T. S. Eliot / Eseje

Sáhneme-li po takové knížce, jako je výbor z esejů anglického modernistického básníka Thomase Stearnse Eliota O básnictví a básnících, vstoupili jsme do nejvyššího patra kultury a vzdělanosti. Číst takovou knížku znamená mít ambice uchopit něco z podstaty obojího. Pokud vkládám na toto místo text o Eliotových esejích, pak jsou k tomu dva důvody. Jeden je ten vlastní, že jsem si otázky tohoto druhu celý život pokládal a předpokládám, že pro mne texty anglického básníka budou prostorem k dialogu s ním, druhý je dnešní stav vzdělání, vzdělanosti a vztahu ke kultuře, stav na jedné diskutovaný, kritizovaný a problematický, na druhé straně opomíjený a bagatelizovaný.

Kultura a vzdělanost, která byla dříve vyhlašovaná jako výsada úzké vrstvy vzdělanců a lidí majetnějších, byla jedním dechem na druhé straně označována za něco zbytného, málem „nepotřebného“.  Vinu na tom měla mimo jiné i chybná interpretace jednoho Kantova výroku, v minulém půlstoletí pak – u nás – politická interpretace celého života jako „základny“ a „nadstavby“, přičemž onou nadstavbou, tedy až druhotnou záležitostí byla podle tzv. historického materialismu právě kultura. Nejnověji pak na tento způsob vnímání navazuje úzce komerční úhel pohledu na kulturu a vzdělání, v němž je obojí pouhým předmětem k produkování zisku.

Na druhé straně byla kultura i vzdělání předmětem adorace, bylo k nim vzhlíženo coby čemusi takřka božskému, a zároveň byla odpírána „obyčejnému“ člověku, kterému jsou údajně svým nedostatkem vzdělanosti a senzibility, citlivosti nedostupné. Tuto nedostupnost a tedy absenci kultury a vzdělání tuto vrstvu lidí mohla podle těchto modelů obsazovat „lidová“ kultura či zábava, později pop-kultura. K této postupně se v historii stále více rozevírající propasti přispívala sama „vysoká“ kultura, v hudbě například počínaje Beethovenem, která se stávala – porovnejme ten příklad s předcházející hudbou Mozartovo – stále komplikovanější, náročnější, pro prostého člověka opravdu méně přístupnou.

Dnes, v době podstatně jiných společenských poměrů, je na jedné straně vzdělání i kultura dostupnější (podtrhuji dostupnější, nikoli přístupnější), na druhé straně dochází – i na základě už zmíněných okolností k neuvěřitelné devalvaci hodnot – hodnot nejen vzdělání a kultury, ale hodnot veškerých. Aniž bych chtěl být školomet, mohl bych rozepsat celou knihu zdánlivě banálních příkladů, které by jistě „pragmatik“ vysvětlil, nad nimiž bych mohl i já „mávnout rukou“, které nicméně tuto šílenou degradaci ukazují. Uvedu – bez jakýchkoli analýz – příklady dva. Otevřete si jakoukoli stránku papírových novin. Nevzpomenu si teď, kde jsem četl nebo slyšel, že kdosi noviny odhlásil, protože se na to množství pravopisných chyb prostě už nehodlá dívat. Druhý příklad – na jednom konkrétním učilišti při pokusných maturitách (zdůrazňuji – maturitách, tedy zkoušce, která by měla opravňovat vstup na vysokou školu) příklad „4,6 děleno dvěma“ spočítal ve zkoušené třídě snad jeden žák, možná žádný. Opravdu nehodlám diskutovat o tom, že to je „jenom“ učiliště, že ty maturity byly „jenom“ pokusné atd.

Číst Eliotovy eseje O básnictví a básnících představuje naopak onen pozitivní nárok na vzdělání a vzdělanost. Vzdělání a vzdělanost nikoli pouze jako hromadu vědomostí, které nevytvářejí jakýkoli vyšší souvislost, a tedy něco, co se nedá „ověřit“ pouze testováním (odpovědí ano-ne), a tedy zároveň nikoli jako pouhou položku na oné části účtu, která označuje – obrazně řečeno – majetek v kladných číslech, nýbrž naopak něco, k čemu směřuju, něco, o čehož naplnění usiluju (to je to vzhlížení k ideji, tedy důvod adorace). Něco, co dělám proto, že mne to obohatí.

Přitom jsou momenty, které dávají „záruku“, vodítko i pro toho, kdo by pochyboval při svém hledání. Vzpomínám si, jak jsem býval za studentských let šílený na seminářích mého učitele Vladimíra Binara a dožadoval se právě těchto záruk, hodnotových měřítek, které bych mohl „přiložit“ k věci a dostal kýženou odpověď. Odpovědí mi bylo vždy, že ony věci mají imanentní hodnotu. Hodnotu samu o sobě. Vladimír Binar měl pravdu, je to přesně tak. Chceme-li se dobrat podstaty věci, musíme jít k podstatě věci – teď to vypadá, že jsem se přepsal. Nikoli. To je ta identita věci v sobě samé. O tom psal Platon. O tom je verš „růže je růže je růže je růže“. K tomu směřují – marně – okultisté. Nicméně jsou tu alespoň „záchytné body“, které sice nevedou samy o sobě k podstatě, ale jsou onou zárukou. Pro přirovnání – čemu budete věřit více, když si něco přečtete ve FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung, kde ověřují každou zprávu ze dvou zdrojů) nebo časopisu Aha, který už na titulní straně halasně oznamuje, že ten či onen je alkoholik, v krizi, někoho opouští či někým je opouštěn? U knížky, o které hovořím, je onou zárukou, že text přeložil Martin Hilský, a hned tou druhou, že vyšla v Odeonu.

V prostoru tohoto článku se teď ovšem stalo, co jsem tušil. Knížku mám nakousnutou a neodvažuji se pouštět do jakýchkoli komentářů. Mohl jsem to samozřejmě odbýt tím, ať si ji každý přečte sám. A pak mi každý může namítnout, že jsem tedy neměl nic psát. Nicméně, předchozí text není, doufám, jen „přidávání“ zbytečností, jak by pravil citovaný Vladimír Binar, ale alespoň vyznačení úhlu pohledu. Holt, Vladimír Holan, v jehož jedné básni je obsaženo vše už v prvním slově, nejsem.

https://www.databazeknih.cz/knihy/o-basnictvi-a-basnicich-68991
Thomas Stearns Eliot, O básnictví a básnících, Odeon, Praha 1991
https://cs.wikipedia.org/wiki/Thomas_Stearns_Eliot