Su Tchung / Manželky a konkubíny

Su Tchung / Manželky a konkubíny
současná čínská literatura

Trojicí próz je v souboru Manželky a konkubíny u nás poprvé představen jeden z nejznámějších spisovatelů současné Čínské lidové republiky, a tak se snížil deficit v překladech ze současné čínské literatury do češtiny, o němž hovořil jeden ze dvou překladatelů Denis Molčanov (přeložil třetí z textů, Rod makových polí) před několika lety při příležitostí založení edice Xin nakladatelství Verzone, v níž knihy Su Tchunga vyšla a jejíž náplní je právě předkládat českému čtenáři knihy současné čínské literatury přeložené přímo z čínštiny a nikoli oklikou přes angličtinu, jak tomu někdy v praxi bývá.

Olga Lomová, třetí z participujících předních českých sinologů (tou třetí je Zuzana Li, zakladatelka edice Xin, která by měla být uvedena jako první už proto, že přeložila první dvě prózy, tedy titulní Manželky a konkubíny a Něžné pohlaví) v závěru zmiňuje „erotický román“ Ťin Pching Mej ze 17. století, o němž jako o vzoru hovoří také německá stránka Wikipedie, a který vyšel i v češtině (1. díl) v roce 2012. Zmiňuji to také vzhledem k možným očekáváním čtenáře, jenž si k očekávané asijské exotice (jiná témata: gejši) přidá tento titul v představě vzrušujících líčení, které vzbuzuje slovo „konkubína“.

Je přitom otázkou, jaké jiné slovo vlastně v češtině použít (v německém překladu je název věcně přeložen jako „vedlejší žena“, totiž Eine Schar von Frauen und Nebenfrauen, tj. Zástup atd., přičemž anglický je Wives and Concubines), když v evropském kontextu jde vlastně původně o slovo latinské concubine (con-cubine, od spát s někým), ve středověké latině výraz pohoršlivý vůči těmto ženám provozujícím mimomanželský styk (tedy adekvátní české slovo souložnice či historické kuběna), tedy o osobu takřečeno „mimo systém“, zatímco v asijských (japonské, čínské a dalších) společnostech jde o „řádnou“, tedy oficiální partnerku muže, jak tomu je i ve vlastním textu knihy – první žena Jü Žu, druhá žena  Obláčka, třetí žena Korál, čtvrtá žena, z jejíž perspektivy se příběh vypráví, Lotos (a na konci příběhu pak přibude pátá žena Bambus). Ideální řešení či vhodnější výraz než konkubína i při této nepřesnosti asi neexistuje.

Druhou otázkou, kterou si čtenář může položit, je, zda skutečnost, že tři vybrané texty jsou různorodé, jak na to upozorňují některé kritiky (Ondřej Nezbeda v Respektu, který říká, že třetí příběh, totiž Rod makových polí, který „spadá do staršího Su Tchungova tvůrčího období, do osmdesátých let“, je její nedostatek (chybějící celistvost) či naopak přednost knihy (prezentuje dílo autora v jeho širším rozpětí). Autorský styl se v prvních dvou povídkách, titulních Manželek a konkubín a Něžného pohlaví, v mnoha ohledech, které popisuje v doslovu, v němž jeho autorka Su Tchungovo dílo uvádí i do širších souvislostí, mění, sinoložka Olga Lomová hovoří o odklonu od orientace autorů, kteří byli u nás představeni v antologii 7x čínská avantgarda (2006, též Ma Jüan, Cchan Süe, ad.) od experimentálního výrazu směrem k příběhům, jaké psali autoři „západní kultury“ Faulkner, Hemingway či Fitzgerald (Petr Fiala v recenzi knihy s názvem … a lidé jsou si odcizeni… v Tvaru 2/2016, s. 21 v této souvislosti dokonce zpochybňuje termín avantgarda). Jedním z nápadných rysů je také proměna prezentace času, který je v první povídce neurčitý (určitým odkazem je jen skutečnost, že Lotos byla studentkou na vysoké škole), druhé určitější a třetí pak vyznačený vročením nebo dokonce přesnými daty.

V čínském (a možná i asijském) kontextu je určitě nápadným rysem Su Tchungových próz krutost, popřípadě nejrůznější podoby smrti. Hned první příběh začíná sebevraždou otce Lotos po krachu rodinného obchodu čajem, následuje smrt služebné Husičky, Kalíška ve druhé povídce se při těžké práci v pracovním táboře rovněž pokouší o sebevraždu, její manžel Pchu, s nímž měla dítě a k němuž se uchýlila do ochrany po vypršení trestu, pod jejím psychickým nátlakem zpronevěřil peníze a byl popraven. Také třetí příběh je nejen vyprávěním o pádu mocného rodu, jehož sláva byla spojena s produkcí opia (další ikona asijské kultury) Liou. Dva případy za ostatní, Šlachtova dcera, přezdívaná Žena s kočičíma očima, se se svou dcerou utopí při koupání v kádi, Liou Su-c’, kterou znásilnil čeledín Čche Mao, se oběsí. Historie rodu končí, jak říká v komentáři na iLiteratuře Magdalena Rytinová, která si tohoto aspektu rovněž všímá, ve větě: Jediným potomkem rodiny Liou tak zůstal Čchen-cchao, kterého „šestadvacátého prosince roku devatenáct set padesát“ zastřelil v kádi na mák vůdce komunistických agitátorů Lu Fang.

Vedle smrti tu je tu pak celá řada „odchylek od standardu“, které jsou ovšem nosnými momenty vyprávění, ať je to již skutečnost, že Jen-i, jehož cpaním se knedlíčky začíná novela Rod makových polí, je retardovaný (v předchozím textu jsem jej zapomněl zařadit do řady mrtvých, zabije ho jeho bratr Čchen-cchao, když jej Jen-i ohrožuje nožem). Otcem Čchen-cchaa ovšem není jeho legitimní otec, ale čeledín Čche Mao. A tak bychom mohli pokračovat, tyto momenty určitě přinášejí do děje napětí a atraktivitu.

Možná to bude někomu připadat trochu přitažené za vlasy, ale mně samému se vybavují některé povídky českého realisty K. V. Raise. Také tam jsou tvrdé a možná i zlé povahy, někdy je jich chování motivováno chudobou a nutností přežít. Samozřejmě je to jiný jazyk, ale společenský kontext se v něčem podobá tomu čínskému v tomto či jiných románech a povídkách, totiž podobností posunu od patriarchálního modelu k tomu městskému. Reálie se samozřejmě diametrálně liší, psychologické motivace a jejich postižení mohou být podobné.

Příkladem podobné společenské doby, k jaké docházelo u nás na přelomu 19. a 20. století, kdy třeba chudí venkované poprvé přišli do měst na studia, je hned na začátku první, titulní povídky devatenáctiletá dívka Lotos, která naopak přišla z města, když přerušila studium a přišla jako čtvrtá žena do domu pana Čchena. Takřka od první stránky autor vytváří napětí mezi touto dívkou a její služebnou Husičkou, které cítíme už ve scéně, kdy jí Lotos poručí, aby jí přinesla vodu, a druhý den, kdy jí vytkne, že jí smrdí vlasy. Ponížení a nenávist mají tentokrát za výsledek zatím jen to, že Husička své paní plivne na oblečení pověšené na prádelní šňůře.

Napětí se pak v průběhu povídky (komentátoři se shodují, že u textů ve výboru jde spíše o povídky než o novely, za kterou ji považuje autorka doslovu) zvýrazňuje, vyhrocuje, až vyvrcholí naturalistickou scénou, v níž Lotos přinusí Husičku sníst kus toaletního papíru, který našla v záchodě a který Husička pomalovala „černorudou krví kdoví z čeho“ její postavu coby praktiku černé magie, a ta pak v důsledku infekce zemře v nemocnici. Ovšemže můžeme tento text číst rovněž v kontextu žánru hrůzostrašné duchařské povídky, kterých najdeme v asijském folklóru plno a jsou dodnes i na Západě v módě (vzpomínám na zážitek z někdejšího japonského filmu Kwaidan japonského režiséra Masaki Kobajašiho, oceněného v roce 1965 v Cannes a vytvořeného podle povídek Lafcadia Hearna, po svatbě s dcerou zchudlého samuraje přijavšího jméno Koizumi Yakumo [povídky vyšly ve Frankfurtu n. M. v roce 1909 s ilustracemi malíře českého původu Emila Orlíka]; Kwaidan je starší forma slova Kaidan, tj. „duchařských historek“, pod tímto názvem existuje i nový japonský horor z r. 2007). V našem příběhu je tímto motivem tajemná studna, která přitahuje prohřešivší se ženy k sebevraždě. (A opět mě napadá, jak je motiv studny, byť v poněkud jiném smyslu populární v asijské literatuře, konkrétně v románu Kronika ptáčka na klíček Haruki Murakamiho.)

Mohli bychom pokračovat, řada věcí je probrána v recenzích (odkazy pod textem), včetně úspěšných zfilmování (nejznámější Vyvěste červené lampiony, 1991, stříbrný lev v Benátkách a nominace na Oscara, ale i další, dokonce několikeré), ale zakončím kratičkou ukázkou z třetí povídky z prostředí fiktivní vesnice Javory, v níž se příběh odehrává. To ještě Čchen-cchao neví, jak na konci románu, „šestadvacátého prosince roku devatenáct set padesát“ (poslední slova knihy) dopadne:

„Mák dokáže rozhodnout mezi inteligencí a hloupostí: komu je dáno zaslechnout jeho zpěv? napsal si Čchen-cchao do deníku. Zlotřilý strýček uměl jen potěšit svoje panděro a rozkrok, proto tak brzy skončil na krchově. Otcova schopnost rozpoznat zpěv máku byla naopak důkazem jeho inteligence. Od narození věděl, z čeho lze získat zlato a jaké dary dává země, bez něj by se těch osmnáct mou půdy, které kdysi patřily naším dědům, nikdy nerozrostlo na celé Javory. Také ho to ovšem stálo polovinu života.“

Odkazy

https://www.iliteratura.cz/Clanek/33799/su-tchung-manzelky-a-konkubiny
https://www.respekt.cz/tydenik/2014/31/kudlanka-ciha-na-cikadu

ukázka
https://art.ihned.cz/knihy/c1-62390810-su-tchung-manzelky-a-konkubiny

https://de.wikipedia.org/wiki/Su_Tong
https://www.goethe.de/ins/cn/de/kul/mag/20669527.html

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A4in_Pching_Mej

Su Tchung / Manželky a konkubíny, edice  Xin, Verzone 2014, přel. Zuzana Li a Denis Molčanov