Theodore Dreiser / Sestřička Carrie

Theodore Dreiser / Sestřička Carrie
Vyřazeno

Na rozdíl od starší literatury, mám na mysli devatenáctého či osmnáctého století, kde se spisovatel dostal k vlastnímu příběhu postupně poté, co se k němu přibližoval v perspektivě rodu, životopisu, historických událostí, ozřejmení vlastních pozic či jiného rámce syžetu, jde americký spisovatel ve svém prvním románu Sestřička Carrie k jádru věci, in medias res, hned ne v první kapitole, ne v prvním odstavci, ale v prvních slovech: „Když Karolina Meeberová nasedla do odpoledního vlaku na Chicago….“ Je tu titulní postava, neboť tato mladá, osmnáctiletá žena je právě sestra sestry Minnie, k níž vlakem jede, místo, tedy cíl cesty, z venkovského města Columbia City do dramaticky se proměňujícího a rozrůstajícího velkoměsta, v němž se bude odehrávat celý román, vlak je onen dopravní prostředek, který je zároveň jedním z těch instrumentů oné velké industriální proměny, na jejíž hraně se příběh odehrává, i čas, který je vedle místa hlavní souřadnicí samotného, zrychlujícího se pohybu.

Nelze říci, že by Theodore Dreiser opustil zcela ony další vrstvy textu, obvyklého předchozích dob, tedy především různé komentáře, interpretace toho, co vypráví (Hemingway už je opustil zcela, jak to sám říká svým způsobem, když hovoří o teorii ledovce, kde všechny ty vrstvy jsou „pod textem“ nebo za textem skryty a prostřednictvím něho přítomné), třeba na začátku 9. kapitoly v úvaze o cestě „lidstva“, které je „pouhou třtinou ve větru“, „nejsme už zvířaty“, ale ještě jsme nedosáhli toho, že bychom se plně „řídili výlučně rozumem“ a hovoří o ideálu vývoje, kdy mezi „instinktem“ a „svobodnou vůlí“ směřujeme s „vývojem“, který jde „neustále dopředu“, mezi „dobrem a zlem“ k ideálu poznání a „pravdy“. Zdeněk Vančura v doslovu hovoří o tom, že si začínající autor teprve ujasňuje svoje názory (což by měla ona pasáž dokládat, stejně jako skutečnost, že odráží určité dobové koncepty myšlení o světě), já jsem si tužkou (většinou to nedělám) na okraj stránky (74) poznamenal, „působí dokonce naivně“, nicméně domnívám se, že určitý obraz, dokonce výstižnou představu o povaze společenského uspořádání, které příběh Carrie reprezentuje, má, když o jedné postavě píše, že „na vlastní kůži zažil rány a bídu našeho podivného společenského zřízení“ (a došel k závěru, že je povinnost pomáhat bližnímu, na s. 417) Tento výrok také potvrzuje slova autora doslovu, že Dreiser vychází při psaní románu z osobní zkušenosti (má jistě i na mysli, že je také novinář, podobně jako třeba Dreiserův současník Upton Sinclair a mohl by přijít k věci jinak).

Teď mně napadá, že možná následující myšlenku ovlivnila krátká próza, kterou jsem nedávno četl, totiž Ženy mužů W. M. Thackeraye, bezprostřední podnět pochází ovšem rovněž od Zdeňka Vančury, jenž srovnává kariéru dívky sice půvabné a sebevědomé a odvážné, ale tak trochu s prázdnou hlavičkou, s daleko komplikovanější postavou jejího milence, ředitele Hurstwooda, který kromě toho, že jeho životní dráha jde zcela opačným směrem než kariéra Carrie, je postava, která možná čtenáře zaujme více než ona (a tedy by mohla být v názvu knihy místo ní).

Vrátím se ale k onomu „podivnému společenskému zřízení“, které, alespoň v té době, kdy se román odehrává, mělo ještě tuto úděsnou podobu (vedle chladnokrevných magnátů s nenasytností bez jakýchkoli hranic, jak jsem o nich četl nedávno třeba v Čokoládové krvi Radky Denemarkové), totiž kdy ještě nebyly jisté záchranné sítě či agentury práce, které by vylučovaly situaci, v jaké se ocitá hlavní hrdinka, když marně hledá práci, nicméně myslím si, že z této mentality lhostejnosti k druhým, netečnosti, v Americe stále něco je, jak mně alespoň dosvědčuje vyprávění kamaráda o někom, kdo prosil známého o půjčení peněz a ten mu odpověděl, že mu půjčí, až bude mít účet v bance (absurdita rázu situace z Hlavy XXII), či ostatně chování dnešního amerického prezidenta, potvrzující americký hodnotový žebříček, v němž peníze jsou na prvním místě.

Pravda, Carrie „nic neumí“, ale to ponižující prošení o jakoukoli práci, přehlížení od lépe oblečených žen, které ji prostě „nevidí“, opakující se situace beznaděje, která musí být psychicky vyčerpávající, i samotné průměrné pracovní podmínky, vytvořené „trhem“ (autor to netraktuje ideologicky, ale víme, že přistěhovalecká vlna se na těchto podmínkách podílela), to jsou pasáže, na jejichž četbu si vzpomínám i po letech, jakkoli se mnohé ostatní ztratilo v propadlišti paměti a co si zase po letech osvěžuji. Ať už je to postava Droueta, s nímž se Carrie seznámí ve vlaku, a jenž má určité rysy, jak říkají komentáře, autora za jeho mládí, omezenost její spořivé sestry, která odmítá vydat peníze na divadlo a je pro ni důležitější, že Carrie přispívá na nájem, než že má nejbližší bytost vedle sebe, a průměrného pana Hansona, který se neodlepí od novin, obraz samotného města a jeho bezbřehého růstu, v době, kdy vznikají první obchodní domy.

Se zmíněným Hurstwoodem seznámí Carrie Drouet, který tráví čas na přepychových místech, protože ví, že zde jsou příležitosti, Carrie, která si nemůže nic dovolit (sestra se diví, že si chce koupit deštník, když prší), si uvědomuje, že ostatní dívky, které mají chlapce, jsou na tom lépe, své na začátku ostýchavé chování, na rozdíl od ostatních se vyhýbající hrubostem, pomalu přizpůsobuje podmínkám a zvyklostem velkého města. Tady je citlivá situace rozhodování, které je v řadě momentů na vážkách. Může si to dovolit, a za jakou cenu? Oblečení (důležité ve společnosti, „šaty dělají člověka“ zde platí na prvním místě, nejen přirozená snaha nepůsobit ošuntěle, praktičnost v zimě), a samozřejmě peníze jako téma autorovy reflexe (utrácení, krádeže, žebrání). A pak, když už uvažujeme o motivech, jsou tu dopravní prostředky (jak řečeno, jsou už v první větě), tramvaje, vlaky, auta, chození pěšky.

Nu a pak je tu motiv osamělosti a smutku, ten prostupuje, řekl bych, celým syžetem románu. Užívat si (ono dnešní hypertrofované „enjoy it“) v drahých restauracích jako zahánění ponuré nálady, jako zbraň u Hurstwooda, který jako argument při svádění říká, že potřebuje trochu náklonnosti a vzbuzuje tak lítost – je to vlastně, teď si uvědomuju, stejná figura, jako řečená „ženy mužů“, tedy něco místo něčeho, zde lítost k vyvolání lásky a platí to vlastně velice široce, vzrušující milenka místo nudné manželky, peníze jako prostředek získání čehokoli, náhražky smysluplného života…

A dále momenty příběhu, jednak Carrie, od bědné situace k prvnímu milenci, u kterého ona sama nemá jinou motivaci než pasivně přijmout dary a získat lepší postavení, k druhému atd., jednak Hurstwooda, který ztrácí postavení v rodině, jeho děti jej už ani neinformují, co budou dělat (jako osoba s prestiží byl zvyklý na jiné chování), narůstá dusno, manželka jej v těch situacích oslovuje chladně „Jiří“, vyhodí služku, pak si dupne, že chce s lístky do lóže na dostihy a nebude se s ním prostě o tom bavit, jindy jsou dohady o tom, jak pojedou na dovolenou, a když se Hurstwood vymlouvá, že musí je na služební cestu, řeknou, že pojedou sami atd. … – také to je důvod pro navázání vtztahu s Carrie.

Řekl bych, že v knize jsou určité nosné ideové motivy, na nichž je budována konstrukce příběhu. Jedním z těch důležitých je herectví, které představuje významnou etapu v životě Carrie. Drouet jde náhodou do své zednářské lóže a setkává se s některými ze svých tajných bratrů. Ukáže se, že se chystají hrát divadelní hru a potřebují herečku. Droueta napadne, že vlastně má doma jednu po ruce, neboť se domnívá, že by Carrie nabízenou roli (pořádně ani neví, o co se jedná) dokázala naplnit. Svým přátelům lehkomyslně slíbil, že to prostě zařídí, Carrie se zprvu zdráhá, nakonec opravdu dojde k tomu, že se ocitne na jevišti, zprvu váhavě, nakonec s úspěchem. Na příběhu mě zajímá motiv nápodoby a zrcadla, které mají ve světové literatuře, nejen romantismu, ale i dvacátého stoleti (třeba H. Böll, ale není tu místo na podrobnější výčet, který by zabral několik odstavců), velmi významné místo. Zde je záležitostí psychologické vrstvy vyprávění, osobnosti postavy.

Pak tu jsou komplikované rodinné vztahy, nejen v dramatické poloze řady dějových epizod, konfliktů mezi mužem a ženou, ale i v právním světle: je to Hurstwoodova žena, její je majetek, takže má jistou převahu, jsou tu právníci najatí ženou obvinění jejího muže, George Hurstwood v pondělí obdrží dopis od právníků své ženy, kteří žádají, aby byl přítomen v jejich kancelářích. Dva dny dopis ignoruje, ale ve středu mu pošlou další dopis s vysvětlením, že na něj podají žalobu o rozvod a výživné, pokud se do druhého dne objeví (kap. 25). Situace je vyhrocená, žena Julie mu znemožní přístup do domu, a s milým Hurstwoodem, kdysi sebevědomým a energickým mužem to jde z kopce. Začne také pít a ke zlomu dojde při chaotické aféře s penězi ze sejfu, které mu nepatří, a nakonec je vyhozen z práce, pracuje pak jako průvodčí tramvaje a když je o stávce postřelen, je to v podstatě jeho konec (i ve vztahu ke Carrie).

Nemusíme příběh vnímat z hlediska „třídního konfliktu“, jak býval Dreiserův román interpretován (autor skutečně byl komunista), ale „jen“ drsných amerických poměrů doby, nebo také ještě obecněji, myslím si, že tam ty významové vrstvy jsou obsaženy, jak to v dobrém literárním díle obvykle bývá, i když ještě vyostřeněji se to odehrává v Americké komedii, jak poznamenává kdesi jeden čtenář knihy. Alespoň v pár poznámkách jsem zachytil, jak jsem knihu vnímal při čtení já, a jak mohu její vidění nyní shrnout i pro případného jiného čtenáře.

Theodore Dreiser, Sestřička Carrie, Knihovna klasiků, Spisy Theodora Dreisera, Svazek druhý, SNKLHU Praha 1957