Světlo v obraze / Jízdárna Pražského hradu
15.12.2017 11:30Výstava Světlo v obraze, úplným názvem „Světlo v obraze: český impresionismus – Inspirace blízké i vzdálené“ v Jízdárně Pražského hradu (6. října 2017 – 7. ledna 2018) je opravdu monumentální expozice. Prezentovat takřka šest set obrazů (většinou opravdu pláten) od sedmdesáti osmi autorů je samo o sobě výzva pro kurátory a už jen tento objem vystavených exponátů představuje jednu z největších událostí v oblasti uměleckého/veřejného života tohoto roku u nás. Všechno si prohlédnout přečíst si doprovodné texty je pro vnímavého návštěvníka záležitostí několika hodin.
Na velkých výstavách, které se v Jízdárně Pražského hradu v posledních letech konají a které, podobně jako ty ve Valdštejnské jízdárně, nastavily svým zpracováním novou dramaturgickou laťku srovnatelnou s prestižními evropskými galeriemi (jedním z takových prvních kroků byla takřka na den před deseti lety otevřená výstava Albrecht z Valdštejna a jeho doba, prodloužená z původního termínu 13. 11. 2007 – 17. února 2008 do 2. března), je k výstavnímu prostoru samotné haly obvykle přičleněno místo na galerii, tentokrát ale ani to nestačilo a jedna část byla umístěna v prostoru bočního křídla.
Také zde bylo klíčové rozhodnutí pro realizaci koncepce prostoru prezentace celého jednoho proudu, který v diváckém kánonu dnes patří zřejmě k těm nejvýraznějším (vzpomínám si, jak mi můj profesor němčiny na střední škole ukazoval výpravné publikace francouzského impresionismu), a lze předpokládat jeho široký „občanský“ (dříve se říkalo „měšťanský“, ten výraz se mi v tomto případě také líbí) ohlas, i v širších souvislostech. Autoři výstavy se rozhodli pro jakousi osově centrální „alej“, tedy metaforu jednoho přírodního útvaru, oblíbeného v různých variantách (cesta aj.) v krajinomalbě, s názvem „Alej mistrů“, zhruba v polovině či ve dvou třetinách rozšířenou do oválného prostoru (tak jako bývají v parcích, kde je v takovém prostoru umístěna fontána či plastika) označeného jako „Opus magnum“, kde jsou umístěny ty „největší“ a prakticky nejznámější obrazy jako Slavíčkův Hostišovský rybník či Švabinského Chudý kraj,. Na tuto alej navazují boční kóje, které zachycují jednotlivá témata (rozvíjející se „větve“ koncepce), jako jsou „Zahrady a parky“, „Zimy“, „Zátiší“, „Kouzlo venkova“, „Vody“ či „Háje“, jak uvádí anotace, ale i třeba Figura a portrét a další, například na galerii, „Motivy z cest“ či „Japonská inspirace“ či reprezentace motivů městské krajiny, tedy nádraží či lázní. Zůstaňme ale ještě dole, kde je v závěru „aleje“ využit efekt zrcadla, prodlužující už tak výraznou vzdálenost od vstupu, a za ním po jeho obejití je další uzavřený prostor věnovaný „Spolku výtvarných umělců Mánes“, kde koncepce celé výstavy, jak se dozvídám z jednoho novinového článku, vznikla.
Zmíněná inspirace Japonskem, kde jsou vystaveny obrazy japonských autorů, podobně jako u malířů Barbizonské školy zase autorů, kteří patří k ní, představuje jeden z přesahů a otázku rozhodnutí, v jaké míře vyvážit právě tento moment. Byť rozumím onomu podtitulu „Inspirace blízké i vzdálené“, nepřipadlo mi to, co z této oblasti bylo vystaveno, jako příliš šťastné řešení (byla vystavena díla Eugena-Louis Boudina, Eugena Jettela, Ivana I. Šiškina, Alexandra A. Kiseleva nebo Andreje A. Zareckého). Uváděné jediné dílo Claude Moneta jsem takřka přehlédl. Nechci to příliš rozebírat, je to snad jedna z mála nepříliš podstatných výtek, ale myslím si, že by se tahle další, poměrně komplikovaná vrstva, musela buď „vyhodit“ nebo připomenout nějakými reprezentativním dílem, které čeští malíři, kteří byli v úzkém kontaktu se světem, určitě znali.
Důležitější je, myslím si, nicméně stvrzení onoho momentu, který je na úvodním textovém panelu vyjádřen hned v první větě („Tisícileté dějiny výtvarného umění provází několik výjimečných období, v nichž se, až entuziasticky, projevila svobodná tvůrčí vášeň. Patří k nim také 2. polovina 19. století, kdy se zažitá forma akademického malování začínala rozlamovat vlivem impresionismu.“), totiž mimořádné intenzity, s jakou se tento výtvarný směr projevil i v českém kulturním prostředí. Hned po shlédnutí několika prvních desítek obrazů mě zasáhl onen pocit společného stylového rámce či spíše tvůrčího napřažení, a po další půlhodině prohlížení zesílil naopak onen moment rozrůzněnosti především štětcového rukopisu jednotlivých autorů, postupně pak rozšiřovaný právě nalezením děl vystihujícím jednotlivá podtémata, souvislosti, motivy, které by mohly být samostatnými malými výstavami a i tak by vzbuzovaly respekt. Teprve v takto širokém rozsahu může zapůsobit s takto jednoznačnou naléhavostí. Na průvodním letáčku/skládačce autoři píší: „Na výstavě Světlo v obraze […] se představuje český impresionismus doposud nepochybně v největším vůbec shromážděném materiálu, a tak pochopitelně i ve své tvárné rozličnosti, jistě však v nepopiratelné kvalitě a kráse.“
To je jeden akcent, který jsem si z výstavy odnesl, vedle toho druhého, že totiž vedle děl, která jsem mnohdy už při nějaké jiné příležitosti viděl, jmen těch nejznámějších a známých autorů, jako jsou (nahlédnu znovu pro jednoduchost k letáčku, abych se nemusel rozpomínat) Oldřich Blažíček, Václav Brožík, Antonín Hudeček, Antonín Chittussi, Miloš Jiránek, František kaván, Rudolf Kremlička, Ludvík Kubal, Otakar Lebeda, luděk Marold, Otakar Nejedlý, Jaroslav Panuška, Jan Preisler, Jindřich Prucha, Václav Radimský, Jakub Schikaneder, Antonín Slavíček, Maxmilián Švabinský, Josef Ullmann, Joža Uprka, Miloš Jiránek, Vojtěch Preissig, jsem narazil na celou řadu dalších, jejichž jména jsem buď jen slyšel či jejich díla viděl v reprodukcích nebo jen někde příležitostně, např. Stanislava Lolka, velkým překvapením pro mě byl Václav Radimský.
Musím ovšem poznamenat, že jsem se tímto tématem nikdy nezabýval do hloubky a pro sebe jej považoval za reprezentativně uzavřené – to nic nemění na vědomí, že autoři usilovali o „své“ objevy, např. „i mnohá poutavá zastavení u dosud neznámých obrazů, citovaných ve staré literatuře nebo známých jen z předválečných periodik typu Volných směrů či Zlaté Prahy“ (tam jsem si je jistě také nejspíš poprvé prohlížel, mívali jsme doma několik desítek svázaných ročníků druhé zmíněné revue). Takže jsem se déle zastavil u jmen jako je Václav Březina, Jakub Obrovský, Oskar Brázda a dalších, a ovšemže mě potěšila účast jmen jako Alois Kalvoda či Jaroslav Panuška.
Coby snahu o porušení příliš harmonického celku (vedle poukazu na kontinuitu) jsem vnímal zařazení obrazů novějšího data, možná mi něco uniklo, ale jako nejmladší jsem zaznamenal obraz Ester II Blanky Valchářové z roku 2017, v expozici bylo i několik dalších současných autorů, ze starších pak třeba Františka Jiroudka. To jsou samozřejmě kontexty, které jsou záležitostí pohledu na věc, a bylo by zbytečné za to autory výstavy kritizovat. Při tomto rozměru výstavy si dokážu představit různé možnosti „rozšíření“, například zmíněný kontext česko-francouzský, případně česko-evropský (ten by se nabízel při prezentaci expresionismu, kde jsou nesmírně zajímavé vazby třeba přes Německo), jiná kontinuita je tu na časové ose zvláště přes romantismus devatenáctého století a proměnu k oné lehce zde dotčené městské krajině. Nabízí se toho samozřejmě mnoho, ovšem bylo by to zřejmě vždy na úkor onoho rozměru základního, ještě nikdy takto rozsáhle veřejnosti neuvedeného. Myslím, že autoři výstavy Světlo v obraze v Jízdárně Pražského hradu svou úlohu splnili více než uspokojivě.
https://praha.idnes.cz/prazsky-hrad-vystava-impresionismus-jizdarna-svetlo-v-obraze-inspirace-blizke-i-vzdalene-kupka-svabi-i7s-/praha-zpravy.aspx?c=A170919_105117_praha-zpravy_jan (u prvního zdroje z doby přípravy se hovořilo o 520 obrazech, v článku na praha.idnes. už o 597 dílech)
Moje fotky na Rajčeti
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Svetlo_v_obraze_Jizdarna_Prazskeho_hradu/
———
Zpět