Thomas Mann / Josef a bratří jeho / III

Thomas Mann / Josef a bratří jeho
III

Následuje Trojí rozhovor, jak to nazývá titul podkapitoly, poté, co spisovatel zopakoval slova o neblahém talentu „strážce oděvů“ Dúdua, jenž dokonale pochopil situaci a motivaci Mút k odstranění „Osarsífa sobě s očí“, „odhalil to silou svého slunečního daru, jímž bylo jeho trpasličí tělo poctěno“, takže „mohl skutečně v tomto oboru platiti za důmyslného znalce a experta, bystrého a slídivého, pokud jde o události v této oblasti – ačkoli se mu právě pro toto velké nadání jinak lecčehos z trpasličí vtipnosti a moudrosti nedostávalo“ (s. 355):  Je to rozhovor Dúdua s Pótifarovou ženou, druhý rozhovor Dúdua s Josefem, třetí Josefův s jeho příznivcem Bohumilkem.

Vracím se v souvislosti s textem na těchto stránkách ještě jednou ke čtenářské únosnosti, tentokrát v úhlu pohledu, komentovaném rovněž literární vědou ohledně syntaxe Thomase Manna. Je to samozřejmě jen jeden aspekt a délka souvětí, na některých místech bohatě rozvitých, může být charakteristická i u jiných moderních spisovatelů (vzpomeňme třeba na závěr Joyceova Odysea, byť tam je to přece jen jiná náležitost), nicméně sedmnáct slov v jedné větě v průměru (nemohu doložit onen údaj, který mi utkvěl na jedné germanistické univerzitní přednášce kdysi) může být spolu s dalšími souvislostmi, zvláště významovou stavbou věty zapeklitá věc. Příklad (zdaleka ne nejdelší věty), jejž jsem si zatrhl v knize, pak bezprostředně souvisí i s tématem rozhovorů:
„Sám to neočekával a nepředvídal, ale usoudil, že by se to mohlo státi přilezlíkovi hlubší jamou, než jakou by mu vůbec mohli kopati jinak; a tak se Dúdu takřka přes noc rozhodl k dílu, které po něm bylo konáno častěji, ale které také on, jsa přec jen dosti pozdním současníkem lidských dějin, asi sotva konal první, kráčeje zcela zřejmě při vyřizování a dokončování své práce v stopách již hluboce vychozených, třebaže jsme o jeho předchůdcích zpraveni tak málo: jako zý přítel a postilión prokleté lásky počal trpaslík choditi tam a sem mezi Josefem a Mút-em-enet.“ (s. 356)

Pótifarova žena vytýká Dúduovi jeho „liknavost“ (s. 359), to, že jej nechává s jejím „hněvem o samotě“ a myšlenkách na pohoršení, „které teď mám na očích ve dne v noci“, když ji na něj „sám svými žalobami“ upozornil (s. 357, zajímavé je, jak ona i její manžel trpaslíkovi explicitně říkají, jak jej nemohou vystát, zatímco Josefa všichni milují), navádí jej k účelovému spojenectví, chce, aby oněm ženám, které mu prý házely ze zídky prsteny, lučištníci „stříleli do obličeje šípy, výslovně: přímo do obličeje“ (s. 358), říká mu, jak marně s chotěm „zápasila o skoncování s tímto pohoršením, byla jsem na obtíž jeho pohodlí, sestoupila jsem až k ponížení sebe samé, ale ztroskotala jsem o jeho žulovou vůli a odešla jsem bez útěchy a sama“ (s. 358), a nyní tedy hledá cesty „jak učiniti této nestoudnosti přítrž“, klade otázky, co vlastně na Josefovi je, že „lidem přímo učarovává“ a jmenují jej „přímo ústy, nejvyššími ústy domu“ – považuje to za hádanku. Prozrazuje trpaslíkovi, je jej rozhodnuta „přivésti ho k pádu“ (s. 360).

Dúdu jde nyní k Josefovi (s. 363), dává mu „nabídku“ a její „výhody“, vychvaluje svou „věrnost“ (s. 364, rovnající se ve skutečnosti věrolomnosti), nabádá Josefa, aby (podle údajných slov Putifarky) „už konečně zanechal mužného ostychu a vyčkávavé zdrženlivosti“ (366), hovoří o “slibu, a tj. možno svati svazkem tří, tebe, mne a jeho“ (s. 367). Josef se nenechá nachytat, řekne mu do očí: „pokládám to, upřímně řečeno, za chytráctví a mazanou lež“, nicméně přijímá jeho nabídku služby – „donašečství“ (s. 368) Trpaslík si vymyslel, že se paní bude večer procházet v zahradě, a už kuje pikle a straží léčky. Bohumilek pak Josefa ve třetím rozhovoru zrazuje od toho, aby Dúduovi skočil na lep. Ovšemže je Josef v obtížné situaci – jít či nejít. Je to „velitelka“, je otázka, „jak spojiti jednu chytrost s druhou, tj. abych velitelku ani neurazil, ani abych nebyl hříšně nevěrný ani živým, ani mrtvým, ani […]“ (s. 374)

V podkapitole V hadím objetí následuje úvaha o „počátku“ duchovního konání, „časových hloubkách světa“, souvislostech života, zároveň rekapitulujících Josefův dosavadní osud i osud Pótífarova manželství („zmrzačil syna na dvořenína slunce, aniž se ho ptal, vyprázdnil ho na lidskou nulu a tak ho dal za manžela ženě s jménem pramatčiným: teď ať se starají, jak by si vzájemně něžnou šetrností podpírali důstojnost“, s. 375), u Eni „o bolestné volbě mezi ctí duchovní a tělesnou, mezi nimiž se v úzkosti měla rozhodnout“ (s. 376) v době, o které bychom dnes hovořili jako o situaci, kdy tikají biologické hodiny – „Učarovaly jí dvě černé oči dalekého původu, oči půvabného a příliš vášnivě zbožňovaného milence, ale její okouzlení jimi byl, věcně vzato, vlastně jen spěch v posledním nebo v předposledním okamžiku probuzený, který měl zachrániti její ženské lidství nebo vlastně získati jí je; to však znamenalo zříci se cti duchovní, cti božské a všeho myšlenkově vznešeného, na čem tak dlouho spočíval její život, a přinést je v oběť.“ (s. 376)

Následuje ovšem ještě komplikovaná, v podstatě teologická úvaha (přičemž tím tématem není samozřejmě křesťanství, ale egyptská kultura, její „chrámový duch“) o „neposkvrněném zvířeti“, vycházející z oné triády zvíře-člověk-božstvo, v našem kulturním kontextu obtížně pochopitelná. Na závěr je vysvětlen citovaný název podkapitoly: „Tak Mút-em-enet zápasila v objetí své divoké touhy jakoby v živých závitech bohem poslaného hada, který ji svíral a bral jí dech, takže jí sípavě docházel. Povážíme-li, že musila bojovati sama a bez pomoci, a že kromě Dúda, u něhož však zůstalo jen na polovičatých a nic nepřiznávajících slovech, se nikomu nemohla svěřiti – alespoň z počátku ne (neboť později se zbavila všech zábran a učinila celé své okolí účastníkem svého řádění); […, celá větná konstrukce je přes půl strany] dodáme-li k tomu dokonce, že toto utrpení trvalo tři léta, od sedmého až do desátého roku Josefovy přítomnosti v Pótífarově domě, a že se ani pak neuklidnilo, nýbrž že bylo jen zabito – přiznáme, že „žena Putifarova“, nestoudná svůdnice a vnadidlo ďáblovo, jak lid říkává, měl osud velmi těžký, a věnujeme jí alespoň sympatie vyvěrající z poznání, že nástroje zkoušky nosí svůj trest již v sobě a že ho samy na sebe berou větší díl, než jak se zřetelem k nutnosti své funkce zaslouží.“ (s. 379)

Poté se probírají ona tři léta a proměny vztahu Mút ke svému zbožňovanému. Oba se nakonec přece jen „za slunce západu“ setkali „v zahradě na úpatí letohrádku“ (s. 381 ad.), ze strany Pótífarovy ženy zůstalo u okouzlení. Dva krásní lidé (tak je to i líčeno), ona se na něj dívá „s pocity pyšně tesknými“, zprvu v doprovodu komorných Hezes a Meet, se scházejí, a to je příležitost k tomu, aby vyslovili své názory na věc. On říká, že je mladý a zároveň zodpovědný za běh věcí, o které se jeho pán nestará („jet všeobecně známo, že se o nic nestará kromě toho, že jí a pije a statečně zápasí s hrochy“, s. 388) a veškeré účty mu z první ruky odsouhlasí, a nemá nikoho, s kým by se mohl poradit – žádá o to tedy ji (námět „durrového prosa“, s. 389). Ona odmítá mluvit o hospodářství, protože tomu nerozumí a vnímá snahu mluvit o tomto tématu ze strany Josefovy jako úhybný manévr a skrytě zuří, že se Josef nechce zabývati jí samou („v bolesti a pohněvání mlčela, pozorujíc, že na ni už vůbec nemyslí a že mluví sám se sebou o košťatech, která si ovšem zaslouží větší úcty než její láska.“ (s. 390) Vypravěč popisují její zmatek – „její nohy trhajíce sebou, chtěly pryč, kdežto její srdce lpělo na místě – jak to káže starý zmatek zamilovaných.“ (s. 391).

Pro ni je z psychologického hlediska podstatná skutečnost, že byla zvyklá být uzavřená v sobě samé – „tak velká paní, vznešená, vynikající, pyšná, ve světě zběhlá a doposud v šeru božství chladné uzavřená do pocitů svého já“ (s. 391) a „najednou z čista jasna propadne slovu »ty«, a viděno s jejího stanoviska, vyloženě nedůstojnému »ty«, ale přec mu propadne s takovou slabostí a až k takovému stupni rozkladu svého vladařství, že už je sotva s to, aby si udržela alespoň zdání paní lásky, útočnice a vyzývatelky citu […]“ (s. 391–392). „Ztracena, ztracena, prozrazena, prozrazena, jsem ztracena, prozradila jsem se, všechno zpozoroval […]“ (s. 392). Vnímá vylhanost hospodářství coby tématu rozhovoru, vzývá Osarsífa, málem se chce zabít… A z druhé strany je problém i pro Josefa, jenž by, coby muž, měl mít tuto pozici, a nikoli onu podřízenou. I to se dále rozebírá, situace se změnila, před časem Mút kolem něho chodila, aniž si jej vůbec všimla, nyní je tu situace, která hrozí tím, že se vydá „v nebezpečí jámy“, (s. 394), jak o tom hovoří stále Bohumilek. V rozhovorech s Dúduem zdůrazňuje, že mezi nimi „je vztah věcný, a nikoli přátelský“ (s. 396).

S časem se to, jak se vztah Pótífarovy ženy projevuje, mění – „bojovala už jen o to, aby zatajila před lidmi a před miláčkem své vzrušení“ (s. 398), na druhé straně se tajně modlí – „učinil jsi můj život bohatým – a kvete!“, zároveň chtěla Nubijku poslat „pro jedovatou zmiji“, kterou by si přiložila k ňadrům (s. 399). „Zmatená, květnatá logika lásky.“ (s. 400) Proměnou se pak zabývají další podkapitoly, nazvané – alespoň ta první z nich – podobně jako ona první, Druhý rok. V něm „počala dávati Josefovi svou lásku najevo“ (s. 401). Pěkný příklad toho, o čem hovoří komentáře, totiž Mannův humor, jsou dvě „důvěrnice“, které jsou nyní se zamilovaností Eni obeznámeny. „Ale Eni otevřela své srdce dvěma ženám ze své blízkosti, které, každou zvláště, znenadání a k velké jejich hrdosti, učinila svými důvěrnicemi, ačkoli doposud žádných důvěrnic nemívala – souložnici Meh-en-vesecht, malou veselou ženu s rozpuštěnými vlasy a s průsvitnou košilí, a jednu starou žroutku gumy, pokojskou otrokyni, konající službu u kelímků s líčidly, jménem Tububu, která měla šedivé vlasy, černou kůži a prsy jako hadice – těm dvěma se tedy Eni šeptem svěřila, když své chování zařídila tak, aby se jí lichotně vyptávaly: odmítajíc mluviti, sténala a usmívala se v zasněnosti na odiv stavěné tak dlouho, až obě ženy, jedna od vodní nádrže ve dvoře, druhé od toaletního stolku, na ni naléhaly prosbami, aby se jim přece s příčinou svého vzrušení svěřila, a ona, mnoho se rejpajíc a vykrucujíc, jim, užaslým, konečně přece jen v rozechvění a zmateným jazykem pošeptala do ucha zpověď o své dotčenosti.“ (s. 402)

To nejlepší nicméně přijde vzápětí: „Ačkoli si již před tím leccos zrýmovaly samy, spráskly ruce, pokryly si jimi tváře, líbaly jí paže i nohy, a obě se daly do kvokání a kejhání, v němž se mísily slavnostní vzrušení, dojetí a něžná starostlivost, asi jako kdyby jim byla Mút oznámila, že je v naději. Doslova tak vzaly obě ženy na vědomí onu sensační ženskou záležitost, velkou zprávu, že Mút, paní, otěhotněla láskou. Zachvátila je podivná čilost, žvanily, utěšovaly požehnanou a blahopřály jí, hladily jí život, jako by se byl stal schránou vzácného a křehkého obsahu, a všemožně projevovaly ohromné nadšení z tohoto obratu a z velké změny, z počátku doby ženského štěstí, plné tajemnosti, sladkého podvádění a intrikánského vystupňování všedních dnů.“ (s. 402)

A obě rozebírají údajné štěstí své paní, která je zatím naopak zoufalá. Poté se nastrojí pro Josefa, jenž reaguje „jak cizí a nádherná se mi zdáš, vznešená paní“ (s. 406), ji překvapí slovo „cizí“ a po Josefově nesouhlasu je dotčena. Následuje nová pozlacená soška Atuma-Réa a další pasáž, v níž je zřejmá nenáležitost celé věci, vyjádřená autorem komickými prostředky: „Velitelka Mút z Domu žen boha bohatého stády, zpěvačka a svatá tanečnice svéhlavého říšského boha; důvěrnice jeho státnického vrchního plešatce; přívrženkyně jeho slunečního řádu, zachovávajícího národní kázeň – zřídila ve svém nejvlastnějším domově oltář Pánovi dalekých obzorů, jehož učení zkoumají moudří faraonovi myslitelé, světsky laskavě hledícímu a cizincům přátelskému bratru asijských slunečních bohů, Ré-Harachtovi-Atonovi z Onu na hrotu trojúhelníka! Tak vyjádřila svou lásku a šeptala ji touto řečí – řečí prostoru a času, které jim oběma, Egypťance a ebrejskému chlapci, byly společné.  Kterak by jí byl nerozuměl?“ Ten má – přes chválu její zbožnosti – obavy z Beknechonse, neboť náleží „Pánovi z Epet-Esovetu“. (s. 408)

Pokračuje ona rozkoš z vyjádřeného „ty“ a „já“, rovnající se „obnažení“ (s. 410), s Osarsífem nyní dokonce hovoří o jeho očích, „které ti podle toho, co slyším, získávají lidská srdce na cestách po souši i po řece“ (s 411), „smysly paní byly omámeny“, její chování pak Josef vnímal „jako ošklivé, ba, jako urážlivé, pociťoval, nejen proto, že si jimi škodila sama, nýbrž že je pokládal za ponižující vzhledem k sobě“ (s. 411).  „Co ho vlastně uráželo, byla právě ona pyšná neomezenost, s níž užívala panské svobody slova také v nových poměrech, a že mu o jeho očích říkala choulostivé roztomilosti, jaké říkají milenci svým slečnám.“ (s. 412) Následují úvahy o tom, že „krása však jest vlastnost trpně ženská, pokud totiž vzbuzuje touhu“, ale též „do hrudi toho, kdo na ni hledí, překládá činné mužské motivy obdivu, žádosti a ucházení, takže i ona může opačným pochodem vytvářeti dvojitou přirozenost, a to s nadvládou elementu ženského.“ (s. 412) Zde se dotýkáme onoho vztahu mužské a ženské přirozenosti, již nalezneme (jak literární kritika poukazuje) jako jedno z významných témat německého spisovatele, a jež i zde představuje jednu z důležitých významových složek. („V jeho mysl bylo pevně vštípeno, že se v osobě Ištar spojovala panna a jinoch,…“, s. 412, a dále „nebyla tato dvojitost boží přirozenosti základním úkazem, kterým byl určen pohlavní dvojsmysl vztahu Izraele k němu a stejně tak osobního vztahu Josefova, v němž bylo mnoho nevěstského a mnoho ženského?“).

Následují další úvahy o kráse (s. 414 ad.), symbolice prstenu, a to do šíře, i jiným kulturám – např. ke Gilgamešovi (o něm v románu na více místech, zde nyní s. 416), dalším motivem je Josefova cudnost, což ení záležitost „nesmělosti v lásce nějakého venkovského klacka a prkenného hlupáka – tedy věc nemotorné připitomělosti, s kterou podnikavější temperament snadno spojuje představu cudnosti“ (s. 418), naopak zde Josef rozvádí sedm důvodů, v nichž se celá problematika zevrubně analyzuje. Patří k nim skutečnost, že „byl sám předmětem všemocné vyvolenosti, velkolepé žádostivosti a žárlivého zaslíbení“ (s. 419), „nemůže býti řeči o nějakém trapném a mučivém umrtvování těla, v jehož kostnaté podobě si mysli nové doby téměř výhradně navykly spatřovati cudnost“ (s. 420), dále zde hrají svou úlohu „stud“, „vina“ a „výsměch“, pak „svatý slib, který dal Mont-kavovi v hodince jeho umírání, že bude všemi silami chrániti křehkou důstojnost pánovu a nedá ji přijíti vniveč“ (s. 421), skutečnost, že „byl zasnouben s Bohem“ (s. 420), další úlohu hrál osoba jeho otce („to byl pátý důvod – pakli nebol prvním a neovládal-li všechny“, s. 422) atd. „Josef, syn Jákobův, se po Baalech kurvit nechtěl: to byl ze sedmi důvodů pátý, proč se zpěčoval.“ (s. 423). Pak je tu argument, že „bůh Josefových otců byl Bůh duchovní, alespoň podle svých úmyslům budoucna, pro něž uzavřel s lidmi svazek“ (s. 424). Posledním důvodem byla idea „obnažení“ – s ní jsme se setkali už na prvních stránkách celého románu, u studny, kde o „obnažení“ hovoří Jákob se svým synem. Celý komplex důvodů/argumentů je komplikovaný a je jedním z vrcholných momentů celé ideové problematiky příběhu, zasahující řadu dalších momentů, např. vzpomínku na někdejší Rúbenův „potrhlý kousek“.

Název kapitoly sedmé, Jáma, čtenáři už naznačuje „výsledek“ celého příběhu „Josefa a Putifarky“, rozprostřeného od tohoto místa nicméně stále ještě na více než sto stranách. Dúdu nadále hledá cestu, jak by Josefa nalákal do pasti slovy o tom, že by měl odpovědět milostným touhám paní, ten „vyslechl drzou a neobyčejně sprostou kuplířskou řeč sice s odporem, ale vyslechl ji.“ (s. 431). Trpaslík nicméně přináší milostné vyznání od Mút-em-enet, totiž obrázkový rébus (opravdu jsou zde znaky mj. pohovky a lva), který měl jednoznačný význam: „Přijď, abychom si učinili hodinu spaní.“ (s. 435). Situace eskaluje. Třetím rokem přichází žena Pótífarova“ se zraněným jazykem (podkap. Bolestivý jazyk s podtitulem Hra a dohra) a žvatlá o lásce, což působí komicky, když paní „bojí jadyk“ (s. 441), oslovuje svého milovaného „můj nebeský krahuji“ (s. 443) ad. Autor hovoří o změně, užívá pojem „čarodějnice“ (nedlouho potom oprávněně), o změně ve zjevu („ramena zněžněla“, „zcela jinak s jejími stehny, která se v nepoměru, chce se nám říci nedovoleném k horním končetinám vyvinula nadmíru silně a kypře“, s. 439), komentuje, že ony důvody, jichž bylo „sedmero“, „vydržely (s. 444). Následuje textová forma podobná divadelním replikám, tj. jsou vypuštěny uvozovací věty pro promluvy a uvedena pouze jména „Paní“ – „Josef“ – na stranách 446 – 450. Josef se snaží Eni její záměr se s ním vyspat vymluvit, ta pak ještě navíc přidá další návrh, totiž zbavit se manžela jeho odstraněním (s. 451).

Předpokládám, že jsem četl řádně, jestliže jsem v knize Genesis nenašel nic o návrhu, který by při jeho dokonání dnešní obecně používaný jazyk u nás označil jako „úkladnou vraždu“ (dle rak. trestního zákona z roku 1852, platný na českém území do r. 1950), dnes ovšem pouze (bohužel, to slovo „úkladná“ tak vybuzuje imaginaci) „vraždu“ (par. 140 TZ z r. 2009, Díl 1, Trestné činy proti životu), v rozhovoru Josef říká: „Proto, drahé, dobré dítě, zapřísahám tě co nejpřátelštěji, utěš se a nepodkládej mi tak těžký hřích.“ (s. 453) a dále „nebudu tak hřešiti proti Bohu, Pánu, kterému náležím, abych potupil a zavraždil otce a abych se spojil s matkou jako nestoudný hroch.“ (s. 454) Žena je nicméně tak šílená, že za ním křičí, že jí nevyvázne, že se nebojí cizího Boha, „a věnec ti už roztrhám, ať je z čehokoli, a ověnčím tě zato břečťanem a úponky révy k mateřské slavnosti naší lásky,“ (s. 454). Za záhybem závěsu jsou, když Josef odchází, skryti dva trpaslíci – „jeden Dúdu, druhý Bohumilek -Šepses-bes“ – a pustí se spolu rovněž do hádky spojené s výhružkami. Poté jeden utíkal k pánovi žalovat na Josefa, druhý jej varovat, „aby se všemi prostředky, a je-li to ještě možno, chránil před zející jamou.“ (s. 457)

Opět s řadou oklik (je horlivý, stará se o manželku Zeset a dvě děti, čeká třetí, je třeba dávat dobrý příklad atd.) Dúdu přichází před pána, který nechce být vyváděn z klidu a vyjadřuje se ke svému služebníkovi pohrdlivě („Blbe!“, „Co to ten tady žvaní?“ s. 461, řečeno v dehonestující třetí osobě; cože to „znamenají ta slova o rušení klidu a ona o důstojnosti a jejím pravém opaku“, s. 461), lituje, že pánův služebník je naopak „neženat“, „nechce vejíti v ložní spojení, které by odpovídalo jeho původu“ atd. Pótífarova reakce je (i nadále) stále táž: „Je doma všechno v pořádku? Nic se neudálo? Paní je veselá?“ (zde s. 463). Ovšemže „nebyl zcela bez potuchy, co jí tenkrát odmítl“ (s. 464), protože však, jak to vypravěč vykládá, „neměl vůbec čest“, bylo to něco, co mu bylo zcela cizí, „zůstaviv paní sobě samé, dal před ní přednost Josefovi a způsobil, že on i ona dali přednost sobě před ním a že ho zradili.“ (s. 464). Výklad je komplikován právě protikladem dvou pojmů – „čest“ a „spravedlnost“. O tu „Peterpré, eunuch“ naopak usiloval. „Ten skřeček tady a naparovač, který mu chtěl vnucovat nežádané vědění, a hraje si na povýšeného poctivce“ a podniká „sprostý útok na jeho klid“ (s. 465) mu nicméně vadí.

Na tomto místě je jedna Dúduova věta, která ozřejmuje způsob komunikace mezi služebníky a panstvem, totiž okolky, obcházení, zatemňování sděleného do jakkoli méně přímých forem, pouhé náznaky a metafory, které mají oklikou vyjádřit diskrétně to, co by bylo věcným sdělením vzhledem ke společenskému vztahu obou osob nepřijatelné, nežádoucí, vnímané jako urážlivé atd. Proto ono „mazání medu kolem huby“, vychvalování skvělosti výše postavené osoby na začátku každé řeči, proto onen styl, v němčině (originál románu je německy) označované jako Blumensprache (květomluva), ostatně prý vzniklý ve starověkých harémech. Dúdu ve chvíli, kdy naznačuje už na jeho přímou otázku, že pánovi hrozí „Obojí, potupa i smrt.“ a vzápětí praví „»Šel jsem,« odvětil Dúdu, naznačuje ohnisko nebezpečí, »až k úplné srozumitelnosti. Kdybys mi byl nerozuměl, dalo by se to vysvětliti jen strachem, abys mi nerozuměl.«“ (s. 467) A následuje konečně přímé (jakkoli i ono obsahuje řadu obrazných obratů) sdělení, za které se předtím omluvil: „»Tedy dobře,« odpověděl trpaslík, vysunuje místo jedné druhou nožičku a podpíraje si pěst o bok. »Tvé postavení je takové, že nevázané a divoce plápolající vášně mladého správce Osarsífa vznítily v ňadrech velitelky Mút-em-enet, tvé manželky, požár a že šlehající a praskající plameny již olizují trámoví tvé cti, která hrozí, že se co nevidět zřítí a pochová pod sebou i tvůj život.«“ (s. 467)

Samozřejmě je to zároveň napůl lež. Jak autor dále vysvětluje, není řečeno, kdo z nich mu „ukládá o život“, zatímco skutečnost, že „Mút-em-enet jest paní, která spí na loži sama“, je nyní uvedena bez okolků. Interpretace „vzplane-li paní pro sluhu, padá vina na jeho život a na jeho hlavu a je to totéž, jako by necudně přepadl pannu“ je už čistě trpaslíkova interpretace, stejně tak jako to, že je jisté, „že se, cukrujíce, domlouvali o tom, jak tě budou tlouci holí do hlavy, a až budeš zavražděn, jak v domě, odkud tě vystrnadili, budou jako pán a paní holdovati na ověnčené posteli rozkoši.“ (s. 469), ačkoli Dúdu neví, „jsou-li věci tak daleko, že okusili těla a krve jeden druhého“.

Ačkoli pánova reakce je zprvu komická – „Po těchto slovech si Petepré stáhl prostěradlo přes hlavu úplně a z pána už nebylo vidět pranic.“ (s. 469) – jinak odhadl podstatu Dúduova chování dokonale. Na jedné straně mu poděkoval za věrnost, na straně druhé přesně označí to, co se vlastně seběhlo (vyberu několik formulací, neuvádím u každé z nich druhé závorky, přestože vše je přímá řeč pána): „Jsi přec zrůda a zmetek, pavoukovitý skřeček a paňáca, kterému byl jeho komornický úřad svěřen mnohem spíše pro žert než vážně, jsi typ půl směšný a napolo odporný, a to obojí je ještě zvyšováno tvým chvastounstvím. … [a to, že se ti ] dokonce podařilo vniknouti do tajemství osobnosti po mně v domě nejvyšší […]? To by ses byl musil, můj milý, vplížiti do důvěry vyvoleného důvěrníka, jehož úkolem bylo psaní doručovati […] …. Předpokládám, že jsi to učinil proto, abys hnal věci do nejzazších končů a […]. Ale jak jsi získal, […] šaškovitý a odporný, jaký se nejprv zdáš, důvěrné panino přátelství a jak se stal pánem jejího tajemství?“ (s. 470–471, další nalezneme na s. 472–475, včetně dalších Dúduových re-interpretací, kdo je paní a kdo pán, či návrhů na trest).

A poté, když Peterpré s trpaslíkem všechno probral, se (opět s oním komickým aspektem, neboť „zcela nahý, věž masa s maličkou hlavou“, s. 475) Petepré zvedl a holí začal řezat trpaslíka, kterého „z jiného důvodu než prve přecházel zrak i sluch, a že škvěčel jako podsvinče.“

Zatím paní byla „stále méně vyběravá v prostředcích“ (s. 477) svádění. Josef namítá: „»Bojím se pro Adama, který byl pro hřích mnohem menší vyhnán z ráje. Jak bych byl teprv já potrestán?«“ (s. 478). Na těchto stránkách (s. 478 ad.) rozvíjí Thomas Mann psychologické drama se všemi možnými postoji od proseb, vyhrožování s líčením všech trestů a mučení a bolestí (krokodýli, upálení, psi atd.), které Josefa čekají, jestliže jí nevyhoví, až po „milostný šepot“, dotazy na strach atd..

Na druhou stranu se Mút obklopila ženami, s nimiž vše probírá („když spěl ke konci třetí rok její lásky, že o ní beze studu a bez zábrany vykládala kdekomu a nešetrně zaměstnávala celý svět tím, co ze začátku tak pyšně a plaše ve svých ňadrech skrývala“, s. 482), takže vznikla Dámská společnost. „Na pořadí byly nejen Tabubu, žroutka gumy, a Meh-en-vesecht, kuběna, které byly zasvěceny dojejí lásky a jejich muk, nýbrž také Renenutet, manželka vrchního dobytčího představeného Amónova, pak Nejt-em-hét, choť faraonova nejvyššího dozorce nad prádelnami, a Achvére, žena Kakabuova, písaře u stříbrných pokladů z králova domu stříbra, zkrátka všechny přítelkyně, celý dvůr a půl města“ (s. 482, uvádím zároveň jako příklad uspořádání společnosti, jemuž jsem se jinde příliš nevěnoval).

Autor zde znovu, zde explicitněji než jinde, odkazuje na různé prameny, které byly, kromě Starého zákona, zdrojem jeho inspirace: „ […] jak korán, tak sedmnáct perských písní, které o něm podávají zprávu, báseň zklamaného Firdousiho, který jí věnoval své stáří, a pozdější zjemnělé podání Džámího – ty všechny a kromě nich ještě nespočetná líčení štětcem a tužkou vědí o dámské společnosti […]“ (s. 483) Rekapituluje se celý průběh vztahu – od snu, který se zdál Mút na počátku oněch tří let lásky až po nemoc „z toužebného přání, aby mohla zaměstnati svět svým navštívením, štěstím a mukami své lásky k Josefovi“ (s. 484), v něž se tento vztah rozvinul.

Nyní se podrobně popisuje večírek a hostina na dámské slavnosti, kde má Josef své paní nalévati „alaschijské víno“ (s. 489), kde přichystá ostré nožíky, jimiž se Josefovým příchodem překvapené dámy pořežou (debata následuje, s. 492, „A do takového kroužku necháš nenadále vstoupiti mužského, a v jakém okamžiku? V okamžiku loupání jablek!“ s. 492). Paní naříká, jak jí Josef „učaroval svýma očima a svými ústy“, takže „jen pro něho prolévám v mukách svou rudou krev, a neutiší-li mi ji, zemru“ (s. 494), prozradí, že ji odmítá „jak se to má se žárlivostí Boha, kterému náleží a jehož věnec nosí, takže jest příliš dobrý, aby mně, egyptské paní utišil krev“ (s. 495).

V podkapitole Fena dojde pak na čarodějnický rituál, který připraví černošská žena v okamžiku, kdy se Mút spokojí s tím, „bude-li držeti v náručí jen jeho tělo, tedy teplou mrtvolu – a i když ne spokojiti, alespoň smutně se ukojiti“, s připomínkou, že vzhled Mút má rovněž  „lehce čarodějnický nádech“. Černoška upozorňuje paní na styl magického obřadu, který je v rozporu se společenskými zvyklostmi dámy, kdy se například „jméno a přirozenost božství převrací v ohavnost“, čarodějnice žádá Mút, „aby se v zájmu věci a jejího účelu spokojila sprostým tónem, který už přitom převládat musí“, protože „»milostivá paní čuba« jiný nezná a jinému nerozumí a bez nestoudnosti způsobu vyjadřování s ní žádné pořízení není.“ Také ingredience jsou „částečně hodně nechutné“ (vše s. 500). Je popsán rituál, zabit chudák pes – „sem s tím čmuchalem, s neslušnou potvorou, protínám mu hrdlo!“ (s. 505), následují nadávky a spílání, „nečistá hostina“ a výzva, ať ona bytost „domučí“ muže k paní na lože.

Následuje jiná slavnost, slavnost Nového roku, kdy lidé dostali příležitost, aby si „jednou na účet boha, nebo vlastně svrchovaných mocností, které je po celý rok mačkaly a ždímaly, ale dnes se v marnotratné dobrotivosti usmívaly, pořádně naprali břicha a aby se přes lepší zkušenosti ukolébali v představě, ode dneška že tomu bude stále tak a tímto Novým rokem že se počíná doba jásání a radosti, zlatý věk piva zadarmo a na rožni pečených hus“ (s. 511) „A opravdu byla při slunce západ celá Vése tak opilá, že bezhlavě ječela, motala se a tropila mnoho neplechy.“ (s. 512) Následuje popis faraonovy slavnosti, jsou tu „svatostánky svaté Trojice, Otce, Matky a Syna“ (s. 513), obřad „letu hus“, „předčitači a předzpěvovači přednášeli z knižních svitků litanie“, obětuje se atd. (s. 513) Pompézní průvod jde od jednoho chrámu k druhému, „tak to šlo v radosti a jásotu“, po řece plují bárky, autor zdůrazňuje krásu.

Ve chvíli, kdy je ještě Prázdný dům, Josef připravuje vše potřebné na hostinu, při níž má Pótífar rovněž oslavit své povýšení „titulárního plukovníka“ – „“neboť tohoto novoročního jitra se stalo jeho povýšení do vzácné dvorní hodnosti skutkem: k jeho povýšení došlo za proslovů, které četl opravdu rád.“ (s. 516). „Mút-em-enet, Pótífarova první a pravá choť, zůstala doma.“ (s. 517) Cítíme onu ironii ve slovech „pravá choť“ a tušíme, že se schyluje k maléru. Choť se táže „s otázkou obvyklou a plnou důvěry“: „V domě je všechno v pořádku? Paní je veselá?“ – „aby tentokrát konečně dostal strašlivou odpověď, již tajně očekával odevždy“ (s. 518) Bohumilek cvrliká, jako obvykle varování, nicméně marně, je to „příležitost“, „ať už tak či tak, ale s konečnou platností věc, která se vyvinula v čestný spor mezi Bohem a Amónem, uchopiti býka za rohy a nechati ve jménu Páně dojít ke všemu“. A ještě než autor popíše vlastní průběh události, která Josefa uvrhla do „druhé jámy“, podává komentář, který bychom dnes nazvali nejspíš mnohočetným metatextem: „Kdybychom nevěděli, jak příběh dopadl, poněvadž se svého času tím, že se stal, již dovyprávěl do konce, a poněvadž tohle jest jen jeho slavnostní opakování a nové vypravování, abychom tak řekli jaksi chrámové divadlo, mohly by člověku starostí o něho vyraziti na čele kapky potu!“ (s. 520)

A jak překládá samotnou záležitost, kterou čtenář zná z bible: „Ale že k ní [ženě Pótífarově] Josef do prázdného domu přijde, to ví – jest si tím horoucně jista. Paní čuba ho sem »přimučí«“ (s. 521) a bude vše zařízeno, uskuteční se „dílo psice“. Nyní se líčí okolnosti, „její oči“, „šat“, v němž vyniknou „čarodějnické údy jejího těla“, místo, kde se vše udá, jak strávil Josef předchozí chvíle, než nastane to, co se má udáti: „Po celý život nezapomněl na tento okamžik, kdy v prázdném domě zpovzdálí udeřil v jeho sluch zvuk jeho jména.“ (s. 524) Následuje další líčení, kdy zhruba na dvaceti stranách spisovatel sahá k dalšímu stylistickému prostředku, totiž nejrůznějším příslovím – „Čeledi přej volný čas, na sebe buď jako ras!“ či „Ten, kdo má dozor, musí dát pozor!“ (dva příklady ze s. 525).

Mút si jej žádá, protože je „sama“ a „churaví“, „paní poroučí“. Zde autor rafinovaně říká, že „zde příběh mlčí“, neboť se vše událo „beze svědků“ a událost se vypráví v podmiňovacím způsobu, tj. takovém módu, který otevírá imaginaci (představivost). Ona dotčená chvíle tedy vyzní takto: „[…] neboť její žádostivost ho již viděla v mužské pohotovosti, a výkřiky bolesti a jásání, za nichž v paroxysmu nadšených muk opuštěná rvala a líbala kus oděvu, který jí zůstal v rukou (víme přece, že část svého oděvu nechal u ní) – výkřiky Egypťančiny, jeden přes druhý vyrážené, vyznívaly v jediné: »Meeni nachtef!« »Viděla jsem jeho sílu!«“ (s. 527) Poté je ještě vše jednou znovu formulováno věcně – „[…] a bylo to jen štěstí, že jeho tělo bylo stejně tak zručné jako jeho výmluvnost, takžese mohl, jedna, dvě, tři, vykroutiti ze své kazajky […], za niž se ho v divokém zoufalství lásky pokoušela držeti, a vzíti, třeba v úboru málo správcovském, do zaječích, do dvorany, do síně pro hosty, do předsíně a pryč.“ (s. 527) A do třetice je tu autorský komentář, jenž pojmenová událost jednak dalšími příslovími, jednak odkazuje k jejímu předávání tradicí („onu známou řeč, kterou lidstvo ve všech dobách zatracovala kterou také my, ačkoli jsme jinak ro věc a pověst Mút-em-enetiu tolik vykonali, jsme nuceni pokárati,“ (a vysvětluje, že nikoli pro to, že by to bylo nepravdivé, ale pro její demagogii a vyvolanou nenávist) (s. 529). Můžeme shrnout poznatek, že Mannův styl se vyznačuje mnohočetností, zahrnující různé narativní postupy, včetně metatextové reflexe.

Zatímco sama doličná událost je popsána způsoby právě uvedenými, její zkreslení v ústech Pótífarovy ženy je jednodušší: Prostě vše zformuluje, jak je jí třeba – sama seděla ve své komnatě, protože jí nebylo dobře, toho využil „proklatec“, „árijský ohava“, aby jí ublížil, pacholek chtěl s paní spát“, chtěl ji „znásilnit“, „ve svém otrockém chtíči mě poplenit“ atd. Dúdu se pohotově přidá, rychle s Josefem do pout. Nu a Petepré, který si chtěl vychutnat slavnost svého povýšení – a opakuje „Je v domě všechno v pořádku? Paní je veselá?“, musí řešit soud „nad nejohavnějším zločinem, jaký kdy tyto země a patrně i všechny lidské říše viděly“ (s. 533) Paní u slyšení říká, že si „ibrijský pacholek“, ten, o jehož odstranění předtím prosila, si „chtěl se mnou hráti“. „Marně, otrok ti byl příliš drahý“ (s. 533) a muž ji nechal „odejít bez útěchy“ a nyní (opakuje) byl „proklatec“ „v mužské pohotovosti“ (s. 534)

Výsledek samotného soudu, poté, co přivedli Osarsífa z „psince“, je – přes nesouhlas ženy, jíž se zdají výroky mírné – předání správce, jenž se nijak neobhajoval, do rukou faraona, čímž se stane otrokem královským; vyříznutí jazyka, které hrozilo Osarsífovi, pak postihlo Dúdua za jeho zradu. „Sestoupil tedy Josef po druhé do jámy a do vězení. Ale jak z díry zas vyšel k životu vyššímu, tj. obsahem zpěvů příštích.“ To je poslední věta tohoto dílu a svazku.

pokračování