Theophile Gautier / Kapitán Fracasse

Theophile Gautier / Kapitán Fracasse
Vyřazeno

Kapitán Fracasse byl pro mě nějak pojem, nejspíš z filmu, sice si nepamatuju jako „obraz“ film s Jeanem Maraisem, který jsem zřejmě viděl (z roku 1961, hrál tam také krátce Louis de Funés), v době mého jinošství populární (byl již předtím několikrát a poté jednou zfilmován, dočítám se, že vznikla kdysi i opera, v televizi byly tyhle filmy „pláště a dýky“ hodně k vidění ). Ke knížce jsem se dostal mnohem později, mám vydání z Odeonu z roku 1985 s ilustrace podle originálního francouzského vydání (1863) s rytinami Gustava Dorého, nikoli to starší, vydané v Orbisu 1967 s ilustracemi Cyrila Boudy (také v jiném překladu). Výraz „vyřazeno“ jsem použil ve dvojím významu, totiž jednak je na přídeští opravdu toto razítko z jičínské knihovny, jednak jsem krásně vypravenou knihu (kvalitní papír, větší formát, dobrý překlad, zkrátka tehdejší standard, ale ne žádné křiklavosti a leštěné tuhé papíry atd., zkrátka tak, jsem ty knihy na čtení měl rád) objevil po letech se záměrem aspoň trochu zeštíhlit knihovnu, kde zase se začátkem roku přibylo dvacet svazků, a přemýšlel, kterému vnoučeti ji věnuji.

Tohle zmiňuju proto, že tenhle aspekt v sobě má už onu smutnou stránku, že v knihovnách „není místo“ (respektive je v nich místo pro všelijaké komerční „čtivo“), a ovšem také skutečnost poklesu čtenářské kultury (zjišťuju ji kolem sebe), nejen proto, že ani u střední vrstvy není samozřejmost větší knihovna a lidé v produktivním věku „nestíhají“, ale i vzhledem k radikální změně orientace nejmladší orientace, která „hraje hry“, a ani pokusy o literaturu na Instagramu a X nic moc nezachraňují (jak jsem četl v jednom čísle časopisu A2, který se tím zabýval před několika málo lety. A to už vůbec nemluvím o stylu této knihy, jak se o tom hned zmíním, který nejspíš mnohého čtenáře, zvyklého na jiné „tempo“ (až zběsilé, hned od dětských let v amerických kreslených filmech) a „akčnost“.

Přitom Theophile Gautier by mohl být i pro dnešního čtenáře jako osobnost zajímavý jednak tím, že je to spisovatel se přesahem od romantismu (příznivec Victora Huga, na premiéře jehož hry Hernani v roce 1930 byl, a členem jeho Klubu Cénacle se stal) až někam k symbolismu a dekadenci, tím, že nebyl „jednooborový“, tedy psal dobrodružnou literaturu, jako je právě Kapitán Fracasse, ale byl i básník, dramatik a kritik, ve své době bychom řekli V.I.P. (třeba i skutečnost, že byl prezidentem Société nationale des beaux-arts, tedy Akademie umění, stýkal se se slavnými malíři a byl ceněn i později významnými literáty, třeba Oscarem Wildem), byl autorem novely Klub poživačů hašiše, nalezneme u něj, více než stopadesát let dříve, než se stal hitem ve filmu, v názvu knihy slovo Avatar, byl příznivcem mesmerismu, dnes bychom řekli alternativec atd.  

A romantický příběh chudého šlechtice barona de Sigognac, který se zblázní do krásné Isabel, herečky potulné společnosti, která jednoho dne zaklepe na bránu jeho zchátralého hradu (další romantický motiv), který komentuje jeden čtenář na Databázi knih slovy „Knihu jsem hltal a film přímo žral.“ by snad svým námětem mohl být „mladé duši“ nakloněn, byť (nebo právě proto, že) je z jiných časů. Samozřejmě tady je onen problém se zmíněnou „akčností“, tedy jejím nedostatkem v procesu čtení. Čtenář je vtahován do prostoru doby vlády Ludvíka XIII. prostřednictvím „pocestného, který by zdálky spatřil tento hrádek…“, tedy perspektivou přímo filmovou, tj. postupným přibližováním a ohledáváním celého prostoru nejdříve zvenčí, poté pak procházením jednotlivých místností, nicméně je tu nebezpečí, že zvláště mladý čtenář nebude akceptovat toto pomalé rozhlížení a poté podrobné popisy „starého černého kocoura“ Belzebuba, ošuntělého sluhy Pierra a garderoby po otci, do níž je oblečen posmutnělý pětadvacetiletý či šestadvacetiletý muž, což představuje „dosti groteskní a melancholickou podívanou“, kterou ještě autor upřesňuje připomínkou „Rytíře smrti na Dürerově rytíně“, podobně jako poté líčením jednotlivých členů herecké skupiny, jimž poskytuje přístřeší, zatímco oni jemu veselí hostiny, neboť on sám má prázdnou spíž.

Je otázkou, nakolik se míjí dnešní svět s podobou toho někdejšího, ale říkám si, že přece v těch hrách RPG (role-playing game, aktuálně na televizní obrazovce běží reklama oné proměny, k níž ve dochází, je to zajímavé „dvojení identity“, přítomné snad od nepaměti, kdy dochází ke „vcítění“, identifikaci s hrdinou viz i slavný spis Wilhelma Worringera, Abstraktion und Einfühlung, 1908), svět divadla tady přece vytváří onen prostor. Vzpomínám si, jak jsem jako puberťák pronikl za „bránu“ cirkusu, který přijel do Jičína, a přinesl muzikantovi z tamější kapely hrušky ze zahrady, a onen pocit toho zvláštního prostředí se mně zopakoval, když jsem se bavil s Rosťou Novákem (starším), principálem Cirku La Putyka. Popisnosti svého stylu (která svého času odrazovala od četby Aloise Jiráska, neprávem, některé knihy byly opravdu poutavé, či Balzaca, kde popis společenského postavení postav byl zase funkční součástí literárního konceptu kritického realismu) si je ovšem autor vědom, na jednom místě komentuje právě skutečnost, že musel postupně představit jednotlivé herce, zatímco by je divák na obraze spatřil najednou (připomeňme znovu, že autor byl rovněž kritikem, napsal na dva tisíce kritik).

Té nejrůznější „maškarády“ najdeme v románu spousta, už názvy jednotlivých kapitol lákají, jako Loupežníci a strašáci, Rány mečem, rány holí a jiné příhody, Dvojí útok, Prsten s ametystem, Hrad štěstí (Epilog), není cílem této poznámky převyprávět celý děj více než čtyřsetstránkového románu postaveného na srozumitelné kostře sporu dvou mužů, tedy Sigognacem a Moussy de Vallombreusem, a nakonec překvapení (a happy endu), když se zjistí, že Isabela je majetná, navíc je nevlastní sestra Vallombreuse, což vylučuje jejich milostný vztah, a nic páru nestojí v cestě ke štěstí, zvláště když Sigognac najde na zahradě poklad, když vykopává hrob pro svého kocoura (vystupuje na začátku knihy, je to vlastně první „postava“, a vpomeňme na Čechova a jeho teorii dramatu, tedy když v prvním jednání se objeví na scéně puška, v posledním vystřelí). Slova o „dobrém duchu“ kocoura Belzebuba jsou ostatně v posledních větách románu.

Kniha je vybavena zevrubným doslovem Jaroslava Fryčera, kde se dozvíme, že mimo jiné o zmíněné Hugově hře Hernani, kde atletický mladý muž s dlouhými vlasy přitahoval pozornost svou nápadnou rudou vestou (k motivu se celoživotně vracel i ve vzpomínkách), že v rozsáhlém Gautierově díle, které komentátor popisuje, má jeho třetí román mimořádné místo. Situoval jej do kraje svého dětství, jméno pochází od vedlejší postavy vychloubačného kapitána v commedii del arte.