Svět knihy Praha ´19

Mám před sebou program 25. mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha ´19 a dávám si dohromady všechno ze včerejška i přilehlých informací na internetu. Z oněch čtyř dní byla moje návštěva z různých stran žel limitována na jeden den (pátek) a ještě ne celý, pořady v pozdějším odpoledni jsem už musel oželet, a tedy jsem ani nepřemýšlel, že bych viděl třeba Hertu Müllerovou, jakkoli by se to „oborově“ (coby germanista) hodilo. Ovšemže při akcích tohoto druhu tak jako tak člověk musí vybírat, a i kdyby na místě byl od čtvrtka do neděle (9.–12. 5.), stejně by nemohl vidět všechno už jen proto, že některé pořady se odehrávají ve stejnou dobu na různých stanovištích. Při jednom z nich si moderátor postěžoval, že se už musí s posluchači rozloučit, protože po vymezené půlhodině následuje další pořad.

Není divu, pouhé nahlédnutí do takřka dvousetstránkové brožury programu, či už jen přiloženého listu Abecedního seznamu vystavovatelů s plánkem Výstaviště v Holešovicích, tedy především Průmyslového paláce, jenž je po požáru před deseti lety (2008) v jakési podobě, u níž člověka ani nenapadne, že to úžasné místo, byť mělo být ve své době jen dočasnou stavbou, bylo takto postiženo. Na plánku lze shlédnout nicméně i další stanoviště, především Lapidárium Národního muzea, v němž se konají některá zajímavá čtení či besedy, Stan malých nakladatelů před vstupem, na který jsem se těšil kvůli nakladatelství Verzone, Café Evropa, pavilon Rosteme s knihou či Gauč ve Stromovce, u jehož jména mě napadlo, že na Lipském knižním veletrhu je rovněž jedno velice proslulé „kanape“ (Blaues Sofa). A ovšem další místa mimo Výstaviště, jimž je věnována jedna kapitola programu, Kino Goethe, Náplavka na Výtoni, Kino NFA Ponrepo, kavárna FRA, Kino Lucerna či Dox, kde v sobotu hraje Jaroslav Rudiš se svou kapelou Kafka Band (rovněž jeden pořad, u nějž jsem litoval své nepřítomnosti).

Ovšemže při srovnání s Lipskem je svými rozměry Veletržní palác zlomkem výstavní plochy, srovnatelný tak s jedním z několika čtverců výstavních hal kolem Glashalle v novém lipském areálu. Tím spíš mě překvapilo, kolik se pořadatelům podařilo do takto vymezeného prostoru natěsnat nejrůznějších pořadů. Ovšemže takových těch míst, k tomu určených (a ovšem v menších rozměrech než jsou ty lipské), je i zde celá řada, Autorský sál, Sál audioknih, dvě místnosti Profesního fóra, Literární sál a již zmíněná místa u Průmyslového paláce – třeba v Café Evropa při mém příchodu právě probíhala nějaká diskuse na evropské téma, ale ty různé autogramiády mohou probíhat (a také probíhaly) u jednotlivých stánků vlastně s minimálním nárokem na prostor.

V jednom článku (dole odkaz u A. Jodorowského) jsem si přečetl o rozsahu Světa knihy: „Návštěvníkům Svět knihy Praha až do neděle nabídne 685 programů, 769 účinkujících a 17 výstav. V letošním roce se ho zúčastní 461 vystavovatelů, což představuje desetiprocentní nárůst oproti loňskému roku. Celkem se na něm prezentují hosté z 38 zemí.“

V Programu jsou v jednotlivých kapitolách vyznačeny zkrácené Denní přehledy, Stálé programy, Výstavy a Pořady mimo výstaviště a poté ústřední a úplný Denní program 9. – 12. 5., následují Tematické programy, rozčleněné ještě na oddíly Čestný host: Latinská Amerika, Paměť a vzpomínky a Pořady pro děti a mládež, a konečně portréty Zahraničních hostů a ještě jedna přehledová, myslím velice užitečná databáze Kdo je kdy. Ještě když jsem tenhle materiál neměl (dostal jsem ho u pokladny se vstupenkou a páskou na ruku), vyhledal jsem si na internetu, co bych tak mohl zvládnout, a i když to byl zlomek z možného, nejsem nakonec nespokojen. Zajímavé by bylo ovšem věnovat se soustředěněji některému z ústředních témat, kde by se nabízela latinsko-americká literatura, která kdysi, před desetiletími převrátila literární svět naruby a která se letos, spolu se jménem Maria Vargase Llosy a menšího zástupu dalších spisovatelů šířeji prezentuje na Světě knihy.

Před vstupem ona mřížovaný sloupec s množstvím namačkaných knih uvnitř, který jsem zde viděl minule, a ještě předtím, než jsem vstoupil do hlavního prostoru, navštívil jsem Stan malých nakladatelů, v němž vystavovala nakladatelství zhruba ve stejném či podobném sestavení jako někdy vloni v synagoze na Palmovce. Prolistoval jsem pár knížek edice Xin, které jsem ještě nečetl, a připomněl ty, z nichž některé mám i ve své knihovně, to jsou ovšem zaznamenání hodné věci, Bratři Jü Chuy, Holky ze Severu Šenga Kche-I, Nebe nad Lhasou Ninga Kchena, Soudruh Nula Li Era, Rozpukov Jen Lien-Kchea atd. Mají ovšem i krásné pohádky pro děti, Jůlinka z jedlé zahrádky, Syrovátka sytí selátka, Hádanky básničky, Himalájské pohádky a další.

Vyjmenovávat všechny stánky, kolem nichž jsem prošel či u nichž jsem se zastavil, jak si je pamatuju (či i nepamatuju) by zřejmě nemělo smysl, jistě mě nejvíce zajímá beletrie, nakladatelství jako Argo, Odeon, Nová Akropolis (po léta vystavovala v Jičíně na pohádkovém festivalu), Kniha Zlín, Knihy Dobrovský, samozřejmě Atlantis (co všechno jsem kdysi z knih vydaných zde přečetl!), ale také knihy z oblasti filozofie Oikoymenh s knížkami Merleau-Pontyho, publikací Masaryk-Patočka-Havel, Patočkovými, Husserlový,i, Heideggerovými, Platónovými či Aristotelovými spisy, k jejichž aktuálnosti se vracím, či nakladatelství Filosofia - a v té souvislosti zmiňuju také knihy vydávané v univerzitním nakladatelství Karolinum, kde v jedné řadě byly označena i Filozofická fakulta a Univerzita Karlova. A ovšem nakladatelství Academia.

A vedle oněch knih ve formátech klasické vědy pak třeba nakladatelství Malvern s knihami C. G. Junga, Gastona Bachelarda, o vodě či symbolech a tradici. Zajímavá jsou rovněž ona nakladatelství spojená s určitou institucí, Moravského zemského muzea, pražského Národního divadla a řady dalších pražských divadel (Na Fidlovačce, Divadlo pod Palmovkou, Divadlo v Dlouhé), také Divadelní ústav, Národního filmového ústavu atd.  Naopak jsem se už nezastavoval u dalších vysokých škol, ekonomických či technických, zaměřených na mapy a turistické průvodce (Marco Polo aj.) a prošel jsem i kolem toho množství prezentací jednotlivých zemí v originálních jazycích, třeba té čínské, ukrajinské atd., pod vyslanectvími (Brazílie, Dánska, …).

Z oblasti výukových materiálů jsem se na minutku zastavil u stánku Fortuny – nakladatelství učebnic a ovšem u Nepustilovy jazykové školy, svým způsobem originální záležitosti, která jde zdá se proti všem současným tendencím, ale musí i po smrti svého zakladatele oslovit každého lingvistu, ať již Nepustilovu metodu s nadšením přijme či odvrhne coby čiré šílenství.  Nu a pak nakladatelské domy, které se věnují literatuře pro děti a mládež, Labyrint či Fragment – Albatros Media. Nemám přehled o právní podobě oněch nakladatelských subjektů, uvědomuju si, že právě několik jich spadá pod Albatros Media, přičemž slovo Albatros bylo svého času nakladatelství dětských knih.

Nu a neměl bych zapomenout na Albi, jeden z aktuálních produktů, v němž je spojena unikátním způsobem klasická kniha s novými technologiemi. Knížky (dají se k základnímu modulu dokupovat) můžete „číst“ tradičním způsobem, často spíše prohlížet, použitím Albi tužky, v níž je zařízení propojující se s prostorem knihy, ať již to jsou „zvířátka“, „zpívánky“, nejrůznější atlasy, dinosauři, učebnice jazyků, pohádky atd., mnohdy i samy v určité řadě (třeba Zvířátka v ZOO, Zvířátka na statku, Domácí zvířátka), a dodávající novou kvalitu v podobě audio komentářů, zvuků zvířat atd., což lze přiložením tužky k příslušné ikoně navolit. Slogan „Kouzelné čtení“, jenž je součástí takřka každého názvu knihy, postihuje příčinu obliby tohoto chytrého využití nejnovějších možností dnešního světa. Jedinou věcí u této interaktivní hračky k úvaze je pořizovací cena, jestliže tužka s jednou knihou stojí přes tisíc korun, nicméně jednak někteří mladí lidé tolik nemusí počítat, jednak dříve třeba ony jednoduché dětské „počítače“, které uměly daleko méně, také nebyly zrovna zadarmo.

Teď si ještě vybavuju, že jsem málem zapomenul na nakladatelství Paseka, které kdysi vydalo zásadní knihy Studeňanského Mistra a jehož zakladatele Láďu Horáčka jsem znal, dokonce jsem svého času k jedné knize psal předmluvu. Nyní už na pultu stánku byly knihy jiného druhu, o pražské architektuře, historii či nejnovější poznatky z archeologie, pohádky, romány Nabokovovy či Salmana Rushdieho, literatura japonská, komiksy atd. Nu, vybral bych si i zde.

Očekával jsem, že v na takovéto prestižní záležitosti potkám pár osobností i mimo „program“, vzpomínám si, že jsem minule při prohlížení jakýchsi odborných knih najednou slyšel nezaměnitelný hlas, a když jsem zvedl hlavu, stál vedle mě opravdu herec Petr Nárožný. Tentokrát jsem zahlédl Hanu Maciuchovou, kterou jsem myslím, minule fotil v nějakém auditoriu, s nějakým dalším mužem šel v družném rozhovoru Josef Rauvolf, publicista a překladatel, to byly ony televizní pořady o alternativní kultuře, četl jsem jeho články v Instinktu a časopise Rolling Stone, překlady knih amerických beatniků. Nemohl jsem teď si zaboha vzpomenout na jeho jméno, přitom tak výrazné. A včera v noci se mi zdálo, že si prohlížím v počítači své fotky z jeho autorského čtení, jednu za druhou, dlouhá řada, díval jsem se, jak jsou komponovány, samozřejmě to byla snová fikce. U stánku nakladatelství Labyrint se s kýmsi bavil Joachim Dvořák. Vždy, když ho vidím, si vzpomenu na pódium na nádvoří jičínského zámku, kde jsem byl coby dramaturg u prezentace jedné z knih Petra Síse). Na jiném místě, u stánku nakladatelství Novela Bohemica, literární publicista Zdenko Pavelka, který jej založil.

Než jsem došel k autogramiádě Martina Hilského, kterou jsem si do poznámek zapsal mezi svá high lights, šel jsem kolem stánku, u něhož se tísnila řada zájemců, nakoukl jsem, Pavlína Filipovská a astrofyzik Jiří Grygar. Docela zdá se nesourodé spojení, ale proč ne? Na druhou stranu muž a žena, podobně jako na Šrámkově Sobotce v loňském roce, kde vystupoval v besedě o čase společně s Helenou Illnerovou, někdejší předsedkyně Akademie věd.  Byl to křest knihy Věda v českých zemích, vydané Českou technikou – Nakladatelstvím ČVUT. No vida, přece jen jsem se u jednoho oborově technického stánku zastavil. A překvapilo mě, jak kdysi velice populární zpěvačka vypadá při svém, s prominutím, věku skvěle.

Nu a před Martinem Hilským se u stánku L406, jak jsem si vypsal, loučila s pracovníky nakladatelství Atlantis Anna Kareninová. O ní vlastně skoro nic nevím, snad jen, že překládala Célina. Spíš na mě působí magie toho jména, totiž ona triáda jmen Anna Karenina (L. N. Tolstoj) – Anna Kareninová (překladatelka) – Anna K. (zpěvačka). Potvrdilo se mi to, když jsem si teď chtěl zjistit něco více na internetu (mohla by pro mě být zajímavá kniha Céline v Čechách) a první, co vyskočilo ve vyhledávači byl onen román Tolstého, kniha, která mi kdysi způsobila trauma tím, že jsem ji, snad jako jedinou v životě vůbec (nepočítám nějaká ta náhodná listování) přes dva opakované pokusy nedočetl. Pravda, byl jsem tehdy snad patnáctiletý chlapec. Nu a když Anna Kareninová převzala kytici a odcházela, byl tu už najednou Martin Hilský.

Překladatel díla Williama Shakespeara, kterého před léty pamatuju z fakulty, kde byl profesorem angličtiny, už tehdy vzbuzoval pozornost, a po létech jsem dostal na mé přání při nějaké příležitosti jako dárek onen monumentální překlad anglického dramatika v jednom svazku, který se musí číst tak, že si ho člověk dá na stojan. Nyní přišel, odložil si kabát a bez jakýchkoli úvodů začal podepisovat knihy, které si přinášeli jeho čtenáři, poté, co se usadili na židli proti němu. Šlo to rychle, ale každému něco řekl, stále s širokým úsměvem. Úplně jiný člověk, než onen zaujatý vědec s vážnou tváří, jak ho můžeme dnes znát z televize či z internetových záznamů jeho vystoupení (odkazy dole). Vždy si opakované kladu otázku, jak v takovýchto příkladech vlastně letmých setkání, o nichž vlastně takřka není možné cokoli konkrétnějšího říci, je tato skutečnost v rozporu s tím, jak hluboce onen okamžik v případě, že ona osoba má pro mě nějaký podstatný význam, utkví v paměti. A mohl bych v tuto chvíli uvést velmi malé množství takových okamžiků, z velké části vlastně náhodných, které se mi v celém životě přihodily a na které si vzpomenu v první řadě, když na tohle téma myslím.

Kolem některých spisovatelů jsem vlastně jen prošel, dá se říci bez zaujetí, tak například Tad Williams, americký spisovatel patřící do oblasti, která mě v té vyhraněně žánrové podobě, jaká je dnes tak úspěšná na knižním trhu, zase až tak nezajímá (píše sci-fi a fantasy), jak jsem dohledal na Wikipedii. Nicméně zájemců o podpis bylo mnoho, stejně tak, jako právě u stánků nakladatelství, které se této literární oblasti věnuje. Nebudu se tu pokoušet rozvádět, to co říkám, snad jen, že mě naopak zajímají knihy, kde se motivy, které jsou u těchto žánrů důležité samy pro sebe, stávají součástí nějakého přesahu, ať už to je Jakub Arbes či Karel Čapek nebo Haruki Murakami, klasikové H. G. Wells či Ray Bradbury – napsal jsem jména, na která jsem v prvním okamžiku připadl – a je to vlastně podobné, proč nečtu běžné detektivky (kdysi jsem ovšem přečetl klasiku, především Sherlocka Holmese a Otce Browna), ale Millenium mě uchvátilo. Tak jdeme dál.  

U dvou českých spisovatelů jsem se zastavil na jejich autorském čtení. Aleš Palán mě zaujal před několika lety knihou Brnox o brněnském Bronxu a českou čtenářskou obec knihou o šumavských samotářích, plným titulem Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři. „Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha.“ Tak uvádí knížku anotace na www.databazeknih.cz. Život mimo běžné souřadnice mě zajímá, pokud si mohu učinit nějakou obecnější představu (neboť Palánovu knihu jsem, pravda, nečetl), vzhledem k autenticitě osudů nesešněrovaných „pravidly“ civilizace (možná to je onen už tradiční romantický motiv), ale i vzhledem právě k onomu překrývání onoho spontánního v člověku vrstvami onoho světa, v němž se vše měří přesným časem, předmětnou realitou, kauzalitou a dnes i digitálním obrazem, na nějž je vše převáděno. Lze to stěží pojmenovat v jedné větě a zároveň vím, že je to ambivalentní – jako kdokoli z šumavských poustevníků (také byl jeden čas jeden známý v Jizerských horách, ke stáru coby už turistická atrakce) bych žít nedokázal (a nechtěl, rád bych třeba dopsal tento text).

Spisovatel, jenž přišel přesně na určený čas, omlouval tuto skutečnost tím, že měl telefonní rozhovor s jedním z těchto samotářů, takový rozhovor, který „nelze ukončit“, a rozpovídal se o tom, jak se někteří z těch mužů, s nimiž vedl rozhovor, stali jeho blízkými přáteli. Charakterizoval ono prostředí i geograficky, totiž jako onen horský prostor, který – na rozdíl od středu země – je „na okraji“ a zároveň umožňuje ono odloučení. Rychle jsem si v mysli přehrál souvislosti, kromě zmíněné jizerské atrakce další polohy „jiného“, tedy spiritistismus ve Východních Čechách (Nové Pace) či „bohování“ na moravsko-slovenských kopanicích v nedávno čtené knize Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové. Jedním z dotazů bylo, zda autor připravuje nějaké pokračování, a odpověď byla kladná, se zmínkou právě o onom prostoru v Bílých Karpatech. S tím souvisel i další komentář, totiž podíl fotografie na knihách (hovořil i o té budoucí) a přístupu fotografů k práci. Autorem obrazového materiálu v knize o šumavských samotářích je Jan Šibík, známý fotograf (měl také výstavu v Jičíně, v současnosti běží v televizi další řada jeho foto-projektu), pro příští knihu si Palán vybral naopak mladou fotografku. Každý z nich pracuje jinak, Šibík „nesundá fotoaparát z oka“, fotografka si s těmi lidmi, které bude fotografovat, dlouze povídá.

Druhým autorským čtením, na které jsem si šel sednout, bylo vystoupení „nejprodávanějšího“ českého autora Vlastimila Vondrušky, a bylo zaměřeno na audioknihy. Autor hovořil o všem možném, jak to zřejmě odpovídá i jeho širokém záběru aktivit, o své sklárně v Doksech, Oldřichovi z Chlumu a dalších věcech, především však o Husitské epopeji, jejíž poslední díl dopsal v loňském roce (2018) a která má nyní i podobu audioknihy. V tomto případě je kardinální otázkou převod takového rozsáhlého psaného díla do jiného media, už jen co do počtu hodin poslechu. Spisovatel se zmínil i o dalších plánech s tím, že už zohledňuje rozsah psaní a omezuje počet stran právě budoucí podobě audioknihy. Jedná se o novou šestidílnou kroniku, uvedenou v anotaci pořadu, tedy detektivní historickou prózu Křišťálový klíč, jejíž první část, Falknovská huť, vychází tento měsíc v podání herce a dabéra Jana Hyhlíka.

Ohledně vnímání dějin hovořil o „Mistru Jiráskovi“ a jeho národnostní motivaci v souladu s dobou, kdy své knihy psal. On sám pak vidí třeba některé věci, jimž se klasik nevěnoval, „skuliny“ v historii, které je možné vypsat a které jsou zajímavé z dnešního pohledu. Za sto let bude prý nějaký další Vondruška, který zase bude psát ze svého budoucího pohledu. Jako příklad poutavého námětu uvedl autor ve své době obvyklé trakařové hospodářství, kdy ten, kdo prodával nějaké zboží, s ním jel až kamsi do Hamburku, jak je v pramenech doloženo. A když se prodejce v hospodě opil a žertéři mu otočili trakař do protisměru, vydal se takto postižený, aniž by to tušil, zpátky domů. Vzpomněl jsem si, jak mi můj učitel houslí vyprávěl, jak Otokar Ševčík běžně chodil pěšky z Prahy do Písku, a houslaři z Podkrkonoší se vydávali se svým zbožím o půlnoci do Jičína, aby byli včas na trhu a k večeru už mohli zase pracovat ve své dílně.

Třetí besedou, s audio ukázkami z díla, které v rozhlase bude mít (mělo) premiéru dva dny po ní, tedy v neděli 12. května, bylo setkání několika osobností, které participovaly na jeho ztvárnění, totiž nového třídílného rozhlasového seriálu Pantaleon a jeho ženská rota podle románu Maria Vargase Llosy. Tedy přesněji řečeno, byl to křest tohoto seriálu. Přítomni byli jeho režisér Petr Vodička, scénárista Martin Velíšek a herec Miroslav Táborský, jenž byl obsazen do jedné z menších rolí, nicméně přišli ti, které se podařilo sehnat, jak poznamenala Klára Fleyberková, která pořad moderovala. S tím, co bylo řečeno, je v souladu anotace na webových stránkách rozhlasu Vltava, kde je vždy týden možné si i poslechnout jednotlivé díly:
„Dramatizace slavného románu o důsledném, horlivém a velmi výkonném důstojníkovi peruánské armády, který byl pověřen založením pojízdného nevěstince pro vojáky sloužící v odlehlých posádkách v amazonském pralese. Dílo, které po více než čtyřiceti letech od svého vzniku neztratilo nic na své vtipnosti ani aktuálnosti, poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání. V hlavní roli Matouš Ruml.“
Zhruba to bylo, shrnuto, opravdu řečeno. V dalších rolích vystupuje mj. Petra Nesvačilová, Pavla Beretová, Dalimil Klapka, Růžena Merunková, Pavel Rimský, Martin Zahálka. Na další webové stránce, k níž tato odkazuje, je podrobněji probrán právě boom hispanoamerické literatury, jak jsem jej zmiňoval v úvodu, nicméně s aktuálním pohledem a s ohledem právě na spisovatele, jenž byl hlavní hvězdou Světa knihy. Zmiňuje se – a v programu se to dá dohledat – celá další plejáda spisovatelů: „Pozvání do Prahy přijala řada významných současných spisovatelů z Argentiny, Chile, Mexika, Brazílie, Kolumbie či Peru“ v čele právě s Mariem Vargasem Llosou.

Už u plánku Výstaviště jsem si položil otázku, co je to onen Gauč ve Stromovce. A udělal jsem dobře, že jsem se tím směrem vydal. Před vchodem jsem minul Ivana Krause, který zde pokuřoval před svou autogramiádou, a v příští minutě jsem spatřil vinoucí se dlouhatánskou frontu, směřující právě k Gauči. Ty stovky lidí čekaly spořádaně v klikatícím se hadu na podpis jednoho z velkých hvězd festivalu. Nejdřív jsem si myslel, podle věku, že to bude právě nositel Nobelovy ceny Vargas Llosa, jenž měl od 16.00 hodin být na besedě na tomto místě. Protáhl se mezírkou v řadě a předešel až k pódiu, na němž seděl spisovatel na židli u stolku a podepisoval. Bělovlasý muž mi ovšem připadal starší než na fotkách, které jsem dříve viděl (na Wikipedii, myslím německé, je jeho ovšem fotka z roku 2011), nicméně něco mi nehrálo. Nakonec jsem zjistil, že tím, kdo podepisuje svá díla, je jiná festivalová hvězda, rovněž z oblasti, jež byla hlavním tématem festivalu (Latinská Amerika), totiž Alejandro Jodorowsky, devadesátiletý chilsko-francouzský filmař, herec, myslitel, dramatik a spisovatel. Měl jsem z něj pocit oné zvláštní, spíše vnitřní energie, již vyzařují někteří muži ve vysokém věku, kteří prošli bohatým životem plným „bojů“ (jak by řekl F. X. Šalda). Možná právě i při subtilnější postavě ve srovnání s někdejším kandidátem na prezidenta a tvůrcem „totálního románu“. Kromě toho jsem si všímal rysů jeho tváře, a – nejsem na to žádný odborník, možná jen sním –, měl jsem pocit, že se v nich zračí cosi ze země jeho původu. Udělal jsem pár fotek před pódiem a poté jsem se s čtenáři, kteří si přišli pro podpis, dostal i na jeviště. Žádní bodyguardi či jiná bezpečnostní opatření, v pohodě jsem přišel na přiměřenou vzdálenost a smáčkl ještě několikrát spoušť.

A dostal jsem i odpověď na otázku, jak se to má s tím Gaučem ve Stromovce. Ne teda nijak fakticky přesnou, nicméně tvar pohovky je velice podobný té lipské, na níž se s průvodním televizním záznamem, usadilo letos i několik českých spisovatelů. A v Praze se na konci své krátké návštěvy ocitnu u podobného kusu nábytku, který se fyzicky zásadně liší jen tím, že má červený potah, několik proslulých osobností světové kultury. Pro mě pěkný závěr. Musel jsem se odebrat na zpáteční cestu. Oželel jsem Jiřího Žáčka, jehož jsem měl zapsaného v poznámkách a o němž jsem uvažoval. Třeba zase bude někde poblíž, jako už několikrát v Sobotce nebo v Jičíně, na pohádkovém festivalu nebo jiných příležitostech.

Odkazy a poznámky
Svět knihy 2019, webová prezentace a publicistická reflexe
https://sk2019.svetknihy.cz/cz/home/
https://sk2019.svetknihy.cz/
https://sk2019.svetknihy.cz/cz/home/program/
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/svet-knihy-veletrh-2019.A190509_102345_literatura_ts
https://echo24.cz/a/SaN8K/rekord-letosni-svet-knihy-praha-navstivilo-pres-50-tisic-lidi-tydenik-echo-vzdal-hold-velikanovi-poezie
 

Anna Kareninová
https://www.cbdb.cz/kniha-64611-celine-v-cechach-celine-v-cechach

Vlastimil Vondruška
Husitská epopej
https://www.alza.cz/media/husitska-epopej-i-d2361957.htm?gclid=EAIaIQobChMIn8-Ch_eW4gIVRud3Ch1NMAoxEAAYAiAAEgIRQvD_BwE
https://www.knihydobrovsky.cz/knihy/serie/husitska-epopej-38
Křišťálový klíč
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/literatura/vondruskova-nova-saga-vypravi-o-osudech-sklarskeho-rodu_518730.html
https://www.radio.cz/cz/rubrika/zpravy/vondruska-na-svetu-knihy-predstavil-novou-knihu-kristalovy-klic

Martin Hilský
https://ct24.ceskatelevize.cz/archiv/1377366-shakespeare-je-svet-rika-martin-hilsky
https://magazin.aktualne.cz/kultura/divadlo/martin-hilsky-dnes-by-shakespeare-mozna-psal-serial/r~a5502a0e02a811e4a60c0025900fea04/
https://www.youtube.com/watch?v=hHZ2ZP2uWio (Městská knihovna)
https://www.youtube.com/watch?v=14-wujPDrTw (Dejvické divadlo)
https://www.youtube.com/watch?v=Q5S3Qp30YEs (Knihovna Václava Havla)

M. V. Llosa
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mario_Vargas_Llosa
https://www.novinky.cz/kultura/504545-na-svet-knihy-praha-dorazil-mario-vargas-llosa.html
https://www.irozhlas.cz/kultura/literatura/svet-knihy-praha-2019-program-mario-vargas-llosa-herta-mullerova_1905091415_ako
https://ct24.ceskatelevize.cz/kultura/2809688-zacina-svet-knihy-do-jeho-pameti-se-v-praze-zapisi-llosa-mullerova-i-jodorowsky
https://protisedi.cz/do-ceska-poprve-zavita-nobelista-mario-vargas-llosa-bude-hostem-sveta-knihy-praha/
rozhlasový seriál
https://vltava.rozhlas.cz/mario-vargas-llosa-pantaleon-a-jeho-zenska-rota-7909524
https://vltava.rozhlas.cz/boom-hispanoamerickeho-romanu-v-60-letech-20-stoleti-7910085

Alejandro Jodorowski
https://cs.wikipedia.org/wiki/Alejandro_Jodorowsky
https://www.novinky.cz/kultura/504452-alejandro-jodorowsky-na-svetu-knihy-varoval-pred-omezenimi.html

další významní zahraniční hosté
Rodrigo Fresán (Argentina)
Mariana Enríquezová (Argentina)
Álvaro Enrigue (Mexiko)
David Unger (Guatemala)
Luis Fayad (Kolumbie)
Francisca Cárcamová (Chile)
Javier Cercas (Španělsko)
John Banville (Irsko)
Bernard Minier (Francie)
Robert Bryndza (Velká Británie)
Tim Weaver (Velká Británie)
Alain Finkielkraut (Francie)
Robert Menasse (Rakousko)

beseda o intelektuálech, Alain Finkielkraut
https://www.facebook.com/svetknihypraha/videos/998159313718105/

některá nakladatelství
https://www.malvern.cz/
https://www.fragment.cz/
https://fortuna.cz/
https://www.atlantis-brno.cz/inshop/scripts/shop_nf.asp
https://eshop.albi.cz/elektronicka-albi-tuzka/

Česká technika – Nakladatelství ČVUT
https://www.facebook.com/CVUT.v.Praze/