Sylvie Richterová / Eseje o české literatuře (V)

Hrabalova nebesa
(Poznámky na okraj mystických aspektů Hrabalova díla)

„Přídavné jméno mystický chápeme v základním významu »vztahující se k mystériu, k tajemství«. […] Nadáním, darem vnímat život jako tajemství, schopností nikdy nepochybovat o zázraku světa, zažívat údiv, omráčení i extázi […]“. (s. 507) Tedy, dodávám, nikoli náboženské chování, a už vůbec ne nějaké podivné, tajné praktiky z jiného světa. Právě naopak, a právě Hrabal toto činil „v radikální opozici vůči ideologii plánovaného života a vševědoucího světového názoru, který má pro každý jev předem připravené vysvětlení a v principu [tedy] nepřipouští existenci žádného mystéria.“ (s. 507)

„Mystika je druh poznání“, říká titulek podkapitoly eseje, „za základní a z hlediska poetiky nejpodstatnější aspekt Hrabalova mysticismu můžeme pokládat nekonečnou a nevyčerpatelnou schopnost údivu, soucitu a děsu. Autorova vznícená mysl od počátku posouvá realistická témata do složitých sémantických plánů.“ (s. 507) Hrabal popisuje svůj způsob psaní jako „živelný proud řinoucí se skrze psací stroj, po kterém tančí prsty hypnotizované inspirovaným, vizionářským, opojeným a vlastně extatickým mozkem.“ (s. 508) Exaltaci tohoto druhu S. R. spatřuje jen vzácně „v nejodvážnějších projevech avantgardního umění“. Jedna z podkapitol se jmenuje „Závrať a záznam“. (s. 509)

„Studovat mystickou stránku Hrabalova literárního díla neznamená tvrdit [opakuje se vlastně předchozí], že spisovatel vycházel z náboženského názoru založeného na mystice, […] tedy z definovaného a ustaveného myšlenkového systému.“ (s. 510) „Nic takového Hrabal do svého na první pohledu spontánního, autentického a vášněmi planoucího vyprávění nevpašovával. Dalo by se však říci, že se pokouší o jakousi literárně pojatou mystiku, že je vášnivým vyznavačem náboženství, jehož Písmo hledá i tvoří svým vlastním psaním“ (s. 510)

Přesto S. R. hledá náboženské a biblické paralely, např. symboly a pojmy, jako je transsubstanciace.

„Konfrontace disparátních předmětů a situací patří k základům avantgardní poetiky koláže a asambláže.“ (s. 514) Paralela s Jiřím Kolářem. Baroko a antika, Jakub Deml jako jedna z inspirací (v knize Bohumil Hrabal uvádí… úryvek ze Zapomenutého světla)

Ustavičný pád a vzestup má v Příliš hlučné samotě svůj komplementární protipól v pohybu »presu«, který představuje ničení, válku, propadání čili zkázu, smrt a proměnu. Smíme se domýšlet, že autor skrytě pracoval s alchymickými pojmy? V jeho obrazu hutí jsme našli princip proměny, přetavení, v obrazu sběrných surovin princip božího lisu… Město Praha se ukazuje jako organismus vybavený metabolismem […] dochází k úplnému koloběhu lidského vědění a moudrosti, ke koloběhu čtení, studia, paměti, zkázy, odpadu atd.“ (s. 319) S. R. uvádí další paralely se světem alchymie (vertikální pohyb, „putredo“, alchymická hniloba a očista etc.

Motiv Kaina nacházíme ve třech příbězích z konce války – Ostře sledované vlaky, Kain, existenciální povídka, Legenda o Kainovi. Vedle Starého zákona je inspirován Dantovou Vita nuova, jak Hrabal sám říká. „Vedle mystiky světla a řeči barev se na kompozici »Kaina« podílí i jakási kabalistická numerologie: srkze ni se na počátku projevuje Prozřetelnost, Náhoda i Vůle, to když vypravěč volí cíl své cesty v klíči sedmičky.“ (s. 525)

V závěru S. R. poznamenává, že „studie nechce být ničím jiným nežli souhrnem poznámek na okraj.“ (s. 526) To nemění nic na tom, že čtenáři dává řadu inspirativních náhledů na Hrabalovo dílo. Možná i „závrať, inspiraci a vytržení“, které autorka přisuzuje právě Hrabalovi.

VI
Polyglotismus v češtině

„Polyglotismus je jistý druh zmnožení osobnosti, které v člověku radikálně proměňuje vnímání světa i jednání v něm. […] V okamžiku, kdy člověk použije jiného jazyka než svého prvního a tím přesune střed systému, nelze už proces obrátit: od této chvíle už nepatří žádné určité jazykové skupině. Žádný jazyk se už nejeví jako jediný, nenahraditelný, žádný už v sobě nemá magii přímého vztahu mezi slovem a bytím, které označuje.“ [Hluboký souhlas na základě vlastní zkušenosti, byť ne tak rozsáhlé jako u zúčastněných osobností. Ještě bych to řekl jen nepatrně jinak: člověk přepíná z oné magie do té metaroviny, která funguje při volbě různých kódů, které navazují onen „překladový“ vztah vůči sobě.] Osobnostmi, kterých se text týká, jsou Věra Linhartová, a hovoří o Romanu Jakobsonovi. Hypotézou edenskou jazyka se zabýval Umberto Eco. Jakobson toto přirovnává ke ztrátě geocentrické koncepce, Linhartová podobně. Psaní v různých jazycích není neobvyklé, S. R. uvádí Becketta či Joyce.  [Dokonce jsem v jakési studii četl už kdysi o exilu či přesídlení do jiné země jako typickém rysu 20. století.] V situaci, v níž S. R. studii psala, ji ještě komplikoval politický kontext různých kódů („normalita“, „pokrok“, „bída“, „blahobyt“, různé významy těchto slov).

Tři případy v typologii „nového jazykového prostředí“ – první: je možné výrazové prostředky převést do druhého jazyka, druhá – přechod k jinému jazyku, třetí – sama změna se stává předmětem zkoumání. První typ představuje Milan Kundera, druhý Věra Linhartová, třetí Josef Škvorecký. „Jedná se o naprosto odlišné autorské osobnosti, jedna věc je jim však společná: pozornost věnovaná otázkám jazyka, promluvy a komunikace vůbec.“ (s. 531)

Všichni tři si zachovali osobitost i po emigraci, která jim je společná, tato osobitost byla patrná ještě před emigrací, a je zřejmá kontinuita i přesto, že mnohé po emigraci změnili. Odlišují se od sebe určením čtenářům, Kundera je maximálně otevřený světovému publiku, Škvorecký píše pro zasvěceného českého čtenáře a je v podstatě nepřeložitelný, Linhartovou přeložit lze, její dílo je určeno „kultivovanému čtenáři, který je pravděpodobně též polyglotem.“ (s. 531)

M. Kundera: „učinil problémy komunikace stěžejním tématem svého díla“. Epická složka, vnitřní napětí, zápletka, motivace jednání i vypravěčské komentáře vycházejí z otázek povahy jazykové. (s. 532) „Mnohoznačnost slova, drtivá moc kontextu pohlcujícího individuální projev, nedorozumění a »sémantická smrt«, jíž je vyloučení autora z veřejného života společnosti, boj o sebevyjádření, fetišizace psaného slova, narcismus lyrické sebereflexe, exhibicionismus motivovaný touhou stát se »zprávou«, která »vejde do dějin«, střetávání vzájemně nesrovnatelných sémantických kódů, vyhledávání kontextu v němž by vlastní řeč měla smysl, magická síla slova básnicky (umělecky, hudebně) ozvláštněného a tak dál – to jsou různé aspekty komunikace, které Kundera řeší.“ (s. 532)

Příklad, část románu Nesnesitelná lehkost bytí „Nepochopená slova“, kde různé významy téhož slova (různorodé, nesrovnatelné světy) jsou příčinou rozchodu milenců; tak je to v celém románě. Přitom jazyk je „průhledný“, tj. je možné knihu přeložit do jakéhokoli jazyka, neboť téma je „promítnuto do jiných plánů (do plánu dějového, psychologického, kompozičního apod.) a ty působí zároveň »nad« i »pod« jazykem“ (s. 533). Hudební principy, „ouvertura“ v Knize smíchu a zapomnění, v Nesnesitelné lehkosti bytí „meditace na motivy tajemné myšlenky věčného návratu, která potom působí jako leitmotiv a jako kontrapunkt celého »opusu«.“ (s. 534) Postavy mají v „kompozici funkci podobnou jednotlivým nástrojům v symfonické skladbě“ (tamtéž) – např. ve Valčíku na rozloučenou.

Věra Linhartová: „ztotožnila otázku jazyka, řeči, promluvy s existenciální, ontologickou otázkou člověka, jehož jediným nástrojem dorozumění je řeč.“ (s. 534) Předmětem umění je „něco jako generativní zákony a univerzální vlastnosti jazyka jako takového“ (s. 535), tedy ne „čeština“. V. : „sestupuje do etymone slov, rozkládá a prověřuje gramatické kategorie, pouští se do zvláštních experimentů se syntaxí“. Proto objevuje pro sebe japonštinu, syntézou jejího rukopisu jsou právě tři „japonské“ povídky Portraits carnivores (1981).

Josef Škvorecký: jde zcela opačnou cestou, zachycuje „proměnlivou, efemérní pěnu řeči, pohybuje se jako na periferii, odposlouchává slang a hantýrku různých společenských prostředí – studentského, vojenského, intelektuálního, exilového apod.“ (s. 537) Zvláštní je komplikované spojení dvou systémů hovorových jazyků, češtiny a angličtiny, dochází k pozoruhodné kontaminaci, která je „komická i půvabná“ (s. 538).  S. R. uvádí celou stránku příkladů.

Jevgenij Polivanov a po něm Roman Jakobson ukázali, jak je důležité vnímat jazyk ušima cizince [Potvrzuji a přidávám anekdotu: Na jednom česko-německém setkání kdosi na nějakou otázku odpověděl, že mu bylo rozuměno „jen tak“, protože při své znalosti školské němčiny nerozkódoval běžnou, „flink“ němčinu, dotyčný totiž řekl „jeden Tag“, což s obvyklou redukcí druhé slabiky a zněním závěrečného „g“ zní „jéén ták“; mimochodem slovo „flink“, v češtině označující ledabylost, má v němčině význam opačný – „obratný, hbitý, svižný“.]

Proměny subjektu v próze Věry Linhartové

Rozsáhlejší studie o spřízněné autorce (ve srovnání s následujícími kratšími texty) je členěná na čtyři číslované podkapitoly. Neobvyklost literární dráhy – 5 knížek próz vydaných v letech 1964 – 1968, „samostatné a téměř samotářské dílo se při svém opožděném vstupu na scénu ocitlo v kontextu nejčerstvějších formálních a tematických experimentů české literatury na jednom z nejpřednějších míst. Ignoruje ruch kolem byrokratického realismu, vybudovala si Linhartová vlastní vyhraněnou uměleckou koncepci na mohutné základně klasické literatury i evropských avantgard, studiem výtvarného umění i pozornou četbou ruských formalistů a díla Jana Mukařovského. Přes všechnu publikační zdrženlivost pohybuje se Linhartová se svou tvorbou nesmírnou rychlostí: její práce publikované v češtině do roku 1968 představují úctyhodně vyzrálé a koherentní dílo sledující krok za krokem nosnost slovesného tvaru. Od krátkých symbolických vyprávění à la thèse přes destrukci tradičních narativních kánonů dospěla autorka ke svéráznému druhu metavyprávění, k fúzi poetických a narativních postupů a posléze až k deformacím syntaktických a morfologických norem jazyka.“ (s. 543) Paříž, především proto, že možnosti svého „prvního“ jazyka vyčerpala, nový lingvistický materiál.

Pro výraz „subjekt“ si S. R. došla k Mukařovskému (Studie z estetiky) – subjekt: autora, vnímatele, vlastního literárního díla (to je ten třetí). U V. L. je vypravěč zároveň metavypravěčem, je metaforou onoho subjektu, o němž hovoří Mukařovský.

V následujícím textu S. R. postupuje literárním dílem Věry Linhartové, prochází jednotlivé jeho etapy. Hovoří o inkluzivní funkci (zahrnující vypravěče, rodícího se z komentátora, i čtenáře), roli prostředníka, aktualizaci autorského subjektu (v Métově životě v obrysech je dvojice autor a vypravěč, oba se vyjadřují v první osobě, fiktivní autor se čtenáři představuje, občas se distancuje atd.), či funkci metaliterární, tj. vypravěči jako prostředníkovi mezi různými literárními díly (inspirace V. Šklovským, ruským formalistou, který říká, že každé dílo se rodí na pozadí díla jiného; V. L. jej cituje již v Promluvě rozlišení, obsahující její literární program). V raných povídkách V. L. vede dialog s Kavkou, Máchou, Gogolem, Dostojevským (Račí kánon na běsovské téma), „celkový metaliterární plán je v textech Linhartové velmi komplexní“ (s. 549), v odkazech v Métově životě v obrysech jsou přítomni Šklovskij, Sterne a Rozanov. Těmi se ovšem může bavit jen velmi erudovaný čtenář. V. L.: „Celou svou promluvu stavím z hotového, na jedno místo sneseného materiálu: zavádím jej dál, než bylo původně v jeho úmyslu.“ (s. 550)

Další funkcí je funkce metanarativní (vyprávění o vyprávění), S. R. uvádí řadu příkladů. Vypravěčem v tom smyslu, který zajímá S. R., se zabýval Michel Foucault, S. R. hovoří o poslání vypravěčů v díle V. L., jímž je personifikace estetické funkce. Např. vypravěč Račího kánonu tvrdí, že je koulí ze slonovinové kosti, Rozpravy o zdviži rotační hyperboloid atd. S. R. odkazuje k Janu Mukařovskému či Romanu Jakobsonovi, uvádí další příklady. K transformaci dochází v Meziprůzkumu nejblíž uplynulého, napsaného po tvůrčí přestávce. S. R. cituje básnickou transformaci Decartova tématu „já“, nalézá shody ve formulacích V. Linhartové a Umberta Eca, který říká (v r. 1973): „Člověk, i když věří, že mluví, je mluven pravidly znaků, jichž užívá.“ (s. 565), zatímco V. L. (v r. 1961) Je pravda, že mým nástrojem je řeč; ale není tak zcela jisto, vedu-li řeč já, anebo ona vede mne.“

Z toho vyplývá i tvůrčí metoda V. L.: „Linhartová totiž vývojem moderní literatury prochází doslova: začíná prostým symbolickým příběhem, postupně ruší fabuli, tj. ruší logiku příčin a následků, aby vystavěla útvar determinovaný pouze libovůlí subjektu, tím zároveň porušuje zákonitosti místní a časové a nakonec deformuje i pravidla gramatická a syntaktická. […] Deformace jazykové normy, neologismy i jemné kontaminace nejrůznějších autorů, které potom nacházíme v pozdějších textech, vyrůstají organicky z předešlého a lze zpětně vysledovat jejich genezi; odpovídá-li náročnému dílu náročná četba, nezůstane tu čtenáři nic uzavřeno. Z hlediska naší studie je podstatné to, že zkoumání porušování pravidel znaků (uměleckých i jazykových vůbec) je vůdčí nití celého díla – trpělivý pokus o svobodu.“ (s. 565, neproniknutelnost je zdání, dílo není hermetické). 

Portrét autorky  

První věta: „Kvality, které v jejím díle překvapí snad nejvíc, jsou přesnost a důslednost: zaprvé proto, že jsou nekompromisní, zadruhé proto, že pokaždé vedou k nepředvídatelným, či aspoň nepředvídaným výsledkům.“ (s. 569) Obdiv S. R. k Věře Linhartové, která tyto vlastnosti prokázala ve svých pouhých dvaadvaceti letech v prvotině Meziprůzkum nejblíž uplynulého. I další knihy píše tato „plachá a samotářská autorka“ na Hluboké, ocenění doma, v zahraničí, přátelé R. Jakobson, H. Michaux, J. Šíma či A. M. Ripellino (v knize Magická Praha). 1968 V. L. odchází, Paříž, intenzívní studium evropských jazyků, „usilovala o pochopení a obnažení kořenů lidské řeči.“ (s. 570).  Studie o Magrittovi, monografie o Tápiesovi a Šímovi, ocenění kruhem „zasvěcených“ přátel.  Polyglot, studuje japonštinu, v Japonsku sestavuje antologii dadaismu a surrealismu, pro Centre Pompidou část výstavy o Japonsku. Analýza charakteru japonštiny. Dále: Masožravé povídky. Jejich podrobná analýza. [Vydané pod titulem Masožravé portréty, dvojjazyčně, Akropolis 2015.]

Jak je to dál? (Věře Linhartové k narozeninám)

„Jak je to dál?“ To je důležitý významový prvek v tvorbě V. L., překračující pouhý narativní význam. „Dochází zde k jednomu z nespočetných posuvů, jejichž působením může zaujatý čtenář dojít dosti podstatné změny skupenství vlastního vědomí.“ (s. 579) Je to otázka až mezní, jak říká sama autorka v textu Co nejvíc šedé (1960, Meziprůzkum nejblíž uplynulého). „Pozornost upínající se běžně k otázce, jak příběh skončí, se […] přesunuje ke způsobu, jakým je příběh utvářen.“ (s. 580) Dochází k nějaké hranici, kde je „nic“ nebo „dál už to není“. „Linhartová jako vypravěč nabízí řešení metanarativní.“ (s. 581) Běžná skutečnost vede „k zviditelnění geneze slovesného díla.“

„Jak je to dá“ pokračuje „Jak se to děje?“, „Jak se to dělá?“ – Hans-Georg Gadamer, když se zabýval hermeneutikou, napsal: „Člověk je bytost, která se stává tím, čím jest, a získává své chování jen tím, co dělá, tím »jak« svého činění.“ (S. 582) Dodává, že otázku „jak“ do filosofie uvedli Sokrates a Platon. Etika a techné – ve smyslu dovednosti, umění v antickém světě splývají. „Kvalita příběhu bude záviset na tom, jaké odpovědi jsme si v základních existenciálních otázkách dokázali dát. Je to princip známý z pohádek.“ (s. 583) Cesta vzniká poutí, vypravěč se rodí vlastním dílem.

Dílo a jeho rezonance, zrcadlení. S. R. se v roce 1972 pustila do diplomky pod vedením básníka Angela Marii Ripellina, ten přeložil mj. Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Linhartové si velmi vážil. [Je zřejmé, že V. L. je Richterové blízká jednak svým typem, jednak tím, že mají společný mezi sebou provázaný životní příběh – což spolu souvisí.] Tenkrát se vynořovalo ze zapomnění dílo Jana Mukařovského, Chvatík uspořádal svazek Studie z estetiky. Definici estetické (poetické) funkce formuloval už v r. 1929 ve spolupráci s Romanem Jakobsonem. Podstatná věc [více než souhlas!]. V té době vycházelo též v italštině a zařazováno na univerzity. Milan Jankovič: dění smyslu. S. R. vypráví, jak to bylo dál. Co všechno od V. L. vyšlo.

VII
Antropologická konstanta v estetice a v literatuře

Studie věnovaná „památce Roberta Kalivody a Olega Suse“ se věnuje historii a genezi pojmu spojeného s K. Teigem (esej „Spojité nádoby“ a Janem Mukařovským, který termín „použil pro literární vědu, přesněji pro svou sémioticky založenou estetiku.“ (s. 591), nejexplicitněji v úvaze Může mít estetická hodnota v umění platnost všeobecnou? z r. 1939. U nás vyšly po létech cenzury Studie z estetiky v Odeonu 1966, připravil Květoslav Chvatík, v následujícím roce se k tématu vracejí O. Sus a R. Kalivoda. V obou případech se autoři pohybují v kontextu marxismu, event. pseudomarxismu a cenné je, že odmítají „rozpustit“ individuum v determinovaných složkách a akcentují „totalitu člověka“ spojenou s Bretonem [pozor na terminologii, slovo „totalita“ má zde opačný význam než politický „totalitarismus“, naopak to není redukce člověka, ale jeho úplnost, podobně hovoří V. Nezval o „konkrétní totalitě“, bez této poznámky by se souvislosti pro čtenáře neobeznámeného s tímto kontextem mohly stát nesrozumitelné].

S. R.: R. K. „Teoretickými prostředky strukturalismu a Mukařovského estetiky definoval člověka jako totalitu dialekticky rozporných faktorů, existenciálně ukotvených v základních biologických, sociálních a kulturních potřebách, která – smíme-li to vyjádřit zjednodušeně – se stává reálnou jen skrze biopsychickou energii člověka.“ [Zatímco marxismus, dobově podávaný, zdůrazňoval historický a vědecký „materialismus“ a determinaci člověka „objektivními“ faktory, což pak komunistická moc stvrdila tzv. „normalizací“, tedy totalitním režimem. Vzpomínám si na svoji „vzpouru“ proti onomu slovu „objektivní“ v tomto myšlenkovém světě a zdůrazněním naopak „subjektivního“ východiska přemýšlení (dokonce „popírající“ celou tradici od Aristotela), které jsem posléze našel v Husserolově fenomenologii. Jak po letech vidím, ten kontext doby byl podobný, jména O. Suse a R. Kalivody jsem v 60./70. letech znal a něco četl, tuto souvislost jsem si neuvědomoval.]

Těžiště myšlenky S. R.: „Pokusíme se dokázat, že antropologická konstanta v estetice jako obsahový element nepůsobí, neboť z hlediska estetického je relevantní pouze její přítomnost, nikoliv její obsah.“ (s. 593, tímto směrem šel i R. Kalivoda, i když docházel k jiným závěrům) „Všechny tři kvality – antropologická, univerzální a konstantní (nebo invariantní) – jsou stejně důležité. Velikost Mukařovského estetiky tkví v tom, že dokázala definovat uměleckou hodnotu díla nezávisle na společenském, myšlenkovém a jakkoli obsahovém hodnocení jednotlivých složek a přitom jejich význam naprosto neumenšit – naopak, aktualizovat je právě působením estetické funkce.“ (s. 593) S. R. dává příklad „skvrny blankytné modré barvy“ umístěné „v horní části plochy abstraktního obrazu“, vnímané jako „obloha“, zatímco je-li umístěna dole, bude připomínat „vodní plochu“ (z Muk. stati O strukturalismu) a dodává: „Možná je dvojí fungování modré barvy v abstraktním obrazem příkladem dvojí povahy každého prvku v umění, tedy povahy obsahové i neobsahové (věcné i znakové, záměrné i nezáměrné). Možná také právě impuls promítat obsahy do zdánlivě bezobsažných znaků patří k základní psychické konstituci člověka.“ (s. 595) Zobecnění: Člověk má tendenci předpokládat a hledat význam/smysl všude, kde může či nemusí být.

Analogičnost estetické normy a antropologické konstanty. „Tak jako estetická norma funguje jako veličina, s níž se dílo srovnává, měří a od níž se odlišuje, i antropologická konstanta je jistým úběžným bodem, termínem srovnání, neutrálním, ale neodmyslitelným faktorem“ (s. 595)

Za jádro celé studie považuju vyjádření vztahu mezi estetičnem a neestetickými (praktickými, obecně lidskými, tedy antropologickými) obsahy, k níž se S. R. několikrát vrací a které vyjadřuje Robert Kalivoda ve své reflexi: „estetično zdůrazňuje, vyzvedá a nabíjí mimořádnou neestetickou, tj. praktickou působivostí a účinností skutečnosti, významy a hodnoty neestetické. […] V tom je prakticky největší a společensky nejvýznamnější mimoestetická a dá se říci přímo protiestetická funkce estetična.“ (zde s. 598) Dále uváděné témata v díle samy o sobě nemají estetickou hodnotu, zato „vysokou hodnotu existenciální, noetickou, sociální i psychologickou“, nemusí být podmínkou vnímání díla, jejich „přítomnost je ovšem spojena s tajemstvím jeho [tj. díla] úspěchu.“ (s. 598)

S. R. k této problematice, „rozhodnutí znovu zvážit nosnost termínu“ dospěla po výsledcích „vlastní, empiricky orientované literárněvědné práce“ (s. 596). Při zkoumání tvorby V. Linhartové, M. Kundery a B. Hrabala dospěla k zjištění, že „jejich společným tématem je vztah člověka a jazyka“. Každý z nich hledá a nalézá odpovědi jiným způsobem, ale vlastně shodným směrem, „základní otázka užití a zneužití řeči [se] konkretizuje jako historická, kulturní, psychologická a sémiotická problematika subjektu mluvícího a zároveň »mluveného« jistým jazykem, jistým systémem […].“ (s. 596) „[…] shodné ukotvení tří odlišných až nesrovnatelných poetik současných českých autorů bylomožné vysvětlit dějinnou aktuálností tématu: drastické omezení svobody projevu v totalitním světě skutečně vysvětluje existenciální naléhavost zkoumání složitých podmínek komunikace.“ (tamtéž) Důležitost antropologické konstanty si S. R. uvědomila při zkoumání děl J. Haška, Voskovce a Wericha, Vodňaského a Skoumala, Smoljaka a Svěráka, kde otázky smyslu je kladena vytvářením sémantických kontrastů, tedy aktivací nesmyslu a idiocie. Přes různou estetiku (komické či tragické) na tomtéž principu kontrastů funguje ale i Souostroví Gulag, společné téma je mechanizace lidského bytí. (s. 597) „Zjištění, že aktualizace protikladu smyslu a absurdity, inteligence a blbosti není sama o sobě příznakem komického či tragického účinku, odkazuje k celé rozsáhlé problematice kontrastu, paradoxu, antinomie a dialektiky přítomné v umění i v dějinách filosofie, psychologie a lingvistiky od antiky po dnešek (až třeba po kontrastivní fonologii), a v tomto smyslu souvisí s teorií poznání jako takovou.“ (s. 597)

S. R. se nyní věnuje jinému tématu, které lze považovat za antropologickou konstantu, totiž tématu otcovství v literatuře (jemu je pak věnována samostatně pozornost v následující eseji, uvádí stejný okruh jmen, některá další). Když S. R. říká, že „zjištění ústřední role toho kterého faktoru pokladatelného za antropologickou konstantu není ovšem cílovým, nýbrž spíše hraničním bodem literární analýzy“ a „bádání se od tohoto bodu musí vrátit ke konkrétním dílům“ (s. 600), je to vlastně komentář k metodologii literární vědy. Uvědomuji si, že tyto vývody jsou pro mě podnětné i vzhledem k mému tématu „ostrova“, které je právě takovou antropologickou konstantou.

Téma otce jako významová a literární kategorie

Mužský a ženský princip jako základní hybné síly univerza v kosmogonii. Vertikální „otcovská“ hodnotová osa, horizontální „mateřská“. Na ose otce se konkretizují „hodnoty jako stvořitel, autorita, ochrana, bezpečí, zakladatel rodu, vzor, garant totožnosti a trvání, a také »pán jazyka« ve smyslu logu, řádu, jeho výrazu a smyslu. Můžeme si představit svět jednotného smyslu, v němž si různé konkretizace těchto hodnot odpovídají na různých stupních vertikální osy, vyšší obsahuje nižší a nižší rezonuje s vyšší: zakladatel rodu vykonává vůli Stvořitele, otec předává synovi dům a zákon“ (s. 605) etc. „Vertikální, „otcovská“ hodnotová osa poskytuje cosi jako společného jmenovatele pro fenomenologii deviací, revolt a konfliktů s duchovní, institucionální či rodinnou autoritou, jak ji nacházíme u kořenů evropské kultury a v průběhu celé historie.“ (tamtéž) „Otcem, který nemá otce, je chaos.“ (s. 606)

Romantická vzpoura proti otcovské autoritě (Schiller Loupežníci, Máchův „strašný lesů pán“) jako stvrzení „negativního obsahu“, v tomto kontextu lze číst Otce Goriota, Bratry Karamazovy, Kafkův Dopis otci, Rothova Pochod Radeckého nebo Joba. Popření autority: Švejk, Musilův Muž bez vlastností. J.–F. Lyotard hovoří o zrušení ustavené autority, pluralitě významů a absenci jednotného smyslu a pokusu „překročit hranice světa vymezeného souřadnicemi otcovských hodnot“ (s. 606) jako charakteristice postmoderní fáze moderního umění. V české literatuře:

Vaculíkův román Sekyra – autorita „taty“, Jak se dělá chlapec, fejetony a deníkové prózy. K Vaculíkovi „tradičně do protikladu stavěný“ Kundera – Žert, Život je jinde – „otec hrdiny mrtvý a vše, co se týká jeho fyzické i duchovní existence, je zcizeno matkou“, Valčík na rozloučenou – „problematizace biologického otcovství“ (s. 607); v Kunderově literatuře je historický okamžik, „kdy je ideál života individuálního i společenského rozmetán do samých základů, kdy se hodnoty, tradice i autorita projevují jako iluze či cynický podvod.“ (tamtéž). V Knize smíchu a zapomnění „žádná vyšší autorita, zákon ani tradice nejsou přítomné, v Knize smíchu a zapomnění a v Nesmrtelnosti je rozvedeno téma smrti otce, přesněji jeho umírání.“ (s. 608)

„Kunderova metoda příběhů jako variací na jisté téma“ je poučená Beethovenovou metodou kompoziční, Vaculík zase „sází na rodovou tradici a osobní zkušenost“, to vyplývá z pojení funkce románu: Vaculík je autorita nebo svědek, Kundera nabízí polyfonii významů. S. R. hovoří i o Hrabalovi, srovnává se skladatelem E. Varésem, který (podle Kundery, Kniha smíchu a zapomnění) jako by byly „rafinovanou organizací hluků, která je úchvatná, ale zahajuje již dějiny něčeho jiného, založené na jiných základech a jiné řeči“. (s. 609) U Hrabala je touto otcovskou postavou strýc Pepin.

Celá generace autorů narozených ve 40. letech je „nesamozřejmostí otcovské postavy zřetelně poznamenána“ (s. 610), další příklady: K. Sidon – Sen o mém otci, podobně Ota Pavel, Daniela Hodrová – Théta, Jiří Kratochvil – Uprostřed nocí zpěv a Avion („syndrom otce“), Zuzana Brabcová ad. „Hledání otce“ probíhá „zároveň s hledáním nového literárního tvaru.“ (s. 610) S. R. se podrobněji věnuje Kratochvilovi. Dva významově komplementární hrdinové, fantastický a realistický,  hledají otce, nacházejí  otce nevlastní. Literatura této doby ukazuje, že k popření otce nedochází zcela, ale že se obě směřování s různou váhou střídají.

O mužnosti

Esej o vnímání hodnot a jejich destrukci v totalitním systému na pozadí reflexe tradičních hodnot náboženských a biblických.

Paměť jako hodnota, jako téma a jako forma v české literatuře devadesátých let

Krátká, ale důležitá esej, podobně jako ty předchozí. „Vše bude zapomenuto a nic nebude odčiněno,“ to je citát z posledních stránek Žertu Milana Kundery, v 60. a 70. letech na Západě nejcitovanější věta z románu, byl jeden z prvních „pokusů zveřejnit celou pravdu o historii zemí sovětského bloku.“ (s. 625) Velká rána se rozhlehla při vydání Jednoho dne Ivana Denisoviče A. Solženicyna, „svědectví o zločinech a hrůzách páchaných »socialistickým zřízením«! (s. 625) U nás další svědectví, odhalení paměti – Sekyra Ludvíka Vaculíka. Vracejí se jména odsouzená k zapomnění – Jan Zahradníček, Záviš Kalandra. Monopolní myšlení nemůže existovat bez zatemňování paměti. Literatura v tom ohledu měla zásadní roli.

Metafory užívané k označení úlohy české kultury – „česká otázka“, „křižovatka kultur“, „most“, „práh“ (mezi „Západem a Východem“), „srdce Evropy“ (s. 628).

Paměť důležitá – např. hornický slang v Pestrých vrstvách Ivana Landsmanna, rekonstrukce podobizen u Pavla Kosatíka, návraty do dětství Michala Viewegha, imaginární cesty do minulosti Uprostřed noci zpěv Jiřího Kratochvila, lexikální a stylistické „nostalgie“ např. v Sedmikostelí Miloše Urbana, ohlasy mýtů, náboženských kultů či ezoterického vědění u Daniely Hodrové, Michala Ajvaze nebo Ivana Matouška. (s. 630)

Analýza próz Bohumila Hrabala.

„Nejlepší obranou proti potlačování paměti je paměť sama, nejlepší formou paměti je živé umění dosahující univerzálních hodnot. Kundera uvedl do světové literatury téma zapomnění a manipulace symbolů; Hrabal proměnil destruktivní paranoiu totalitní společnosti v materiál oniricko-surrealistického vyprávění či „pábení“. (V jeho Pražských jesličkách ovšem čteme: »Miltone, nejhezčí lidská vlastnost je paměť.«) I další formy rozpadu psychické integrity charakteristického pro ducha pozdního komunismu inspirovaly vysokou literaturu: byrokratická skleróza ožívá v absurdních hrách Václava Havla, deviantní logika inspiruje texty Ivana Vyskočila, řetězce iracionálních a dementních sémantických pochodů prolínají osobitou strukturou divadelních kusů Ladislava Smočka atd. atd.“ (s. 632)

to je celé?

VIII
Sémiotický vesmír: centra a periferie

Pohádka o králi, který slíbil ruku své dcery tomu, kdo vyloví z jezera vzácný džbán. Zvítězí hloupý Honza, který udělá neočekávané, sáhne na větev, kde je džbán zavěšen. Překážku automatického vnímání překoná „člověk z periferie“, vnímající v jiných kontextech. Žijeme ve dvou světech, plánech skutečnosti, jeden je „svět předmětný, fenomenální, čili svět přirozený, o jehož uchopitelnosti uvažuje filosofie od antiky, a svět, v němž komunikujeme a o němž komunikujeme, svět znaků, sémiotický vesmír, jehož studium přivedla k dokonalosti sémiotika.“ (s. 638) V pohádce je král tou jedinou postavou, „která si je vědoma dvojí – přirozené a znakové – podoby skutečnosti.“ (s. 639) Honza je schopen splnit úkol díky protikladu centra a periférie. S. R. nyní zkoumá jednotlivé podoby tohoto vesmíru – např. obrazovka – střed jistého vesmíru, který vysílá, ale nepřijímá. „Diskuse na obrazovce“ je dialog pouze simulovaným. Atd. Malé národy, „malé kultury“ se definují jako periferie, komunikují s centry. Příklad – „evropská kultura“. Důležitá je dynamika, za totality je ten vztah přerušen. „Sémiotická smrt“ (s. 644), pochopil ji J. Kolář v Prométheových játrech. Hovoří se též o Hrabalovi, Příliš hlučná samota.

Etika a estetika samizdatu v období „normalizace“

S. R. sleduje genezi, smysl a podoby unikátního kulturního fenoménu zvl. za období normalizace, text představuje zároveň základní materiál o představě samizdatu v 70. a 80. letech minulého století u nás. Strojopisné kopie kolovaly už po roce 1948, velkým kulturním činem se samizdat stal nicméně až po šoku z „brutální okupace vojsky Varšavské smlouvy“, kdy „nabyl samizdat celonárodní důležitosti a reflektoval všechno, co vtisklo osobitý charakter kultuře a historii Československa po druhé světové válce“ (s. 647) „V kruzích samizdatu se setkaly a vzájemně na sebe působily nejrůznější myšlenkové proudy, podílely se na něm tři až čtyři generace autorů“ (tamtéž), „samizdat převzal štafetu Pražského jara“ (s. 648) Důležitá byla jeho historická úloha: „Demokratizační hnutí by se bylo nemohlo zrodit, kdyby mu nepředcházela dlouhá práce přehodnocování a kritiky, na které se podíleli nejen spisovatelé a novináři, ale i filosofové, ekonomové, sociologové, historici atd.“ (tamtéž)

V 60. letech už nebyl stalinistický teror, nicméně řada „absurdních, pokořujících, patologických jevů“, protože neexistovala občanská společnost, dali se někteří autoři, filmové režiséři, divadelníci a novináři „do velké a dlouhé práce na demaskování režimu“ – v textech, divadelním, filmovém či výtvarném zpracování. Důležitost časopisů v r. 1968, „Dva tisíce slov“, po sedmi letech Vaculíkova Petlice, způsob fungování, „paralelní polis“, Havel, Šimečka, další edice, Edice Expedice, Kvart, Nové cesty, VBF, Oikúmené, Popelnice, Pražská imaginace, Alef, Jungiana, Prameny (vše podrobně s. 656). Tresty. „Autoři, obsahy“ (podrobně s. 660-1). Terminologie: samizdat, „symovydavatelské aktivity (J. Gruša), „knihy-neknihy“ (M. Šimečka), nebo užívají vlastních jmen – Prostor, Klenotnice, Vokno, Studnice atd. Petr Fidelius (pseudonym Karla Palka), kniha Řeč komunistické moci. Nové formy – kolektivní díla, fejeton (dnes 4 sv. Československý fejeton), Český snář Ludvíka Vaculíka: cíl „znovu stvořit smysl tam, kde byl chod dějin násilně zastavený a samotný smysl věcí se vytratil.“ (s. 668). Reálný socialismus je podle Vaculíka „svět naruby“.

Nezávislá literatura a závislá kritika

Téma exilu a propasti, která se S. R. zjevuje po pádu opony v podobě nevraživosti Čechů vůči „nějakým emigrantům“ [zaregistroval jsem to v jiné podobě, kdykoli jsem v nějakém rozhovoru zmínil „Německo“, z něhož jsem měl zkušenosti s jednoduchým řešením, a setkal jsem se s opovržlivou reakcí]. Češi nechtěli být poučováni, S. R. píše, „mnohokrát během krátké doby po konci totalitního režimu mě ohromily zlostné šlehy a výpady“ (s. 679). Milan Kundera v čl. „Osvobozující exil“ zmiňuje, že se žádný z velkých emigrantů nevrátil. Urazil totiž nějakou vzdálenost. Problém je v „uzavřenosti systému“ – „totalitní systém byl mimo jiné velkolepým jevištěm nejrůznějších jevů komunikační patologie, zviditelňoval je do olbřímích, groteskních a někdy tragických rozměrů.“ (s. 680). Úvaha S. R.: „existuje princip moci, jehož hlavním aspektem je rozdělovat, diskriminovat, vylučovat, kontrolovat, a princip jednoty, jejímž projevem je porozumění, chápání, přijímání, poznávání, respekt, odpovědnost.“ (s. 682)

Ideologie, dějiny, náboženství a příběh  

Text sestává ze dvou částí, uvedenými tituly v hranatých závorkách: [Premisa z roku 1996] a [Zápisky Z roku 1987 – Totalitní pohádka]. „Člověk zjišťuje smysl svého života tím, že o něm vypráví příběh […], bez vnitřního – duševního, duchovního – rozměru nelze mluvit o smyslu života […]. Totalitní systém nepřipouští transcendentní smysl života ani jako hypotézu, neboť je sám sobě alfou a omegou: vydává za zjevenou pravdu sebe sama…“ (s. 685–6) Výchozí protiklad hledání stability sama sebe v historii či nějakém myšlenkovém rámci a proti tomu nesmyslné opakování sama sebe donekonečna v ideologii, utvrzující pouze sama sebe coby „autoreferenční veličina“, „tautologie“ (s. 787). Totalitní dogma se vztahuje ke skutečnosti jako pohádka. (s. 687)

„Máme k dispozici vynikající rozbory totalitního jazyka,“ (P. Fidelius), příklady slepoty marxistických interpretací v oslnění představy světlých zítřků, co bylo třeba pro Vančuru utopií, je pro jeho sovětskou interpretku faktem. „Utopie tu funguje jako důkaz pravdivosti totalitního obrazu dějin,“ (s. 689) jakkoli to vše dopadlo jinak. A teď pozor, to je důležité [pro mě potvrzení životní zkušenosti, pregnantně formulované]! „Začne-li vycházet najevo, že fakta jsou v rozporu s tímto dogmatem, je sémantická slepota pro udržení ideologického modelu nezbytná: může být vnucená, návyková, fingovaná, naivní i pěstovaná.“ (s. 690) S. R. připomíná „čítanku českého stalinismu“, kterou uspořádal Antonín Brousek s titulem Podivuhodní kouzelníci, a posléze rozebírá řadu příkladů z knihy (vč. M. Kundery), prvky přenesené z náboženství, vč. transsubstanciace, motivu všudypřítomnosti, dále metafory stalinistické rétoriky etc.. S. R. pro tento jev hledá vedle zaběhlých jazykových funkcí (apelativní, emotivní, metajazyková etc.) funkci „májá“, nazvanou slovem z indické filosofie označující neskutečno, zdání.

Další postřeh: „střetnutí poezie s ideologií a reklamou, dvěma formami moci, […] trvá už celé jedno století a je niternou součástí pronikání dehumanizačních trendů do moderní a postmoderní společnosti.“ (s. 691) Bipolarita „historie a příběhu“ (history – story) je tématem esejí Václava Havla, v osmdesátých letech provokovala věta z textu Příběh a totalita, uveřejněného ve Svědectví: „Nezasluhujeme pozornost, protože nemáme příběhy a smrt.“ (zde s. 697) Jedná  o uvězněném astmatikovi, kterému nevěnuje americký novinář pozornost, protože to není příběh („Zavolej mi, až ten člověk umře,“ řekl prý dotyčný). V masmédiích si „zaslouží pozornost“ jen to, co má charakter příběhu, stejně tak je problém s „umírající planetou“. Nikoho to nezajímá, stejně jako onen astmatik, dokud je naživu. V Dálkovém výslechu Havel říká, „příběhy psát neumím a nenávratně je zapomínám.“ (s. 700)

Krása, pravda a dobro v literatuře a ve společnosti

„Víc než sto let upozorňovali spisovatelé a filosofové na stávající krizi zápdní civilizace: Solovjov, Husserl, Heidegger, Čapek, Kundera… Krize duchovní, existenciální, ztráta přirozeného světa, zapomnění bytí, robotizace, terminální paradoxy. Krajní situace nastala a nebojím se nazývat ji apokalypsou. To slovo znamená odhalení, sejmutí závoje, obnažení věcí skrytých.“ (s. 703) S. R. upozorňuje na rozpad toho, co je někdy nazýváno trojice krása, pravda, dobro, což lze dohledat od antiky přes klasicismus až dokonce k Rudolfu Steinerovi a co S. R. má v titulu eseje a v souvislosti s čímž hovoří o Platonovi na začátku tohoto způsobu myšlení, které nyní přestává mít platnost. Tyto hodnoty, zdá se, jsou dnes vyprázdněny a S. R. se snaží dobrat toho, proč. Hovoří o „modernitě“, resp. materialistickém dogmatu, dnešní dezinterpretaci klasických děl, totalitním školství a totalitě vůbec, přinášející egoismus, přinášející chaos, znehodnocení minulosti. Světlo na konci tunelu vidí v tom, co se řecky řekne poiesis, česky tvorba.

IX
Z labyrintu do ráje
(Komenského dílo jako cesta poznání)

Vynikající příklad barokní prózy je zároveň alegorií a tento příspěvek je orientován právě na metodologii zkoumání literárního díla toho druhu, jak je řečeno v poznámce. Uměleckost a alegoričnost mohou být zdánlivě v protikladu, respektive mohou být v protikladu interpretační klíče. S. R. ukazuje na polyfunkčnost textu a jeho jednotlivé vrstvy, poukazuje k Dante Alighierimu, jehož nejznámější dílo má podobnou povahu, a na to, že italský renesanční autor rozlišuje „smysl doslovný, přenesený, morální a duchovní“ (s. 712 (anagogický) a poukazuje na tyto aspekty i u Komenského díla. Hovoří o odkazech k Bibli, např. na příběh „Šalamounova podlehnutí svodům a modlám“ (s. 713), z něhož Komenský čerpá (První kniha Královská, kap. 11-12). Cesta poutníka ze tmy ke světlu je společná s biblickou, ale i obecněji mystickou literaturou, „otázka slepoty a vidění je jedním z klíčových témat Nového zákona vrcholícího Zjevením.“ (s. 714) Přitom ale „Komenského fenomenologie vidění, a tedy poznávání je ovšem poučena i vědeckou a filosoficou prací jeho současníků a – co je nejdůležitější – předznamenává jeho vlastní univerzální didaktický projekt“ pampaedie, který „bude vyrůstat z pokusu převést mystické učení v univerzálně přístupnou školu“ a „implicitní výchovná funkce alegorického díla se postupně stane gigantickým výchovným programem.“ (s. 714)

S. R. sleduje, jakým způsobem Labyrint světa a ráj srdce odpovídá biblickému východisku. Poutník je „mladším bratrem Šalamounovým“, labyrint odpovídá Starému zákonu, ráj  Novému. Velmi důležité je triadické členění, které S. R. vysvětluje jakožto základ celé cesty. A uzavírá:  „Vzhledem k tomu, že všechny motivy a témata propojují Labyrint světa a ráj srdce s obrovskou biblickou i filosofickou literaturou, může být literární putování labyrintem libovolně rozsáhlé a sotvakdy končící. (s. 725)

O poslední studii Sylvie Richterové v knize Eseje z české literatury jsem přičinil poznámku ještě v jednom drobném příspěvku, kde jsem ji usouvztažnil s textem Romana Jakobsona v jeho souboru Poetická funkce.

Sylvie Richterová, Eseje o české literatuře, Pulchra, ed. Testis, 2015