutných střepů s okny z paláce či parkánové hradby. K majitelům patřili Vaněk ze Žumberka a Boskovic, hrad pak „prošel rukama několika dalších majitelů“, zaujme jméno Václava Záruby z Hustířan, který jej nechal pravděpodobně renesančně přestavět. Patří k těm stavbám, které byly využívány ještě v 18. století, z té doby pocházejí „nejmladší barokní úpravy paláce“. Zřícenina se nachází v severozápadní části stejnojmenné obce, vstup je volný.

Seznam všech zřícenin uvedených v knize: Adršpach, Brada, Brandýs nad Orlicí, Břecštejn, Červená Hora, Dobřany, Dřel, Frymburk, Hrádek u Podmok, Hradníky, Choustníkovo Hradiště, Chřenovice, Koldovka, Komárka, Kostelec u Heřmanova Městce,Košumberk, Kunětická Hora, Lanšperk, Lichnice, Lipnice, Litice nad Orlicí, Melechov, Nové Hrady, Hový Hrad, Oheb, Pařez, Pecka, Pěčín, Potštejn, Pustohrad, Rabštejnek, Ronov, Ronovec, Rýzmburk, Skály, Skuhrov, Sokolov, Starý Rokytník, Strádov, Střemen, Svojšice, Velešov, Veliš, Vildštejn, Vízmburk, Vlčinec, Výrov, Žampach, Žumberk

Tomáš Durdík, Viktor Sušický, Zříceniny hradů, tvrzí a zámků, Východní Čechy, Praha 2012

Štítky:

knížky

Zpět

j a n k. č e l i š

Tomáš Durdík, Viktor Sušický / Zříceniny hradů, tvrzí a zámků / Východní Čechy

Štítky:

Menu

Vyhledávání

Kontakt