Tereza Maxová

Jsem vždycky rád, když si najdu cestu k někomu, koho jsem – někdy z ne zcela zřetelně formulovaných důvodů – nesnášel. To není právě případ Terezy Maxové, tam jsem vždycky byl nějak rozpačitý. Myslím, že vcelku pochopitelně jsem se ptal, jak může být žena s takovým vzhledem top modelkou, veškerá racionální vysvětlení, že v tomto světě se mohou uplatnit neokoukané tváře, mi nepomohla, zkrátka mám jiné představy o ženské přitažlivosti a kromě toho nejspíš i předpojatost vůči vyšlechtěnosti, jakou média tohoto světa předkládají (budiž povšimnuto, že nehovořím o „vyšlechtěnosti“ modelek, byť i tam mám asi problém).

U Terezy Maxové jsem si vážil, že se ve své nadaci angažuje v pomoci pro děti, z neznalosti jsem to ale trochu bagatelizoval, říkal jsem si, to dělají mnohé známé osobnosti, naopak jim to zvyšuje prestiž. Teprve později, když jsem si přečetl něco více o tom, jaké osudy měli její rodiče za války (T. M. je židovského původu), zmizely poslední pochybnosti o tom, že modelka tuto činnost vyvíjí pro věc samu. Ale někdy na podzim se mi dostalo do ruky číslo časopisu Psychologie s jejím portrétem na titulní straně a rozhovorem s ní uvnitř (září 2013) a musím říci, že mi uhranuly její formulace. Nepochyboval jsem o tom, že není hloupoučká blondýna, ale tak srovnané názory na vše kolem a jejich precizní, výstižné vyjádření mě skutečně ohromilo. A k tomu ona uvěřitelná lidskost. Tereza Maxová určitě patří do té nejvyšší kategorie osobností Česka. Přepisuji alespoň několik vět ze dvou odpovědí, které mě zaujaly. Ani mě tak nevadilo, že Psychologie je vlastně ženský časopis, který normálně nečtu.

Část odpovědi, kde hovoří o přátelství:

V období vlastních dětí nastupuje zvýšená potřeba opravdových přítelkyň. Všude totiž vidíte děti dokonalé, děti, které hrají na klavír, mluví plynně třemi jazyky hned po narození, nemají pubertu a ze základky rovnou frčí na vysokou školu. A vy máte doma úplně obyčejné, zlobivé, nijak zvlášť výjimečné a talentované děti. Nastane moment, kdy máte dojem, že jste něco udělala dost blbě. Opravdová přítelkyně vám nebude namlouvat, že její Anička maluje jako Picasso, ale zasměje se a řekne, že stran výtvarného umění se přes hlavonožce nedostane a jak to tak vypadá, pozdravit se asi taky nikdy nenaučí. V žádném jazyce. Přítelkyně si nelžou a nepředstírají. Stejně tak ve vztazích. Přítelkyně vám musejí umět říct, že tohle je jen a jen vaše vina, ale u toho vás drží v náručí, utírají vám slzy a jsou tu pro vás nezbytně dlouhé období, i kdyby bylo nekonečné.

A pod podtitulkem 1220 párů bot říká o hmotném vlastnictví:

Řada lidí svůj pocit „zlepšení“ odvozuje od vlastnictví stále většího množství materiálních hodnot. Extrémním příkladem takové „rozežranosti“ je manželka bývalého filipínského diktátora Imelda Marcosová. Poté, co v roce 1986 s manželem uprchla ze země, byly v jejím sídle nalezeny tisíce kusů luxusního oblečení včetně 1220 párů bot. Čtvrtstoletí ležely zamčeny ve skladu, až je zničily monzunové deště a termiti. Takhle to nakonec dopadne s veškerým okázalým luxusem. [… cituje B. Hrabala v knize Domácí úkoly z pilnosti…] Už slavný psychiatr Erich Fromm v knize Mít nebo být (1976) vysvětluje, proč to nefunguje. Vlastnictví čehokoli nás uspokojí jen na krátkou dobu, protože vnitřní prázdnotu nemůže zaplnit žádná hmotná věc. Ale vyprávějte to čtenářce lesklých časopisů uvažujících podle rovnice: „Jsem nešťastná, protože jsem tlustá a nikdo mě nechce. Koupím si novou kabelku a jistě pak budu šťastná jako modelka, kterou chtějí všichni.“

Ten druhý odstaveček přišel v dobrou dobu. Pár dní předtím jsem četl v jiném časopisu o „zlatokopkách“ a jejich přesvědčení o tom, že mají nárok na to, žít v přepychu jen proto, že se tak prostě rozhodly a že to je jejich laťka, pod kterou prostě nepůjdou. Ne, že by mi sebevětší pitomost dokázala zviklat má přesvědčení, nicméně stejně hledáte argumenty, místo toho, abyste to prostě hodili za hlavu. Mimochodem, knížky Ericha Fromma byly mou studentskou stravou, to, že ho polistopadoví intelektuálové označovali za levičáka, nic nemění na tom, že je dobré jeho spisy číst.